ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.751.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 751/2011-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2011 o dovolání, které podala obviněná D. T. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 61 To odvolacího v trestní 495/2010, jako soudu věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 34/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm.e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná D. T. P. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 24 T 34/2010, uznána vinnou přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále jen „trestní zákoník“), jehož se měla dopustit v podstatě tím, že po přesně nezjištěnou dobu, nejméně dne 19. 5. 2010 kolem 13.20 hodin v P., B. n., v prostorách P. t. v prodejním stánku č. … v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, měla uloženo a připraveno k prodeji a k prodeji nabízela celkem 53 kusů převážně textilního a galanterního zboží, jež bylo bez souhlasu příslušného vlastníka zapsaných ochranných známek opatřeno označeními Louis Vuitton, Dolce & Gabbana, Ed Hardy, Gucci, Puma a Lacoste. Za tuto trestnou činnost byla obviněná odsouzena podle §268 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále byl obviněné podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu jednoho roku a podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku o trestu. Současně obvodní soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 napadla obviněná D. T. P. odvoláním, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 61 To 495/2010, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněné uložil podle §268 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu dvou roků podle §§81 odst. 1 a 82 odst. 1 trestního zákoníku. Dále pak uložil obviněné podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci.
Obviněná D. T. P. podala prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 61 To 495/2010, dovolání, které opřela o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání obviněná předeslala, že soudy provedly řádně dokazování, avšak na jejich podkladě dospěly k chybnému právnímu posouzení, a to zejména otázky společenské škodlivosti jejího jednání. Byla přesvědčena, že v souladu s ustanovením §12 odst. 2 trestního zákoníku postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného než trestního práva, např. podle přestupkového zákona nebo zákona o ochraně spotřebitele. Názor o nízké společenské škodlivosti svého jednání založila dovolatelka na „velmi malém“ množství zboží a tvrzení, že nabízené zboží nevlastnila a z jeho prodeje neměla jakýkoli majetkový prospěch. Dále argumentovala tím, že naplnění materiální stránky nebylo možné v jejím případě dovodit ani z výše škody, neboť jednotliví poškození určovali jim způsobenou újmu podle hodnoty originálních výrobků, což obviněná považovala za neoprávněné. Odkázala v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10. Dále obviněná brojila proti naplnění subjektivní stránky trestného činu. Uvedla, že v inkriminovaný čas nabízela ve stánku zboží pouze jako zástupce dočasně nepřítomné majitelky, jinak patřilo do její pracovní náplně pouze šití a úprava oděvů pro zákazníky. Popřela, že by manipulovala s neoprávněně označeným zbožím, a ve vztahu k pravosti výrobků tvrdila, že nevěděla, že se jedná o padělky, přitom citovala rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1191/2007, jehož řešení navrhla aplikovat i na svůj případ. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a soudu, o jehož rozhodnutí jde, přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že obviněná D. T. P. podala dovolání jako oprávněná osoba /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.) a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./.
Pokud jde o dovolací důvody, dovolatelka opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je tedy možné aplikovat na případy, kdy skutek, pro který byl obviněný odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jakým byl uznán vinným, případně nemůže být posouzen vůbec jako trestný čin, neboť nenaplňuje znaky žádné ze skutkových podstat uvedených v trestním zákoně. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tam, kde soudy určitou skutkovou okolnost posoudily podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou proto nezbytné takové námitky, které směřují proti aplikaci hmotného práva, tj. trestního zákona na ten skutkový stav, jaký soudy zjistily. Tvrzení dovolatele pak musí být podloženo konkrétními argumenty, jimiž bude podporovat svůj právní názor na vadné právní posouzení skutku soudem. Vytýkaná pochybení proto nemohou spočívat v nedodržení procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů.
Námitky obviněné, pokud odpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu, posoudil Nejvyšší soud jako neopodstatněné.
Obviněná D. T. P. se ohradila zejména proti tomu, že soudy aplikovaly normy trestního zákoníku, ačkoli podle jejího přesvědčení postačovalo v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. S tím se však Nejvyšší soud neztotožnil.
Nejprve Nejvyšší soud podotýká, že obviněná v rámci své dovolací argumentace vesměs nečinila rozdíl mezi definicí trestného činu, jak byla vymezena v předcházející úpravě trestního práva hmotného a tou, která je platná v současnosti. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „trestní zákon“), účinný do 31. 12. 2009, vycházel z tzv. formálně materiálního pojetí trestného činu. Jestliže měl tedy být určitý skutek posouzen jako trestný čin, musel kromě formálních znaků konkrétní skutkové podstaty dosahovat i určitého stupně společenské nebezpečnosti (vyšší než nepatrný stupeň u dospělých pachatelů – viz §3 odst. 2 trestního zákona), a ten byl určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení, následky, okolnostmi, za nichž byl spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (srov. §3 odst. 4 trestního zákona.) Odklon od tohoto pojetí trestnosti činu, jejíž podmínkou byla i tzv. materiální stránka, je charakteristickým rysem nové právní úpravy trestního práva hmotného provedené zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, (dále jen „trestní zákoník“), který mj. zavedl pojem společenské škodlivosti a zakotvil zásadu subsidiarity trestní represe, na níž obviněná poukázala. Společenská škodlivost však není zákonným znakem trestného činu, za nějž je považován takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (srov. §13 trestního zákoníku). Společenská škodlivost se uplatní mimo obecnou definici trestného činu, a to za tím účelem, aby byly zmírněny zjevné tvrdosti zákona, je určitým hlediskem zásady subsidiarity trestní represe (srov. §12 odst. 2 trestního zákoníku). Tato zásada má zejména napomoci odlišit trestné činy od těch deliktů, které naplňují zákonné znaky některé skutkové podstaty pouze zdánlivě (přestupky a jiné správní delikty), a zároveň má za cíl zabránit zahlcení orgánů činných v trestním řízení tzv. bagatelními činy, jež byly v praxi za účinnosti předcházející právní úpravy trestního práva hmotného odloženy ještě před zahájením trestního řízení /srov. Důvodová zpráva k návrhu nového trestního zákoníku (zák. 40/2009 Sb.) – Část první. Obecná část, hlava II/. Vzhledem k tomu, že se obviněná protiprávního jednání dopustila již za účinnosti trestního zákoníku, nemohly se ani soudy ve věci rozhodující zabývat otázkou materiální stránky trestného činu, jak se dovolatelka mylně domnívala.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů vyplývá, že obviněná vystupovala v rozhodné době u předmětného stánku v objektu tržnice suverénně jako prodávající, jak vypověděl svědek J. U., stejně tak vůči dalším zasahujícím policistům nijak nenaznačila, že by odpovědná osoba byla dočasně mimo stánek č. …, jak se snažila tvrdit později. Byla to ona, kdo jednal se zákazníkem a nabízel mu zboží, přičemž z žádného ve věci provedeného důkazu nebylo zjištěno, že by v daném prostoru prováděla výlučně krejčovské práce na šicím stroji, jenž by určitě neunikl pozornosti policistů a nemohla by jej zanechat na místě bez zajištění. Podle manžela obviněné, který vypovídal u hlavního líčení, měla předmětný stánek pronajatý žena jménem T., tuto informaci však měl pouze od obviněné, aniž by kdokoli z obou byl schopen uvést bližší údaje k této osobě. Následně si uvedené prodejní místo pronajal sám svědek a to od 25. 5. 2010 (viz č. l. 101 a smlouva o pronájmu na č. l. 29). Soudy tak v dané věci učinily jednoznačné skutkové zjištění, že to byla obviněná, kdo ve stánku nabízel k prodeji mj. i zboží neoprávněně označené ochrannými známkami, resp. známkami s nimi zaměnitelnými, a pokud obviněná namítala, že na předmětném místě prováděla pouze úpravy a šití oděvů, ocitla se tím mimo rámec skutkového závěru soudů, neboť jde o jinou verzi průběhu skutku, která počítá se záměnou osoby nabízející padělané zboží k prodeji. Uvedenou námitkou pak dovolatelka přesáhla rozsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá pouze na hmotně právní vady v posouzení skutku. Ten však v rámci dovolacího řízení nemůže doznat jakékoli změny a Nejvyšší soud musí respektovat zjištění soudů ve věci rozhodujících. V dané věci vychází učiněné závěry soudů z obsahu provedených důkazů a jsou v souladu i s hodnotícími pravidly logiky. Skutek, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně tak nevzbuzuje jakékoli pochybnosti, je založen na výsledcích provedeného dokazování a není tak možné se v rámci mimořádného opravného prostředku domáhat jiného zjištění o konkrétní činnosti obviněné v předmětném stánku v rozhodné době.
Je proto zcela evidentní, že formální znaky skutkové podstaty přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku byly v předmětné trestní věci naplněny a soudy v právním hodnocení skutku nepochybily. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na nepřesnost v citaci právní věty výroku rozsudku soudu prvního stupně a to nad rámec dovolacích námitek. Nová právní úprava tohoto trestného činu v trestním zákoníku totiž určitým způsobem rozšířila znaky objektivní stránky skutkové podstaty, která je obsažena v prvním odstavci §268 trestního zákoníku, a to konkrétně na jednání pachatele fakticky spočívající v činnostech předcházejících samotnému uvedení do oběhu výrobků nebo poskytnutí služeb neoprávněně označených ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou. Postihovány jsou tak mj. i nabídka, výroba, dovoz, vývoz či jiné opatření nebo přechovávání takových neoprávněně označených výrobků a služeb, přičemž trestný čin může být spáchán byť jen jedinou z uvedených forem jednání, ale samozřejmě i jejich kumulací. Je proto povinností soudu, aby v odsuzujícím výroku o vině označil v právní větě jen ty v zákoně uvedené alternativy způsobu provedení činu, které odpovídají konkrétním skutkovým zjištěním. Při naplnění různých forem jednání pachatelem je nutné v právní větě užít mezi jednotlivými znaky skutkové podstaty souřadicí spojku „a“ , nikoli vylučovací spojku „nebo“, jak v dané věci učinil Obvodní soud pro Prahu 7. Takový způsob formulace právní věty, který tento soud zvolil, však sám o sobě nepředstavuje pochybení v právním posouzení skutku, které by mohlo jakkoli ovlivnit jeho správnost, nýbrž se jedná spíše o gramatickou nepřesnost, neboť soud citoval ty zákonné alternativy, které v podstatě odpovídaly jeho skutkovým závěrům.
Dovolatelka se domáhala užití zásady subsidiarity trestní represe především poukazem na množství zajištěného zboží s tím, že v jiných případech, kdy bylo nalezeno více padělků, bylo proti dotčeným osobám postupováno podle jiného právního předpisu, např. přestupkového zákona. Tato argumentace však v dané věci nemohla obstát. Obviněná poukázala na rozhodnutí Celního úřadu Praha 8, který měl řešit případy nabízení zboží v počtu sto či stopadesát kusů neoriginálních výrobků (tato rozhodnutí nejsou založena v trestním spise, jak obviněná uvedla v dovolání, a ani z jejího odvolání nevyplývá, že by měla být jeho přílohou, popř. v protokole o veřejném zasedání není záznam, že by je obhájce soudu předložil). Nejvyšší soud podotýká, že je velice složité srovnávat jednotlivé případy obchodování s padělaným zbožím, protože celní úřady zasahují nejčastěji v objektech velkých tržnic či skladů, kde jsou počty uchovávaného zboží vůbec nesrovnatelně vyšší nežli u jednotlivého stánku. V posuzované věci je ale především významné, že celkově tvořily padělky jednu třetinu veškerého ve stánku vystaveného a nabízeného zboží (viz výpověď J. U., č. l. 100), což rozhodně nelze považovat za zanedbatelné množství, jež by mohlo vést k závěru, že skutek nebyl pro společnost škodlivý a nebylo tak třeba před ním chránit veřejný zájem na ochraně práv na označení výrobků a na ochraně řádného průběhu hospodářské soutěže prostředky trestního práva. Navíc je možné zdůraznit, že trestní zákoník neobsahuje jakákoli hlediska či ukazatele pro určení rozsahu či míry společenské škodlivosti činu, a obecně je nutné vycházet z toho, že každý protiprávní čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku, je trestný. Konečně nelze opomenout, že v praxi jsou prostředky trestního práva trestáni i pachatelé menšího počtu případů nezákonného obchodování se zbožím, které zasahují do autorských práv chráněných trestním právem hmotným, pokud nebylo evidentní, že by se jednalo o ojedinělý exces obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 619/2010, které se týkalo obviněného, jenž prodal „pouze“ dvě kopie počítačové hry). Aplikace jiných právních norem ať již podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů či zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, tedy nebyla na místě, a to ani s ohledem na celkový počet 53 kusů neoprávněně označených výrobků nacházejících se ve stánku. Nabízení padělků k prodeji v takovém objemu spolu s dalšími okolnostmi (např. charakter činu a význam jeho postihu, počet dotčených subjektů – držitelů ochranných známek, jimž je tato ochrana poskytována v převážné části světového trhu, jakož i speciální recidiva obviněné – viz níže) tak není možné považovat za výjimku, která by odůvodňovala snížení společenské škodlivosti a trestní postih obviněné tak zcela odpovídá pojetí trestnosti v nové právní úpravě účinné od 1. 1. 2010 při respektování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst 2 trestního zákoníku a principu ultima ratio zakotvenému v §12 odst. 3 až 5 a §13 odst 2 trestního zákoníku.
Nejvyšší soud dále doplňuje, že obecně se předmětný druh trestné činnosti v České republice již poměrně dlouhou dobu rozmáhá a tento negativní trend se nedaří zvrátit, za což je Česká republika ze strany především dalších členů Evropské unie otevřeně kritizována. Bagatelizováním případů, kdy veškeré zákonné znaky příslušné skutkové podstaty byly naplněny, čehož se obviněná domáhala, by stěží bylo možné dosáhnout nápravy v poskytování ochrany práv k ochranné známce a jiným označením v České republice zejména z hlediska její efektivity.
Pokud dovolatelka citovala nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, tento je na daný případ zcela nepřiléhavý. Obě věci se liší už jen skutkově, když ve věci projednávané před Ústavním soudem byl řešen případ domácího násilí ze strany manžela vůči jeho manželce, která v trestním řízení opakovaně dala najevo, že si nepřeje, aby trestní řízení pokračovalo, neboť se usmířili a odsouzení jejího manžela by jí způsobilo jen obtíže a vedlo ke zhoršení její životní úrovně. Zejména ale Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval že v praxi se nejčastěji v řešených případech vyskytují skutkové okolnosti natolik standardní a opakující se, že nečiní potíže podřadit je pod formální znaky určité skutkové podstaty. Potřeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe nastává pouze ve výjimečných případech, pokud nastanou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny „definiční znaky trestného činu“. Taková situace však v posuzované věci obviněné D. T. P. nenastala, naopak veškeré soudy zjištěné skutečnosti vypovídají o zřejmém naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podle §268 odst. 1 trestního zákoníku, a svědčí o nutnosti použití prostředků trestního práva.
Za vhodné považuje Nejvyšší soud vyjádřit se rovněž k námitce obviněné, že výše škody stanovená poškozenými byla nadhodnocená a nesprávně z ní soudy dovodily naplnění „materiální stránky trestného činu“. Nejvyšší soud připomíná, že ani za účinnosti předcházející právní úpravy tj. trestního zákona nebyla výše škody spočívající v hodnotě originálů zboží, jímž pachatel disponoval, hlediskem při hodnocení materiální stránky trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §150 odst. 1 trestního zákona. Neučinil tak ani Obvodní soud pro Prahu 7, který vycházel z vyjádření poškozených výhradně potud, pokud se zabývala otázkou originality zboží. Výši škody, v jejímž rozsahu uplatnili jednotliví poškození nárok na náhradu škody, soud k tíži obviněné ani náznakem nekladl, nevzal ji v potaz ani při úvaze o ukládaných trestech a všechny poškozené odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť by k jejich nárokům musel provádět dokazování přesahující potřeby trestního řízení. Soud prvního stupně tedy pouze v odůvodnění svého výroku o náhradě škody konstatoval rozsah, v jakém poškození uplatnili své nároky na náhradu škody a není pravdou, že by v rámci svých úvah o vině tento soud přihlížel ke škodám vyčísleným poškozenými a byl jimi ovlivněn, jak tvrdila ve svém dovolání obviněná D. T. P.
Námitky proti naplnění subjektivní stránky trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku založila obviněná D. T. P. na jiné skutkové verzi, než ke které dospěly soudy obou stupňů (srov. str. 5 rozsudku obvodního soudu, podle něhož obviněná jednoznačně padělky nabízela k prodeji). Jak již Nejvyšší soud vyložil výše, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze uplatnit na případy, kdy jsou zpochybňována skutková zjištění soudů ve věci rozhodujících, a to včetně otázek hodnocení důkazů a rozsahu dokazování. Dovolání totiž nelze považovat za další odvolání, ale je to mimořádný opravný prostředek určený k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti, úplnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn hodnotit, doplňovat a popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Těmito dovolacími argumenty se tedy Nejvyšší soud nezabýval.
Nad rámec dovolání však Nejvyšší soud podotýká, že o úmyslném zavinění ve vztahu k vědomí dovolatelky o neoriginalitě zboží, nelze mít pochyb. Sama obviněná připustila, že některé ze značek (Puma a Louis Vuitton), jimiž bylo ve stánku vystavené zboží neoprávněně označeno, znala. Jakékoli pochybnosti o případném vědomí obviněné o tom, že součástí jednotlivých výrobků je i ochranná známka, jež přísluší jinému, či známka s originální snadno zaměnitelná, a jejich užití nebylo vlastníkem dovoleno, vylučuje předcházející odsouzení obviněné pro zcela totožnou trestnou činnost. Došlo k němu trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 1 T 46/2007, přičemž lhůta podmíněného odkladu uloženého trestu odnětí svobody uplynula ještě před spácháním posuzovaného trestného činu (jeho počátek se nepodařilo objasnit a je proto nutné respektovat zásadu „in dubio pro reo“). V citované věci obviněná uváděla do oběhu a nabízela ke koupi galanterní zboží neoprávněně označené ochrannými známkami Hugo Boss, Gucci a Louis Vuitton, tudíž jí musela být známa i existence těchto dalších chráněných označení. Měla tudíž vyvinout náležité úsilí, aby dalšímu takovému jednání do budoucna předešla řádnou kontrolou označeného zboží. Konečně pak v neprospěch obviněné vyplývá ta část dovolacích námitek, jimiž brojila proti nadhodnocení způsobené škody. Sama dovolatelka totiž uvedla, že vlastníci ochranných známek své zboží na tržnicích nenabízí, ceny za jejich produkty jsou nesrovnatelně vyšší jakož i jejich kvalita a konečným spotřebitelům je „jednoznačně známa skutečnost, že se jedná o zboží opatřené označením chráněným ochrannou známkou protiprávně“. Nelze než souhlasit s obviněnou, že jak z výrazně nižší ceny, kvality zpracování a použitého materiálu, tak z často nepovedené imitace samotných označení renomovaných značek muselo být většině zákazníků, ale tím spíše prodejcům takového zboží, tj. i dovolatelce, zřejmé, že se nejedná o originály. Obviněná D. T. P. si tedy evidentně byla vědoma toho, že obchodovala mj. i s padělaným zbožím.
Zbývá uvést, že dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1191/2007 (publikováno pod č. 53/2008 Sb. rozh. tr.), nelze na projednávaný případ použít. Skutek, jenž byl předmětem trestního stíhání v této věci spočíval v tom, že obviněný jako řidič převážel v nákladním vozidle krabice, jež obsahovaly boty neoprávněně označené identickými či zaměnitelnými znaky ochranné známky Puma. V rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud hodnotil mj. okolnosti naplnění subjektivní stránky, přičemž její existenci zpochybnil zejména proto, že obviněný zboží nenakládal, nebalil, neměl k obsahu jednotlivých krabic jakýkoli přístup, a plnil tak jen roli řidiče. Na rozdíl od tohoto případu, kdy nebylo jisto, zda obviněný přišel do kontaktu se samotným padělaným zbožím, obviněná D. T. P. před svědky s neoprávněně označenými produkty manipulovala, hovořila o nich se zákazníkem, měla je vybalené a vystavené tak, že každý včetně ní mohl vidět označení, jimiž byly opatřeny. Skutkové okolnosti v trestní věci obviněné D. T. P. tedy s citovanou věcí sp. zn. 5 Tdo 1191/2007 nesnesou srovnání.
Na podkladě uvedených skutečností posoudil Nejvyšší soud dovolání obviněné D. T. P. jako částečně neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, a pokud některá z námitek byla v souladu se zákonným vymezením a výkladem důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud opodstatněnou. Proto podané dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. srpna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka R o u š a l o v á