ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.781.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 781/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 o dovolání, které podala obviněná H. A. , rozená K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 3 To 64/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 106/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné H. A. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 10 T 106/2016, byla obviněná H. A. uznána vinnou přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to jí byl podle §230 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Uvedené trestné činnosti se obviněná (zjednodušeně uvedeno) dopustila tím, že jako zaměstnanec společnosti Galard Brno, s. r. o., IČ: 29273200, se sídlem Údolní 552/31, 602 00 Brno (dále jen „Galard“), na pozici asistenta prodeje, získala přihlašovací údaje a hesla k databázi zákazníků zaměstnavatele, které pak dne 2. 10. 2014 poskytla J. K., aby pro ni prostřednictvím internetu provedl export databáze zákazníků obchodní společnosti Galard, což se mu zdařilo, sama pak tyto přihlašovací údaje využila dne 3. 12. 2014, kdy již u společnosti Galard nebyla zaměstnána, a provedla export databáze zákazníků a obchodních případů této společnosti prostřednictvím cloudové služby. Přitom uvedené databáze si zkopírovala bez vědomí zaměstnavatele společnosti Galard a se záměrem je využít pro svou novou výdělečnou činnost pro obchodní společnost IMAGE CARE, s. r. o., IČ: 24749478, se sídlem Sokolovská 100, Praha, vystupující pod obchodní značkou L. P., jejíž provozovnu pak obviněná vedla v B., O.
2. Proti uvedenému rozsudku podala obviněná H. A. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 8. 3. 2017 usnesením pod sp. zn. 3 To 64/2017, tak, že jej podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná H. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
4. Obviněná se dovoláním domáhala přezkumu označeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, neboť podle jejího přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Měla za to, že se s jejími námitkami, které uplatnila již v odvolacím řízení, soud druhého stupně nevypořádal dostatečně anebo vůbec. Obviněná v zásadě nerozporovala skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, nesouhlasila pouze s tím, že by stahování údajů z databází nebylo součástí plnění jejích pracovních úkolů. S tím souvisí i její námitka ohledně nedostatku protiprávnosti jejího jednání, čímž se podle obviněné soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly. Obviněná trvala na tom, že jednala zcela v rámci plnění pracovních úkolů, vykonávala tak své právo a nemohla jednat protiprávně. S touto její obhajobou se soudy nižších stupňů nevypořádaly ve svých rozhodnutích, která jsou proto nepřezkoumatelná a tedy i nezákonná. Podle obviněné nebyl naplněn normativní znak skutkové podstaty trestného činu podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a sice neoprávněné užití dat. Podle obviněné není pravdou, že by porušila čl. 15 pracovní smlouvy uzavřené mezi ní a zaměstnavatelem, společností Galard, protože v případě plnění pracovních úkolů data kopírovat mohla, což vyplývá z dovětku v této pasáži pracovní smlouvy („…není-li jejich kopírování či odeslání součástí pracovních úkolů zaměstnance“). Tuto pasáž ale soudy nižších stupňů dezinterpretovaly tak, že potřebovala ke kopírování výslovný souhlas zaměstnavatele. Obviněná namítla, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jde-li o otázku, zda stahovala data při plnění pracovních úkolů. Poukázala především na výpověď svědka Mgr. J. L. a e-mailovou korespondenci, z níž k této otázce nic podstatného nevyplývá, zopakovala svou verzi uváděnou v průběhu trestního řízení. Dále nesouhlasila se závěrem, že byla naplněna subjektivní stránka, v případě prvního jednání byla zaměstnankyní společnosti Galard, ve druhém případě ještě pokračovala v práci pro bývalého zaměstnavatele, tudíž se domnívala, že je u něj zaměstnána. I kdyby byl tento její předpoklad mylný, nemohla podle §18 odst. 4 tr. zákoníku jednat úmyslně. S touto námitkou se soudy nižších stupňů nevypořádaly. Dále měla za to, že nebyl naplněn znak objektu trestného činu kladeného jí za vinu, jímž je integrita a dostupnost počítačových dat a systémů, neboť ani integrita ani jejich dostupnost pro zaměstnavatele nebyly nijak jejím jednáním porušeny či ohroženy, tedy chybí i následek v podobě porušení či ohrožení individuálního objektu. Podle obviněné orgány činné v trestním řízení sledovaly mnohem spíše postih konkurenčního boje dvou obchodních společností soutěžících spolu na trhu s pánskou módou, a proto také měly směřovat své úvahy k přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 tr. zákoníku. I v tom lze spatřovat nezákonnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dále měla obviněná za to, že jde o ryze soukromoprávní spor, bagatelní věc, která by neměla být projednávána v trestním řízení. Domáhala se tak aplikace zásady ultima ratio . S touto otázkou se též soudy nižších stupňů prakticky vůbec nevypořádaly, její řešení nezdůvodnily. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně, rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozhodnutí na něj obsahově navazující (aniž by výslovně uvedla, jak by měl poté Nejvyšší soud postupovat).
5. Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněné zasláno k vyjádření, které soudu následně zaslal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve stručně shrnul rozhodnutí soudů nižších stupňů a podané dovolání obviněné. Dále upozornil, že obviněná uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který se vztahoval spíše k rozsudku soudu prvního stupně, napadené usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání, zřejmě chtěla napadat z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Obhajobou uplatněnou v dovolání dovolatelka pouze opakovala své dřívější námitky z předchozího průběhu trestního řízení. S tím, že ke stahování dat nepřistoupila z důvodu plnění pracovních úkolů (zejména z důvodu organizování rozlučkové party), se již dostatečným způsobem vypořádaly soudy nižších stupňů, s nimiž státní zástupce souhlasil a odkázal na příslušné pasáže jejich rozhodnutí. V tomto směru jde navíc o námitky skutkové neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu, jemuž ale odpovídají námitky nedostatku objektu a následku jako znaků skutkové podstaty daného trestného činu a použití principu ultima ratio . Ovšem i v tomto směru souhlasil státní zástupce s řešením soudy nižších stupňů. K tomu doplnil, že neoprávněným užitím dat ve smyslu §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se rozumí i jejich nedovolené kopírování na jiný nosič informací, jak vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (k tomu odkázal na jeho usnesení ze dne 17. 9. 2016, sp. zn. 7 Tdo 932/2016). V této části jde o pouhé opakování námitek, s nimiž se dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů, a proto je na místě dovolání odmítnout. Naproti tomu se podle státního zástupce soudy zcela nedostatečně vypořádaly s námitkou ohledně principu ultima ratio . V tom spatřoval chybu odůvodnění, nikoli však samotného rozhodnutí. Předně měl za to, že míru společenské škodlivosti má soud posuzovat jen k obraně obviněné, neboť není znakem trestného činu, popř. je-li i bez toho patrné, že jde o případ zcela výjimečný, nehodný trestního postihu. Takovou výjimečnost daného případu, pro kterou by jednání obviněné nemělo být trestným činem, ovšem státní zástupce neshledal, nelze ji dovodit ani z tvrzení, že jde o soukromoprávní spor související s podnikáním zúčastněných osob (to lze doložit i na shora uvedeném usnesení Nejvyššího soudu). Důvod pro neuplatnění trestní represe nespatřoval státní zástupce ani ve spoluzavinění poškozené společnosti Galard, která neznemožnila své bývalé zaměstnankyni po ukončení pracovního poměru přístup do vlastních databází, ani v tom, že i po ukončení pracovního poměru určitou činnost pro bývalého zaměstnavatele vykonávala. Tyto okolnosti mohly mít vliv pouze na výběr druhu trestu a jeho výměru. V této části proto státní zástupce považoval dovolání za neopodstatněné. Pro úplnost doplnil, že nesouhlasí ani s obranou obviněné, že její jednání mělo být posouzeno jako přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se tím obviněná domáhala (při zohlednění časové působnosti trestních zákonů) přísnější právní kvalifikace, tedy podala by dovolání ve svůj neprospěch, které je ale oprávněn podat jen nejvyšší státní zástupce. Proto v této části by šlo o dovolání podané osobou neoprávněnou. Z uvedených důvodů navrhl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Zároveň i pro případ jiného rozhodnutí souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
6. Vyjádření k dovolání bylo k možné replice zasláno obhájci obviněné, která této možnosti využila. V tomto podání setrvala na svém stanovisku uvedeném v dovolání, s vyjádřením státního zástupce polemizovala, některé své dřívější argumenty rozvedla. Nesouhlasila s tím, že by se soudy subsidiaritou trestní represe nemusely obecně zabývat. Nesouhlasila ani s tím, že se poukazem na možnou právní kvalifikaci podle §248 odst. 1 tr. zákoníku domáhala zpřísnění právní kvalifikace, spíše naznačila, jakým směrem se úvahy orgánů činných v trestním řízení měly ubírat, přísnost výsledku řízení není shodná s výší trestní sazby, navíc ustanovení §248 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje další znaky skutkové podstaty, jako je vznik újmy ve větším rozsahu, který podle jejího přesvědčení nebyl naplněn. V tomto směru by tak byla právní kvalifikace příznivější, neboť by nedošlo ani k naplnění formálních znaků daného trestného činu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
7. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
8. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
9. Nejvyšší soud musí nejdříve upozornit, že obviněná H. A. sice formálně uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však její námitky odpovídají spíše dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Obviněná se totiž domáhala přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí jejího odvolání jako řádného opravného prostředku podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, a to s poukazem na důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který měl být dán v řízení mu předcházejícím. Nejvyšší soud ovšem nepovažoval toto pochybení obviněné za natolik závažné, aby její dovolání jen proto odmítl.
10. Dovolání lze podat z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že prakticky se všemi námitkami, které obviněná uplatnila ve svém dovolání, se řádně vypořádal již soud prvního stupně, a protože byly i obsahem podaného odvolání, zabýval se jimi též odvolací soud. Přitom dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, kterými se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně a jimiž se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
b) Námitky nepřípustné a neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
12. Obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku zčásti napadala skutková zjištění soudu prvního stupně, pokud šlo o řešení otázky, zda provedla export databází svého zaměstnavatele v rámci plnění pracovních úkolů či nikoli. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněná sice i v tomto směru napadala naplnění formálních znaků trestného činu, a sice znak protiprávnosti, resp. znak neoprávněnosti užití dat, nicméně její námitky vycházely z jiného než soudy nižších stupňů prokázaného skutkového stavu věci. V tomto směru ale dovolání není podáno důvodně a užitá argumentace neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
13. V naznačeném směru se totiž obviněná v rámci svého dovolání domáhala přezkumu dovolacím soudem, přičemž žádala aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném hodnocení provedených důkazů, přičemž pouze opakovala své námitky, které vznášela jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem druhého stupně v podaném odvolání. Obviněná nesouhlasila se skutkovými závěry soudů, které dovodily ze série důkazů, především z listinných důkazů (e-mailové korespondence mezi obžalovanou a dalšími osobami, a sice O. D., J. K. a Mgr. J. L.), ale i z výpovědí svědků (zaměstnanců společnosti Galard, jako svědkyně Bc. A. H. a M. B., resp. i výpovědi J. K.), pokud jde o neoprávněnost stahování dat z databází. Obviněná sice samotné stažení dat z databází svého zaměstnavatele nepopírala, nesouhlasila však s tím, že k tomu nebyla oprávněna, protože jednak data potřebovala pro plnění svých pracovních úkolů, jednak pro uspořádání rozlučkové party. Soudy nižších stupňů však této její obhajobě důvodně neuvěřily a považovaly ji za spolehlivě vyvrácenou celou řadou důkazů, jež vyhodnotily nejen jednotlivě, ale zejména v jejich vzájemných souvislostech. Prakticky celý podzim roku 2014 bylo zřejmé, že obviněná skončí v zaměstnání u poškozené společnosti Galard, po celou tuto dobu dojednávala svou další práci pro přímého konkurenta na trhu prodávajícího pod obchodní značkou L. P., pro něhož měla zařídit a vést prodejnu či pobočku (tzv. meeting point) v B., kam chtěl tento konkurent rozšířit svou působnost (konkurence se týkala jednak zakázkové výroby obleků, byť u L. P. zjednodušeným způsobem tzv. made to measure s polotovary, jednak prodeje bot zn. Loake). Po celou tuto dobu také obviněná vyjednávala podmínky následné spolupráce, měla být více závislá na prodejním úspěchu ve vztahu ke koncovým zákazníkům a dosažených obratech, jak vyplývá zejména z obsáhlé e-mailové komunikace mezi ní a Mgr. J. L. z IMAGE CARE, s. r. o. (L. P.), s nímž také řešila otázku, nakolik oba konkurenti jsou zaměřeni na stejnou klientelu. I z dalších důkazů (např. e-mailové komunikace s O. D. ohledně zařízení nových prostor pro obchodní společnost IMAGE CARE, s. r. o. – L. P.) je patrné, že obviněná svou plánovanou práci pro společnost IMAGE CARE, s. r. o., utajovala před svým tehdejším zaměstnavatelem, společností Galard. Z toho všeho je dobře patrné, proč si chtěla obviněná stáhnout pro své další potřeby databáze zákazníků spolu s jejich mírami, jakož i uzavřenými obchodními případy, neboť tyto údaje později mohla využít při zahájení své činnosti pod obchodní značkou L. P. Tomu odpovídá i utajené stažení databází, které prováděla obviněná pokoutně bez vědomí zaměstnavatele, navíc při současném využití tzv. extranea J. K., kterému za to ještě z vlastních prostředků platila (pokud by šlo skutečně o plnění pracovních povinností, jak se obviněná bránila, jistě by i tento náklad zaměstnavateli vyúčtovala, což se nestalo). Navíc z pohledu zaměstnavatele byl export celé databáze zbytečný i pro případ plnění pracovních úkolů, neboť obviněná do databází měla na základě přihlašovacích údajů přístup a jakýkoliv potřebný údaj mohla takto jednoduše získat, a to dokonce i dálkově prostřednictvím sítě internet, čehož také po ukončení pracovního poměru pro společnost Galard využila. Obranu obviněné, že údaje potřebovala pro uspořádání rozlučkové party, neodpovídá ani jí vznesený požadavek vůči J. K. na získání uložených dat s mírami zákazníků, které pro rozlučkový večírek nepotřebovala, kromě toho mohla využít služebního telefonu s uloženými telefonními čísly, což akcentovaly i soudy nižších stupňů.
14. Obviněná se tak uvedeným způsobem do volávala aplikace hmotného práva na jí prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily (srov. zejména str. 4 až 5 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 až 3 usnesení soudu odvolacího). V takových případech nemůže být naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) .
15. Je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vést k vynesení rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 178 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
16. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (z mnohých rozhodnutí srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.; z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014 ).
17. Určitou výjimku tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu a skutek popsaný soudy nižších stupňů tak nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Taková existence tzv. extrémního nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014), a to současně za podmínky, že soudy svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněné H. A., a to z hlediska jeho posouzení jako přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) zákona, přičemž se zaměřil zejména na obviněnou tvrzené skutkové okolnosti ve vztahu k uvedené právní kvalifikaci. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku vyhlášeném jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb. konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
18. V daném případě obviněná sice namítla extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi, nicméně dovolací soud žádný, natož extrémní nesoulad neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, které nebylo vyčerpáno jen několika málo důkazními prostředky zmíněnými obviněnou v dovolání, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutek byl také správně právně kvalifikován podle odpovídajícího ustanovení trestního zákoníku, jak bude rozvedeno ještě níže. Nejde o porušení zásad dokazování, pokud soud prvního stupně na základě bezprostředního vjemu z provedených důkazů vyhodnotil některé důkazní prostředky jako odpovídající realitě a jiné nikoli a své hodnocení náležitě zdůvodnil, jak tomu bylo i v tomto projednávaném případě.
19. Lze také konstatovat, že obhajobou obviněné se v naznačených směrech pečlivě zabývaly soudy prvního i druhého stupně, a v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a vcelku podrobně vyložily, proč uvěřily verzi uvedené v obžalobě a nikoli verzi prezentované obviněnou H. A. Přitom Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky jako v předchozím průběhu trestního řízení, pokud se jimi soudy nižších stupňů zabývaly, jak bylo vyloženo shora. Právě o takový případ se v naznačeném směru jedná.
c) K přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
20. Přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) se dopustí, kdo získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací. Z uvedených dvou alternativ předmětu útoku podle rozsudku soudu prvního stupně naplnila obviněná tu první (počítačový systém).
21. Ustanovení o přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 tr. zákoníku postihuje v prvních dvou odstavcích pestrou škálu jednání, která souhrnně bývají nazývána jako kybernetická kriminalita (jež tímto ustanovením ovšem není vyčerpána, postihují ji i následující dva paragrafy trestního zákoníku, jakož i některé další). Obecně se skutečně uvádí, že §230 tr. zákoníku v reakci na mezinárodní požadavky (zejména Úmluvu o kybernetické kriminalitě) chrání důvěrnost, integritu a dostupnost počítačových dat, přitom důvěrnost je chráněna především v odstavci prvním tohoto ustanovení, integrita a dostupnost počítačových dat a systémů v jeho odstavci druhém. Jde o to, že podle §230 odst. 2 tr. zákoníku se primárně nesankcionuje narušení důvěrnosti dat neoprávněným přístupem k počítačovému systému nebo k jeho části, jak je tomu podle odstavce 1, protože zde nezáleží na tom, zda takový přístup pachatel získal neoprávněně či naopak, zda pachatel již takovým přístupem z jiného důvodu oprávněně disponoval, naproti tomu se postihují různorodá jednání uvedená v písm. a) až d) uvedeného ustanovení, která spočívají především v narušení integrity dat a jejich dostupnosti. Ovšem tím se uvedené ustanovení nevyčerpává, jak měla snad na mysli obviněná ve svém dovolání [neboť pak by ustanovení §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nemohlo nalézt uplatnění, protože při neoprávněném užití dat, ať tak pachatel učiní jakýmkoliv způsobem, zásadně nedochází k narušení jejich integrity ani dostupnosti].
22. Ustanovení §230 tr. zákoníku navazuje na dřívější §257a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce jen „tr. zák.“), a to ve skutečnosti pouze §230 odst. 2 tr. zákoníku (a nikoli i §230 odst. 1 tr. zákoníku, který byl nově formulován až v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010). Ustanovení §257a tr. zák. postihující poškození a zneužití záznamu na nosiči informací bylo zavedeno novelou trestního zákona, zákonem č. 557/1991 Sb., s účinností od 1. 1. 1992, následně bylo dvakrát novelizováno (výraznější změna spočívající v úpravě formulace návětí, avšak bez věcného posunu, a mírné rozšíření trestnosti v alternativách byly provedeny zákonem č. 134/2002 Sb., následně v roce 2006 ve spojitosti s úpravou trestu propadnutí věci byla i u tohoto ustanovení rozšířena dikce i o jinou majetkovou hodnotu). Po celou dobu existence uvedeného trestného činu od roku 1992 byla trestná i varianta postihující získání přístupu k nosiči informací a neoprávněného užití takových informací – šlo o §257a odst. 1 písm. a) tr. zák. Rozdíl tehdejší úpravy oproti současné spočíval v tom, že se pro naplnění základní skutkové podstaty ještě žádal tzv. úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty (neboli tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus), který spočíval v tom, že pachatel musel jednat s úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Tento úmysl přesahující objektivní stránku vyžadoval trestní zákon od roku 1992 až do roku 2009 jako znak základní skutkové podstaty, naproti tomu trestní zákoník v tomto směru zpřísnil postih, neboť od 1. 1. 2010 jsou trestná shodná jednání i bez takového úmyslu, který je již okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby v §230 odst. 3 písm. a). Jinými slovy pro naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty daného trestného činu je nerozhodné, zda pachatel s takovým úmyslem jednal či nikoli, tato skutečnost zvyšuje společenskou škodlivost činu natolik, že zákonodárce takové jednání jen z toho důvodu považuje za typově závažnější, takže tuto okolnost stanovil jako důvod pro zvýšení trestní sazby trestu odnětí svobody v §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (v původním znění trestního zákoníku šlo o trest odnětí svobody až na 2 léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty v §230 odst. 2 tr. zákoníku a trest odnětí svobody na 6 měsíců až 3 léta v §230 odst. 3 tr. zákoníku, nyní jsou horní hranice trestu odnětí svobody v obou odstavcích o rok vyšší). Další zpřísnění trestní represe (resp. zpřesnění dikce zákona) lze shledat v tom, že zákonodárce od 1. 1. 2010 nadále rozlišuje mezi daty uloženými na nosiči informací a daty uloženými v počítačovém systému.
23. Přes tyto odlišnosti, zpřesnění a zpřísnění však i nadále podstata jednání v ustanovení §257a odst. 1 písm. a) tr. zák. a §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zůstává stejná, totiž že pachatel, který předtím získal přístup k nosiči informací, resp. počítačovému systému, a to ať oprávněně či nikoli, následně využije tohoto přístupu a informace, resp. data, tam uložené neoprávněně užije. Vůbec se tak od roku 1992 nežádalo, aby současně došlo k poškození dat, jejich pozměnění, znehodnocení apod., jak se snad mylně domnívá obviněná, postačovalo jejich prosté neoprávněné užití, a to aniž by současně (objektivně) vznikla někomu škoda, újma či naopak prospěch. Již v roce 1992 byl tedy tento trestný čin formulován jako trestný čin formální a nikoli jako výsledečný, materiální, u něhož závisí jeho dokonání na účinku (v podobě změny na předmětu útoku, tj. jeho porušení či konkrétní ohrožení). Mezi lety 1992 a 2009 bylo navíc pouze zapotřebí, aby k takovému účinku směřoval pachatelův úmysl, aniž by se vyžadovalo, aby reálně nastal, jak již bylo uvedeno.
24. Zákonodárce v roce 2009 nechtěl jednání tohoto druhu dekriminalizovat, zužovat trestnost tzv. kybernetické kriminality, naopak se vydal cestou její kriminalizace, tedy podstatně rozšířil okruh trestných jednání v této oblasti společenských vztahů. O tom svědčí především zavedení nových skutkových podstat v §230 odst. 1, §231 a §232 tr. zákoníku, ale i rozšíření trestnosti jednání dosud postihovaných v rámci §257a tr. zák., nově upravených v §230 odst. 2 tr. zákoníku (což dokládá i shora rozvedená pasáž). Vyplývá to i z důvodové zprávy k tomuto ustanovení trestního zákoníku, podle níž došlo k úpravě a kriminalizaci dalších jednání z důvodu zapracování článků 2 až 11 Úmluvy o počítačové kriminalitě uzavřené v Budapešti dne 23. 11. 2001.
25. Je pravdou, že současně došlo ke změně názvu trestného činu z „poškození a zneužití záznamu na nosiči informací“ dříve uvedeného v §257a tr. zák. na nově uvedený „neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací“ v §230 tr. zákoníku. Lze snad namítnout, že nový název již jednoznačně nevyjadřuje postih i „zneužití záznamu“ na nosiči informací, popř. v počítačovém systému, že snad nový název je vhodný spíše pro skutkovou podstatu uvedenou v §230 odst. 1 tr. zákoníku a není zcela výstižný pro skutkovou podstatu uvedenou v §230 odst. 2 tr. zákoníku. Taková výhrada má jisté opodstatnění, pro případ postihu jednání uvedeného v §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku by skutečně snad výstižnější byl původní název trestného činu uvedeného v §257a tr. zák., nicméně současně je zřejmé, že název trestného činu je zpravidla více či méně nepřesný ve vztahu ke znakům daného trestného činu, je značně zjednodušující, nemůže zcela vystihnout veškeré varianty trestných jednání v něm uvedených, nutně při jisté abstrakci dochází ke zjednodušením, vulgarizaci, a to ve snaze co nejstručněji a zároveň co nejvýstižněji uvést, jaká jednání dané ustanovení postihuje. Že nejde jen o případ tohoto trestného činu lze doložit na celé řadě dalších příkladů – např. v §233 tr. zákoníku se v názvu trestného činu uvádí pouze padělání a pozměnění peněz, ač toto ustanovení postihuje i jejich udávání, dále i přechovávání či opatření, a to dokonce nejen peněz, ale i prvků peněz sloužících k ochraně proti jejich padělání (přitom nikdo nepochybuje, že i taková jednání i přes daný název jsou důvodně trestná); podobně §236 tr. zákoníku upravuje trestný čin výroby a držení padělatelského náčiní, ač podle uvedeného ustanovení je trestné i jeho nabízení, prodání, zprostředkování, zpřístupnění, opatření, podobně pojem padělatelské náčiní není zcela odpovídající tomu, co je uvedeno v uvedeném ustanovení; takto bychom mohli pokračovat u celé řady dalších ustanovení. Z názvu trestného činu nelze ani zjednodušeně dovozovat objekt trestného činu.
26. Objektem trestného činu, který byl v jednání obviněné shledán, tj. přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tak není pouhá důvěrnost dat, jejich integrita a dostupnost pro jejich držitele, data jsou chráněna i před jejich neoprávněným použitím, podobně jako tomu bylo ještě podle §257a odst. 1 písm. a) tr. zák. (k tomu srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1455). Dosah ustanovení §230 tr. zákoníku (stejně jako §257a tr. zák.) je dokonce širší, než by napovídalo systematické zařazení tohoto trestného činu mezi trestné činy majetkové, neboť jím nejsou chráněna jen majetková práva, ať ve vztahu k věcem hmotným či nehmotným (ve smyslu současného pojetí věci – srov. zejména §489 a 496 obč. zák.), ale zprostředkovaně i celá řada dalších právních statků, jako jsou osobnostní práva, zejména právo na ochranu osobních údajů (např. jde-li o databázi pacientů s jejich diagnózami), autorská práva (např. ke zvukovým či audiovizuálním dílům), ale i hospodářská a obchodní práva, zejména právo na zachování obchodního či bankovního tajemství, know-how, klientely apod. (shodně tamtéž, ale též např. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vyd. Praha, Wolters Kluwer ČR, 2016, str. 695).
27. Objekt trestného činu je tak širší, než obviněná ve svém dovolání dovozuje. Z toho plyne, že širší je i následek, který se na objektu projevuje a jímž je porušení či ohrožení shora uvedených právních statků. Již shora bylo též uvedeno, že ustanovení §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nežádá způsobení konkrétního výsledku, tedy účinku, který by se projevil na hmotném (příp. nehmotném) předmětu útoku jako jeho porušení či konkrétní ohrožení. Přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je totiž ryze formální delikt, můžeme jej proto označit za tzv. moderní delikt, oproti „klasickým“ výsledečným trestným činům. Zákonodárce takovou legislativní technikou (jež je v nových zákonících využívána stále hojněji) vyjadřuje svůj odsudek určitých jednání, která považuje za natolik nebezpečná a škodlivá, že je postihuje, aniž by současně požadoval, aby vedla také k nějakému objektivnímu výsledku. Takové trestné činy lze proto označit za abstraktně ohrožovací (takové jsou vlastně všechny pravé omisivní a čistě komisivní delikty). Tak je tomu i v tomto případě, kdy zákonodárce postihuje tzv. bez dalšího neoprávněné užití dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací, pokud předtím k nim získal přístup (ať oprávněně či nikoli). Již samotným takovým jednáním je ohrožen či dokonce porušen zájem státu na ochraně těchto dat, a to bez ohledu na to, jak s nimi dále pachatel naloží, proč tak činil, co bylo důvodem, motivem či cílem takového jednání [v tomto směru na rozdíl od dřívější úpravy v §257a odst. 1 písm. a) tr. zák.]. Pochopitelně ale nejsou další okolnosti činu zcela bez významu a promítají se, nejde-li přímo o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, jež jsou uvedeny ve vyšších odstavcích §230 tr. zákoníku (jako je výše rozvedený úmysl překračující objektivní stránku), do hodnocení společenské škodlivosti takového činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve spojitosti s užitím kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku (srov. k tomu stanovisko č. 26/2013-II. Sb. rozh. tr. a výklad uvedený dále), mohou též být významné pro výběr druhu trestu a jeho výměru, ať už jako okolnosti významné pro určení povahy a závažnosti činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku, či jako okolnosti obecně přitěžující.
28. Přitom nepřípustným jednáním, které lze subsumovat pod „neoprávněné užití dat“, jež je postihováno v §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je i jeho nedovolené kopírování na jiný nosič informací (který pak má pachatel ve své dispozici) – shodně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2309.
29. Uvedený přístup k výkladu tohoto ustanovení zaujímá i recentní judikatura. Tak podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 731/2015, chrání ustanovení §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku též před neoprávněným užitím uložených dat, jímž je jakákoli nedovolená manipulace s nimi, pokud nejde o případy uvedené v §230 odst. 2 písm. b) až d) tr. zákoníku. Za neoprávněné lze přitom považovat takové jejich užití, které je v rozporu s právní normou nebo je činěno v rozporu se stanoveným účelem, popř. bez vědomí či souhlasu oprávněné osoby. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 7 Tdo 932/2016, je předmětem ochrany tohoto přečinu primárně integrita a dostupnost počítačových dat a systémů, ochrana je poskytována počítačovým datům a počítačovým programům před neoprávněnými zásahy, které mohou mít vliv na existenci, kvalitu, správnost dat, a konečně ustanovení chrání i před neoprávněným užíváním uložených počítačových dat. Neoprávněným užitím dat (neboli počítačovou špionáží) je jakákoli nedovolená manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací. Neoprávněné bude takové užití, které je v rozporu s právní normou nebo je činěno v rozporu se stanoveným účelem, popř. bez vědomí či souhlasu oprávněné osoby. Shodně či podobně to konstatoval Nejvyšší soud i ve více dalších usneseních – např. ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 848/2015, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1479/2012, nebo ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1677/2011.
30. Lze tak uzavřít, že znak objektu i následku sledovaného přečinu byl v daném případě naplněn již tím, že obviněná jednala způsobem popsaným v §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
31. Další výtka obviněné spočívající v oprávněnosti užití dat uložených v počítačovém systému byla založena vlastně výhradně na skutkových námitkách. Obviněná žádala aplikovat právní normu na jiný než soudy zjištěný skutkový stav, a proto takové námitky nejsou přípustné, neboť neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jak bylo rozvedeno shora zejména v pasáži pod rubrikou III. písm. b). Jako správný tak lze při zjištěném skutkovém stavu shledat též závěr soudů nižších stupňů, že obviněná užila, tj. zkopírovala data uložená v počítačovém systému neoprávněně, neboť neměla svolení zaměstnavatele, které nevyplývalo ani z uzavřené pracovní smlouvy, neboť je nepotřebovala pro plnění pracovních úkolů. Naopak šlo o zneužití přístupu k počítačovému systému, aby se pro své pozdější potřeby zmocnila databáze klientů i s jejich osobními údaji (zejména kontaktními, ale i s tělesnými mírami potřebnými pro výrobu oděvů), k čemuž by jí pochopitelně zaměstnavatel, společnost Galard, svolení nikdy nedal.
32. Rozhodně tak neobstojí námitka, že obviněná jednala v souladu s právem a neprovinila se proti právnímu řádu. Obviněná jednala bez dovolení oprávněné osoby, kterou byl její tehdejší (v případě prvního útoku), resp. bývalý (v případě druhého útoku) zaměstnavatel, poškozená společnost Galard. Svolení poškozené nevyplývalo ani z pracovní smlouvy, jak správně konstatovaly soudy nižších stupňů, neboť obviněná nepotřebovala export databází pro pracovní účely, tento export provedla z jiných právem neaprobovaných důvodů, a to z důvodu své vlastní potřeby a vlastního prospěchu při budoucí práci pro přímého konkurenta na trhu. Její vysvětlení potřeby exportu dat pro práci z domova ve prospěch poškozené společnosti Galard a pro uspořádání rozlučkového večírku důvodně soudy nižších stupňů odmítly jako pouhou výmluvu neodpovídající realitě. Obviněná exportem dat a v podstatě odcizením databáze svého zaměstnavatele nepochybně porušila jeho práva k nehmnotným statkům, z hlediska současného soukromého práva šlo o nehmotnou věc ve smyslu §489 a §496 odst. 2 obč. zák., jejímž vlastníkem byla poškozená společnost Galard, která jediná mohla rozhodovat o nakládání s ní, včetně jejího rozmnožení kopírováním či exportem do jiného formátu. Databázi klientů s obchodními případy a mírami klientů lze dokonce označit za obchodní tajemství ve smyslu §504 obč. zák., do kterého obviněná zasáhla nepřípustným způsobem, jak zapovídá i ustanovení §2985 obč. zák. o porušení obchodního tajemství, tedy konkrétní skutková podstata nekalosoutěžního jednání [srov. též §2976 odst. 1, 2 písm. h) obč. zák.]. Nadto k takovému nakládání s údaji v databázích nedali souhlas ani dotčení klienti poškozené společnosti Galard, o jejichž osobní údaje se jednalo. Správně tak soudy nižších stupňů dospěly k závěru o nedovolenosti jednání obviněné při užití dat.
33. Za nedůvodné (a v jádru nepřípustné) považuje dovolací soud i námitky obviněné, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů správně dovodily, že obviněná jednala s úmyslem přímým ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěla způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Obviněná velmi dobře věděla, že si pořizuje kopii údajů v databázi svého zaměstnavatele a že k tomu nemá oprávnění, a proto tak činila tajně, za spolupráce tzv. extranea, jak bylo rozvedeno výše. Obviněná však při své argumentaci ohledně znaku zavinění vycházela ze zcela jiné verze skutkového děje, než který vzaly soudy nižších stupňů za prokázaný. Takové námitky tak neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, jak bylo rozvedeno shora. Soudy nižších stupňů oprávněně též nedospěly k závěru, že obviněná byla přesvědčena o tom, že má od zaměstnavatele svolení, jak obviněná namítala ve svém dovolání, když se domáhala uplatnění ustanovení §18 odst. 4 tr. zákoníku o pozitivním skutkovém omylu o okolnosti vylučující protiprávnost, který by vylučoval zavinění úmyslné, tedy i trestnost přečinu, jenž jí byl kladen za vinu. Naopak soudy v tomto směru dospěly k jednoznačnému závěru, který je opřen o rozbor provedených důkazů, jak již bylo shora rozvedeno, že obviněná si byla dobře vědoma nedovolenosti svého jednání, toho, že by jí zaměstnavatel nikdy nedal svolení k takovému počínání, a proto je také před ním zatajila, stejně jako svůj pozdější nástup ke konkurenci. I v tomto směru tak obviněná žádala aplikovat právní normu (§18 odst. 4 tr. zákoníku) na jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Taková námitka tak jen zdánlivě odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, reálně je však skutková, a tedy nepřípustná – k tomu srov. pasáž pod III. b) tohoto usnesení.
34. Další relevantně uplatněnou námitkou obviněné (vedle tvrzeného nedostatku znaku objektu a následku činu) byla chybná aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio soudy nižších stupňů. Užití těchto principů vyžaduje ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ovšem dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Vycházet lze přitom především z již výše uvedeného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“
35. V daném případě soudy nižších stupňů skutečně nevěnovaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí dostatečný prostor této problematice, jak oprávněně vytýká obviněná i státní zástupce, a to zejména jde-li o usnesení soudu druhého stupně. Zvláště byla-li námitka nedostatku společenské škodlivosti činu jedním z odvolacích důvodů, měl se s ní odvolací soud náležitě vypořádat, což neučinil. Na druhou stranu jde ale pouze o pochybení při odůvodnění jinak věcně správného rozhodnutí, jak správně též uvedl i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání (nelze s ním však zcela souhlasit, že by nebylo třeba se zabývat společenskou škodlivostí v každém jednotlivém případě méně závažného trestného činu, jak ostatně vyplývá ze shora uvedeného II. bodu stanoviska č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě však nebyly okolnosti činu natolik mimořádné, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, ba právě naopak soudy nižších stupňů správně shledaly celou řadu okolností, které společenskou škodlivost jednání obviněné zvyšují. Proto také správně uplatnily trestní represi. Obviněná skutečně měla k datům uloženým v počítačovém systému oprávněný přístup, který využívala při práci pro svého zaměstnavatele. Nicméně tento svůj přístup zneužila ke zkopírování dat pro své pozdější potřeby v době, kdy již měla dojednané ukončení pracovního poměru se svým zaměstnavatelem, poškozenou společností Galard, a měla sjednané podmínky nástupu k přímému konkurentovi poškozené společnosti Galard, obchodní společnosti IMAGE CARE, s. r. o., prodávající pod obchodní značkou L. P., kde měla mít obviněná příjmy závisející na úspěchu prodeje obleků a košil. Z toho též pramení jednoznačně zištná motivace obviněné pro vlastní jednání, kterým navíc zasahovala do obchodního tajemství svého zaměstnavatele a jeho práva k vlastní klientele a též v širším smyslu i know-how (v podobě zachycení měr zákazníků, které není třeba následně při dalších zakázkách znovu získávat), ovšem tento úmysl získat sobě a jinému neoprávněný prospěch, jak je upraven v §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nebyl obviněné ani obžalobou ani soudy nižších stupňů kladen za vinu. Obviněná jednala skrytě, dokonce za pomoci další osoby, a to dokonce z řad odborníků na informační technologie, jíž dokonce za takovou pomoc poskytla úplatu, protože sama nedokázala databázi, o niž měla zájem, exportovat do podoby, s níž by pak mohla pracovat nezávisle na systému provozovanému dosavadním zaměstnavatelem. Nešlo dokonce o jednorázovou akci ze strany obviněné, naopak v trestném jednání pokračovala po delší dobu, za vinu jí byly vlastně kladeny dva útoky (jednou za pomoci další osoby, a to po předchozích vlastních neúspěšných pokusech, které ale nebyly součástí popisu skutku, jenž jí byl kladen za vinu, podruhé provedla kopírování dat sama). Všechny tyto skutečnosti podstatně zvyšují společenskou škodlivost jednání obviněné. Její jednání nese nejméně některé znaky nekalosoutěžního jednání, neboť bylo činěno v rámci hospodářského styku v rozporu s dobrými mravy soutěže, způsobilé přivodit jednomu soutěžiteli prospěch na úkor jiného soutěžitele, a spočívalo v porušení obchodního tajemství a parazitování na službách jiného soutěžitele. Z důvodů všech uvedených okolností, jež jednoznačně dokládají škodlivost jednání obviněné je na místě posoudit její jednání jako trestný čin, takový závěr nemohou zvrátit ani okolnosti hovořící ve prospěch obviněné, jako je její dosavadní bezúhonnost či spoluzavinění poškozené v podobě nedostatečné ochrany dat ze strany zaměstnavatele.
36. Poslední námitka obviněné směřovala k tomu, že její čin měl být spíše posouzen jako přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 tr. zákoníku. Je pravdou, že již prvotní oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, podané ze strany poškozené společnosti Galard, směřovalo spíše k uvedenému trestnému činu, než k nějakému jinému. Trestní stíhání obviněné však bylo po celou dobu vedeno pouze pro přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Je také pravdou, že okolnosti činu nasvědčují skutečně tomu, že jednáním obviněné mohl být spáchán též jiný trestný čin, a sice právě ten podle §248 odst. 1 psím. d) a h) tr. zákoníku, avšak z trestního spisu nevyplývá, že by bylo v dosavadním trestním řízení pozitivně zjištěno, že by byly naplněny veškeré znaky uvedeného přečinu (zejména pokud jde o způsobení ve větším rozsahu újmy jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům nebo opatření sobě nebo jinému neoprávněné výhody). Bylo věcí státního zástupce, jaký rozsah spáchání činu zjistí a jaký trestný čin na základě takového zjištění bude klást obviněné za vinu. Pokud státní zástupce neshledal za naplněný ani znak újmy ani výhody v požadovaném větším rozsahu (např. z důvodu nedostatku důkazů), důvodně nekladl obviněné tento trestný čin za vinu. To ovšem nic nemění na tom, že oprávněně jí kladl za vinu spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který v jednání obviněné shledaly důvodně i soudy nižších stupňů. K tomu lze jen doplnit, že ani v případě zjištění a prokázání všech znaků skutkové podstaty přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. d) a/nebo h) tr. zákoníku by nebyla vyloučena současná aplikace ustanovení §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť jednočinný souběh trestných činů podle uvedených dvou ustanovení není vyloučen. Tyto skutkové podstaty totiž nejsou v takovém vzájemném vztahu (případy speciality, subsidiarity a faktické konzumpce), že by uplatnění jedné z nich neobstálo vedle druhé. Naopak zásadně je třeba posoudit jednání pachatele vždy podle všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákoníku, není-li z nějakého zvláštního důvodu jejich vzájemného poměru současná aplikace některých z nich vyloučena.
37. Rozborem znaků skutkové podstaty přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 tr. zákoníku ovšem není třeba se dále zabývat, neboť dovolání podala pouze obviněná a jakékoliv zhoršení jejího postavení v důsledku jí podaného dovolání je nemyslitelné, jak vyplývá z §265p odst. 1 a §265s odst. 2 tr. řádu.
38. Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud námitky obviněné právně relevantně uplatněné za zjevně neopodstatněné a právní kvalifikaci užitou soudy nižších stupňů za důvodnou a odpovídající.
IV. Závěrečné shrnutí
39. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná H. A. zčásti vznášela námitky, které obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a Nejvyšší soud se jimi proto nemohl zabývat. Protože se však její dovolání částečně opírá o námitky, které by mu odpovídaly, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl její dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněná v převážné části svého dovolání uplatnila shodné námitky jako v podaném odvolání, jimiž se zabýval už odvolací soud, přičemž se s nimi v napadeném usnesení správně vypořádal (až na námitku neuplatnění subsidiarity trestní represe, což napravil soud dovolací shora).
40. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 23. 8. 2017
prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.