ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.826.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 826/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2014 o dovolání, které podala obviněná R. V . , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 10 To 23/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 131/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná R. V. byla rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 11 T 131/2013, uznána vinnou přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a podle §254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, kterých se dopustila skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto přečiny byla obviněná odsouzena podle §254 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1 a 2 tr. zákoníku byl obviněné současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodní společnosti nebo družstva s předmětem činnosti hostinská činnost a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 a dále v zákazu podnikání se stejnými předměty činnosti, a to v trvání 4 roků. Postupem podle §229 odst. 1 bylo rovněž rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Náchodě podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 10 To 23/2014, podle §256 tr. řádu zamítl, neboť ho neshledal důvodným.
Obviněná R. V. podala dne 3. 6. 2014 proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná v něm zpochybnila naplnění subjektivní stránky obou přečinů, jimiž byla uznána vinnou, protože podle jejího názoru o tom nesvědčí výsledky dokazování. Obviněná vznesla své výhrady rovněž ve vztahu ke znaku objektivní stránky přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícímu v ohrožení majetkových práv jiného a vytkla i nesprávné právní posouzení, pokud jde o uvedení nepravdivých údajů v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku jako znaku objektivní stránky přečinu podle §254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, neboť podle jejího názoru naplnění těchto znaků nevyplývá z rozhodných skutkových okolností. V další části svého dovolání obviněná namítla nepoužitelnost důkazu spočívajícího ve výpovědi svědkyně M. K. Podle názoru obviněné tento důkaz jednak nebyl opatřen v souladu s ustanovením §427 tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013), jednak nebyl ani řádně proveden podle ustanovení trestního řádu. V takovém postupu obviněná spatřuje i porušení svého práva na obhajobu. Obviněná proto závěrem dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě a aby podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na tato rozhodnutí, pokud by vzhledem ke změně, k níž by došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Současně obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Okresnímu soudu v Náchodě k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřil k dovolání obviněné R. V.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná R. V. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení může být dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněná R. V. však v části své argumentace obsažené v dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu. Obviněná totiž nesouhlasí se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. O výlučně procesní – nikoli hmotně právní – povaze některých jejích námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněné, že soudy nezjistily řádně skutkový stav věci, popřípadě že nebylo dostatečně prokázáno úmyslné zavinění obviněné. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněná v této souvislosti nepoukázala na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná R. V., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněné, v němž namítá nesprávné hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně, především pokud jde o spolehlivé prokázání existence úmyslného zavinění obviněné a hodnocení svědecké výpovědi M. K. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněná jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Obviněná zde vytkla údajné porušení svého práva na obhajobu, protože podle jejího názoru orgány činné v trestním řízení jednak neprovedly důkazy, které navrhovala, jednak postupovaly v rozporu se zákonem, pokud jde o opatření a hodnocení svědecké výpovědi M. K. a provedení zkráceného přípravného řízení. Nad rámec již zmíněné argumentace Nejvyšší soud uvádí k těmto námitkám následující.
K otázce provádění navrhovaných důkazů je nutné a vhodné odkázat především na ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, které zakotvuje právo na spravedlivý proces. Jak je patrné ze standardního výkladu citovaného ustanovení podávaného též Ústavním soudem, jde zde o procesní záruky řádného a zákonného průběhu trestního řízení, nikoli o nárok obviněného, aby dosáhl takový výsledek tohoto řízení podle hmotného práva, který odpovídá jeho představám. Proto ani samotná námitka obviněné R. V. ohledně údajného porušení jejího práva na spravedlivý proces s odkazem na vytýkané nevyhovění důkazním návrhům, které učinila, neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc z č. l. 308 a verte a 334 trestního spisu vyplývá, že před soudem prvního stupně obviněná neměla žádné návrhy na provedení dalších důkazů a v řízení před odvolacím soudem bylo vyhověno návrhu jejího obhájce na přečtení označených listinných důkazů. Další návrhy na provedení důkazů již strany trestního řízení neučinily. V uvedeném směru proto nemohlo dojít k porušení práva obviněné na spravedlivý proces, jak namítá ve svém dovolání, nehledě již na výlučně procesní povahu těchto výhrad.
Pokud jde o zákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení při opatření svědecké výpovědi svědkyně M. K. na základě dožádání v rámci mezinárodní právní pomoci, ani v této otázce Nejvyšší soud neshledal takové vady, které by měly podstatný vliv na použitelnost tohoto důkazu. Z ustanovení §427 tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013) vyplývaly obsahové a formální náležitosti předmětného dožádání. Jak je přitom zřejmé z č. l. 159 trestního spisu, Okresní státní zastupitelství v Náchodě sice pochybilo, pokud ve svém dožádání ze dne 7. 12. 2012, sp. zn. 1 Zn 4190/2011, v rozporu s ustanovením §427 odst. 1 písm. c) tr. řádu neuvedlo přesný popis skutku. Taková vada dožádání však podle názoru Nejvyššího soudu nemůže způsobit neplatnost procesních úkonů následně provedených ve věci. Z celkového kontextu zmíněného dožádání je totiž jednoznačně patrné, co bylo předmětem trestního stíhání obviněné, přičemž ostatní zákonné náležitosti dožádání byly splněny. V tomto směru je dále nepodstatné, zda se svědkyně M. K. vyjadřovala jen k úřednímu záznamu o podaném vysvětlení obviněné R. V., a nikoli až k její výpovědi učiněné v rámci výslechu provedeného po zahájení jejího trestního stíhání. Rozhodující je zde totiž skutečnost, že orgány činné v trestním řízení zajistily obviněné právo vyjádřit se k uvedené svědecké výpovědi a učinit další návrhy na doplnění dokazování. Pokud tedy za popsaného procesního stavu soudy nižších stupňů vyhodnotily svědeckou výpověď M. K. jako věrohodnou a přihlédly k ní při rozhodování o vině obviněné, nelze považovat jejich postup za takový, který by byl v rozporu se zákonem. Ostatně, ve věci byly opatřeny a řádně provedeny i další důkazy, které zcela odůvodňují závěr o vině obviněné posuzovanými přečiny. Navíc námitka obviněné v uvedených směrech ani neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže ji Nejvyšší soud nemohl meritorně přezkoumávat.
Stejně tak nelze akceptovat ani tvrzení obviněné, podle něhož její právo na obhajobu mělo být porušeno i tím, že ve věci se konalo zkrácené přípravné řízení ve smyslu §179a a násl. tr. řádu, ačkoli pro tuto formu přípravného řízení údajně nebyly splněny zákonné podmínky. Jak totiž Nejvyšší soud zjistil z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 131/2013, v trestní věci obviněné R. V. se konalo zkrácené přípravné řízení za splnění podmínek uvedených v §179a odst. 1 písm. b) tr. řádu. Podle tohoto ustanovení se zkrácené přípravné řízení koná o trestných činech, o nichž přísluší konat řízení v prvním stupni okresnímu soudu a na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, jestliže v průběhu prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání byly zjištěny skutečnosti, jinak odůvodňující zahájení trestního stíhání a lze očekávat, že podezřelého bude možné ve lhůtě uvedené v §179b odst. 4 tr. řádu postavit před soud. Orgány činné v trestním řízení sice nedodržely lhůtu dvou týdnů ode dne, kdy policejní orgán sdělil tehdy podezřelé R. V., ze spáchání jakého skutku je podezřelá a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován (§179b odst. 3 tr. řádu). Nejde ovšem o lhůtu, jejíž nedodržení by samo o sobě zpochybňovalo zákonnost provedení zkráceného přípravného řízení a jeho výsledků. Jestliže tedy orgány činné v trestním řízení vyhodnotily tuto formu přípravného řízení v dané trestní věci jako přípustnou, není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat takový postup. Podstatné je zde především to, že zkrácené přípravné řízení a zjednodušené řízení před samosoudcem bylo jako celek provedeno v souladu se zákonem a při dodržení práv obviněné na obhajobu. Pokud jde právě o namítané porušení práv obviněné na její obhajobu, Nejvyšší soud nezjistil v uvedených souvislostech takové skutečnosti, z nichž by vyplývala opodstatněnost této námitky. Obviněná totiž měla možnost uplatnit právo na obhajobu prostřednictvím svého obhájce, přičemž toto právo realizovala mimo jiné i tím, že se vyjadřovala nejen k návrhu na potrestání, ale ve stadiu řízení před soudem měla možnost sdělit stanovisko k věci a označit důkazy k prokázání své neviny též v průběhu hlavního líčení. Provedení zkráceného přípravného řízení nepředstavuje natolik zvláštní formu vyšetřování, která by vyloučila nebo omezila práva podezřelého na obhajobu a ve svém důsledku by znamenala porušení jeho práva na spravedlivý proces. Naopak jde o řízení, které odpovídá požadavkům na přiměřenou délku řízení (viz zejména čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb.), protože těžiště dokazování se odehrává před nezávislým a nestranným soudem, který vede zjednodušené řízení podle §314b tr. řádu. Lze tedy uzavřít, že v posuzované věci nedošlo k žádnému porušení práva obviněné na obhajobu, jak vytýkala ve svém dovolání, a navíc její námitky v tomto směru stejně neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu.
V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud dále zabýval těmi námitkami obviněné R. V., které sice již odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, avšak nejsou opodstatněné.
K přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku Nejvyšší soud obecně připomíná, že se ho dopustí ten, kdo změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Pokud jde o tentýž přečin podle §254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, kterým byla obviněná rovněž uznána vinnou, spáchá ho ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek anebo v takových podkladech zamlčí podstatné skutečnosti. Jde o samostatné skutkové podstaty, jejichž jednočinný souběh je možný. Proto není vyloučeno, aby pachatel na jedné straně předložil příslušnému rejstříkovému soudu návrh na zápis změn, který obsahuje podklady s nepravdivými údaji, a současně zatajil doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, aby se tím vyhnul např. postihu za daňový únik nebo uspokojení pohledávek věřitelů.
Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění obsažených zejména v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (zkráceně vyjádřeno), obviněná R. V. jako jednatelka a jediná společnice obchodní společnosti Hotel U Beránka, s. r. o., jednak formálně převedla obchodní podíl v této společnosti na svědkyni M. K., přičemž k tomuto jednání nechala vyhotovit podklady sloužící pro zápis do obchodního rejstříku, které následně předložila příslušnému rejstříkovému soudu k provedení změn údajů v obchodním rejstříku. Jmenovaná svědkyně ovšem nebyla ochotna ani schopna stát se jednatelem a společníkem zmíněné obchodní společnosti. Z popisu dalších skutkových zjištění vtělených do výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně současně vyplývá i to, že obviněná zatajila doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku (konkrétně veškeré podklady dokumentující průběh a dosahované výsledky hospodaření shora uvedené obchodní společnosti), neboť předstírala, že tyto podklady předala svědkyni M. K., ačkoli k tomu ve skutečnosti nedošlo. Popsaným způsobem obviněná jednala za stavu, kdy obchodní společnost Hotel U Beránka, s. r. o., měla několik věřitelů s existujícími pohledávkami, kteří v důsledku tohoto jednání ztratili možnost zjistit rozsah uspokojení svých pohledávek z majetku jmenované obchodní společnosti jako dlužníka.
Podle názoru Nejvyššího soudu svědčí takové jednání obviněné R. V. o naplnění všech zákonných znaků přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku a podle §254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku. Proto není důvodná ani námitka obviněné, kterou soudům nižších stupňů vytýká údajně nesprávné právní posouzení znaku vyjádřeného formulací „ohrozí tak majetková práva jiného“. Majetkovými právy se totiž rozumí nejen vlastnické právo, ale i obligační práva a jiná práva, která mají majetkovou povahu (např. právo k cenným papírům, k obchodnímu podílu apod.). Naplnění zmíněného znaku je dáno již samotným ohrožením takových práv, takže se nevyžaduje, aby došlo k jejich porušení. V nyní posuzované věci přitom ohrožení majetkových práv spočívalo v tom, že obviněná znemožnila věřitelům obchodní společnosti Hotel U Beránka, s. r. o., zjistit skutečný rozsah možného uspokojení jejich splatných pohledávek, neboť obviněná jim zatajila účetnictví jmenované společnosti. Protože pohledávka má povahu majetkového práva ve smyslu skutkové podstaty přečinu podle§254 odst. 1 tr. zákoníku, nevznikají zde žádné pochybnosti o naplnění tohoto znaku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje námitky obviněné R. V. proti právnímu posouzení skutku jako přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 a §254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, pro které byla odsouzena, za nedůvodné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval výhradami obviněné R. V., kterými vytkla údajně nedostatečnou společenskou škodlivost činů, jimž byla uznána vinnou. K těmto námitkám je třeba zdůraznit následující.
Jak totiž vyplývá z ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku i ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, které je uveřejněno pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr., trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se pak uplatní jen za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Přitom ve věci obviněné R. V. nebyly zjištěny takové okolnosti, které by vylučovaly použití prostředků trestního práva proti ní. Obviněná totiž předem připravenými právními úkony (zejména iniciováním přípravy a vyhotovení podkladů sloužících pro zápis do obchodního rejstříku) způsobila, že věřitelé obchodní společnosti Hotel U Beránka, s. r. o., ale i další subjekty (včetně státu) neměli pravdivé informace o uvedené právnické osobě, a současně výše popsaným způsobem nakládala s důležitými účetními doklady a zasáhla do majetkových práv jednotlivých věřitelů.
V řízení před soudy nižších stupňů pak nebylo shledáno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, že by činy spáchané obviněnou nedosáhly potřebné společenské škodlivosti, tedy že by svou závažností neodpovídaly ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 a §254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku. Ostatně ani obviněná ve svém dovolání nepoukazuje na žádné takové konkrétní okolnosti, které by zpochybňovaly uvedené konstatování.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná R. V. podala své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však její dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněné v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 8. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y