ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.859.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 859/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. září 2012 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného I. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 8 To 152/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 35/2012, takto:
Podle §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněného I. K. postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Odůvodnění:
Samosoudkyně Městského soudu v Brně rozhodla podle §307 odst. 1 tr. ř. dne 12. března 2012 usnesením sp. zn. 2 T 35/2012 o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného I. K. pro přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se měl dopustit ve stručnosti tím, že
I. nejméně od 16. 8. 2010 do 21. 9. 2011 v B., na M. n., v bytě č. ..., pod přezdívkou „...“, ze svého notebooku přistupoval na filehostingový server www.ulozto.cz , na který úmyslně bez souhlasu autorů nebo výrobků a v rozporu s ustanovením §§12, 30 a 80 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „autorský zákon“) umístil rozmnoženiny nejméně 368 kinematografických děl podléhajících ochraně podle autorského zákona, čímž neoprávněně zasáhl do práv k audiovizuálním dílům, zvukově obrazovým záznamům a jiným autorských dílům jejich rozmnožením a sdělováním veřejnosti pomocí mezinárodní sítě internet a porušil tak majetková práva celkem třinácti obchodních společností zastoupených zmocněncem společností Česká protipirátská unie se sídlem v Praze 8, Sokolovská 24,
II. v blíže nezjištěné době, nejpozději do 21. 9. 2011, na stejném místě v B. pod blíže nezjištěnou přezdívkou prostřednictvím internetové výměnné sítě P2P úmyslně bez souhlasu autorů nebo výrobců a v rozporu s ustanovením §§12, 30 a 76 autorského zákona poskytoval jiným uživatelům této sítě přístup k souborům, které měl uloženy ve svém počítači a které obsahovaly:
1. rozmnoženiny hudebních děl ve formátu MP3 o celkovém objemu 125 MB, čímž porušil majetková práva kolektivního správce autorských práv společnosti Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu, se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7,
2. instalační ISO image komerčního software Need for Speed: Most Wanted Blafl Edition, čímž porušil majetková práva společnosti Electronic Arts Inc., 209 Redwood Shorek Pkwy., CA 94065-1175, Redwood City, USA, zastoupené v České republice advokátní kanceláří Rott, Růžička & Gutmann, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 37,
3. instalaci ve 4 „mds“ obrazech včetně CRACKu a KEYGENu, komerčního software Need for Speed: Most Wanted, čímž porušil majetková práva společnosti Electronic Arts Inc., zastoupené v České republice advokátní kanceláří Rott, Růžička & Guttmann,
III. v blíže nezjištěné době nejpozději do 21. 9. 2011 na stejné adrese v B., užíval v rozporu s ustanovením §30 odst. 1, 3 autorského zákona nelegální rozmnoženiny komerčního software:
1. Need for Speed: Most Wanted, čímž porušil majetková práva společnosti Electronic Arts Inc.,
2. Need for Speed: Carbon, čímž porušil majetková práva stejné společnosti Electronic Arts Inc., zastoupené v České republice advokátní kanceláří Rott, Růžička & Guttmann,
které měl uloženy na pevných discích svého počítače, čímž způsobil celkovou škodu ve výši 518,- Kč.
Okresní soud stanovil obviněnému podle §307 odst. 2 tr. ř. zkušební dobu na dva roky.
Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně podala proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně stížnost. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 8 To 152/2012, ji zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal nejvyšší státní zástupce dovolání podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a to v neprospěch obviněného I. K., přičemž odkázal na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř., a v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce nejprve ve svém dovolání připomněl, že ve věci obviněného I. K. proběhlo zkrácené přípravné řízení, po jehož skončení podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně návrh na potrestání dne 1. 3. 2012. Již v řádném opravném prostředku podaném proti usnesení samosoudkyně Městského soudu v Brně namítala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně, že nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání, a to jednak řádné doznání obviněného, jednak nebyla uzavřena dohoda o vydání bezdůvodného obohacení mezi obviněným a poškozenými. Soud druhého stupně odmítl obě citované námitky uplatněné ve stížnosti. Nejvyšší státní zástupce se však domnívá, že obě citované zákonné podmínky pro použití institutu podmíněného zastavení trestního stíhání obviněného nebyly naplněny v celém rozsahu, jak požaduje ustanovení §307 odst. 1 tr. ř. Prvním chybějícím předpokladem takového procesního postupu bylo doznání , které v dané trestní věci obviněný učinil pouze v procesním postavení podezřelého dne 22. 2. 2012 v rámci své výpovědi, přičemž po zákonném poučení vyslovil souhlas s podmíněným odložením návrhu na potrestání ve smyslu §179g tr. ř. Podle nejvyššího státního zástupce se jedná o zásadně jiný institut než podmíněné zastavení trestního stíhání podle §307 tr. ř., a v důsledku toho absentovalo doznání obviněného jako první podmínka pro použití tohoto odklonu v řízení před soudem uvedená v odst. 1 písm. a) cit. ustanovení. Podle názoru nejvyššího státního zástupce si samosoudkyně mohla opatřit „řádné“ doznání obviněného i v případě, kdy nechtěla ve věci nařizovat hlavní líčení, např. provést jeho výslech již v procesním postavení obviněného a získat jeho souhlas s užitím institutu podle §307 tr. ř. Jestliže tak samosoudkyně neučinila, nebyl obviněný řádně poučen o možnosti podmíněného zastavení trestního stíhání a tudíž s ním ani nemohl vyslovit souhlas.
Druhou z absentujících podmínek podmíněného zastavení trestního stíhání obviněného I. K. byla podle nejvyššího státního zástupce skutečnost, že obviněný nevydal bezdůvodné obohacení ve výši licenčního poplatku, resp. dvojnásobku odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v rozhodné době, ani neuzavřel dohodu o jeho vydání se všemi oprávněnými.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů, (zjevně omylem je v dovolání uveden „rozsudek“ soudu prvního stupně), včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil k podanému dovolání, vyslovil nesouhlas s jeho výhradami a rozhodnutí soudů obou stupňů označil za správná. Pokud jde o doznání, připomněl obviněný, že nikdy svou vinu nepopíral, doznání učinil jasně, svobodně a vážně v rámci své výpovědi v postavení podezřelého. Proto nebylo nutné ani z hlediska zákona, aby samosoudkyně prováděla jeho další výslech, pokud uznala takový projev obviněného za dostatečný. Pojem „kvalifikovaného doznání“, jak je použil ke své argumentaci nejvyšší státní zástupce, podle obviněného nemá oporu v trestním řádu. Stejně tak nepovažuje obviněný za nutné vyslovit znovu souhlas s použitím §307 odst. 1 tr. ř., neboť o takovém postupu byl poučen před svým výslechem ve zkráceném přípravném řízení a ani zákon nepožaduje samostatné poučení o podmíněném zastavení trestního stíhání. Za neopodstatněnou označil obviněný i výhradu týkající se vydání bezdůvodného obohacení, neboť nebylo pojato do návrhu na potrestání okresního státního zastupitelství. Z částky, s níž se k trestnímu stíhání připojila Česká protipirátská unie, nelze zjistit způsob jejího výpočtu, přičemž k určení výše licenčního poplatku v rozhodné době by bylo nutné opatřit znalecký posudek. Takové doplnění dokazování však obviněný považuje za nadbytečné. Doplnil, že s ohledem na své osobní a majetkové poměry (student střední školy) by nebyl schopen uhradit částku téměř čtyř milionů Kč, kterou Česká protipirátská unie v rámci své písemné zprávy vyčíslila jako škodu, resp. bezdůvodné obohacení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání v této trestní věci je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., podané oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě u příslušného soudu podle §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 tr. ř., proto je přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. a posoudil je jako částečně důvodné.
První z dovolacích důvodů, které nejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém dovolání, podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jeho druhé alternativě je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tímto dovolacím důvodem byl podle nejvyššího státního zástupce ten, který je uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Ustanovení §307 odst. 1 tr. ř. umožňuje soudu a v přípravném řízení státnímu zástupci podmíněně zastavit trestní stíhání obviněného s jeho souhlasem a to v řízení o přečinu, přičemž musí být současně splněny podmínky, že
1) se obviněný k činu doznal,
2) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,
3) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání,
a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.
Nejvyšší státní zástupce považoval napadená rozhodnutí soudů obou stupňů za nesprávná proto, že obviněný nebyl vyslechnut soudem a vzhledem ke konání zkráceného řízení (§179a a násl. tr. ř.), v němž do okamžiku podání návrhu na potrestání nebyl v postavení obviněného (srov. §314b odst. 1 tr. ř.), nemohl vyslovit souhlas s podmíněným zastavením svého trestního stíhání. To bylo zahájeno až podáním návrhu na potrestání, absentuje tudíž i podmínka uvedená v §307 odst. 1 písm. a) tr. ř., tj. doznání. Vzhledem k tomu, že I. K. byl v rámci zkráceného přípravného řízení vyslechnut „jen“ v postavení podezřelého, nemohlo být jeho vyjádření ke sdělení podezření z přečinu podle §270 odst. 1 tr. ř. posouzeno jako právně relevantní doznání. Obviněný byl sice před svým výslechem v postavení podezřelého poučen o možnosti podmíněného odložení návrhu na potrestání podle §179g a násl. tr. ř., ale s ohledem na zásadní rozdílnost tohoto institutu od možnosti soudu podmíněně zastavit trestní stíhání podle §307 tr. ř. nelze podle nejvyššího státního zástupce považovat doznání učiněné v rámci výpovědi podezřelého za „kvalifikované“ a v důsledku toho nemohl obviněný ani vyslovit náležitý souhlas s postupem podle §307 tr. ř.
Krajský soud v Brně reagoval v napadeném usnesení na shodnou námitku státní zástupkyně městského státního zastupitelství tak, že doznání, které obviněný vyslovil v rámci svého výslechu v procesním postavení podezřelého, stejně jako veškeré další skutečnosti obsažené v jeho výpovědi, jsou procesně použitelné i v řízení před nalézacím soudem. Přitom odkázal na ustanovení §314d odst. 2 tr. ř., který připouští možnost čtení protokolu o výslechu podezřelého v hlavním líčení podle §207 odst. 2 tr. ř. Uvedený názor odvolacího soudu je možné považovat za správný, neboť v podstatě vychází z formulace ustanovení §314d odst. 2 tr. ř., který výslovně odkazuje na možnost použít v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení ve vztahu k výslechu obviněného ustanovení §207 odst. 2 tr. ř. Navíc provedení výslechu obviněného soudem v tomto typu řízení není obligatorní. Podstatnou povinností soudu je však zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností tak, aby mohl rozhodnout o podaném návrhu na potrestání. Přitom soud může rozhodnout, že nebude provádět dokazování těch skutečností, které obviněný i státní zástupce označí za nesporné, a není závažného důvodu o nich pochybovat. V posuzované trestní věci však hlavní líčení konáno nebylo, tudíž obviněný nebyl před soudem vůbec vyslýchán. Za této procesní situace je možné jeho doznání, jež učinil v rámci své výpovědi v procesním postavení podezřelého, považovat za dostatečné ve vztahu k již citované podmínce definované v §307 odst. 1 písm. a) tr. ř. V rámci posuzování naplnění této procesní podmínky je totiž významné, že obviněný I. K. vyslovil souhlas se všemi skutkovými okolnostmi obsaženými v záznamu o sdělení podezření z přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku ze dne 22. 2. 2012, v němž byl skutek popsán shodně jako v návrhu na potrestání. Před svým výslechem byl obviněný, resp. podezřelý rovněž náležitě poučen mj. podle §90 a násl. tr. ř. Z hlediska obsahu i formy tak i podle soudní judikatury lze považovat takové doznání obviněného za dostatečné a odpovídající zákonné podmínce ustanovení §307 odst. 1 písm. a) tr. ř. (Srov. č. 6/1996 a 57/2006 Sb. rozh. tr.)
Nejvyšší soud nepovažuje za správnou dovolací námitku o rozdílnosti podmíněného odložení návrhu na potrestání podle §179g a násl. tr. ř. a podmíněného zastavení trestního stíhání podle §307 a násl. Při porovnávání obou institutů trestního řádu upravujících odklon od standardního řízení a umožňujících jiný způsob ukončení trestního řízení než vyslovení viny je nutné zkoumat především jejich smysl. Jak vyplývá z charakteristiky obou těchto institutů, mají stejný účel, tj. poskytnout pachateli přečinu možnost prokázat, že není nutné přistoupit k vyslovení viny a trestu, resp. vůbec zahájit trestní stíhání. Jsou proto určeny pro takové případy, v nichž je vhodné klást větší důraz na výchovný účel před represí a upřednostnit nahrazení škody poškozenému před výkonem trestu pachatele. Oba způsoby alternativního řízení tudíž preferují nápravu škodlivých následků protiprávního jednání před represivním trestním postihem pachatele. Rovněž při srovnání zákonných podmínek, za nichž je možné použití těchto zvláštních způsobů řízení, není zjevný podstatný rozdíl, naopak ustanovení §179g odst. 1 tr. ř., které bylo do trestního řádu zavedeno později (až novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 283/2004 Sb.), má od doby účinnosti zákona č. 459/2011, jež nabyl účinnosti 1. ledna 2012, prakticky shodné znění jako §307 tr. ř. Oba instituty lze použít jen u přečinů, obviněný resp. podezřelý musí učinit doznání ohledně všech skutkových okolností, nahradit škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřít dohodu, nebo učinit jiné potřebné opatření k její náhradě, event. vydat bezdůvodné obohacení činem získané, nebo opět uzavřít dohodu či učinit jiné opatření k jeho vydání, vyslovit souhlas s takovým postupem a to vše jen v těch případech, kdy vzhledem k osobě obviněného, resp. podezřelého, a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující. Ke shodě zákonné definice došlo i při určení rozpětí zkušební doby, kterou je třeba vždy stanovit (6 měsíců až dva roky), a v možnosti uložit přiměřená omezení. S ohledem na vymezení zákonných podmínek, které jsou u obou způsobů odklonů od trestní represe téměř totožné, a to díky změněné právní úpravě, je také zjevná snaha zákonodárce maximálně oba instituty přiblížit. Nejde je proto označit za natolik rozdílné, aby nebylo možné uznat vzájemné naplnění těch podmínek, jež jsou jim společné. Naprostá shoda u obou alternativních postupů je u doznání a souhlasu obviněného, resp. podezřelého, jakožto zákonem definovaných předpokladů jejich aplikace.
Pokud tedy byl I. K. v procesním postavení podezřelého v rámci své výpovědi náležitě poučen o možnosti postupovat podle §179g tr. ř., souhlasil s ním, přičemž příslušná státní zástupkyně nezvolila tento způsob odklonu a podala k soudu návrh na potrestání, není vyloučeno, aby soud považoval takový souhlas za dostačující i pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 tr. ř. (Samozřejmě musí být souhlas učiněn řádně, tj. výslovně ke všem okolnostem, za nichž měl být čin spáchán ve smyslu již citované soudní judikatury.) Nakonec v případě, že by takový obviněný nechtěl z různých důvodů akceptovat rozhodnutí soudu o podmíněném zastavení svého trestního stíhání podle §307 tr. ř., může podat proti takovému usnesení stížnost, jež má odkladný účinek (srov. §307 odst. 5 tr. ř.). Je tak dostatečně zajištěno, že v případě změny názoru obviněného na celou věc, která se jej týká, může projevit svou vůli, aniž by ohrozil výsledek trestního řízení, nebo byl jakkoli omezen či dokonce zkrácen na svých procesních právech. V posuzovaném případě obviněný i ve svém vyjádření k dovolání setrval na svém doznání učiněném v procesním postavení podezřelého a vyjádřil jej právě i tím, že nepodal řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z tohoto hlediska tak nepovažuje Nejvyšší soud za důvodné výhrady uplatněné nejvyšším státním zástupcem v dovolání. Podmínka doznání a souhlasu obviněného s použitím ustanovení §307 tr. ř. v řízení před soudem byla splněna a z tohoto důvodu by obě napadená usnesení soudů nižších stupňů nebylo možné posoudit jako nezákonná. Jinak je tomu však u druhé dovolací námitky a tou je urovnání vztahů mezi obviněným a poškozenými, byť nikoli v tak širokém rozsahu, jak bylo v dovolání požadováno.
Zcela legitimní jsou tvrzení dovolatele ohledně existence nároku autora či osoby jeho jménem jednající, event. držitele licence a jiných oprávněných subjektů, na náhradu škody a bezdůvodného obohacení (srov. §40 odst. 4 autorského zákona). Není pochyb o tom, že v takových případech, kdy v důsledku protiprávního jednání dojde ke vzniku škody a k bezdůvodnému obohacení, nastupuje odpovědnost pachatele za uvedené škodlivé následky činu a na druhé straně právo poškozených domáhat se náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení.
V případě obviněného I. K. soud prvního stupně zohlednil pouze uhrazení škody způsobené společnosti Electronic Arts Inc., se sídlem v USA, ve výši, jak ji vyčíslil zástupce tohoto poškozeného pro Českou republiku, advokátní kancelář Rott, Růžička & Guttmann. Ohledně vyjádření České národní skupiny Mezinárodní federace hudebního průmyslu (dále ve zkratce „ČNS IFPI“), a České protipirátské unie, která jsou součástí trestního spisu (viz č. l. 101-103 a 118-121), neučinil soud prvního stupně žádný závěr a z jeho velice stručného odůvodnění nelze vůbec zjistit, jakými úvahami byl v otázce hodnocení případných nároků jmenovaných subjektů veden. A to přesto, že v bodě II. 1) výroku svého usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání označil Městský soud v Brně společnost ČNS IFPI jako poškozeného. Krajský soud v rámci reakce na odvolací námitku správně posoudil formulaci písemného sdělení ČNS IFPI jako tzv. podmíněné připojení k trestnímu stíhání, které soudní praxe neuznává za řádný návrh na náhradu škody jako dostačující podklad pro rozhodnutí o nároku poškozeného. Navíc je v daném případě nutné připomenout, že skutek nebyl v citované části bodu II. 1) usnesení soudu prvního stupně popsán správně, neboť ČNS IFPI nemůže být subjektem procesních práv poškozeného ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu (srov. §§43 a násl.) bez výslovného zmocnění výrobců zvukových záznamů a hudebních zvukově obrazových záznamů včetně distributorů (srov. čl. III. Stanov na č. l. 109 trestního spisu). Nemůže proto samostatně vystupovat jako poškozený a učinit tak procesně způsobilou formou řádné připojení k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody.
Jiná situace nastala ve vztahu k vyslovenému nároku na náhradu škody ze strany České protipirátské unie (srov. č. l. 120-121 trestního spisu) ve výši celkem 3 802 769,- Kč, kterou tvořil ušlý zisk za neoprávněné rozmnožování audiovizuálních děl a zvukově obrazových záznamů a ušlý zisk způsobený porušením práva na „sdělování veřejnosti“. Dále pak Česká protipirátská unie uvedla seznam jednotlivých držitelů práv, kteří byli činem obviněného dotčeni, a vyčíslila jednotlivě škodu jim způsobenou. Vzhledem k tomu, že ani Česká protipirátská unie registrovaná jako zájmové sdružení nemůže bez konkrétního zmocnění držitelů autorských práv či práv souvisejících vystupovat v trestním řízení jako poškozený, doložila do trestního spisu kopie „Pověření“ jednotlivých subjektů, vyjmenovaných pod bodem I. výroku napadeného usnesení Městského soudu v Brně, jehož součást tvoří i zmocnění k zastupování zájmů konkrétní společnosti mj. jako poškozeného v trestním řízení. Na rozdíl od již zmiňovaného ČNS IFPI bylo v popisu této části skutku správně uvedeno, že Česká protipirátská unie je zmocněncem poškozených, do jejichž práv obviněný zasáhl. Přesto na uvedenou skutečnost samosoudkyně Městského soudu v Brně nijak nereagovala a při hodnocení podmínek pro podmíněné zastavení trestního stíhání nezkoumala event. odpovědnost obviněného za škodu způsobenou vyjmenovaným poškozeným subjektům, jejichž jménem vystupoval zmocněnec Česká protipirátská unie.
Krajský soud v Brně ke shodné odvolací námitce poznamenal, že nebylo třeba se zabývat touto okolností, neboť státní zástupce neučinil součástí popisu skutku v návrhu na potrestání obviněného způsobení škody těmto poškozeným. S takovým názorem však není možné souhlasit, neboť krajský soud zaměnil pojmy „popis skutku“ a „skutek“. Předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin. Jeho podstatou je trestně právně relevantní jednání a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Již na počátku trestního stíhání je třeba skutek popsat tak, aby nemohl být zaměněn s jiným a především aby vyjadřoval všechny okolnosti významné z hlediska jeho právní kvalifikace, znaků konkrétního trestného činu, jaký je v něm spatřován. Proto i při posuzování otázky škodlivého následku je nutné vždy vycházet ze skutku, který je obviněnému kladen za vinu, resp. jímž je uznán vinným, a zkoumat, zda ke konkrétní škodě (stejně tak i k bezdůvodnému obohacení) došlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním a zda je zahrnuta zaviněním pachatele. Přestože nemusí být ve skutku popsány např. všechny osoby, které byly v důsledku protiprávního jednání obviněného zraněny, může soud rozhodnout o nárocích na náhradu škody těchto poškozených, neboť vzniklá škoda je v příčinné souvislosti s tímto zaviněným jednáním obviněného (srov. č. 41/2002 Sb.-I., též i č. 34/1974 Sb. rozh. tr.).
Senát 5 Tdo tak respektuje citovanou judikaturu a neshledal potřebu změnit citovaný právní výklad odpovědnosti pachatele za škodu, kterou činem způsobil zaviněným protiprávním jednáním, tj. v příčinné souvislosti se skutkem, pro něž je konáno trestní řízení, event. má být podán návrh na potrestání. V takové situaci je soud oprávněn, resp. dokonce povinen v odsuzujícím rozsudku uložit obviněnému povinnost k náhradě této škody podle §228 odst. 1 tr. ř. Tím spíše je třeba požadovat od obviněného, u něhož soud uvažuje o použití ustanovení §307 tr. ř., tj. o podmíněném zastavení trestního stíhání, aby nahradil škodu nebo uzavřel dohodu o její náhradě anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě ve vztahu ke všem subjektům, jimž ji skutečně způsobil a to bez ohledu na to, zda jsou zachyceny v popisu skutku, který je předmětem trestního stíhání. V této souvislosti právě judikatura jasně upozornila na nutnost odlišit pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Od účinnosti zákona č. 181/2011 Sb., tj. od 1. 7. 2011 se stejná situace týká i vydání bezdůvodného obohacení, pokud bylo činem získáno /srov. §307 odst. 1 písm. c) tr. ř./
Opačný názor však zaujal senát 6 Tdo Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 1571/2011. Dovolací soud v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2012 rozhodl v této věci usnesením, jímž na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil usnesení soudu druhého stupně, který zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státního zástupce proti usnesení soudu prvního stupně, který podmíněně zastavil trestní stíhání obviněného podle §307 odst. 1 tr. ř. Jednou z výhrad, které nejvyšší státní zástupce proti rozhodnutí soudů nižších stupňů uplatnil, byl i požadavek na nahrazení škody všem osobám, jimž měl obviněný způsobit škodu v rámci dopravní nehody. Senát 8 Tdo však odmítl požadavek nejvyššího státního zástupce, aby v rámci náhrady celkově způsobené škody byly řešeny i náklady na ošetření dalších dvou poškozených s argumentem, že „zranění a ošetření těchto dvou osob nejsou zahrnuta v popisu stíhaného skutku ani jako další následek, a proto je ani nelze považovat za součást skutku“. Přitom se vůbec nezabýval citovanými publikovanými rozhodnutími, která tak v podstatě popřel, aniž by případně vysvětlil důvod, proč je nelze aplikovat na projednávaný případ, event. proč se neztotožnil s vysloveným názorem týkajícím se podstaty skutku a povinnosti pachatele nahradit škodu všem, kterým ji svým zaviněným jednáním způsobil.
Vzhledem k rozdílnému výkladu této otázky musel senát 5 Tdo, poté, co jednomyslně podpořil stávající výklad otázek souvisejících s náhradou škody, resp. vydání bezdůvodného obohacení způsobených trestným činem bez ohledu na jejich vyjádření v popisu skutku, rozhodnout o předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Učinil tak za splnění podmínek §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Všichni členové senátu 5 Tdo se shodli na tom, že se jedná o zásadní otázku procesního postupu, mající značný význam nejen při zkoumání naplnění zákonných podmínek použití ustanovení §307 tr. ř., resp. 179g tr. ř., ale souvisí s rozhodováním v adhézním řízení. Senát 5 Tdo, kterému byla věc obviněného I. K. přidělena v rámci rozvrhu práce, ji nemohl rozhodnout a postoupil ji k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. září 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová