ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.904.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 904/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. října 2004 o dovoláních obviněných Mgr. S. M . a JUDr. P. N., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 5 To 129/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 47 T 4/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. S. M. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 47 T 4/99, byl obviněný Mgr. S. M. uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 tr. zák. k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a byl odsouzen podle §187 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný JUDr. P. N. byl tímto rozsudkem uznán vinným pomocí k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a pomocí k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a byl odsouzen podle §187 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Trestné činy obvinění spáchali tím, že obviněný JUDr. P. N. jako vedoucí odboru K. ú. v. v B., P. Č. r. a přímý nadřízený obviněného Mgr. S. M. s ohledem na plánované zrušení odborů při K. ú. v. v B. ke konci roku 1998 vydal tomuto ústní pokyn ke \"standardnímu způsobu zlikvidování drogy\" zajištěné dne 28. 5. 1998 na hraničním přechodu v L., neboť s ohledem na věcnou příslušnost byla tato věc přidělena vyšetřovateli odboru K. ú. v. v B., P. Č. r. obviněnému Mgr. S. M. a zapsána, při fyzickém převzetí drogy - heroinu o hmotnosti 81,85 kg obviněný Mgr. S. M. v rozporu s článkem 79 Instrukce pro vyšetřovatele a policejní orgány Policie České republiky ze dne 12. 12. 1995 tento nezaevidoval do knihy zajištěných věcí, obviněný Mgr. S. M. jako činný vyšetřovatel zastavil pravomocně dne 12. 12. 1998 trestní stíhání obviněných ve věci vedené pod ČVS: KVV-456/30-98 podle §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. a posléze v rozporu s ustanovením §81 tr. ř. a rovněž v rozporu s §14 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů, a §3 odst. 2 zák. č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, neoprávněně určil ke zničení spálením předmětný heroin o hmotnosti 81,85 kg a za tímto účelem požádal obviněného JUDr. P. N. o pomoc při zajištění spalovny, s čímž tento souhlasil; obviněný JUDr. P. N. v první polovině ledna 1999 dojednal spálení drogy s Mgr. E. Š. ve spalovně komunálního odpadu v B., provozovatele S., a. s., využívaje svého postavení vyšetřovatele Policie České republiky s ubezpečením, že \"veškerou odpovědnost spojenou s likvidací drogy ponese Policie\", v souvislosti s následným převozem drogy zajistil auto a rovněž se podílel na fyzické kontrole heroinu, spojené s přípravou pro jeho zničení; dne 19. 1. 1999 obvinění Mgr. S. M. a JUDr. P. N. oba již ve funkcích vyšetřovatelů M. ú. v. v B. ve snaze získat alespoň část zajištěného heroinu, s úmyslem tento následně nabídnout k prodeji jiným osobám, obviněný Mgr. S. M. i v rozporu s článkem 79 citované instrukce, neboť vydání věci z úschovy nepoznamenal v knize zajištěných věcí, přivezli do zmíněné spalovny tři zánovní sportovní tašky s heroinem a poté, co obviněný JUDr. P. N. Mgr. E. Š. prokázal svou příslušnost k P. Č. r., vhodili před pracovníky spalovny uvedený náklad včetně tašek do násypky spalovacího kotle za účelem zničení, aniž by před tím Mgr. E. Š. seznámili s konkrétním obsahem a hmotností drogy, přičemž nejméně 5 kg heroinu v tržní ceně nejméně 4 miliony Kč nebylo spálením zničeno. Následně zejména ve dnech 9. - 11. 4. 1999 a následujících dnech v úmyslu vytvořit podmínky pro obchod s heroinem proběhla řada telefonických jednání, v rámci kterých byla řešena cena a množství možné dodávky heroinu mezi obviněným Mgr. M. J. na straně jedné, který vše konzultoval a tlumočil názory a závěry obviněného Mgr. S. M., jenž měl heroin dodat, a na straně druhé mezi obviněným P. K. a další osobou; posledně jmenovaní za účelem vývozu heroinu mimo území České republiky jejich odběratelem požadovali na zkoušku 0,5 kg této drogy v hnědém balení, což chtěli ihned zaplatit tržní cenou nejméně 400.000,- Kč s tím, že pokud bude kvalita odpovídající, odeberou pro svého odběratele ihned další heroin, a to nejméně do hmotnosti 5 kg v tržní ceně nejméně 4 miliony Kč, přesto, že zprostředkovatel obviněný Mgr. M. J. se snažil zejména dne 9. 4. 1999 telefonicky přesvědčit spoluobviněného Mgr. S. M. o dodání obviněnému P. K. a další osobě na zkoušku nejméně 0,5 kg heroinu, tento s tím nesouhlasil a navrhoval předání minimálně 5 kg drogy oproti finanční hotovosti, poněvadž se obviněný P. K. s další osobou na straně jedné s obviněným Mgr. S. M. zastoupeným zprostředkovatelem Mgr. M. J. na straně druhé nedohodli na podmínkách dodávky, především ve vztahu k množství drogy, k žádnému dodání heroinu nedošlo.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 47 T 4/99, podali obvinění Mgr. S. M. a JUDr. P. N. odvolání proti výrokům o vině i trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 5 To 129/2002, odvolání obviněných zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti tomuto usnesení podali obvinění Mgr. S. M. a JUDr. P. N. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný Mgr. S. M. podal prostřednictvím obhájce JUDr. V. J. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítal nesprávnou právní kvalifikaci skutku, který podle jeho názoru není žádným trestným činem nebo může být přípravou k trestnému činu podle §187 tr. zák., přičemž okolnosti, za kterých upustil od dokonání trestného činu, podle jeho názoru zakládají beztrestnost činu. Obviněný především namítal, že skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neměl být kvalifikován jako trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 tr. zák. k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Obviněný má za to, že jeho jednání je pouze kárným proviněním, nemůže tedy podle něj být kvalifikováno podle ustanovení §187 tr. zák., když nebylo vedeno úmyslem získat heroin k pozdějšímu nezákonnému obchodování. Obviněný poukázal také na další části skutkového děje popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, kde je zmiňován úmysl vytvořit podmínky pro obchod s heroinem. Tento úmysl podle jeho názoru není přiřazen konkrétnímu subjektu a v této části skutkové věty není údajně popsáno žádné jeho jednání. Obviněný se domnívá, že popis skutku zcela jednoznačně vyjadřuje přípravu k trestnému činu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., a nikoliv pokus podle §8 odst. 1 tr. zák. Obviněný rovněž nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o tom, že upuštění od dokonání trestného činu nebylo dobrovolné, ale nastalo vlivem překážky, kterou obvinění nemohli překonat. Obviněný je tedy přesvědčen, že skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá použité právní kvalifikaci.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obě napadená rozhodnutí zrušil a nařídil soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný JUDr. P. N. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Z. O. opírající se rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřuje v nesprávné právní kvalifikaci skutku. Tento skutek podle obviněného buď není trestným činem vůbec nebo může být kvalifikován jako jiná forma trestného jednání, avšak podle něj ve stádiu nebo formě vylučující trestnost. Obviněný je přesvědčen, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s hmotně právní úpravou zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, neboť podle jeho názoru spoluobviněný Mgr. S. M. nemohl porušit povinnost, která podle zákona o odpadech přešla na jiný subjekt. Obviněný dále namítal, že popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně z hlediska subjektivní stránky nevypovídá nic o jeho vnitřním psychickém vztahu k popsanému jednání. Posouzení jeho jednání jako trestného činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. nemá podle názoru obviněného pro nedostatek subjektivní stránky oporu ve skutkovém zjištění. Obviněný je přesvědčen, že vydání pokynu k vypořádání se se zajištěnou věcí důležitou pro trestní řízení, poskytnutí pomoci se zajištěním spalovny na základě žádosti spoluobviněného Mgr. S. M. a zajištění spalovny není a nemůže být trestným činem. Dále dodal, že v jeho prospěch svědčí také argumentace uplatněná v dovolání spoluobviněného Mgr. S. M. týkající se dobrovolného upuštění od dokonání údajného trestného činu.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadená rozhodnutí přezkoumal, dovolání vyhověl a poté věc vrátil do řízení před soudem prvního stupně.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá přímý úmysl obviněných podle §4 písm. a) tr. zák., neboť obvinění chtěli způsobem uvedeným v zákoně porušit zájmy chráněné trestním zákonem. Za neopodstatněné považuje námitky obviněných ohledně možné kvalifikace jejich jednání jako přípravy k trestnému činu, nebo jako kárného provinění. Soud prvního stupně podle nejvyšší státní zástupkyně pečlivě odůvodnil, které skutečnosti vzal za prokázané a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.
Za sporné považuje nejvyšší státní zástupkyně úvahy soudu o formě účastenství u obviněného JUDr. P. N. k trestnému činu podle 158 tr. zák. a domnívá se, že jednání obviněných JUDr. P. N. a Mgr. S. M. jak je popsáno pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, mělo být kvalifikováno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a tedy, že soud kvalifikoval stádium trestného činu pro obviněné příznivěji. Poukázala na to, že výchozím předpokladem manipulace s drogou bylo služební zařazení obviněných, které jim, a to obviněnému Mgr. S. M. a obviněnému JUDr. P. N. jako jeho nadřízenému, umožnilo podle názoru nejvyšší státní zástupkyně obejít řádnou evidenci a ztížit přísnou kontrolu pohybu drogy. Další postup, tedy fiktivní zničení drogy, byl podle ní opět podmíněn tím, že oba vystupovali jako důstojníci P. Č. r. Uvedla, že jejich jednání se vyznačovalo dělbou rolí při zajištění nestandardní spalovny i při samotném jednání, které předcházelo likvidaci heroinu. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že také obviněný JUDr. P. N. jako veřejný činitel svým jednáním směřoval k dokonání trestného činu současně se spoluobviněným Mgr. S. M.
Podstatou jednání obviněných nebyl podle nejvyšší státní zástupkyně nedbalý výkon povinností při nakládání se zajištěnou věcí, jak předpokládá kárné provinění. Podle ní porušením předpisů citovaných v rozhodnutí soudu prvního stupně, a zejména porušením ustanovení trestního řádu, došlo k naplnění všech znaků trestných činů, kterými byli obvinění uznáni vinnými. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně bylo zjištěno, že obviněný Mgr. S. M. si opatřil drogu, aby s ní obchodoval, tedy měl omamnou látku ve své dispozici a pro jiného ji přechovával. Bylo také nesporně zjištěno, že obviněný drogu nabízel, byť k neúspěšnému prodeji, a učinil návrh směřující k jiné osobě. Z těchto důvodů je nejvyšší státní zástupkyně přesvědčena, že námitky obviněných jsou neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného Mgr. S. M. i dovolání obviněného JUDr. P. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací podle §265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a zjistil, že dovolání jsou přípustná, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocná rozhodnutí soudu ve věci samé, směřují proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána včas oprávněnými osobami u příslušného soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a dovolání mají obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Oba obvinění v dovolání shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podané z tohoto dovolacího důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav věci korigovat prostředky k tomu zákonem určenými. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. Nejvyšší soud při posuzování důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vychází z toho, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
K dovolání obviněného Mgr. S. M.:
Obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku, který podle něj buď není žádným trestným činem nebo může být jen přípravou k trestnému činu podle §7 odst. 1 k §187 tr. zák., ovšem za okolností, které je možno podřadit pod ustanovení o upuštění od dokonání (zřejmě trestného činu) a zakládajících beztrestnost činu. Poukázal přitom na znění tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně s tím, že první a druhý odstavec popisu skutku se zabývá porušením interního závazného pokynu, dále ustanovením trestního řádu, ustanovením zákona o návykových látkách a zákona o odpadech, aniž by byla tvrzena návaznost na pozdější jednání o prodeji heroinu. Podle názoru obviněného takto popsaný skutek není trestným činem a nestačí, aby soud ve vztahu k těmto skutkovým okolnostem deklaroval úmysl až v odůvodnění rozsudku. Podle obviněného jsou popisována jednání, která by případně mohla zakládat kárné provinění, ale pokud nejsou pokryta zaviněním, tj. úmyslem získat heroin k pozdějšímu nezákonnému obchodování, nemohou být součástí skutku subsumovaného pod ustanovení §187 tr. zák., ať již ve fázi přípravy nebo pokusu. Obviněný touto námitkou jen opakoval své výhrady k právním posouzení skutku, které uplatňoval již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Vrchní soud v Olomouci považoval právní kvalifikaci skutku podle §8 odst. 1 tr. zák., §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., ve znění zák č. 265/2001 Sb., za správnou a nepřisvědčil námitce obviněného, že šlo pouze o přípravu trestného činu, který nebyl dokonán z důvodu dobrovolného upuštění od jeho dokonání, protože již okamžikem nabídnutí drogy dospělo jednání obviněného do fáze pokusu, neboť podle odvolacího soudu uskutečnění prodeje drogy již na obviněném Mgr. S. M. (ale také obviněném Mgr. M. J.) nezáleželo a k uskutečnění prodeje drogy stačila v podstatě jen akceptace jejich nabídky ze strany dalších osob. Také trestnost pokusu zmíněného trestného činu nezanikla právě proto, že chyběl znak dobrovolnosti při upuštění od dokonání trestného činu, protože obvinění upustili od dalšího jednání až pod vlivem překážky, kterou nemohli překonat, spočívající v tom, že se nedokázali s dalšími osobami shodnout na množství drogy. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací v této souvislosti poukázal také na to, že ve smyslu §8 odst. 4 tr. zák. není dotčena trestnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který pachatel již svým jednáním spáchal. Při alternativě tvrzené obviněným by tak došlo již k dokonání trestného činu podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., za který by obviněný Mgr. S. M. odpovídal, když nabídl jinému ve větším rozsahu omamnou nebo psychotropní látku. Odvolací soud je však přesvědčen, že nebyly splněny podmínky pro použití §8 odst. 4 tr. zák. Zabýval se též posouzením značného prospěchu, který měl obviněný získat trestným činem podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a uvedl, že soud prvního stupně správně dovodil naplnění tohoto znaku vzhledem k tomu, že obviněný měl trestnou činností získat drogu v hodnotě nejméně 4 miliónů Kč.
Vrchní soud v Olomouci uzavřel, že jednání obviněného Mgr. S. M. bylo správně posouzeno jednak jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák., a jednak jako pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže přezkoumávat skutková zjištění učiněná soudem v napadeném rozhodnutí. Základem pro rozhodnutí, zda byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, je popis skutku ve výroku rozhodnutí ve věci samé. Z tzv. skutkové věty rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 47 T 4/99, vyplývá, že obvinění Mgr. S. M. a JUDr. P. N. jednali s úmyslem nabídnout zajištěný heroin k prodeji jiným osobám. Tím byl trestný čin podle §187 tr. zák. dokonán, když byl naplněn znak skutkové podstaty uvedeného trestného činu \"nabízí omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed\". Jestliže byl trestný čin dokonán, je vyloučeno, že by se jednalo o přípravu k trestnému činu podle §7 odst. 1 tr. zák. Podle popisu skutku si oba obvinění opatřili heroin, tedy látku, která z hlediska §187 tr. zák. byla popsána v souladu se zákonem. Pokus trestného činu jako obecná forma trestného činu je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, tedy ke způsobení následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. K tomu podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil odvolací soud, došlo jednáním obviněného Mgr. S. M.
Námitka obviněného, že skutek není trestným činem, případně, že jde o přípravu k trestnému činu, jejíž trestnost však podle §7 odst. 3 tr. zák. zanikla upuštěním od dalšího jednání směřujícího ke spáchání trestného činu, je podle dovolacího soudu nedůvodná. Z odůvodnění rozhodnutí napadeného dovoláním je zcela zřejmé, že odvolací soud se zabýval podrobně všemi námitkami obviněného stran skutkových zjištění i právního posouzení skutku. K námitkám ohledně popisu skutku Vrchní soud v Olomouci uvedl, že pokud výrok o vině obsahuje i část jednání, které je samo o sobě právně irelevantní, pak takový postup soudu prvního stupně nelze hodnotit jako vadu rozsudku, protože toto jednání dokresluje okolnosti případu, a zejména podmínky, které obviněný Mgr. S. M. využil ke spáchání trestných činů, přičemž poukázal na způsob, jakým došlo k možnosti disponovat se zajištěnou drogou, i na postavení obviněného (str. 28 - 29 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Odvolací soud neshledal ani ve výroku o vině rozpor ohledně množství heroinu, když bylo prokázáno, že obviněný určil neoprávněně ke zničení 81,85 kg heroinu, avšak následně nechal zničit nejméně o 5 kg heroinu méně a obojího jednání se dopustil v úmyslu nejméně takové množství drogy si ponechat a následně ji nabídnout k prodeji jiným osobám. Odvolací soud shledal nedůvodnou rovněž námitku ohledně \"formy určení\" drogy ke zničení i časového zařazení tohoto jednání, když podle jeho názoru ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně je zcela zřejmé, že obviněný takové rozhodnutí učinil v úmyslu získat alespoň část zajištěné drogy, přičemž rozhodnutí učinil v rozporu s příslušnými závaznými předpisy v lednu 1999, a to způsobem který je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (str. 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Obviněný sám v dovolání poukázal na to, že podstata argumentace obhajoby byla užita již v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, avšak byla odvolacím soudem odmítnuta.
Obviněný v dovolání dále namítl, že ve skutkové větě jsou popisována jednání, která eventuálně mohou zakládat kárné provinění, avšak pokud nejsou pokryta zaviněním, tj. úmyslem získat heroin k pozdějšímu nezákonnému obchodování, nemohou být součásti skutku subsumovaného pod ustanovení §187 tr. zák., ať již ve fázi pokusu či přípravy. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že odvolací soud se vypořádal i s touto námitkou obviněného, když připustil, že jednání jednotlivých obviněných mohla být popsána konkrétněji a podrobněji, avšak nelze přehlédnout, že do značné míry je určitá kusost a nenávaznost děje dána i tím, že část jednání spojujících dějově jednání obviněných nebylo možno do skutkového děje zahrnout, protože vyplývala jen ze záznamů a odposlechů telefonních hovorů provedených podle zákona o P. Č. r. (které nebylo možno ve věci použít jako důkaz). Popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního však považoval za dostačující pro ustálení viny jednotlivých obviněných a odpovídající zvolené právní kvalifikaci jejich jednání ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. (str. 29 - 30 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním dovodil, že v žádném případě nešlo u obviněného o jednání, které by bylo možno byť jen zčásti kvalifikovat jako kárné provinění.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že jednání obviněného bylo složeno z postupně na sebe navazujících jednání, když obviněný Mgr. S. M. v postavení veřejného činitele nejprve neprovedl evidenci heroinu do knihy zajištěných věcí, nepostupoval podle trestního řádu ani podle interních předpisů P. Č. r., nerozhodl podle trestního řádu o věci důležité pro trestní řízení, určil drogu ke spálení, požádal obviněného JUDr. P. N. o pomoc při zajištění spalovny, zúčastnil se zničení převážného množství drogy. Stejně tak jeho jednání ve spalovně svědčí o tom, že obviněný porušoval zcela systematicky výše uvedené předpisy, aby dosáhl svého cíle. Z výše uvedeného podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci se vypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného, který obdobné námitky uplatnil ve svém dovolání. Tyto námitky jsou však nedůvodné.
K dovolání obviněného JUDr. P. N.:
Obviněný JUDr. P. N. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v nesprávné právní kvalifikaci skutku. Obviněný namítl, že skutek popsaný ve skutkové části výroku soudu prvního stupně, který potvrdil odvolací soud, není trestným činem. Připustil, že skutek mohl být kvalifikován jako jiná forma trestného jednání, avšak ve stadiu či formě vylučující trestnost. Podle názoru obviněného vydání pokynu k vypořádání se se zajištěnou věcí důležitou pro trestní řízení, byť by to byla droga, poskytnutí pomoci spoluobviněnému Mgr. S. M. se zajištěním spalovny na základě jeho žádosti a zajištění této spalovny, byť za trvání služebního poměru příslušníka P. Č. r., není a nemůže být trestným činem. Pokud se měl dopustit údajného jednání posouzeného jako pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k jednání, které bylo posouzeno jako pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák., musí být popis takového jednání doplněn o výslovný odkaz na vnitřní psychický vztah k eventuálnímu jednání a eventuálním následkům jednání tzv. hlavního pachatele. V této souvislosti odkázal na argumentaci uplatněnou obviněným Mgr. S. M., která údajně zjevně prospívá i jemu.
Dále namítl, že soudy se nevypořádaly s hmotně právní úpravou podle ustanovení §3 odst. 3 a §5 odst. 3, 4 zák. č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, a uvedl, že obviněný Mgr. S. M. nemohl porušit povinnost, která ze zákona přešla na jiný subjekt.
Nejvyšší soud zjistil, že Vrchní soud v Olomouci se při své přezkumné činnosti podle §254 odst. 1 tr. ř. zabýval i obdobnými námitkami, které obviněný JUDr. P. N. uplatnil v dovolání. K popisu skutku se vyjádřil ohledně všech obviněných způsobem, který byl zmíněn již shora v souvislosti s námitkami obviněného Mgr. S. M.. Přitom zdůraznil, že obvinění Mgr. S. M. i JUDr. P. N. neměli žádný legální důvod drogu zajištěnou v trestní věci vedené u K. ú. v. v B. pod ČVS: KVV 456/30-90 ničit či s ní jakýmkoliv způsobem manipulovat, protože celá záležitost se jich s ohledem na reorganizaci úřadu vyšetřování netýkala, obvinění byli zařazení do jiných funkcí, ani jeden z obviněných neměl uvedenou věc po přeřazení přidělenu a neměli tedy žádný důvod se dále věcí zabývat. Podle Vrchního soudu v Olomouci nelze přehlédnout zejména způsob zničení drogy, vyhotovení protokolu, které tomu předcházelo, neinformování přímých nadřízených ani dozorující státní zástupkyně, nedoložení protokolu o zničení drogy do dozorového spisu státní zástupkyně, ale i následné jednání, které vyplynulo z odposlechů a záznamů telefonických hovorů, když část předmětné drogy byla evidentně předmětem obchodu s dalšími osobami, což podle odvolacího soudu jednoznačně svědčí jednak o účelovosti obhajoby obviněných, jednak o cíleném, předem připraveném a promyšleném jednání z jejich strany (srov. odůvodnění na str. 30 napadeného rozhodnutí). Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci ani Nejvyšší soud neshledal tuto námitku obviněného důvodnou.
Nedůvodnou shledal Nejvyšší soud také námitku obviněného, že podle §3 odst. 5 zák. č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, na každého, kdo převezme odpady od původce, přecházejí jeho povinnosti a že tedy obviněný Mgr. S. M. nemohl porušit povinnost, která ze zákona přešla na jiný subjekt. Z toho obviněný JUDr. P. N. dovozuje, že uvedená skutečnost neguje dikci skutkové části výroku napadeného rozhodnutí a nemůže podle něj zůstat nepromítnuta do úvah o vině a trestu.
Předně je třeba uvést, že otázkou zničení drogy - heroinu se podrobně zabýval soud prvního stupně, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku, především na str. 51?73. Odůvodnění se opírá o učiněná skutková zjištění, z nichž vyplývá, že svědek L. M., vedoucí oddělení M. ú. v. v B. nebyl informován obviněným JUDr. P. N. o zničení drogy - heroinu v množství 81,85 kg dne 19. 1. 1999 v prostoru spalovny S., a. s., v B. Stejně tak svědek JUDr. G. B., vedoucí oddělení M. ú. v. v B. jako nadřízený obviněného JUDr. P. N. nevěděl o tom, že obviněný JUDr. P. N. dne 19. 1. 1999 v pracovní směně šel likvidovat pálením nějakou drogu. Svědkyně Mgr. E. Š., která dne 19. 1. 1999 byla pověřena vedením agendy obchodního náměstka S., a. s., B., uvedla, že společnost S., a. s., nemá oprávnění likvidovat drogy, protože technologie spalování není k tomu přizpůsobena. Před datem 19. 11. 1999 našla v zaměstnání lístek se jménem \"N.\" a telefonním číslem, když zatelefonovala na toto telefonní číslo, představil se jí pan N. s tím, že je podplukovník P. Č. r. z B. a že by potřeboval nebo snad potřebovali provést likvidaci drog. Svědkyně mu sdělila, že s drogami nechce mít nic společného, ale když obviněný JUDr. P. N. hovořil v tom smyslu, že drogy potřebují zlikvidovat, ale že jim to nikde nechtějí vzít. Teprve poté, po ověření, že obviněný je od \"P. Č. r.\" souhlasila se zničením drogy a při rozhovoru se dohodli, že policie vystaví protokol o zničení drogy, a že bude provádět dozor po dobu transportu drogy a po dobu spálení drogy. Dne 19. 11. 1999 se podle výpovědi svědkyně dostavili do objektu společnosti S., a. s., dva policisté v civilním oděvu, z nichž starší policista se prokázal služebním průkazem P. Č. r. Písemná smlouva o likvidaci odpadu nebyla sepsána, svědkyně Mgr. E. Š. neznala množství drogy ani to, o jakou drogu se jedná. Tyto skutečnosti se dozvěděla až z protokolu o likvidaci drogy. Policisté ani nepožadovali, aby likvidace drogy byla zaregistrována. Když svědkyně požadovala od policistů kopii protokolu o zničení věci, jeden z nich jí řekl, že tento požadavek nelze splnit, a proto žádný doklad o úkonu (zničení drogy) neobdržela. Přitom před samotnou likvidací drogy neviděla obsah tašek. Při výpovědi dne 14. 7. 1999 (č. l. 843 - 848 spisu) svědkyně uvedla, že pplk. N. řekl, že veškerou odpovědnost spojenou s likvidací drogy nese policie. Z výpovědi svědkyně JUDr. D. C. vyplývá, že protokol o zničení věci jí nebyl doručen do dozorového spisu. Již z popisu těchto skutkových okolností je zřejmé, že soud prvního stupně právem považoval jednání obou obviněných, kteří nepostupovali podle trestního řádu, případně jiných právních předpisů za \"velmi podezřelý a neobvyklý\" a k postupu podle §81 odst. 3 tr. ř. uvedl, že byl v rozporu s trestním řádem.
Zjištěné skutkové okolnosti, které jsou zřejmé zejména z výpovědi svědkyně Mgr. E. Š., které soudy hodnotily v souladu se zásadami logiky, podle Nejvyššího soudu neumožňují jiný závěr než ten, že oba obvinění jednali tak, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, z níž je evidentní, že jak obviněný JUDr. P. N., tak obviněný Mgr. S. M. zneužili svého postavení vyplývajícího ze služebního zařazení i důstojnických funkcí v P. Č. r. Vzhledem k pracovním hodnocení obou obviněných, kteří byli posuzování jako zkušení vyšetřovatelé a byla vyzdvihována jejich vysoká profesionalita, je zarážející, že v době, kdy již nebyli oprávněni činit ohledně zajištění věci jakékoliv úkony, obviněný JUDr. P. N. dal obviněnému Mgr. S. M., svému bratrovi, ústní pokyn, aby byly \"standardním způsobem drogy zlikvidovány\", a obviněný Mgr. S. M. postupoval podle §81 odst. 3 tr. ř., který upravuje zničení bezcenné věci, za kterou Mgr. S. M. považoval heroin o celkové hmotnosti 81,85 kg, ačkoliv mu muselo být zřejmé, že nejde o věc bezcennou a nelze postupovat ohledně věci, jejíž hodnota dosahovala miliónů Kč. Nad to, i když obviněný Mgr. S. M. postupoval v rozporu se zákonem, nerozhodl o zničení věci usnesením podle §81 odst. 3 tr. ř. a vyhotovil protokol o zničení věci (heroinu), jehož kopii nezaslal dozorující státní zástupkyni JUDr. D. C. Jestliže obviněný Mgr. S. M. postupoval ohledně zajištění věci od samého počátku v rozporu se zákonem, nelze přisvědčit ani námitce obviněného JUDr. P. N., že povinnosti původce, tj. obviněného, Mgr. S. M. přešly na toho, kdo převzal odpad, tj. na spalovnu. Tehdy platný zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, stanoví v §2 odst. 12, že původcem odpadu je právnická osoba, pokud při její činnosti vzniká odpad, nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž podnikatelské činnosti vzniká odpad. Takovou osobou obviněný Mgr. S. M. evidentně nebyl, a proto je naprosto nepřípadná námitka obviněného JUDr. P. N., že obviněný Mgr. S. M. nemohl porušit povinnost, která podle §5 odst. 4 zák. č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, měla podle jeho názoru přejít na jiný subjekt. Při takové logice by se každý pachatel zbavil trestní odpovědnosti. V tomto případě nemohla přejít odpovědnost za zničení věci na jiného, byť bylo postupováno při zničení věci v rozporu se zákonem.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Proto dovolání obviněného Mgr. S. M. i dovolání obviněného JUDr. P. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná. O dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
K doplnění odůvodnění dovolání obviněného Mgr. S. M., které bylo podáno na poštu dne 21. 10. 2004, Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání. Tato lhůta uplynula dnem 19. 4. 2004, navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné (§265e odst. 4 tr. ř.) a rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§265f odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek