ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.148.2001.1
sp. zn. 5 Tz 148/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 1. srpna 2001 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněné V. S. (pův. K.), proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 3 T 144/2000, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu a za splnění podmínek uvedených v §272 odst. 1 tr. řádu takto:
Pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 3 T 144/2000, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §223a odst. 1 a §307 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. řádu ve prospěch i v neprospěch obviněné V. S. (pův. K.).
Citované usnesení se zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 10 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 3 T 144/2000, bylo v hlavním líčení rozhodnuto podle §223a odst. 1 a §307 odst. 1 tr. řádu tak, že se podmíněně zastavuje trestní stíhání obviněné V. K. - S. (dále uváděná jen jako V. S.) pro skutek spočívající v tom, že „v době od listopadu 1999 do sdělení obvinění dne 22. 3. 2000 tím, že řádně nepřipravila svou nezl. dceru N. ke styku s otcem, neumožnila B. K., styk s dcerou, ačkoli jí byla tato povinnost uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. P 489/97 ze dne 27. 3. 1998, a tohoto jednání se dopouštěla i přesto, že jí byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. P 489/97 ze dne 15. 2. 1999 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 523/99 uložena za neuskutečněné styky ve dnech 1. - 3. 1. 1999, 29. - 31. 1. 1999 a 12. - 14. 2. 1999 pokuta ve výši 1 500 Kč.\" Podle §307 odst. 2 tr. řádu byla obviněné stanovena zkušební doba v trvání 8 měsíců. Podle §307 odst. 4 tr. řádu bylo obviněné uloženo přiměřené omezení formulované takto: „během zkušební doby být i nadále v kontaktu s Fondem ohrožených dětí a s poradnou pro manželství a mezilidské vztahy a pokračovat při jejich spolupráci v postupném pravidelném obnovování styku nezletilé dcery N. s jejím otcem tak, aby nejméně jednou za čtrnáct dní byl styk otce s dcerou realizován, a to nejméně v trvání jednoho dne během víkendu.\"
Citované usnesení nabylo právní moci dne 23. 12. 2000, když stížnost proti němu nepodala žádná oprávněná osoba.
Pro úplnost je třeba dodat, že o obžalobě podané na obviněnou – tehdy V. K. – pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 nejdříve trestním příkazem ze dne 7. 7. 2000, sp. zn. 3 T 144/2000. Jím byla obviněná uznána vinnou zmíněným trestným činem, kterého se měla dopustit tím, že „v době od listopadu 1999 do sdělení obvinění dne 22. 3. 2000 neumožňovala B. K., styk s jejich nezletilou dcerou N. K., ačkoliv jí tato povinnost byla uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. P 489/97 ze dne 27. 3. 1998, a tohoto jednání se dopouštěla i přesto, že jí byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. P 489/97 ze dne 15. 2. 1999 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 523/99 uložena za neuskutečněné styky ve dnech 1. - 3. 1. 1999, 29. - 31. 1. 1999 a 12. - 14. 2. 1999 pokuta ve výši 1 500 Kč.\" Za to byl obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo dále uloženo obviněné přiměřené omezení během zkušební doby umožnit B. K. styk s dcerou N. v intencích platného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 3. 1998, sp. zn. P 489/97, a zejména dceru na styk s otcem řádně připravit. Citovaný trestní příkaz však právní moci nenabyl, protože byl zrušen včas podaným odporem obviněné i státní zástupkyně.
Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 3 T 144/2000, podal dne 15. 6. 2001 ministr spravedlnosti v neprospěch obviněné V. S. stížnost pro porušení zákona. Napadenému rozhodnutí v ní vytkl porušení zákona v ustanoveních §223a odst. 1 a §307 odst. 1, 4 tr. řádu ve prospěch obviněné, protože s poukazem na obsah těchto ustanovení dovodil, že v posuzované věci nebyly plněny zákonné předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání. Jak dále ministr spravedlnosti zdůraznil, obviněná V. S. v průběhu přípravného řízení i v řízení před soudem popírala svoji vinu trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. a uváděla, že pokud ke stykům dcery N. s otcem B. K. nedocházelo, bylo tomu tak v důsledku odmítání styků ze strany dcery. Podle názoru ministra spravedlnosti zde tedy chybělo doznání obviněné k trestnému činu a nebyla splněna podmínka vyplývající z ustanovení §307 odst. 1 písm. a) tr. řádu, neboť doznání se musí vztahovat na všechny znaky skutkové podstaty trestného činu a musí zahrnovat i doznání k zavinění v zákonem předpokládané formě, v daném případě pak k úmyslu spáchat zmíněný trestný čin. Ministr spravedlnosti je dále přesvědčen o tom, že napadeným usnesením došlo rovněž k popření rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 3. 1998, sp. zn. P 489/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 1998, sp. zn. 23 Co 288/98, kterými byl vymezen rozsah, v němž je otec nezletilé B. K. oprávněn stýkat se se svou dcerou N. Výrokem podle §307 odst. 4 tr. řádu v napadeném usnesení byl podle ministra spravedlnosti tento styk velmi výrazně omezen a lze důvodně předpokládat, že obviněná bude dodržovat pouze tento omezený styk, ačkoli k tomu není právní podklad a takto uložené přiměřené omezení nesměřuje k tomu, aby obviněná vedla ve zkušební době řádný život. Nad rámec stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na to, že v průběhu dosavadního řízení došlo rovněž k porušení procesních ustanovení, která upravují postavení poškozeného, protože i když byl B. K. v postavení poškozeného ve smyslu §43 odst. 1 tr. řádu, neboť mu byla způsobena škoda na jeho právech jako otce, nebyl mu přiznán statut poškozeného a nebylo mu umožněno využít příslušných procesních práv z toho vyplývajících, která ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona konkretizuje.
Z uvedených důvodů proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil vytýkané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení a podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i správnost řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo. Nejvyšší soud zjistil, že zákon byl porušen ve prospěch i v neprospěch obviněné V. S., a to v podstatě z těch důvodů, jak uvádí stížnost pro porušení zákona.
Pokud jde o řízení předcházející napadenému usnesení, nelze mu vytknout žádné podstatné procesní vady, které by mohly mít negativní vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí, zejména ve vztahu k náležitě zjištěnému skutkovému stavu nebo ohledně zachování práv obviněné. Ostatně ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona ani v těchto směrech nic nenamítá.
Porušení zákona shledává Nejvyšší soud v napadeným usnesení – ve shodě s podanou stížností pro porušení zákona – především v tom, že o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněné V. S. bylo soudem rozhodnuto, ačkoli nebyly splněny všechny zákonné podmínky stanovené pro tento alternativní způsob vyřízení věci v ustanovení §307 odst. 1 tr. zák. Podle citovaného ustanovení v řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže
a) obviněný se k trestnému činu doznal,
b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,
a vzhledem k osobě pachatele, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.
Usnesení napadené stížností pro porušení zákona vyhovuje některým z uvedených zákonných podmínek, proto bylo namístě, pokud Obvodní soud pro Prahu 10 uvažoval o použití tohoto typu tzv. odklonu. V posuzované věci jde o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák., na který zákon stanoví trest odnětí svobody až na jeden rok, tj. nepřevyšující pět let. Před závěrečnými řečmi u hlavního líčení dne 27. 11. 2000 obviněná vyjádřila souhlas s podmíněným zastavením trestního stíhání. Protože zmíněným trestným činem, pro nějž je obviněná stíhána, nebyla způsobena škoda, o jejíž náhradu jde ve smyslu ustanovení §307 odst. 1 písm. b) tr. řádu, splnění této podmínky nepřichází v úvahu. Podmíněné zastavení trestního stíhání obviněné V. S. by jinak bylo možno považovat za dostačující i vzhledem k její osobě, k jejímu dosavadnímu životu a k okolnostem případu. Konečně v souladu se zákonem je i postup, pokud Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl napadeným usnesením v rámci hlavního líčení, neboť mu to umožňovalo ustanovení §223a odst. 1 tr. řádu. Jak je ovšem patrné z obsahu trestního spisu v této věci, chybí zde doznání obviněné V. S. ke spáchanému trestnému činu, které je jednou z obligatorních zákonných podmínek pro možnost podmíněného zastavení trestního stíhání ve smyslu §307 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Z výpovědí obviněné v přípravném řízení i v řízení před soudem prvního stupně a z odporu, který podala proti trestnímu příkazu, jímž bylo původně rozhodnuto o podané obžalobě, je totiž patrné, že obviněná popírá své zavinění ve vztahu k porušování soudem stanoveného rozsahu styku nezletilé dcery N. s otcem B. K., v němž je spatřována podstata stíhaného trestného činu. Důvod k jejich neuskutečněným stykům obviněná neshledává ve svém vlastním jednání (resp. opomenutí), nýbrž především v neochotě své dcery N. scházet se s otcem B. K. Jak obviněná výslovně uvedla, necítí se být vinna stíhaným trestným činem a z její výpovědi nelze dovodit ani doznání k tomu, že by snad zavinila nedostatečnou přípravu dcery N. ke styku s jejím otcem B. K. Naopak, podle vyjádření obviněné učinila určité kroky k tomu, aby bylo možné nenásilným způsobem uskutečňovat styk dcery s otcem. Uvedený postoj obviněné tedy rozhodně nelze považovat za doznání k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák., pro nějž byla stíhána. Přitom je zřejmé, že doznání jako zákonný předpoklad k podmíněnému zastavení trestního stíhání musí zahrnovat doznání ke všem zákonným znakům stíhaného trestného činu, tedy i k zavinění v zákonem předpokládané formě úmyslu nebo nedbalosti (viz rozhodnutí pod č. 45/1995 a č. 6/1996 Sb. rozh. tr.). To v posuzovaném případě znamená, že by se obviněná V. S. musela doznat k takovým okolnostem, které by svědčily o jejím úmyslném zavinění ve smyslu §4 tr. zák., protože ke spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. se vyžaduje tato forma zavinění (§3 odst. 3 tr. zák). Jak je však z výše zmíněného postoje obviněné patrné, její doznání v tomto smyslu zde není. Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani výslovně projevený souhlas obviněné V. S. s podmíněným zastavením trestního stíhání. Nedostatek doznání totiž nelze nahradit souhlasem obviněné s podmíněným zastavením trestního stíhání, neboť jde o dvě samostatné a kumulativně stanovené zákonné podmínky, které musí být splněny zároveň, a ze splnění jedné z nich nelze bez dalšího dovozovat i splnění druhé podmínky (viz rozhodnutí pod č. 45/1995 Sb. rozh. tr.).
Porušení zákona je třeba spatřovat též v ustanovení §307 odst. 4 tr. řádu, pokud jedním z výroků napadeného usnesení bylo uloženo obviněné V. S. výše citované přiměřené omezení směřující k tomu, aby ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání vedla řádný život. Nejvyšší soud zde ovšem nezastává kategorické stanovisko vyjádřené ve stížnosti pro porušení zákona, že by snad tímto výrokem došlo k popření příslušných soudních rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, kterými byl stanoven rozsah styku B. K. se svou nezletilou dcerou N. K. a z toho vyplývající rozsah povinností obviněné umožňovat tento styk. Příslušná rozhodnutí těchto soudů, vydaná v řízení týkajícím se péče o nezletilé, totiž zůstala nadále v platnosti, jsou vykonatelná a rozsah styku B. K. s dcerou N. v nich uvedený nemohl být výrokem napadeného usnesení učiněným podle §307 odst. 4 tr. řádu nijak modifikován či omezen. Z případného zaviněného nerespektování uvedených rozhodnutí obviněnou V. S. by pak bylo možné nadále vyvozovat příslušné důsledky a sankce, včetně závěru o tom, že ve zkušební době nevedla řádný život. Nesprávnost předmětného výroku o uložení přiměřeného omezení však Nejvyšší soud shledává z toho důvodu, že následek předvídaný ustanovením §308 odst. 1 větě druhé tr. řádu, tj. pokračování v trestním stíhání, byl bez dostatečných důvodů vázán na nesplnění užšího rozsahu povinností obviněné V. S. ve zkušební době, než jaký pro ni vyplýval ohledně zajišťování styku nezletilé dcery N. s jejím otcem B. K. z citovaných soudních rozhodnutí. Jinak řečeno, obviněná byla i nadále povinna realizovat soudem původně vymezený rozsah tohoto styku, ale nevyhovění uloženému omezení podle §307 odst. 4 tr. řádu by mohl považovat Obvodní soud pro Prahu 10 za důvod k pokračování trestního stíhání ve smyslu §308 odst. 1 věty druhé tr. řádu jen ve vztahu k užšímu rozsahu styku dcery s otcem, jak vyplývá ze zmíněného výroku o přiměřeném omezení.
Nejvyšší soud sice v tomto směru přihlížel i ke snaze Obvodního soudu pro Prahu 10 vyjádřit výrokem učiněným podle §307 odst. 4 tr. řádu, aby obviněná V. S. byla zavázána též k povinnostem směřujícím k postupnému obnovení styku její dcery N. s otcem B. K. v určitém minimálním rozsahu. Proto obecně by nebylo vyloučeno formulovat povinnost obviněné zajistit styk dcery s otcem poněkud jinak, než jak vyplývá z existujících soudních rozhodnutí, jestliže by ovšem byl v provedených důkazech dostatečný podklad k závěru, že po celou zkušební dobu podmíněného zastavení trestního stíhání nelze z jistých důvodů (např. vzhledem k prokazatelně narušeným vztahům dítěte k druhému z rodičů) trvat na původním rozsahu styku B. K. s dcerou N., zejména je-li např. již vedeno soudní řízení o omezení původně stanoveného rozsahu styku s dítětem nebo svědčí-li pro potřebu takové modifikace psychologický znalecký posudek či zprávy příslušného sociálního pracovníka apod. Pro uvedenou modifikaci ovšem dosud opatřené důkazy neposkytují náležitou oporu, když navíc jde o důkazy shromážděné pro účely trestního řízení, N. i pro řízení týkající se úpravy styku rozvedených rodičů s nezletilým dítětem. Za této situace je tedy třeba zásadně trvat na tom, že podmínkou vedení řádného života ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání je plnění všech zákonných nebo soudem uložených povinností obviněného v celém rozsahu, tj. též v souladu s tím, jak byly tyto povinnosti případně vymezeny v jiném pravomocném a vykonatelném soudním rozhodnutí. Vzhledem k tomu měl Obvodní soud pro Prahu 10 v napadeném usnesení formulovat výrok o přiměřeném omezení podle §307 odst. 4 tr. řádu tak, aby povinnosti obviněné vyústily v postupné obnovení styku její dcery N. s B. K. do rozsahu původně stanoveného v příslušných rozhodnutích Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze (obdobně to ostatně učinil Obvodní soud pro Prahu 10 ve výše zmíněném trestním příkazu, jímž nejdříve rozhodl o podané obžalobě).
Význam uvedeného vymezení rozsahu přiměřeného omezení podle §307 odst. 4 tr. řádu, uloženého v posuzovaném případě obviněné V. S., je zdůrazněn i další skutečností. K podmíněnému zastavení trestního stíhání obviněné došlo ohledně trestného činu, kterým nebyla způsobena majetková škoda, jejíž vypořádání ve smyslu §307 odst. 1 písm. b) tr. řádu je jinak další zákonnou podmínkou k takovému rozhodnutí. Jak je patrné z dikce citovaného ustanovení i z dosavadní soudní praxe, trestní stíhání lze podmíněně zastavit i v případech, kdy stíhaným trestným činem nebyla způsobena majetková škoda, o níž se rozhoduje v trestním řízení, a kdy tedy v úvahu nepřipadá postup obviněného směřující k náhradě škody (viz rozhodnutí pod č. 47/1996 Sb. rozh. tr.). Chybí-li ovšem pozitivní působení opatření směřujících k náhradě škody způsobené trestným činem na obviněného, je třeba zvlášť pečlivě zkoumat splnění další zákonné podmínky spočívající v tom, aby bylo rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání dostatečně odůvodněno vzhledem k osobě pachatele, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu (§307 odst. 1 i. f. tr. řádu). Proto vhodně zvolené a správně formulované přiměřené omezení směřující k tomu, aby obviněný ve zkušební době vedl řádný život, může kompenzovat chybějící výchovný vliv náhrady škody způsobené jinými trestnými činy a odůvodnit závěr, že podmíněné zastavení trestního stíhání je dostatečným opatřením, přestože zde nepřichází v úvahu náhrada škody jako jedna ze sankcí, která jinak nastupuje místo dalšího pokračování v trestním stíhání a případně i místo výroku o vině a trestu. V projednávané věci tedy bylo i z těchto hledisek namístě, aby soud uložil obviněné V. S. přiměřené omezení podle §307 odst. 4 tr. řádu v takovém rozsahu, aby co nejvíce odstranilo důvody nežádoucího stavu, jenž vedl k jejímu trestnímu stíhání.
Napadenému rozhodnutí lze vytknout i formální vadu, kterou je zatížen jeho výrok, z něhož není zcela zřejmé, jaký právní závěr zaujal soud ohledně právní kvalifikace stíhaného skutku. I když zákon nestanoví výslovně náležitosti usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, Nejvyšší soud považuje za nezbytné, aby výrok o podmíněném zastavení trestního stíhání učiněný ve smyslu §307 odst. 1 tr. řádu obsahoval nejen přesný popis skutku, kterého se toto rozhodnutí týká, ale rovněž právní závěr, jaký trestný čin je v něm spatřován. Tato náležitost vyplývá jednak ze skutečnosti, že za splnění podmínek §308 odst. 3 tr. řádu se usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání stává definitivním a způsobuje překážku věci rozhodnuté [§11 odst. 1 písm. f) tr. řádu], ale zejména je odůvodněna požadavkem, aby bylo možné spolehlivě posoudit, zda skutek, kterého se rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání týká, vůbec patří do okruhu trestných činů uvedených v §307 odst. 1 tr. řádu, tedy zda jde o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. Konečně v této souvislosti lze poukázat i na ustanovení §311 odst. 1 tr. řádu, podle něhož se v případě schválení narovnání vyžaduje, aby právní posouzení skutku bylo obsaženo v usnesení o schválení narovnání, které je spojeno se zastavením trestního stíhání. Analogický požadavek na usnesení týkající se obdobného odklonu (zde v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání) je proto namístě, když není důvodu, aby výroky různých typů rozhodnutí, jejichž společnou podstatou je zastavení trestního stíhání, měly v tomto směru odlišné náležitosti. Napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 z uvedených hledisek nevyhovuje, protože v jeho výrokové části (která jediná nabývá právní moci a je vykonatelná) není závěr o tom, jaký trestný čin soud ve stíhaném skutku shledává, přičemž pouze v úvodní části (N. i ve výroku) usnesení se obecně konstatuje, že soud rozhodoval v trestní věci obviněné V. S. „pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zákona\", což je spíše součást označení věci, v níž bylo rozhodováno, N. i právní závěr soudu. Formulace právního posouzení předmětného skutku ve výroku usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání ovšem musí být taková, aby důsledně respektovala zásadu presumpce neviny a povahu tohoto rozhodnutí, které není rozhodnutím o vině a trestu. Proto závěr o právní kvalifikaci je třeba formulovat jen podmíněně, např. tak, že ve skutku je spatřován určitý trestný čin.
Pokud ministr spravedlnosti poukazoval na porušení zákona rovněž ve vztahu k poškozenému B. K., lze s ním v zásadě souhlasit, protože některá jeho procesní práva poškozeného jako otce byla postupem v přípravném řízení i v řízení před soudem omezena. Uvedený postup však neměl žádný vliv na správnost či nesprávnost napadeného rozhodnutí ani na to, v čem byl zákon rozhodnutím skutečně porušen, a proto nebylo třeba vyslovit porušení zákona i v těchto směrech. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil, stíhaným trestným činem totiž nebyla způsobená škoda ve smyslu §307 odst. 1 písm. b) tr. řádu, kterou by bylo třeba vypořádat, a rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání není vázáno na souhlas poškozeného. Vady napadeného usnesení, které konstatoval Nejvyšší soud, nejsou důsledkem omezení práv poškozeného. Navíc se nelze ztotožnit se stížností pro porušení zákona, pokud zmiňuje i porušení ustanovení §207 odst. 1 tr. řádu, protože z jeho systematického zařazení a z návaznosti na předchozí ustanovení §206 odst. 2 tr. řádu je zřejmé, že „vyjádřením poškozeného\" se zde rozumí uplatnění nároku na náhradu škody přítomným poškozeným, který může v adhezním řízení požadovat náhradu majetkové škody způsobené trestným činem. To zde ovšem nepřichází v úvahu, protože stíhaným trestným činem nebyla způsobena majetková škoda ve smyslu §43 odst. 2 tr. řádu, jejíž náhradu by bylo možné uplatňovat v trestním (adhezním) řízení.
Na základě všech rozvedených skutečností Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona v ustanoveních §223a odst. 1 a §307 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. řádu, tj. v ustanoveních, podle nichž Obvodní soud pro Prahu 10 vydal napadené usnesení. K porušení zákona došlo ve prospěch i v neprospěch obviněné V. S. tím, že bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení jejího trestního stíhání bez splnění jedné ze zákonných podmínek spočívající v doznání obviněné a výrok o přiměřeném omezení byl formulován nepřesně. Nejvyšší soud je však na rozdíl od ministra spravedlnosti přesvědčen, že zákon byl porušen v obou směrech, tj. nejen ve prospěch obviněné V. S., ale též v její neprospěch. Zatím totiž není zcela vyloučeno, že obviněná by mohla dosáhnout po provedeném hlavním líčení nebo v odvolacím řízení – kdyby nedošlo k podmíněnému zastavení jejího trestního stíhání – i rozhodnutí pro ni příznivějšího, tj. případného zproštění obžaloby (zejména když od počátku popírala své zavinění), které není spojeno s žádnými omezujícími podmínkami v podobě zkušební lhůty či přiměřených omezení. Na druhé straně lze souhlasit s názorem ministra spravedlnosti, který byl vyjádřen podáním stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněné, že její trestní stíhání mohlo skončit rozhodnutím pro ni méně příznivým, než je usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, tj. odsuzujícím rozsudkem s vyslovením viny a s případným uložením trestu. Nejvyšší soud ovšem nemůže předjímat žádnou z uvedených alternativ, protože i přes provedené dokazování a v podstatě ukončené hlavní líčení soud prvního stupně zatím o vině obviněné nerozhodl a nebylo by správné jakkoli jeho rozhodnutí ovlivnit.
Za splnění podmínek uvedených v §272 odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil usnesení napadené stížností pro porušení zákona v celém rozsahu, neboť z vyložených důvodů nemůže obstát. Zároveň byla zrušena i případná další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že je nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, přikázal Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. řádu Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jeho úkolem bude pokračovat v hlavním líčení na podkladě podané obžaloby a opětovně o ní rozhodnout tak, aby nově učiněné meritorní rozhodnutí odpovídalo výsledkům provedeného dokazování a bylo ve všech směrech v souladu se zákonem. Nezmění-li obviněná V. S. svůj postoj ke stíhanému trestnému činu ohledně doznání a bude-li případně uznána vinnou trestným činem, nepokládá Nejvyšší soud za vyloučené, aby soud prvního stupně uvažoval o použití jiného alternativního opatření, které není vázáno na doznání obviněné, protože v posuzovaném případě je zřejmé, že prioritu před potrestáním obviněné má obnovení narušených rodinných vztahů týkajících se bývalých manželů a jejich nezletilé dcery.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Púry