ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.20.2001.1
sp. zn. 5 Tz 20/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 7. února 2001 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného Ing. M. K., proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chrudimi ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. Zt 643/2000, a rozhodl podle §268 odst. 1 tr. řádu takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , protože zákon porušen n e b y l .
Odůvodnění:
Vyšetřovatel Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Chrudimi dne 11. 5. 2000 sdělil Ing. M. K. obvinění pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., který měl spáchat tím, že dne 21. 3. 2000 po 22.00 hodin v místě trvalého bydliště v Ch.., ul. V. č. 1007, v ložnici po vzájemné slovní rozepři fyzicky napadl svoji manželku Ing. V. K., a to tím způsobem, že ji nejprve klekl nohama na hruď, škrtil ji rukama pod krkem a následně ji nejméně 2 x kopl do zad, čímž jí způsobil zranění, a to drobné pohmožděniny podél hrtanu, blokaci krční páteře do rotací a flexí, kontuzi v oblasti sedmého žebra a pravděpodobnou zlomeninu osmého žebra s omezením na obvyklém způsobu života a dobou pracovní neschopnosti od 22. 3. 2000 do 2. 4. 2000.
Usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chrudimi ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. Zt 643/2000, bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu [s přihlédnutím k §174 odst. 2 písm. c) tr. řádu] zastaveno trestní stíhání obviněného Ing. M. K. pro výše uvedený skutek vymezený ve sděleném obvinění. Státní zástupkyně totiž dospěla k závěru, že skutek není trestným činem a že není důvod k postoupení věci.
Státní zástupkyně opřela své rozhodnutí o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaný znalcem MUDr. R. H., z jehož závěrů podle státní zástupkyně je jednoznačně patrné, že u poškozené Ing. K. bylo objektivně prokázáno pouze poranění, spočívající v drobné pohmožděnince - překrvení kůže vpředu na krku. Jiná objektivně existující a prokazatelná poranění nebyla ve zdravotnické dokumentaci konstatována. V průběhu vyšetření poškozené bylo vysloveno podezření na poranění žebra; tato diagnóza však nebyla potvrzena. V lokalitě hlavy a krční páteře nebyla prokázána objektivně existující poranění, a to ani provedeným rentgenovým a neurologickým vyšetřením. Objektivně zjištěné poranění si nevyžadovalo hospitalizaci ani léčbu. Léčba subjektivních potíží probíhala konzervativně. Objektivně existující poranění je nutno ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako poškození zdraví nepatrného významu. Poškozená mohla být omezena bolestivostí poraněné krajiny po dobu několika málo dní v postupně slábnoucí tendenci. K podstatnějším omezením v obvyklém způsobu života vůbec nedošlo. Délka pracovní neschopnosti je plně v kompetenci ošetřujícího lékaře a může být závislá na řadě faktorů, včetně subjektivních. Z charakteru a lokalizace zjištěného zranění na krku poškozené vyplývá, že proti této oblasti působilo tupé násilí malé intenzity, např. nepříliš silné stištění této krajiny prsty ruky či rukou druhé osoby. V obdobných případech v důsledku objektivně prokázaného poranění často pracovní neschopnost ani nevzniká, popřípadě trvá několik málo dní. Možnost trvalých následků objektivně existujícího poranění byla ze soudnělékařského hlediska vyloučena.
Dále státní zástupkyně konstatuje, že úmysl obviněného způsobit poškozené ublížení na zdraví nebyl prokázán. Za ublížení na zdraví je nutno považovat takový stav, který porušením normálních tělesných funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozené, jenž si zpravidla vyžádá lékařské ošetření, i když nezanechá trvalé následky. V daném případě bylo na základě znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství prokázáno, že u poškozené vůbec nedošlo k podstatnějšímu omezení v obvyklém způsobu života. Pracovní neschopnost jí byla vystavena pouze s ohledem na přetrvávající subjektivní bolesti, které nebyly objektivně lékařsky zjištěny. Proto státní zástupkyně uzavírá, že stupeň společenské nebezpečnosti jednání, kterého se obviněný dopustil, není vysoký, a to zvláště s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byl čin spáchán - tedy v okamžiku, kdy žádal poškozenou - svoji manželku, aby se snažila nalézt společné řešení jejich manželské krize, nelze opomenout ani tu skutečnost, že proti ní prokazatelně nevedl žádný úder, jakož i skutečnost, že jinak vede řádný život.
Usnesení státní zástupkyně nabylo právní moci dne 25. 7. 2000.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného Ing. M. K. Podle ministra spravedlnosti došlo napadeným rozhodnutím k porušení zákona ve prospěch obviněného v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu s přihlédnutím k §174 odst. 2 písm. c) tr. řádu ve vztahu k ustanovení §221 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti zpochybnil závěry napadeného usnesení a dospěl k přesvědčení, že vyšetřování zůstalo neúplné a že bylo rozhodnuto na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Podle názoru ministra spravedlnosti především obsah znaleckého posudku nebere v úvahu všechny skutkové údaje, uvedené poškozenou Ing. V. K., neboť ke skutkovému ději se obviněný při svém výslechu odmítl vyjádřit. Ministr spravedlnosti namítá, že nebyl proveden výslech znalce ani nebyl požádán znalec o vysvětlení ve smyslu §109 tr. řádu ve vztahu k nejasnostem posudku, resp. k rozporu posudku s obsahem lékařských zpráv, založených ve spise, a to především se zprávou primáře MUDr. V. D. o zjištění omezeného pohybu hlavy poškozené všemi směry a bloku C páteře. Poškozená totiž, podle svého tvrzení, pracovní neschopnost ukončila na vlastní žádost, zejména z důvodu z obavy o ztrátu zaměstnání. I po ukončení pracovní neschopnosti po nástupu do zaměstnání však pokračovaly údajně její problémy, které jí v důsledku útoku obviněného vznikly na zdraví. Nebyla totiž schopna po určitou dobu vykonávat obvyklé činnosti ve svém zaměstnání, a to především řízení motorového vozidla.
Ke zjištění, jakým způsobem a do jaké míry byl znesnadněn výkon vykonávaných obvyklých činností, ministr spravedlnosti považuje za nutné doplnit řízení zejména výslechem znalce, případně výslechem ošetřujícího lékaře MUDr. M., který poškozené vystavoval a ukončoval pracovní neschopnost, dále rovněž výslechem nadřízeného poškozené k tomu, jak byla omezena v běžném způsobu života po ukončení pracovní neschopnosti. Bez provedení těchto důkazů byla podle názoru ministra spravedlnosti věc zhodnocena zcela jednostranně ve prospěch obviněného.
Ministr spravedlnosti nesouhlasí ani s konstatováním státní zástupkyně v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že obviněný proti poškozené "nevedl žádný úder", protože neuvedla, na základě kterých důkazů došla k tomuto závěru. I když, pokud jde o kopance, kterými obviněný dvakrát poškozenou při svém druhém útoku napadl, tyto nezanechaly na zádech poškozené stopy, není tím podle ministra spravedlnosti vyvráceno tvrzení poškozené, že tímto způsobem byla též napadena, jak o tom mají svědčit i výše uvedené zprávy ošetřujících lékařů. Bez ohledu na namítanou neúplnost provedeného vyšetřování je ministr spravedlnosti přesvědčen, že státní zástupkyně měla i na základě již provedených důkazů dojít k závěru, že jednání obviněného Ing. M. K. naplnilo skutkovou podstatu pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák., v každém případě pak minimálně přestupku podle §49 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Jak je patrné z dosud shromážděných důkazů, za výše uvedených časových a místních okolností skutečně došlo k fyzickému napadení poškozené Ing. V. K. jejím manželem obviněným Ing. M. K. Tento závěr o existenci jednání jako jednoho ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nezpochybňuje ani podaná stížnost pro porušení zákona. Předmětem výhrad ministra spravedlnosti je jeho jiný názor na závažnost a právní povahu následku způsobeného takovým jednáním ve srovnání s názorem uplatněným státní zástupkyní v napadeném usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného Ing. M. K. Jde tedy o to, zda v důsledku zmíněného fyzického napadení došlo k ublížení na zdraví poškozené Ing. V. K. v takové intenzitě a rozsahu, aby se mohlo jednat o trestný čin.
Trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., pro který byl obviněný Ing. M. K. stíhán, spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Trestní zákon ani jiný právní předpis nestanoví bližší vymezení pojmu "ublížení na zdraví", proto je nezbytné na takový stav usuzovat podle individuálních okolností každého konkrétního případu s tím, že východiskem je kvalitativní a kvantitativní odchylka od stavu, který je považován za zdraví (viz zejména stanovisko soudní praxe pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., str. 226 a násl.). Zdraví je stav organismu, který je podmíněn v biologickém slova smyslu dokonalou stavbou lidského těla a jeho jednotlivých orgánů, jakož i jejich harmonickou funkcí. Porušením zdraví je pak takový stav, který je charakterizován poruchou dokonalé stavby těla nebo jeho jednotlivých orgánů, nebo jejich harmonické funkce. Jde o stav z lékařského hlediska velmi rozmanitý, vyznačující se různou závažností podle toho, co je jeho příčinou a jaká je možnost nápravy. Rovněž následky porušení zdraví mohou být různé. Buď dojde k úplné nápravě (tedy ke stavu definovanému jako zdraví), nebo zůstane trvalá porucha tvaru nebo funkce orgánu různého stupně.
Nikoli každá porucha zdraví je však již ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona. Zde nestačí např. přechodné bolesti nebo nevolnost, oděrky, nepatrné ranky, menší otoky, modřiny, hučení v uších apod. Za "ublížení na zdraví" je možné pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a který zpravidla vyžaduje lékařského ošetření, i když nezanechá trvalých následků. Ublížením na zdraví bude tedy změněný stav, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami čivstva, nechutí k jídlu, déletrvajícím vrhnutím, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod. Patří sem také případy, kdy nemoc, kterou poškozený již měl, se zhoršila, příznaků jak co do množství, tak co do intenzity, přibylo.
Ublížení na zdraví bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost v tom smyslu, že vyřadí postiženého dočasně z pracovního procesu. Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí však vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Pracovní neschopnost je tedy důležitým kritériem při posuzování pojmu "ublížení na zdraví", není ovšem kritériem jediným ani rozhodujícím. Při posuzování uvedeného pojmu ublížení na zdraví mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla porucha zdraví způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření poranění vyžaduje a zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého, počínaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Je třeba zdůraznit, že posuzování každého jednotlivého případu musí být komplexní a přísně individuální.
Nelze jednoznačně stanovit ani nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví (narušení obvyklého způsobu života, bolestivost poranění, pracovní neschopnost apod.) trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák. Musí však jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob denního života, nebo výkon obvyklé činnosti, anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, nikoliv jen po krátkou, zcela přechodnou dobu.
Pracovní neschopnost a její trvání, i když je důležitým kritériem při posuzování charakteru poranění, není jediným z rozhodujících kritérií. Skutečný charakter poranění je proto nutno zkoumat i na podkladě dalších okolností, zejména toho, jakými příznaky, bolestmi nebo obtížemi, v jaké intenzitě a po jakou dobu se poranění poškozeného projevovalo, jaké lékařské ošetřování si vyžádalo, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu (srov. rozhodnutí pod č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Proto ani důkazy navrhované ministrem spravedlnosti k prověření skutečné délky pracovní neschopnosti Ing. V. K. by nemohly přinést změnu v nazírání na charakter jejího zranění.
Z uvedeného je patrné, že i když v posuzovaném případě mohla pracovní neschopnost poškozené Ing. V. K. trvat po dobu delší než sedm dnů, která je v soudní praxi považována za určitou hranici pro závěr o tom, že došlo k ublížení na zdraví ve výše uvedeném smyslu, sama o sobě tato skutečnost ještě neznamená, že k takovému následku skutečně došlo. Nejvyšší soud nezpochybňuje skutečnost, že obviněný Ing. M. K. způsobil stíhaným skutkem ublížení na zdraví poškozené Ing. V. K. Jak ovšem vyplývá z provedených důkazů, nejde o ublížení na zdraví takové intenzity a rozsahu, jaký se vyžaduje u trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a jaký je nutný pro odlišení od obdobného přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (zde se předpokládá mimo jiné úmyslné narušení občanského soužití drobným ublížením na zdraví).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro závěr o existenci ublížení na zdraví jako následku trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. nestačí jen subjektivní pocit poškozeného, ale změny zdravotního stavu musí být odpovídajícím způsobem objektivizované především lékařskými zprávami či posudky. Závěr o charakteru a závažnosti újmy na zdraví je sice závěrem právním, musí však mít podklad ve zjištěných rozhodujících skutkových okolnostech. Proto státní zástupkyně v posuzovaném případě nepochybila, jestliže její napadené usnesení vychází zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podaného znalcem MUDr. R. H. V něm byla podrobně popsána a z lékařského hlediska vyhodnocena všechna poranění poškozené Ing. V. K., přičemž převážná část jejích potíží byla subjektivního charakteru, aniž je objektivní lékařský nález potvrdil. V tomto směru lze odkázat na výše uvedenou podrobnou rekapitulaci obsahu znaleckého posudku v odůvodnění napadeného usnesení. Objektivně zjištěná poranění poškozené byla skutečně z lékařského hlediska hodnocena jen jako nepatrná a velmi přechodného rázu. Nepotvrdily se ani pravděpodobnostní závěry uvedené v lékařských zprávách ošetřujícího lékaře a z nemocnice v Chrudimi, podle nichž zde bylo zjištěno omezení pohybu hlavy všemi směry, blokace části páteře a podezření na zlomeninu žebra. S ohledem na odstup času pak již nelze předpokládat zjištění takových nových skutečností, z nichž snad znalecký posudek nevycházel a které by mohly ovlivnit správnost jeho závěrů.
Navíc stranou pozornosti ministra spravedlnosti zůstala subjektivní stránka trestného činu, pro nějž byl obviněný Ing. M. K. stíhán, tj. zavinění, které by muselo být úmyslné. K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. totiž nestačí, že pachatel jednal úmyslně, tj. úmyslně vykonal něco, co způsobilo ublížení na zdraví, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku uvedeného v tomto ustanovení, tj. ke způsobení ublížení na zdraví (viz rozhodnutí pod č. 19/1963 a č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). I kdyby tedy obviněný napadl poškozenou kopáním, jak se zdůrazňuje ve stížnosti pro porušení zákona, nestačilo by to k závěru o spáchání uvedeného trestného činu, jestliže takový útok nebyl způsobilý přivodit závažnější následky, než jaké byly objektivně zjištěny.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s tvrzením stížnosti pro porušení zákona jen potud, že jednání obviněného Ing. M. K., pro které byl trestně stíhán, by mohlo být posouzeno jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Proto pokud státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chrudimi dospěla v napadeném usnesení ke správnému závěru o tom, že skutek, pro nějž je obviněný stíhán, není trestným činem, neměla jeho trestní stíhání zastavit podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu [postupem podle §174 odst. 2 písm. c) tr. řádu], ale byla povinna postoupit věc jinému orgánu podle §171 odst. 1 tr. řádu, protože jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek. Přestože je napadené usnesení státní zástupkyně zatíženou touto vadou, nepovažoval Nejvyšší soud za nutné vyslovit porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. řádu ani postupovat podle §269 a násl. tr. řádu. Zmíněný nedostatek totiž nebrání tomu, aby byl obviněný Ing. M. K. pro spáchání citovaného přestupku příslušným orgánem stíhán a případně i sankcionován. Podmínkou není, že byla věc orgánu příslušnému k projednávání přestupků postoupena, pokud bylo příslušným orgánem činným v trestním řízení - jako je tomu v posuzované věci - pravomocně rozhodnuto, že stíhaný skutek není trestným činem. Bylo-li takto rozhodnuto, může být původně stíhaný skutek projednán jako přestupek, neboť je splněna podmínka, že posuzované jednání není trestným činem (§2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). Za těchto okolností nezáleží na tom, zda bylo projednání přestupku iniciováno orgánem činným v trestním řízení nebo zda k němu došlo z vlastní iniciativy orgánu příslušného k projednávání přestupků, který - nejde-li o trestný čin - je v posuzování skutku nezávislý na aktivitě orgánů činných v trestním řízení a ani není vázán jejich případným názorem na otázku, zda skutečně jde o přestupek a kdo ho spáchal. Protože od spáchání jednání, o kterém bylo rozhodnuto napadeným usnesením státní zástupkyně, ještě neuplynula doba uvedená v §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, nic nebrání tomu, aby příslušný správní orgán toto jednání projednal jako přestupek a popřípadě rozhodl o uložení sankce obviněnému Ing. M. K. Překážka věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu takový postup rovněž nevylučuje, neboť bylo-li trestní stíhání pro určitý skutek pravomocně zastaveno, brání to v opětovném trestním stíhání téhož skutku, ale nikoli v posouzení skutku, který není trestným činem (a právě z tohoto důvodu bylo zastaveno trestní stíhání), jako přestupku.
Vzhledem ke všem rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona zamítl, protože napadeným rozhodnutím ani v řízení, jež mu předcházelo, zákon porušen nebyl. Tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na podkladě spisového materiálu, aniž bylo třeba ve věci nařizovat veřejné zasedání a opatřovat vyjádření stran.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2001
Předseda senátu: JUDr. František P ú r y