ECLI:CZ:NS:2000:5.TZ.227.2000.1
sp. zn. 5 Tz 227/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2000 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných N. V. T., a K. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 1 To 154/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 35/98, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 1999, sp. zn. 72 T 35/98, byli obvinění N. V. T. a K. R. uznáni vinnými trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. Obviněný N. V. T. byl odsouzen k peněžitému trestu 15. 000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců, dále mu byl uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to 25 párů sportovní obuvi různobarevné, a 14 ks nespárovaných bot, které byly sepsány v seznamu věcí a vzaty do úschovy u Okresního soudu v Ostravě pod č. 37/99. Obviněná K. R. byla odsouzena k peněžitému trestu 12.000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl jí stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce.
Krajský soud v Ostravě rozhodl dne 20. 4. 2000 pod sp. zn. 1 To 154/2000 o odvoláních obou obviněných proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě tak, že z podnětu odvolání obviněných podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a za použití §259 odst. 3 tr. ř. obviněné N. V. T. a K. R. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, že dne 22. 9. 1998 v dopoledních hodinách v O. - P., v tzv. obchodním centru, v prodejním stánku obviněného N. V. T. nabízela obviněná K. R. k prodeji nejméně 25 párů sportovní obuvi označené značkou MANIC, SANDIC, LODIAC, ZSS a BOUNCI a 14 ks nespárovaných bot těchže značek, nesoucí markanty ochranné známky ADIDAS s vědomím, že nejde o originální značení podle zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, čímž poškodili firmu ADIDAS AG, H. Německo, v jejích výhradních právech na ochranu ochranných známek, registrovaných na území České republiky Úřadem průmyslového vlastnictví, čímž měli spáchat trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. Krajský soud v Ostravě se neztotožnil s právním hodnocením skutku tak, jak jej posoudil v napadeném rozsudku Okresní soud v Ostravě, a poukázal na to, že v prvé řadě je třeba se zabývat skutečnostmi, zda obuv opatřená po stranách čtyřmi šikmými rovnoběžnými pruhy je výrobkem, který je neoprávněně označován ochrannou známku, k níž přísluší výhradní právo jinému, v daném případě firmě ADIDAS, či případně známkou snadno s ní zaměnitelnou. Po doplnění dokazování u veřejného zasedání prohlédnutím zajištěné obuvi dospěl k závěru, že obvinění se nedopustili trestného činu, pro který byli napadeným rozsudkem uznáni vinnými. Ve vztahu k ochranné známce registrované firmou ADIDAS krajský soud zdůraznil, že firma ADIDAS je majitelem ochranných známek, platných na území České republiky, kterými jsou nápis ADIDAS, lotosový květ podle příslušného vyobrazení, a dále tří pruhů podle příslušného vyobrazení. Pokud je u Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky registrovaná též ochranná známka na oděvech a obuvi a kloboučnickém zboží v podobě více než dvou čar nebo pruhů, taková registrace podle krajského soudu nepochybně ohrožuje závažným způsobem hospodářskou soutěž a jedná se o určité zneužití ochranné známky v konkurenčním boji s dalšími výrobci sportovní obuvi a sportovních oděvů. Není pochyb o tom, že proslulou ochrannou známkou výhradně spojovanou s výrobky ADIDAS, je označení třemi pruhy. Vycházeje důsledně z ochranné známky registrované u Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky tak jak byla popsána, by bylo podle krajského soudu vlastně porušením této ochranné známky vyrobení jakékoliv obuvi opatřené více než dvěma čarami nebo pruhy, stejně tak jakéhokoliv oděvu opatřeného takovýmto způsobem. Krajský soud proto vycházel zásadně z toho, zda obuv je opatřena třemi pruhy či nikoliv nebo pouze taková obuv je v konkrétním případě výrobkem, který je neoprávněně označován ochrannou známkou firmy ADIDAS. Poukázal na to, že ani obžaloba netvrdila, že obvinění prodávali obuv s touto ochrannou známkou snadno zaměnitelnou. V konkrétním případě je, kromě dvou párů dětských bot, odlišnost znaků v podobě počtu znaků pruhů zcela zřejmá a za této situace se tedy nejedná o výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou firmy ADIDAS v podobě tří pruhů, přičemž s ohledem na charakter obuvi a její výtvarné provedení se podle krajského soudu ani nejedná o zboží snadno zaměnitelné se zbožím opatřeným touto ochrannou známkou. Na podkladě těchto úvah odvolací soud dovodil, že obuv opatřená čtyřmi pruhy neporušuje proslulou ochrannou známku firmy ADIAS v podobě tří pruhů. Nebyly proto podle názoru krajského soudu naplněny znaky trestného činu podle §150 odst. 1 tr. zák. a pokud jde o dva případy dětské obuvi se třemi šiknými vodorovnými pruhy, přičemž v jednom případě tyto pruhy byly vyvedeny jako poutka pro tkaničku a ve druhém případě se jednalo o proužky ohraničené výřezem, nebyla naplněna materiální stránka žalovaného trestného činu. Tyto úvahy vedly krajský soud k tomu, že z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a obviněné zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť skutek není trestným činem.
Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky dne 15. 9. 2000 u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obou obviněných. Vytkl v ní, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon ve prospěch obou obviněných v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §226 písm. b) tr. ř. ve vztahu k ustanovení §150 odst. 1 tr. zák. Podle názoru ministra spravedlnosti odvolací soud své rozhodnutí opřel o opačné hodnocení důkazů, aniž by ve svém rozhodnutí uvedl, v čem nalézací soud pochybil. Tento závěr vychází ze subjektivních stanovisek soudce poté, co byl proveden při hlavním líčení důkaz zajištěnými páry obuvi. Dále ministr spravedlnosti namítl, že krajský soud zcela pominul skutečnost, že ustanovení §150 tr. zák. je blanketní normou a pro posouzení, zda konkrétní označení jakékoliv věci splňuje podmínky ochranné známky či nikoli, je nutno vycházet ze zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud podle názoru ministra spravedlnosti vycházel z toho, že část zaregistrovaných známek firmy ADIDAS u Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky ohrožuje hospodářskou soutěž a jedná se o zneužití známky v konkurenčním boji, a proto takto označené zboží, nemůže požívat ochrany jako ochranná známka. Dále ministr spravedlnosti uvedl, že odvolací soud vyšel ze subjektivních a laických závěrů, kterými vykládá rozhodnutí státního orgánu, příslušného rozhodovat o ochranné známce, opačně než nalézací soud. Poukázal přitom na to, že podle zák. č. 14/1993 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, je Úřad průmyslového vlastnictví České republiky ústředním orgánem státní správy na ochranu průmyslového vlastnictví. Ministr spravedlnosti dovodil, že odvolací soud mohl učinit jiné rozhodnutí pouze na základě stanoviska příslušného orgánu, který by mohl podat závazný výklad, zda v daném případě došlo ke zneužití ochranné známky firmy ADIDAS. Za tím účelem si měl vyžádat znalecký posudek a teprve poté rozhodnout o tom, zda obvinění naplnili skutkovou podstatu trestného činu podle §150 odst. 1 tr. zák. Protože tak neučinil, rozhodl podle ministra spravedlnosti na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 1 To 154/2000, byl porušen zákon ve prospěch obviněných N. V. T. a K. R. v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř . a §226 písm. b) tr. ř. ve vztahu k ustanovení §150 odst. 1 tr. zák., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil stejně tak jako všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §§267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.
Podle §2 dost. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy, podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, není-li skutek (pro nějž je obžalovaný stíhán) trestným činem.
Trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo doveze, vyveze nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou.
Objektem tohoto trestného činu je ochrana subjektů vstupujících na trh, konkrétně zájem na ochraně ochranné známky, obchodního jména a označení původu výrobků nebo služeb. Ochranná známka je označení tvořené slovy, písmeny, číslicemi, kresbou nebo tvarem výrobku nebo jeho obalu, popřípadě jejich kombinací, určené k rozlišení výrobků nebo služeb pocházejících od různých podnikatelů a zapsané do rejstříku ochranných známek, vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví (§l zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách). Pojem známky snadno zaměnitelné s ochrannou známkou není právním předpisem definován. U tohoto trestného činu se po subjektivní stránce vyžaduje úmysl, který se musí vztahovat i na vědomí pachatele, že jde o ochrannou známku, a protože jde o normu s blanketní dispozicí, uplatňuje se zásada, že neznalost trestního zákona a norem, kterých se trestní zákon dovolává, neomlouvá.
Stížnost pro porušení zákona především namítá, že krajský soud opřel své rozhodnutí o opačné hodnocení důkazů než soud prvního stupně a ve svém rozhodnutí vyšel ze subjektivních a laických závěrů, kterými údajně vykládá rozhodnutí státního orgánu příslušného rozhodovat o ochranné známce, kterým je podle zák. č. 14/1993 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, Úřad průmyslového vlastnictví. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že krajský soud při veřejném zasedání dne 20. 4. 2000 doplnil ve smyslu §259 odst. 3 věta prvá tr. ř. a §263 odst. 6 tr. ř. dokazování prohlídkou veškeré zajištěné obuvi a opatřil si tak podklad pro své rozhodnutí (§220 odst. 2 tr. ř.).
Odvolací soud poukázal v odůvodnění napadeného rozsudku na to, že vycházel z registrovaných známek firmy ADIDAS, jimiž jsou nápis „adidas\", vyobrazení lotosového květu a vyobrazení tří pruhů. Po ohledání zajištěné obuvi zjistil, že na obuvi není nápis „adidas\", ale nápisy „MANIC, SANDIC, LODIAC, ZSS, BOUNCI, YLMEX, RONGHAO, MEIKE a MING ZU\", nebylo na ní vyobrazení lotosového květu a byly opatřeny až na zmíněné výjimky dětské obuvi čtyřmi pruhy v různobarevném provedení a nikoliv třemi pruhy v provedení černé a bílé barvy, které jsou proslulé, jak vyplývá z registrace ochranné známky firmy ADIDAS u Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze (č. l. 15).
Nepřípadná je též námitka, že rozhodoval na základě laických a subjektivních závěrů a pokud chtěl rozhodnout jinak, než soud prvního stupně, měl si vyžádat stanovisko příslušného orgánu, který by mohl podat závazný výklad, zda v daném případě došlo ke zneužití ochranné známky firmy ADIDAS, případně si k této otázce vyžádat znalecký posudek. Krajský soud postupoval v této věci v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nelze mu vytýkat laické a subjektivní hodnocení důkazů. Ze zásady volného hodnocení důkazů vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. vyplývá, že soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, aniž by byl vázán předem vymezenými zákonnými pravidly. V takto koncipované zásadě je samozřejmě obsažen prvek subjektivního posouzení, který se v obecné rovině týká jakéhokoliv posuzování. Při hodnocení důkazů v souladu s uvedenou zásadou zákon nepřikládá žádnému důkazu zvláštní význam, tedy ani znaleckému posudku. Hodnocení důkazů se netýká právního posouzení, neboť tu je soud vázán zákonem. Okruh okolností, které je třeba dokazovat v konkrétní věci, je závislý na okolnostech případu, na jeho povaze, rozsahu i stadiu trestního stíhání, a stanoví si jej orgán činný v trestním řízení sám. Krajský soud proto mohl po doplnění dokazování rozhodnout ve věci sám podle §259 odst.3 tr. ř. na podkladě správně zjištěného skutkového stavu věci, aniž by požádal příslušný orgán o výklad, neboť takový výklad není závazný a nebylo zapotřebí ani vyžadovat znalecký posudek k tomu, zda došlo k porušení práva k ochranné známce. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud podrobně rozvedl, proč po doplnění dokazování posoudil skutek odlišně od rozhodnutí soudu prvního stupně.
Krajský soud posuzoval v tomto řízení právní otázku, zda jednáním obviněných byla naplněna skutková podstata trestného činu podle §150 odst. 1 tr. zák. či nikoliv a takovou otázku smí posuzovat jen soud a nikoliv znalec, jak se mylně namítá ve stížnosti pro porušení zákona. Účelem znaleckého posudku podle §105 tr. ř. je totiž objasnění jen skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru (srov. č. 56/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní).
Jestliže krajský soud na podkladě doplněného dokazování a po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že obvinění svým jednáním nenaplnili zákonné znaky trestného činu podle §150 odst. 1 tr. zák, když zjistil, že v konkrétním případě se nejedná o výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou firmy ADIDAS ani známkou s ní snadno zaměnitelnou a obviněné zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. proto, že skutek není trestným činem, neporušil svým rozhodnutím zákon.
Protože zákon ve vytýkaném ani jiném směru porušen nebyl, Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl podle §268 odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 17. října 2000
Předseda senátu:
JUDr. J. U.