ECLI:CZ:NSS:2003:6.A.69.2002
sp. zn. 6 A 69/2002 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jaroslava Vlašína ve věci žalobce
1. e., s. r. o., zastoupeného advokátem Mgr. Jaroslavem Čapkem se sídlem Komenského 241,
500 03 Hradec Králové za účasti zúčastněných osob P. V., s. p. a S. V. s. Č. B. zastoupené
advokátem Mgr. Františkem Klímou se sídlem Nám. Přemysla Otakara II č. 36, 370 01 České
Budějovice, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství se sídlem Těšnov 17, 117 05 Praha,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2002, č. j. 40309/2001-6010,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného
rozhodnutí žalovaného Ministerstva zemědělství, kterým Ministerstvo zemědělství zamítlo
odvolání žalobce a potvrdilo rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice ze dne 14. 5.
2001, č. j. 7152/00-231/Be/R. Citovaným rozhodnutím okresní úřad nepovolil SK Vodní
slalom České Budějovice nakládání s vodami ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a)
zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, spočívající v jiném užívání povrchových vod v umělé
dráze pro vodní slalom, situované při jezu v Č. V. na řece V. v ř. km 233,098 v k. ú. Č. V.
Žalobce především uvádí, že je vlastníkem a provozovatelem malé vodní elektrárny
Č. V., která rovněž odebírá vodu akumulovanou jezem Č. V. pro svůj provoz. Podstata
žalobních námitek spočívá v tvrzení, že žalovaný ve svém rozhodnutí nevycházel ze
spolehlivě zjištěného stavu věci, čímž porušil ustanovení §32 odst. 1 a §46 správního řádu, a
dále že o jeho odvolání mělo rozhodnout namísto žalovaného Ministerstvo životního
prostředí, v čemž spatřuje porušení ustanovení §58 odst. 3 správního řádu.
Žalobce tvrdí, že se žalovaný nevypořádal se skutečností, že od 1. 1. 2002 nabyla
účinnosti nová právní úprava, provedená zákonem č. 254/2001 Sb., a dospěl k závěru, že
umělá dráha pro vodní slalom není vodním dílem, kterým by bylo možno nakládat s vodami.
Přesto v odůvodnění napadeného rozhodnutí je předmětná umělá dráha označena za stavbu,
z čehož žalobce dovozuje, že v minulosti musela být povolena. Pokud by byla součástí
vodního toku, byla by ve vlastnictví státu a nikoliv S. V. s. Č. B.. Žalobce se domnívá, že
zmíněná umělá dráha má povahu vodního díla i dnes. K tomu však údajně žalovaný nesplnil
svoji povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci. Žalobce tvrdí, že bez přesné regulace
rozsahu vodního práva provozovatele umělé dráhy je zcela vyloučeno, aby nedocházelo
k porušování existujícího vodního práva žalobce, neboť se prý v korytě nenachází voda
v množstvím umožňujícím plavbu a proto je nutno ji za tímto účelem napouštět. Za této
situace nemůže obstát právní názor, že k odběru vody akumulované prostřednictvím jezové
zdrže pro provoz umělé dráhy není třeba povolení, neboť se jedná o výkon práva plavby ve
smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb. Toto ustanovení totiž na daný případ
vůbec nedopadá, protože se týká výlučně práva užívání povrchových vod k plavbě a k odběru
vody potřebné pro provoz plavidel (viz zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě).
Vnitrozemskou vodní plavbou je totiž ve smyslu citovaných předpisů osobní a nákladní
doprava na vodních tocích, která je dle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
koncesovanou živností a pro její regulaci a kontrolu je dokonce vytvořen zvláštní správní
orgán – Státní plavební správa. V případě stavby umělé dráhy pro vodní slalom se však
nejedná ani o vodní cestu podle zákona č. 114/1995 Sb, protože v prostorách tohoto
vodohospodářského díla se bez lidské činnosti nenachází takové množství vody, aby bylo
možno plavbu provozovat.
Žalobce rovněž namítá, že o jeho odvolání mělo rozhodnout Ministerstvo životního
prostředí a nikoliv žalovaný. V tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 23/2000, z něhož dovozuje, že výkon státní správy pro oblast vodního hospodářství nadále
náleží do působnosti Ministerstva životního prostředí.
Ze všech shora uvedených důvodů navrhuje žalobce napadené rozhodnutí zrušit.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě především uvádí, že předmětná umělá dráha slouží
výlučně k provozování plavby v daném korytě, k čemuž není třeba souhlasu ani povolení
vodoprávního úřadu. Žadatel o povolení k nakládání s vodami (S. V. s. Č. B.) však nevlastní
ani neužívá vodní dílo (jez Č. V.), kterým by bylo možno požadované nakládání s vodami
realizovat. Právo k této činnosti náleží správci vodního toku – P. V., s. p., které bylo
povoleno správním rozhodnutím Okresního úřadu České Budějovice ze dne 30. 4. 1997, č. j.
761/94-231/2-Moj, za podmínky zajištění „odběru pro slalomovou dráhu“. Není proto
pravdou, že by si mohl provozovatel umělé dráhy sám nebo prostřednictvím P. V., s. p.
napouštět do původního koryta libovolné množství vody, neboť zamítnutím předmětné
žádosti provozovatele umělé dráhy zůstává v platnosti právní stav existující před zahájením
řízení. Napadeným rozhodnutím proto nemohlo dojít ke zkrácení práv žalobce, jelikož
v tomto řízení nebyla nijak dotčena.
K otázce kompetence vydat napadené rozhodnutí žalovaný uvádí, že jeho kompetence
v tomto typu řízení neodporuje shora citovanému právnímu názoru Ústavního soudu a že ve
vodním hospodářství je dělená působnost ústředních orgánů státní správy.
Žalobce nevyužil možnost podat k citovanému vyjádření žalovaného repliku.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), postoupena
Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu
prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu.
Žalobce na výzvu Nejvyššího správního soudu jako osoby zúčastněné na řízení označil
e smyslu ustanovení §34 odst. 2 s. ř. s. P. V., s. p. a S. V. s. Č. B., přičemž oba uvedené
subjekty soudu oznámily, že v řízení práva osoby zúčastněné na řízení budou uplatňovat.
S. V. s. Č. B. zaslal Nejvyššímu správnímu soudu vyjádření, v němž označil obě
citovaná správní rozhodnutí za správná, neboť přímo ze zákona není potřeba povolení ani
souhlasu vodohospodářského orgánu k užívání povrchových vod k plavbě. Nakládání
s vodami v původním korytu vodního toku řeky V. je totiž skutečně řádně povoleno
rozhodnutím Okresního úřadu České Budějovice ze dne 30. 4. 1997, č. j. 761/94-231/2-Moj, a
jeho součástí je rovněž povolení k vypouštění vody do původního koryta, kde se nachází
umělá dráha pro vodní slalom. Tomuto povolení odpovídá i schválený manipulační řád jezu
Č. V.. Napadené rozhodnutí proto nijak nezasahuje do práv žalobce. Zúčastněná osoba
navrhuje žalobu zamítnout jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného Ministerstva
zemědělství v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná.
V souzené věci z předloženého správního spisu především vyplývá, že S. V. s. Č. B.
podal dne 18. 8. 2000 žádost o povolení k nakládání s vodami – vypouštění vody
akumulované jezem Č. V. do umělé vodní dráhy pro vodní slalom za účelem zajištění jejího
provozu. Okresní úřad České Budějovice – referát životního prostředí nakládání s vodami ve
smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 138/1973 Sb. nepovolil, neboť dospěl
k závěru, že umělá dráha pro vodní slalom slouží k provozování plavby a proto se na její
provoz vztahuje ustanovení §6 odst. 1 cit. zákona, což znamená, že se jedná o užívání
povrchových vod k plavbě a k takovému užívání není třeba povolení ani souhlasu
vodohospodářského orgánu. K tomuto závěru dospěl okresní úřad rovněž s odkazem na
rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice ze dne 30. 4. 1997, č. j. 761/94-231/2-Moj,
kterým bylo povoleno P. V., a.s. (poznámka soudu: později P. V., s. p.) nakládání s vodami ve
smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., přičemž jednou z podmínek výroku
tohoto rozhodnutí je „odběr vody pro slalomovou dráhu“. Režim provozu umělé dráhy pro
vodní slalom je řešen v územním rozhodnutí o umístění stavby „Umělé dráhy pro vodní
slalom“ č. j. VÚP/3877/78-Tm-328/1 ze dne 27. 2. 1978, které vydal ONV – odbor výstavby
a územního plánování České Budějovice, a v rozhodnutí o povolení této stavby ONV České
Budějovice ze dne 18. 4. 1978, č. j. 272/78/Mo. Provoz umělé dráhy je dále řešen
manipulačním řádem vodního díla – jezu v Č. V. na V., schváleném rozhodnutím ONV
České Budějovice ze dne 26. 3. 1985, č. j. Vod.3569/84/Mo. Podmínky režimu této dráhy
konečně řeší též rozhodnutí ONV České Budějovice ze dne 28. 9. 1981, č. j.
Vod.1788/81/Mo, kterým se vydává povolení k nakládání s vodami pro Malou vodní
elektrárnu v Č. V., a rozhodnutí ze dne 10. 11. 1987, č. j. Vod.3691/87/Mo, o zahájení
trvalého provozu stavby podle §9 zákona č. 138/1973 Sb. pro stavbu „Malá vodní elektrárna
v Č. V.“. Toto rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil napadeným rozhodnutím
žalovaný, když v podstatě převzal citovanou argumentaci.
První námitkou, se kterou se Nejvyšší správní soud musel vypořádat, je námitka věcné
nepříslušnosti žalovaného v tomto správním řízení, kterou žalobce odůvodňuje odkazem na
nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/2000 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, str. 139 a
násl.). Pokud by totiž žalovaný k rozhodování v této věci skutečně nebyl příslušný, bylo by
případné jeho rozhodnutí považovat za nicotný právní akt a nebylo by nutné se již dále
zabývat námitkami ostatními.
V tomto směru Nejvyšší správní soud s odkazem na zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení
ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR ve znění pozdějších předpisů
(„kompetenční zákon“), především konstatuje, že v oblasti vodního hospodářství jsou
kompetence děleny mezi Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo životního prostředí.
Ministerstvo zemědělství je totiž ústředním orgánem státní správy - mimo jiné - pro vodní
hospodářství, s výjimkou ochrany přirozené akumulace vod, ochrany vodních zdrojů a
ochrany jakosti povrchových a podzemních vod (§15 odst. 1), přičemž Ministerstvo
životního prostředí je ústředním orgánem státní správy právě pro ochranu přirozené
akumulace vod, ochranu vodních zdrojů a ochranu jakosti povrchových a podzemních vod (§
19 odst. 2). V daném případě správní orgán I. stupně rozhodoval o povolení k odběru
povrchových vod a k jinému jejich užívání podle tehdy platného ustanovení §8 odst. 1 písm.
a) zákona č. 138/1973 Sb., přičemž žalovaný aplikoval rovněž ustanovení §7 odst. 1 zákona
č. 254/2001 Sb., podle něhož k používání povrchových vod k plavbě a k odběru vody
potřebné k provozu plavidel není třeba povolení vodoprávního úřadu. Protože je zřejmé, že
rozhodování o tomto povolení přímo nespadá pod vymezené oblasti, které v rámci vodního
hospodářství spadají do věcné působnosti Ministerstva životního prostředí (ochrana přirozené
akumulace vod, ochrana vodních zdrojů, ochrana jakosti povrchových podzemních vod), a
jelikož Ministerstvo zemědělství je v oblasti vodního hospodářství ústředním orgánem
s obecnou působností, zatímco Ministerstvo životního prostředí toliko s působností taxativně
vymezenou, bylo oprávněno v daném případě rozhodovat Ministerstvo zemědělství.
Na této skutečnosti nic nemění ani odkaz na citovaný nález Ústavního soudu sp. zn.
IV. ÚS 23/2000. V tomto nálezu totiž Ústavní soud rozhodoval v řízení o kompetenčním
sporu ještě za účinnosti zákona č. 138/1973 Sb., přičemž konstatoval, že zákon č. 2/1969 Sb.
dělí kompetence v oblasti vodního hospodářství mezi Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo
životního prostředí. Přestože „zákonodárce v kompetenčním zákoně projevil tendenci změnit
obsah a rozsah kompetencí obou ministerstev (poznámka soudu: novelou provedenou
zákonem č. 272/1996 Sb.), vzhledem k nedostatku návaznosti na zákon č. 130/1974 Sb., o
státní správě ve vodním hospodářství a nezbytnosti eliminovat nerespektování základního
účelu vodního zákona se ve skutečnosti v zásadě ani provedenou novelizací kompetenčního
zákona na dosavadních kompetencích obou ministerstev v jejich výchozích pozicích nic
nezměnilo.“ Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že právo vydat rozhodnutí ve věci
povolení stavby vodní elektrárny a povolení odběru povrchové vody pro provoz tohoto
vodohospodářského díla přísluší Ministerstvu životního prostředí.
V souzené věci nicméně Nejvyšší správní soud uvádí, že zákonná úprava doznala od
vyhlášení citovaného nálezu Ústavního soudu zásadních změn. Ústavní soud totiž
předmětným nálezem v podstatě interpretoval vzájemný vztah kompetenčního zákona, zákona
č. 138/1973 Sb. a zákona č. 130/1974 Sb., přičemž dospěl k závěru, že zmíněné zákony
ponechávají široký prostor různým názorům ohledně kompetencí v této oblasti a protože
zákon č. 130/1974 Sb. svěřuje kompetenci výkonu státní správy na úseku vodního
hospodářství podle vodního zákona Ministerstvu životního prostředí jako ústřednímu
vodohospodářskému orgánu ČR [§1 písm. e)], nemění na této skutečnosti nic zásadního ani
citovaná novela kompetenčního zákona. Nejvyšší správní soud však rozhoduje již za situace –
a za stejné právní situace rozhodoval i žalovaný, když vydal napadené rozhodnutí, kdy zákony
č. 138/1973 Sb. a č. 130/1974 Sb. byly s účinností od 1. 1. 2002 zrušeny zákonem č.
254/2001 Sb., o vodách (§136). Ze stejného zákona rovněž vyplývá (§108 odst. 1), že
obecnou působnost ústředního vodoprávního úřadu vykonává Ministerstvo zemědělství,
přičemž Ministerstvu životního prostředí náleží toliko taxativně vymezená působnost ve
věcech, výslovně vymezených zákonem (§108 odst. 2).
Za těchto okolností se proto Nejvyšší správní soud nedostává do obsahového rozporu
s citovaným právním názorem Ústavního soudu, když konstatuje, že k rozhodování v souzené
věci věcná působnost Ministerstva zemědělství dána byla. Žalobní námitku o věcné
nepříslušnosti žalovaného k vydání napadeného rozhodnutí proto Nejvyšší správní soud
shledal nedůvodnou.
K dalším žalobním námitkám Nejvyšší správní soud především poukazuje
na skutečnost, že podstata předmětného správního řízení (viz podrobně shora) spočívala
v rozhodování o podané žádosti S. S. Č. B. o povolení k nakládání s vodami, přičemž tato
žádost byla citovanými správními rozhodnutími zamítnuta. Lze se proto ztotožnit s právním
názorem žalovaného (viz jeho vyjádření k žalobě), že napadeným rozhodnutím nemohlo
vůbec dojít ke zkrácení práv žalobce. Podstata žalobní argumentace se totiž týká obav
z nedostatečné regulace rozsahu vodního práva provozovatele umělé slalomové dráhy; jinými
slovy vyjádřeno - obav z napouštění vody do slalomové dráhy v rozporu se zájmy žalobce
jakožto provozovatele malé vodní elektrárny. Tato problematika však byla řešena v jiném,
samostatném správním řízení a nebyla vůbec předmětem řízení napadeného touto žalobou.
Nejvyšší správní soud za těchto okolností nezjistil potřebu podrobně se zabývat žalobními
námitkami, týkajícími se toho, zda předmětná slalomová dráha je či není vodním dílem, kdo
je jejím vlastníkem a jakým způsobem je legálně definován pojem „plavba“. I pokud by totiž
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil, nikterak by se tím nemohla bezprostředně
změnit stávající právní situace ohledně samotné regulace vodního práva v korytě řeky.
V tomto směru proto pro stručnost nezbývá než jen odkázat na rekapitulační část tohoto
rozsudku, především na shora citované správní rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice
ze dne 30. 4. 1997, vydané správci vodního toku P. V., s. p., a tomuto rozhodnutí odpovídající
manipulační řád jezu Č. V.. Právě těmito akty je totiž upravena regulace předmětného toku;
nikoliv žalobou napadeným rozhodnutím nebo jemu předcházejícím rozhodnutím správního
orgánu I. stupně. Jestliže tedy podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. je žalobně legitimován ten,
kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti, dospěl Nejvyšší správní soud v daném případě k závěru,
že – materiálně viděno – k žádnému zásahu do práv nebo povinností žalobce napadeným
rozhodnutím žalovaného nedošlo a že proto žaloba není důvodná.
Proto Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§78 odst. 7 s. ř. s.),
přičemž tak učinil se souhlasem účastníků řízení bez jednání (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a osobám zúčastněným soud neuložil žádné povinnosti, jimiž by
vznikly náklady, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 5 s. ř. s.). Protože
žalovanému Ministerstvu zemědělství náklady řízení nevznikly, soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. 10. 2003
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu