ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.100.2009:49
sp. zn. 6 Ads 100/2009 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: R. P.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4.
2009, č. j. 4 Cad 43/2009 - 8,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2009, č. j. 4 Cad 43/2009 - 8,
se zrušuj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 3. 2007, č. j. 2007/1736-33, zn. ÚPP/OZZ/2006-39,
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) a změněno rozhodnutí Úřadu práce
hlavního města Prahy ze dne 3. 11. 2006, č. j. ÚP/OZZ/2006-39, tak, že se žalobkyně neuznává
osobou zdravotně znevýhodněnou podle §67 odst. 2 písm. c) a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 382/2005 Sb. (dále jen „zákon o zaměstnanosti“).
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 7. 4. 2009 správní žalobu k Městskému soudu
v Praze, v níž požádala o ustanovení zástupce v žalobním řízení.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2009, č. j. 4 Cad 43/2009 - 8,
byl návrh žalobkyně na ustanovení zástupce zamítnut. V odůvodnění tohoto usnesení soud
prvního stupně uvedl, že žalobkyně předložila potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech, z něhož vyplývá, že má velmi nízké příjmy a je nemajetná, takže splňuje předpoklad
osvobození od soudních poplatků. Soud však dospěl k závěru, že v daném případě zástupce
žalobkyni nelze ustanovit, neboť se jedná o zcela zjevně neúspěšný návrh. Ze soudního
přezkumu jsou totiž podle §70 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vyloučeny úkony správního orgánu,
jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob, pokud sama o sobě
neznamenají překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské činnosti.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dne 12. 5. 2009 prostřednictvím e-mailu
doručeného Městskému soudu v Praze dne 13. 5. 2009 včasnou kasační stížnost, jež byla písemně
doplněna dne 13. 5. 2009. V ní se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného usnesení Městského
soudu v Praze. Dále v kasační stížnosti obsáhle popisovala svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav a uvedla, že se od roku 1995 marně snaží nalézt pracovní uplatnění vhodné pro její zdravotní
stav. Rovněž tak stěžovatelka tvrdila, že neporozuměla odůvodnění kasační stížností napadeného
usnesení, tedy tomu, že její návrh je zjevně neúspěšný. Dále stěžovatelka uvedla, že se snaží dělat
maximum pro získání zaměstnání odpovídající jejím schopnostem. Konečně pak se obsáhle
věnovala námitkám proti rozhodnutí žalovaného.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti nebylo podáno.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesené soudu prvního stupně v souladu
s ustanoveními §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody,
jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Úvodem, s ohledem na to, že žalobkyně není v řízení o této kasační stížnosti zastoupena
advokátem, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné odkázat na svou ustálenou judikaturu
vyjádřenou kupř. v rozsudku ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publikovaném
pod č. 486/2005 Sb. NSS, podle níž „v řízení u Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti
proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce žalobců není důvodem pro odmítnutí
kasační stížnosti nedostatek právního zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.).“ Povaha rozhodnutí,
proti němuž kasační stížnost stěžovatelky směřuje, vylučuje, aby bylo možno nedostatek
podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí,
jímž se řízení o kasační stížnosti končí. Je-li předmětem tohoto soudního přezkumu rozhodnutí,
jímž nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce z řad advokátů, trvání
na podmínce povinného zastoupení by vedlo k vlastnímu popření cíle, který žalobkyně podáním
žádosti sledovala, a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán
závěr o tom, že žalobkyně právo na ustanovení zástupce nemá. Proto nelze skutečnost,
že stěžovatelka není v tomto řízení zastoupena advokátem, považovat za nedostatek podmínky
řízení vylučující, aby se Nejvyšší správní soud kasační stížností věcně zabýval.
Stížnostní námitku o nedostatečnosti důvodů pro neustanovení zástupce lze podřadit
pod důvod kasační stížnosti uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
neboť podle něho lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení před soudem, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. může navrhovateli, u něhož jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, předseda senátu
na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Podle §36 odst. 3 s. ř. s. může
být od soudních poplatků osvobozen účastník, jenž doloží, že nemá dostatečné prostředky;
přitom se nesmí jednat o návrh, který zjevně nemůže být úspěšný. Z uvedených zákonných
ustanovení vyplývá, že pro ustanovení zástupce navrhovateli ve správním soudnictví je zapotřebí
kumulativní splnění tří podmínek. První z nich je doložení nedostatečnosti prostředků
navrhovatele, druhou potřeba ochrany jeho práv a třetí alespoň nepatrná míra pravděpodobnosti,
že jeho návrh bude úspěšný.
V projednávané věci byla první podmínka pro ustanovení zástupce žalobkyni splněna,
neboť ta v řízení o žalobě předložila potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech, z něhož vyplývá, že je nemajetná, což ostatně dovodil také soud prvního stupně.
Ustanovení zástupce je dále zapotřebí k ochraně práv žalobkyně, neboť ta svá dosud učiněná
podání nesepsala kvalifikovaným způsobem a je tak zřejmé, že v žalobním řízení se neobejde
bez právní pomoci. Žalobkyně tedy splnila i druhou podmínku pro ustanovení zástupce.
Rovněž tak naplnila i podmínku třetí, neboť v nyní projednávané věci nelze učinit závěr,
že žaloba proti rozhodnutí žalovaného nemůže být zjevně úspěšná. Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 102/2007 - 72, který je dostupný
na www.nssoud.cz, totiž „vlastnost „zjevně neúspěšného návrhu“, kterou zákonodárce vyjádřil pojmem
„zjevně“, je třeba vykládat jako vlastnost návrhu seznatelnou „na první pohled“, jehož neúspěšnost
je bez jakýchkoliv pochybností a dokazování zcela jednoznačná, nesporná a okamžitě zjistitelná.
Takovým „zjevně neúspěšným návrhem“ může být např.: opožděně podaná žaloba, opožděně podaná kasační
stížnost; návrh na prominutí zmeškání zákonné lhůty, kterou nelze prominout; návrh, který je výslovně
(bez meritorního posouzení charakteru a povahy žalobou napadeného úkonu) vyloučen z meritorního
přezkoumání, jako je např. kasační stížnost proti usnesení o přerušení řízení. Naproti tomu o „zjevně neúspěšný
návrh“ nejde tehdy, je-li „zjevnost“ závislá na předběžném zkoumání a posouzení povahy návrhu,
jako tomu je např. u návrhu na vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí.“ V dané věci však neúspěšnost
žaloby není jednoznačná, nesporná a okamžitě zjistitelná. Žalobkyně totiž u soudu prvního
stupně napadá rozhodnutí žalované, kterým podle §67 odst. 2 písm. c) a odst. 3 zákona
o zaměstnanosti nebyla uznána osobou zdravotně znevýhodněnou. Osoby zdravotně
znevýhodněné přitom podle těchto zákonných ustanovení náležejí do okruhu osob se zdravotním
postižením, které mají na náklady úřadů práce právo na pracovní rehabilitaci, kterou se rozumí
souvislá činnost zaměřená na získání a udržení vhodného zaměstnání (§69 odst. 1 a 2 zákona
o zaměstnanosti). Pro osoby se zdravotním postižením se dále vytvářejí chráněná pracovní místa
a chráněné pracovní dílny, na které poskytuje úřad práce zaměstnavateli příspěvek, jak vyplývá
z ustanovení §75 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Rovněž tak úřad práce podle §78 odst. 1
téhož právního předpisu poskytuje příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním
postižením těm zaměstnavatelům, kteří zaměstnávají více než 50 % osob se zdravotním
postižením z celkového počtu svých zaměstnanců. Mezi uznáním osobou zdravotně
znevýhodněnou a určitým právem, jehož uplatnění je bezprostředně vázáno na existenci
tohoto rozhodnutí, tedy může existovat určitá vazba. Nelze proto s jistotou říci, že rozhodnutí
o neuznání osoby za zdravotně znevýhodněnou nemá žádné dopady do právní sféry jeho adresáta
a ve smyslu ustanovení §70 písm. d) s. ř. s. představuje pouze úkon správního orgánu,
jehož vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osoby, které neznamená právní
překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti,
jak se uvádí v usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání zástupce žalobkyni.
V nyní projednávané věci tedy nelze bez jakýchkoliv pochybností učinit závěr, že žalobou
napadené rozhodnutí je vyloučeno ze soudnímu přezkumu, když navíc tato otázka
nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena.
Lze tedy konstatovat, že žalobkyně v nyní projednávané věci splnila všechny zákonné
podmínky pro ustanovení zástupce, a proto soud prvního stupně pochybil, když kasační stížností
napadeným usnesením její žádost o vydání takového rozhodnutí zamítl.
Tvrzeními žalobkyně, které směřovaly proti žalobou napadenému rozhodnutí žalovaného,
se však Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť takové rozhodnutí není v tomto řízení o kasační
stížnosti předmětem přezkumu.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadené usnesení
zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V něm bude soud prvního stupně
podle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem, který Nejvyšší správní soud vyslovil
v tomto zrušovacím rozhodnutí. V novém rozhodnutí pak Městský soud v Praze podle §110
odst. 2 věty první s. ř. s. rozhodne i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. července 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu