ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.13.2003
.
sp. zn. 6 Ads 13/2003 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: Mgr. R. N., zastoupen JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, se sídlem Za
Mlýnem 1562/25, Praha 4, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem
Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 7. 11. 2001, v řízení o
dovolání - nyní kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
3. 9. 2002, č. j. 2 Cao 73/2002 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. České správě sociálního zabezpečení se nepři znává právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 11. 2001 byla žalobci
podle ust. §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších změn a doplnění, uložena povinnost vrátit přeplatek na
starobním důchodu za dobu od 1. 3. 1998 do 31. 5. 1999 v částce 105 296 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek, o kterém rozhodl Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2002, č. j. 27 Ca 241/2001 - 21, tak, že rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení potvrdil. V rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobce
v uvedené době vykonával samostatně výdělečnou činnost s povinností platit zálohy
.
na důchodové pojištění z měsíčního vyměřovacího základu, který byl vyšší než dvojnásobek
částky životního minima platného pro jednotlivce ke dni 1. ledna příslušného kalendářního
roku (§37 odst. 1 písm. b/ zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění).
S rozhodnutím žalované žalobce nesouhlasil a domáhal se jeho zrušení s odůvodněním,
že mu nevznikla povinnost vyplacený starobní důchod žalované vrátit. Uvedl, že skutečnost,
že v uvedeném období nesplňoval podmínku pro souběh příjmu z vlastní výdělečné činnosti
se starobním důchodem, ani výši přeplatku na starobním důchodu, nelze zpochybňovat.
Nesouhlasil však s tím, aby odpovědnost za vrácení přeplatku na starobním důchodu vzniklém
z důvodu nesplnění podmínek souběhu starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti
podle §37 zákona č. 155/1995 Sb. byla pojímána jako odpovědnost objektivní. Městský soud
v Praze po provedeném dokazování, zejména obsahem dávkového spisu žalobce vedeného
žalovanou, dospěl k závěru, že žaloba žalobce není důvodná. Povinnost žalobce vrátit
vyplacené částky starobního důchodu posoudil podle §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.
v souvislosti s §37 zák. č. 155/1995 Sb. Dospěl pak k závěru, že jde o zvláštní úpravu nároku
plátce důchodu na vrácení částek starobního důchodu vyplácených při výkonu výdělečné
činnosti. Jde podle něj o objektivní odpovědnost příjemce dávky starobního důchodu
bez ohledu na zavinění, tedy bez ohledu na to, z jakéhokoliv důvodu byla dávka vyplacena
neprávem, bez ohledu na splnění oznamovací povinnosti poživatele důvodu, případně
organizace vykonávající úkony při provádění důchodového pojištění, v tomto případě Pražské
správy sociálního zabezpečení. Jde o odpovědnost za výsledek a týká se případu souběhu
starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti a k námitkám žalobce, že celou záležitost
nezavinil a nezpůsobil, že jednal v dobré víře v řádné plnění úkolů organizace zabezpečující
úkoly jeho důchodového pojištění nebylo možné přihlédnout.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2002, č. j. 27 Ca 241/2001 - 21,
podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2002,
č. j. 2 Cao 73/2002 - 34, tak, že odvolání neshledal důvodným a rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil.
Podáním ze dne 30. 12. 2002, které bylo osobně doručeno Městskému soudu v Praze
téhož dne, pak žalobce ve smyslu řádného poučení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 3. 9. 2002, č. j. 2 Cao 73/2002 - 34, podal dovolání.
Městský soud v Praze předložil věc dle ust. §129 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační
stížnosti ve smyslu platné právní úpravy v souvislosti s přijetím citovaného zákona
č. 150/2002 Sb.
V kasační stížnosti žalobce uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., které podrobně rozvedl s tím, že jako osobě samostatně výdělečně činné
plnila vůči němu úkoly při provádění důchodového pojištění v souladu s §36 písm. e) zákona
č. 582/1991 Sb. Pražská správa sociálního zabezpečení Praha 1 a tato prokazatelně
a jednoznačně pochybila při plnění svých povinností a výhradně jejím objektivním zaviněním
mu byl důchod vyplácen a tak došlo k přeplatku. Sám důchod pobíral v dobré víře a plnil
veškeré povinnosti související s důchodovým řízením. Žalobce je přesvědčen, že není dána
jeho objektivní odpovědnost za způsobený přeplatek a o tom, že tato objektivní odpovědnost
je výhradně na straně žalované.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu
v Praze i rozsudku Městského soudu v Praze a vrácení věci k novému projednání
.
a rozhodnutí. Dále žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vzhledem k tomu,
že případný výkon rozhodnutí ČSSZ by stěžovatele jako starobního důchodce přivedl
do tísnivé hmotné a sociální situace, a tak by mu přivodil obtížnou životní situaci.
Stěžovatel rovněž navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby zvážil ústavně
konformní výklad ust. §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. v případě navrhovatele ve všech
namítaných souvislostech a aby se přiklonil k právnímu názoru, na bázi aplikace
a interpretace platného rozhodného znění zákona č. 582/1991 Sb., že při souběhu objektivní
odpovědnosti příjemce starobního důchodu za přeplatek na starobním důchodu
s odpovědností ČSSZ za vznik přeplatku na starobním důchodu v důsledku vydání vadného
správního rozhodnutí o přiznání starobního důchodu na základě zaviněného právního omylu
správního úřadu, nikoliv objektivní odpovědnosti příjemce starobního důchodu. Pakliže
Nejvyšší správní soud neshledá takový výklad ústavně konformním a tedy ještě i možným
na bázi „běžného zákona“ č. 582/1991 Sb., pak navrhuje, aby Nejvyšší správní soud podal
podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR podnět Ústavnímu soudu ke zrušení ústavnímu pořádku
odporujícímu ust. §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. Neústavnost tohoto ustanovení
spatřuje v tom, že řeší v oblasti sociálního zákonodárství odpovědnost příjemce sociální
dávky vůči správnímu úřadu jinak než na principech odpovědnosti za zavinění
nebo za protiprávní jednání; umožňuje na úkor příjemce sociální dávky přenášet ze správního
úřadu odpovědnost za vydávání věcně i právně nikoliv bezvadných správních rozhodnutí
na příjemce dávky; v oblasti veřejnoprávních vztahů v sociální oblasti se toto ustanovení
koncepčně nedůvodně odchyluje od obecné úpravy odpovědnosti příjemce sociální dávky
vůči správnímu úřadu, jinak založené na principu zavinění nebo protiprávnosti
(srov. též ust. §48 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců,
v platném znění, rovněž založené na odpovědnosti za zavinění nebo protiprávní jednání).
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240
o. s. ř. ). Stěžovatel (tehdy dovolatel) je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvody
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud vychází především z toho, že žalobcem nebyly zpochybněny
skutkové okolnosti, z nichž Městský soud v Praze ve svém rozsudku vycházel. Podstatou
kasační stížnosti je, zda odpovědnost žalobce za přeplatek na starobním důchodu za dobu
od 1. 3. 1998 do 31. 5. 1999 ve výši 105 296 Kč je objektivní či nikoliv. Jak žalovaná, jako
správní orgán, v rozhodnutí ze dne 7. 11. 2001, tak i Vrchní soud v Praze v napadeném
rozsudku vycházejí z objektivní odpovědnosti žalobce vyplývající z ust. §118a odst. 2 zák. č.
.
582/1991 Sb. a §37 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. v jeho znění do 31. 12. 2003.
Žalobci byl starobní důchod přiznán podle ust. §29 zákona č. 155/1995 Sb. rozhodnutím
ČSSZ ze dne 25. 11. 1998 zpětně od 1. 3. 1998 ve výši 7112 Kč měsíčně, a to na základě
žádosti sepsané dne 8. 7. 1998 na Pražské správě sociálního zabezpečení Praha 1. V žádosti je
uvedeno, že po přiznání důchodu bude navrhovatel vykonávat činnost osoby samostatně
výdělečně činné s povinností platit zálohy ve výši 2176 Kč. Žalobce v žádosti uvedl, že žádá,
aby mu byl důchod přiznán od 1. 3. 1998, nárok na starobní důchod mu vznikl ke dni 24. 2.
1998. Žalovaná starobní důchod žalobci od uvedeného dne přiznala. Podle ust. §37 odst. 1
písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. ve znění platném ke dni 1. 7. 1998 výplata starobního
důchodu, na který vznikl nárok podle ust. §29 tohoto zákona, nenáleží v období dvou let po
vzniku nároku na tento důchod, pokud poživatel starobního důchodu vykonává samostatně
výdělečnou činnost, a to v těch kalendářních měsících, ve kterých je povinen platit zálohy na
pojistném z měsíčního vyměřovacího základu, který je vyšší než dvojnásobek částky
životního minima platné pro jednotlivce, který je poživatelem starobního důchodu, ke dni 1.
ledna příslušného kalendářního roku. Odpovědnost příjemců dávek důchodového pojištění a
organizací upravuje zákon č. 582/1991 Sb. Ten v §118a odst. 2 stanoví, že byl-li občanu
vyplácen starobní důchod a nebyly při tom splněny podmínky stanovené zákonem
o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu, má plátce důchodu vůči tomuto občanu
nárok na vrácení těch vyplacených částek starobního důchodu, které nenáležely. Toto
ustanovení v souvislosti s ust. §37 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. v jeho znění
do 31. 12. 2003 zakládá objektivní odpovědnost příjemce dávky starobního důchodu, jemuž
byl vyplacen a pro něž nebyly splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění
pro výplatu tohoto důchodu vrátit ty vyplacené částky starobního důchodu, které nenáležely.
Vznik povinnosti k úhradě přeplatku je zde tedy spojen s hmotněprávní úpravou. Záměrem
hmotněprávní úpravy bylo zabránit souběhu výplat starobního důchodu a příjmu z výdělečné
činnosti bez ohledu na subjektivní stránku věci a tedy bez ohledu na zavinění. Odpovědnost je
proto v těchto případech konstruována jako odpovědnost objektivní. Procesní norma (§118a
odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) nezná ani žádné liberační důvody, které by mohly být
případnou příčinou zproštění této objektivní právní odpovědnosti. Změnou §37 zákona
č. 155/1995 Sb. zákonem č. 425/2003 Sb. účinnou od 1. 1. 2004 nedošlo ke změně posouzení
odpovědnosti žalobce za přeplatek na starobním důchodu vzhledem k přechodným
ustanovením k části první zákona č. 425/2003 Sb., protože podle jejich bodu 2. o nárocích
na důchody, které vznikly před 1. 1. 2004 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně
rozhodnuto, a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodu za dobu před 1. 1. 2004,
i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne podle předpisů účinných před
tímto dnem. Protože zákon č. 582/1991 Sb. v ust. 118a odst. 2 obsahuje speciální úpravu
odpovědnosti za přeplatek na starobním důchodu ve spojení s §37 zákona č. 155/1995 Sb.
v jeho znění do 31. 12. 2003, je v daném případě nutno postupovat podle tohoto ustanovení,
nikoliv podle ust. §118b, případně §118c zákona č. 582/1991 Sb. (ke stejnému závěru dospěl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 16/2003 - 40). Použití těchto
ustanovení by navíc bylo možné jen v těch případech, kde je odpovědnost za zavinění, nikoliv
tam, kde je odpovědnost objektivní.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Vrchní soud v Praze napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
.
Nejvyšší správní soud neshledal neústavnost §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.
a řízení nepřerušil z důvodu předložení návrhu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu
(§48 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 2 s. ř. s. Stěžovatel, který nebyl v řízení úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a právo České správy sociální zabezpečení na náhradu nákladů řízení je v posuzované
věci ze zákona vyloučeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu