ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.168.2009:81
sp. zn. 6 Ads 168/2009 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: S. O.,
zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha
6, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v
řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2009,
č. j. 2 Cad 134/2008 - 55,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2009, č. j. 2 Cad 134/2008 - 55,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (v postavení stěžovatelky) podala kasační stížnost proti shora blíže
označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 10. 2008, č. X; žalovaná tímto
rozhodnutím přiznala žalobkyni starobní důchod od 5. 5. 2008 ve výši 4643 Kč, od srpna 2008
pak 5113 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze; po jejím
doplnění ustanovenou advokátkou bylo možno dovodit, že žalobkyně napadá rozhodnutí
žalované ze dvou stěžejních důvodů: jednak namítala, že žalovaná chybně stanovila datum jejího
přesídlení do České republiky, kde má povolení k trvalému pobytu od 18. 6. 2004. Žalobkyně
chybně stanovila datum přesídlení podle data, které uvedlo na potvrzení konzulární oddělení
velvyslanectví Ruské federace dne 5. 5. 2008; řízení o důchod přitom trvalo čtyři roky a výplata
důchodu v Rusku byla přerušena od 1. 5. 2004. Poukázala přitom na různé aspekty
korespondence mezi žalovanou, Penzijním fondem Ruské federace a žalobkyní. Dále napadla výši
důchodu, neboť pracovala více než třicet let a výše důchodu neodpovídá oboru a praxi; dále
požadovala, aby jí do výše důchodu byla zhodnocena doba studia v SSSR a péče o dítě.
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem žalobu zamítl; uvedl, že na věc
se použije jako aplikovatelná norma Dohoda o sociálním zabezpečení uzavřená
mezi Československou republikou a SSSR (publ. pod č. 116/1960 Sb.) a Protokol k této Dohodě
(dále jen „Dohoda“). Popsal ustanovení čl. 7 a 8 Dohody a čl. 2 Protokolu, z nichž plyne,
že přesídlil-li na území České republiky občan Ruské federace, který byl poživatelem důchodu
v Rusku, vznikne nárok na důchod z českého systému důchodového pojištění, jestliže k přesídlení
udělí souhlas obě smluvní strany. Městský soud dále poukázal na úpravu Dohody,
podle níž důchod přizná a vyplácí stát trvalého bydliště občana smluvního státu. Nato městský
soud vyložil, že pojmy trvalé bydliště a přesídlení nejsou pojmy totožnými; přesídlení vyžaduje
ukončení právního vztahu k dosavadnímu smluvnímu státu (ve vztahu k bydlišti) a souhlasy obou
smluvních stran. Přitom dovodil, že ze strany České republiky je souhlas dán, pokud má občan
Ruské federace na území České republiky povolen trvalý pobyt - tato skutečnost je v posuzované
věci dána a potvrzena. Podle městského soudu však byl souhlas druhé smluvní strany dán
až potvrzením konzulátu Ruské federace ze dne 5. 5. 2008; podmínkou pro přesídlení je podle
městského soudu ukončení trvalého pobytu v Ruské federaci, o čemž byla žalovanou žalobkyně
informována již 18. 1. 2005. Za situace, kdy podle potvrzení Penzijního fondu Ruské federace
ze dne 5. 1. 2006 měla žalobkyně v té době ještě stále trvalý pobyt v Ruské federaci, neboť tam
byla hlášena na adrese M. 26, bylo pro věc relevantní až potvrzení konzulátu z 5. 5. 2008, které
soud považoval za souhlas k přesídlení. Nebylo proto podle městského soudu rozhodné, od kdy
se žalobkyně nachází na území České republiky, ale pouze den přesídlení z území Ruské federace
se souhlasem s tímto přesídlením vysloveným státem, z jehož území k němu došlo. Pokud jde o
výši důchodu, popsal městský soud způsob výpočtu důchodu podle českých předpisů
důchodového pojištění (zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění). K výslovné námitce
zápočtu doby studia a péče o dítě na území SSSR uvedl, že podle Dohody je nutno při zápočtu
této doby vycházet z právních předpisů Ruské federace, dle kterých byl důchod v Rusku
stanoven. Teprve pokud by ruský nositel pojištění tuto dobu uznal, mohla by žalovaná tuto
skutečnost promítnout do výše důchodu.
V kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že napadený rozsudek obsahuje zřejmé nesprávnosti
(číslo rozhodnutí, datum zvýšení přiznaného důchodu), dále že se soud nevypořádal se všemi
tvrzeními žalobkyně ve vztahu k okolnostem, za kterých vydal konzulát velvyslanectví Ruské
federace potvrzení ze dne 5. 5. 2008. Zdůraznila, že na území České republiky má trvalý pobyt
od 18. 6. 2004; řada obtíží, které se v řízení o důchod projevily, plynuly z toho, že se žalobkyně
na území České republiky zdržuje od roku 1997 a do Ruska se v průběhu let již nevrátila, v České
republice žádala o azyl; disponovala pouze pasem SSSR. Nebyla dostatečně jasně informována
o tom, že žalovaná bude považovat za datum přesídlení datum potvrzení, které vydá konzulát
v České republice, přestože základní podmínkou pro přiznání důchodu v České republice bylo
zastavení jeho výplaty v Rusku. Stěžovatelka tvrdí, že jí výplata důchodu v Rusku byla zastavena
1. 5. 2004. Navíc řízení o důchod bylo neúměrně dlouhé. V zákoně o důchodovém pojištění
se nikde neuvádí, že by se důchod ruskému občanu přiznával až od data přesídlení
a že by stěžovatelka musela toto datum dokládat. K námitce o výši důchodu v kasační stížnosti
uvedla pouze jedinou větu, totiž, že doba pojištění, kterou získala, nebyla správně započtena
a zhodnocena. Tyto námitky pak opírá o §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Žalovaná podala vyjádření ke kasační stížnosti dne 5. 1. 2010.
Uvedla, že s prokazováním souhlasu druhé smluvní strany s přesídlením podle čl. 2
Protokolu k Dohodě existovaly problémy; poněvadž potvrzení o přesídlení od konzulátu
velvyslanectví Ruské federace vyžadoval Penzijní fond Ruské federace jako podmínku
pro spolupráci při stanovení výše dávky na území České republiky, žalovaná takové potvrzení
vyžaduje, ovšem nepřihlíží k datu uvedenému v potvrzení zastupitelského orgánu jako
k relevantní skutečnosti ovlivňující datum vzniku nároku na důchod podle čl. 7 odst. 2 Dohody.
Z tohoto podání je také zřejmé, že žalovaná za datum přesídlení považuje datum udělení trvalého
pobytu na území České republiky.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil pro věc podstatné následující skutečnosti:
Žalobkyně podala žádost o důchod 29. 9. 2004, přičemž přiznání důchodu požadovala
od 1. 1. 2004; starobní důchod jí byl žalovanou přiznán rozhodnutím ze dne 31. 10. 2008, č. X,
podle §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a dle čl. 5 odst. 1 a čl. 7
odst. 2 Dohody mezi ČSR a SSSR č. 116/1960 Sb., o sociálním zabezpečení, ode dne 5. 5. 2008
v částce 4643 Kč (od srpna 2008 ve výši 5113 Kč). Správní spis obsahuje obsáhlou
korespondenci mezi stěžovatelkou, žalovanou a Penzijním fondem Ruské federace z let 2005 -
2008 v důsledku skutečnosti, že žalovaná opakovaně vyžadovala po Penzijním fondu Ruské
federace potvrzení doby pojištění podle ruských předpisů a datum zastavení výplaty starobního
důchodu v Rusku. Při podání žádosti totiž stěžovatelka nedisponovala ruským pasem, nebylo
jasné, zda zrušila své trvalé bydliště v Rusku a také bylo nejasné, zda a od kdy byla zastavena
výplata jejího důchodu, který pobírala od r. 1994 v Rusku. Je nepochybné, že to byla druhá
smluvní strana, která setrvale požadovala potvrzení konzulátu velvyslanectví Ruské federace o
trvalém bydlišti žadatelky na území České republiky. Ze správního spisu plyne, že ještě v dopise
ze dne 5. 1. 2006, č. ip - 21 - 16513, výkonné ředitelství Penzijního fondu Ruské federace se
sídlem v M., Š. 4, sdělilo žalované, že žalobkyně je stále přihlášena v Rusku k pobytu na adrese
M., 28 B. k 104/28 a pobírá starobní důchod od 5. 9. 1994 do současné doby. Poskytnutí údajů
potřebných pro přepočet důchodu podle českých předpisů pak tento orgán vázal na potvrzení
vystavené konzulárním oddělení velvyslanectví Ruské federace v České republice o tom,
že žalobkyně má trvalé bydliště v České republice. Naproti tomu žadatelka k žádosti o důchod
přiložila potvrzení Penzijního fondu Ruské federace - oddělení pro republiku Dagestán ze dne
18. 5. 2005, č. 12 - 413, že žadatelka pobírala důchod od roku 1994 s přihlédnutím k průměrné
mzdě 3200 rublů a výsluhou 30 služebních let a že k žádosti žadatelky v souvislosti s odjezdem
do zahraničí z rodinných důvodů byla výplata důchodu od 1. 5. 2004 přerušena. Z dokladů
předložených žadatelkou, a které byly následně odesílány do Ruska, plyne, že žadatelka byla
vyňata z registrace na adrese v Rusku 25. 7. 2007 (adresnyj listok ubytija), přičemž konzul
velvyslanectví Ruské federace potvrdil dne 1. 8. 2007, že žadatelka má na území České republiky
povolen trvalý pobyt od 11. 12. 2006 a uvedl její adresu v P. Je nepochybné, že do věci vnesl
nejasno požadavek žalované ze dne 18. 3. 2008 na nové potvrzení konzulátu velvyslanectví Ruské
federace (s odvoláním na „nový pracovní postup“), v němž bude uvedeno přesné datum udělení
souhlasu ruských úřadů s přesídlením do České republiky - od kdy byla žadatelka vzata
do evidence přesídlených osob. Žadatelka pak žalované předložila dne 6. 5. 2008 pas Ruské
federace č. XY s údajem o tom, že byla vzata do evidence konzulátu velvyslanectví Ruské
federace v České republice s datem 5. 5. 2008. Žalovaná obdržela od Penzijního fondu Ruské
federace dne 24. 4. 2008 korespondenci, v níž potvrdil, že stěžovatelce byl v Rusku přiznán
starobní důchod od 19. 8. 1994; při přiznání bylo započteno 31 let 3 měsíce 7 dní zaměstnání,
včetně dob studia od 1. 9. 1956 do 1. 7. 1958 a od 1. 9. 1975 do 16. 2. 1982. Bez doby studia,
která se v Rusku od 1. 1. 2002 nehodnotí, činí doba zaměstnání 28 let 7 měsíců a 25 dnů. Dále
potvrzení obsahuje popis dob zaměstnání v Rusku od 3. 7. 1958 do 19. 8. 1994. Podle tohoto
sdělení byla výplata důchodu na území Ruska zastavena od 1. 4. 2006. Dále fond potvrdil ještě
období 20. 8. 1994 až 11. 9. 1995 (1 rok a 21 dnů) jako dobu zaměstnání. K době péče o dítě
penzijní fond uvedl, že z předložené kopie rodného listu na jméno M. E. A. nar. X1. nelze
stanovit dobu péče paní S. M. O. o dítě do dosažení věku půldruhého roku (podle předpisů
Ruské federace se do doby pojištění započítává doba péče jednoho z rodičů o každé dítě do
dosažení věku každého dítěte půldruhého roku, maximálně tří let celkově, za podmínky, že rodič
v té době nevykonával zaměstnání). Dobu péče o dítě by bylo možno hodnotit po předložení
rodného listu dítěte s poznámkou o tom, že mu byl vydán občanský průkaz, ověřenou orgánem
České republiky. Současně penzijní fond uvedl, že od 1. 1. 2002 se v Rusku doba studia do doby
zaměstnání nezapočítává.
Žalovaná v rozhodnutí ze dne 31. 10. 2008 hodnotila stěžovatelce 31 let 258 dnů
pojištění; není započtena doba studia v Rusku od 1. 9. 1956 do 1. 7. 1958 a dále osobní list
důchodového pojištění založený ve spise svědčí o tom, že žalobkyně nemá zaměstnáním krytou
dobu od 5. 5. 1981 do 16. 2. 1982 (kdy měla rovněž v Rusku studovat) – ostatní doba studia,
jež měla trvat od 1. 9. 1975 do 16. 2. 1982 je kryta dobou zaměstnání a jako taková byla
započtena. Žalovaná také hodnotila 1 rok zaměstnání v Rusku od 20. 8. 1994 do 11. 9. 1995
a dobu zaměstnání na území České republiky.
Kasační stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou a byla podána včas; námitky,
které stěžovatelka uplatnila, jsou přípustnými (§102 s. ř. s.). Námitky stěžovatelky míří jednak
do nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.) - poněvadž
se soud nedostatečně vyrovnal s některými tvrzeními žalobkyně, jednak do nesprávného
posouzení právní otázky soudem (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), a to pokud jde o výklad Dohody
v otázce data přesídlení žalobkyně do České republiky a výklad téže Dohody, pokud jde
o zápočet doby studia a péče o děti na území SSSR. Stěžovatelka v kasační stížnosti
rovněž namítla §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.; pod tento důvod lze podřadit námitku vztahující
se k administrativnímu postupu žalované v řízení o dávku důchodového pojištění, tedy vady
řízení, jež mohly ovlivnit zákonnost správního aktu - k tvrzeným nedostatkům v postupu řízení,
jeho délky a správní praxe. V logice těchto stížnostních bodů je nutno se jimi zaobírat v pořadí
písm. d), b) a a). Nejvyšší správní soud je při posuzování kasační stížnosti uplatněnými důvody
vázán (§109 s. ř. s.).
Kasační stížnost je částečně důvodná.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnost námitek směřujících k nepřezkoumatelnosti
rozsudku městského soudu; vytýkané formální vady rozsudku jsou namístě, ovšem jde o takové
vady, které soud může kdykoliv opravit bez újmy na jeho srozumitelnosti (§54 odst. 4 s. ř. s.
stanoví, že předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné
zjevné nesprávnosti).
K vytýkaným postupům žalované v řízení o důchod nutno uvést, že žalovaná vždy
v zásadě pouze reagovala na požadavky druhé smluvní strany; s ohledem na charakter Dohody,
kdy důchod nelze vypočítat bez údajů druhé smluvní strany o tom, jaké doby pojištění
podle tamního práva žadatelka získala, je pochopitelné, že se žalovaná snaží vyhovět požadavkům
státních orgánů druhé smluvní strany tak, aby tyto nezbytné údaje získala. Ze zjištění učiněných
ze správního spisu, která jsou shora přehledně podána, plyne, že žalovaná obdržela tyto údaje
ze strany Penzijního fondu Ruské federace až 24. 4. 2008, ač o ně opakovaně žádala, a to jako
reakci na žádost ze dne 24. 9. 2007, kdy současně zaslala do Ruska potvrzení konzulátu
velvyslanectví Ruské federace z 1. 8. 2007, v němž konzulát uvedl, že žadatelka má na území
České republiky trvalý pobyt od 11. 12. 2006. Stěžovatelčin postup v březnu 2008,
kdy si od žadatelky vyžádala další potvrzení o evidenci na konzulátu již proto další postup řízení
neovlivnil, i když měl vliv na samotné právní posouzení věci, jak bude uvedeno dále.
Přestože tedy řízení bylo zdlouhavé, nelze z dokladů obsažených ve správním spise dovodit,
že by žalovaná byla tak liknavá, že by již samotný tento fakt mohl mít vliv na zákonnost
rozhodnutí. Naopak žalovaná zasílala do Ruska opakované urgence a žádosti o vyřízení svého
prvého požadavku na zaslání přehledu dob pojištění (který byl datován již 10. 5. 2005) poté,
co byly vyjasněny základní otázky (přitom konzulární oddělení velvyslanectví Ruské federace dne
22. 2. 2005 stěžovatelce jasně sdělilo, že ji informovalo o tom, že kontakt mezi orgány sociálního
zabezpečení obou zemí je podmíněn tím, že žadatelka o důchod si opatří pas Ruské federace,
zruší trvalý pobyt v Rusku a zaeviduje se na konzulátu, načež obdrží potvrzení, které je třeba
pro další postup). Nejvyšší správní soud zastává názor, že nelze žalované klást k tíži,
že předkládání těchto dokladů trvalo poměrně značnou dobu; Penzijní fond Ruské federace
například setrvale sděloval, že žadatelka má bydliště na území Ruské federace a výplata jejího
důchodu nebyla přerušena (sdělení z 24. 11. 2005, č. 19474), požadoval potvrzení o trvalém
bydlišti na území České republiky od velvyslanectví Ruské federace (sdělení ze dne 5. 1. 2006,
č. 16513). Žadatelka o důchod předložila žalované potvrzení konzulátu o jejím pobytu na území
České republiky až 21. 8. 2007, toto potvrzení žalovaná 24. 9. 2007 zaslala do Ruska. Penzijní
fond Ruské federace pak zaslal potřebné údaje k výpočtu důchodu dopisem z 22. 3. 2008
(žalovaná obdržela 22. 4. 2008). O tom, že ruská strana vyžaduje k aplikaci Dohody evidenci
přesídlivšího ruského občana na konzulátu, tento konzulát informoval stěžovatelku
již 22. 2. 2005; Česká republika jako smluvní strana Dohody nemůže dost dobře ovlivnit postup
druhé smluvní strany, který směřuje k ověření skutečnosti, že žadatel o důchod opustil trvale
území smluvního státu. Také otázku zastavení výplaty důchodu v Rusku nelze přičítat k tíži
žalované; jde evidentně o podmínku potřebnou k tomu, aby v České republice mohl být vyplácen
český důchod (je třeba vyloučit souběh dvou důchodů). Právě součinnost obou smluvních stran
má vést k tomu, aby výplata důchodu navazovala. K tomu je nutno uvést, že ve spise zůstává
neodstraněn skutkový rozpor vážící se k tomu, kdy byla výplata důchodu v Rusku zastavena.
Ve spise existuje potvrzení dagestánského oddělení Penzijního fondu Ruské federace ze dne
18. 5. 2005 o zastavení výplaty již 1. 5. 2004 (na což se odvolává stěžovatelka v kasační stížnosti),
zatímco Ředitelství Penzijního fondu Ruské federace se sídlem v Moskvě ve sdělení ze dne
25. 3. 2008, č. 8695, uvedlo, že výplata důchodu byla zastavena 1. 4. 2006. Tuto skutkovou
nejasnost bude třeba v dalším řízení vyjasnit v návaznosti na právní závěry, které uvede Nejvyšší
správní soud dále. (Tento nedostatek pro žalovanou nebyl stěžejní, neboť důchod přiznala
až od 5. 5. 2008). V samotném průběhu řízení tak Nejvyšší správní soud neshledal takové vady,
které by samy o sobě byly s to zpochybnit zákonnost rozhodnutí. Tyto námitky proto také
důvodnými nejsou.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou v otázce výkladu ustanovení
Dohody a jejího Protokolu, pokud jde o pojem přesídlení a z něj plynoucího závěru o datu
přesídlení. Podle čl. 7 Dohody poskytne důchodci důchod po jeho přesídlení ten orgán,
na jehož území přesídlil. Podle čl. II Protokolu k Dohodě lze ustanovení čl. 7 použít jen,
jestliže občan přesídlil se souhlasem smluvních stran.
Nejvyšší správní soud vyložil pojmy trvalého bydliště a přesídlení obšírně ve svém
rozsudku ze dne 20. 5. 2010, č. j. 6 Ads 56/2009 - 51 (přístupný na www.nssoud.cz), a pro účely
odůvodnění tohoto rozsudku na tyto závěry zcela odkazuje. Z těchto závěrů pak plyne,
že pokud žadatel o důchod má povolen trvalý pobyt v České republice (což stěžovatelka dokládá
dnem 18. 6. 2004 a je tedy irelevantní datum 11. 12. 2006 uváděné na potvrzení konzulátu
z 1. 8. 2007), pak požadavek na souhlas s přesídlením byl ze strany České republiky validně dán.
V tomto ohledu nelze shledat ani žádnou nesprávnost ve výkladu městského soudu. Problém je,
jak nahlížet na souhlas s přesídlením do České republiky ze strany ruských státních orgánů.
Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném rozsudku vyložil, že tento souhlas nemůže již mít
nikterak konstitutivní význam pro přesídlení; půjde spíše o administrativní vyřešení návaznosti
výplaty důchodu na obou územích a nástroj umožňující spolupráci orgánů sociálního zabezpečení
obou států. Také stěžovatelka ve svém vyjádření, které Nejvyššímu správnímu soudu podala
ke kasační stížnosti, uvedla, že datum evidence přesídlivšího důchodce na konzulátu
velvyslanectví Ruské federace nepředstavuje pro ni relevantní skutečnost ovlivňující datum
vzniku nároku na důchod. Jestliže stěžovatelka měla povolen trvalý pobyt na území České
republiky od 18. 6. 2004 a o důchod požádala 29. 9. 2004, pak nárok na český důchod mohl
vzniknout nejdříve 18. 6. 2004 (dnem přesídlení); pokud byla výplata důchodu v Rusku zastavena
až po tomto datu (což bude třeba v dalším řízení ozřejmit, neboť ohledně data zastavení výplaty
jsou ve spisu skutkové rozpory), je možno započít s výplatou důchodu na území České republiky
až po zastavení výplaty na území Ruska (souběžná výplata důchodů není podle čl. 7 Dohody
možná.). Nejvyšší správní soud tedy nesdílí výklad učiněný městským soudem, pokud uvedl,
že za datum přesídlení lze považovat datum, které uvede ruský státní orgán v potvrzení
o evidenci přesídlivších osob.
Naopak Nejvyšší správní soud neshledal jakoukoli vadu ve výkladu městského soudu,
pokud jde o zápočet doby studia a doby péče o děti na území SSSR pro český důchod. Podle čl. 4
odst. 2 Dohody se započtení doby zaměstnání provádí podle právních předpisů té smluvní strany,
na jejímž území byla vykonávána práce nebo jí naroveň postavená činnost. Žalovaná je
proto vázána rozsahem dob pojištění, které jí sdělí podle ruských předpisů druhá smluvní strana.
Námitky stěžovatelka k výpočtu důchodu směřovala v žalobě konkrétně pouze k zápočtu doby
studia a péče o děti, a proto se Nejvyšší správní soud nemohl k výpočtu dávky nikterak dále
vyjádřit; ostatně v kasační stížnosti stěžovatelka žádnou konkrétní výhradu nevznesla.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost částečně důvodnou, a to v otázce
stanovení data přesídlení; tímto datem bude pravidelně den, od kterého byl přesídlivšímu
důchodci povolen na území České republiky trvalý pobyt (povolení představuje souhlas smluvní
strany s přesídlením). Důchod bude možno na území České republiky vyplácet nejdříve
od tohoto dne (za splnění věkové podmínky pro nárok na důchod), souběžná výplata důchodů
přitom podle Dohody možná není.
Žalovaná bude muset v dalším řízení vyjasnit otázku, od kdy byla stěžovatelce v Rusku
zastavena výplata důchodu, neboť v tomto ohledu obsahuje správní spis rozporuplné podklady.
Poněvadž Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, zrušil rozsudek
městského soudu a věc mu vrátil dalšímu řízení (§110 odst.1 s. ř. s.). Městský soud je právním
názorem zde vysloveným vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Městský soud v dalším řízení rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110
odst. 2 s. ř. s.) včetně odměny ustanovené advokátce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu