ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.40.2003
sp. zn. 6 Ads 40/2003 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: V. J., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 4. 4. 2003, č. j. 29 Ca 283/2002 - 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se ne při znává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 8. 2002 žalovaná přiznala žalobci od 1. 8. 2002 podle §29
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a podle Dohody o sociálním zabezpečení
mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním
zabezpečení ze dne 2. 12. 1959 (vyhlášena pod č. 116/1960 Sb.) starobní důchod ve výši 6362
Kč měsíčně. Žalobci byla pro nárok a výši důchodu zhodnocena i doba zaměstnání v Rusku,
celkem 32 let jako doba pojištění.
Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu podal žalobce opravný prostředek
podle tehdy platné úpravy obsažené v hlavě třetí části páté o. s. ř. Žalobce v opravném
prostředku vytkl rozhodnutí žalované, že mu při stanovení výše důchodu nebyla zhodnocena
též doba více než deseti let zaměstnání a přípravy na zaměstnání v bývalém SSSR na území
dnešního Tádžikistánu, přičemž Okresní správa sociálního zabezpečení v Trutnově
tento postup odůvodnila tím, že Tádžikistán, kde žalobce spolu se svou rodinou žil za doby
existence SSSR, neuzavřel dohodu s Českou republikou o sociálním zabezpečení. Žalobce
poukázal na celkovou nespravedlivost toho, že by měl mít nižší důchod z důvodů,
které nemohl ovlivnit a které jsou svým způsobem náhodné - nebylo jeho rozhodnutím,
že jeho rodina byla za doby existence SSSR poslána, a to nikoli dobrovolně, do Tádžikistánu,
tak jako milióny dalších lidí v SSSR byly proti své vůli umístěny na různých místech
této země. Nebylo ani v jeho moci ovlivnit, že vojenskou službu v tehdejší Sovětské armádě
vykonával rok v Samarkandu a dva roky v Taškentu.
Žalovaná ve vyjádření k opravnému prostředku uvedla, že z dob, které by mohly být
považovány za dobu pojištění, jež žalobce uplatnil a doložil, mu bylo možno uznat z dob
strávených na území bývalého SSSR pouze ty, které žalobce strávil v nástupnických státech,
s nimž je Česká republika v mezinárodněprávním smluvním vztahu na úseku důchodového
zabezpečení. Takovýmito zeměmi ale byly pouze Rusko a Bělorusko, nikoli však Ukrajina,
ve vztahu k níž pozbyla Dohoda o sociálním zabezpečení mezi Československou republikou
a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení ze dne 2. 12. 1959
platnosti dne 28. 2. 2000, ani Tádžikistán.
O opravném prostředku podaném žalobcem krajský soud vzhledem k přechodnému
ustanovení §129 zákona č. 150/2002 Sb., správního řádu soudního (dále jen „s. ř. s.“),
rozhodl jako o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku, který je napaden kasační stížností,
rozhodnutí žalovaného správního orgánu zrušil. Dospěl k závěru, že z Dohody mezi
Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním
zabezpečení ze dne 2. 12. 1959, konkrétně z jejího čl. 20 bodu 3, vyplývá, že dojde-li
k výpovědi této dohody, budou důchody přiznané a vyplácené podle ní pokládány
za důchody, přiznané podle právních předpisů té smluvní strany, na jejímž území důchodce
bydlí; nároky vzniklé podle dohody pak její výpovědí nezanikají. Podle krajského soudu
vznikl tím, že žalobce se na území bývalého SSSR v době plně pokryté citovanou dohodou
připravoval na budoucí povolání, sloužil v ozbrojených silách a byl v pracovním poměru,
žalobci nárok na započtení těchto dob jako dob pojištění, na což nemohl mít vliv ani rozpad
Sovětského svazu a to, že některé z jeho nástupnických států se stranami této dohody nestaly.
Žalovaná mohla podle soudu nezapočíst doby pojištění získané na území nástupnických států
SSSR, které se nestaly stranami citované dohody, jen v případě, že by tyto doby byly získány
až po rozpadu SSSR.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále převážně jen „stěžovatelka“)
kasační stížnost, jež se podle svého obsahu opírá o důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nesprávné právní posouzení věci. Toho by se soud mohl dopustit v případě, že by na věc
aplikoval právní předpisy, jež na skutkový stav nedopadají, anebo sice právní předpisy
správné, leč jejich výklad by nebylo možno akceptovat jako správný. Stěžovatelka namítla,
že soud nesprávně posoudil právní otázku, pokud dospěl k závěru, že jako dobu pojištění
je nutno započíst dobu získanou na území některého nynějšího nástupnického státu SSSR
za jeho existence a za platnosti Dohody mezi Československou republikou a Svazem
sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení ze dne 2. 12. 1959, rozhodoval-li
správní orgán o přiznání starobního důchodu v roce 2002, tedy v době, kdy již Sovětský svaz
neexistoval a uvedená dohoda ve vztahu mezi Českou republikou a nástupnickým státem
SSSR, na jehož území žalobce jím uplatňovanou dobu pojištění měl získat, neplatila.
Stěžovatelka poukázala na chybný výklad citované mezinárodní dohody krajským soudem -
podle stěžovatelky nemohl nárok žalobce na zápočet dob pojištění vzniknout v době, kdy tyto
doby probíhaly (tj. v letech 1959 - 1966), neboť uvedená mezinárodní dohoda žádné
ustanovení v tomto smyslu neobsahuje. Aplikace poslední věty v čl. 20 bodu 3 dohody nepadá
podle stěžovatelky v úvahu. Naopak, čl. 4 bod 1 dohody stanoví, že získané doby zaměstnání
se započítávají až při přiznávání důchodu, a čl. 6 a 7 stanoví, který ze smluvních států důchod
přiznává a vyplácí, přičemž rozhodujícím kritériem je trvalé bydliště žalobce ke dni podání
žádosti o důchod, popřípadě změna trvalého bydliště po přiznání důchodu.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že z jeho pohledu je rozhodnutí
krajského soudu správné, a to nejen z pohledu právního, ale i lidského, protože zohledňuje
utrpení a bídu rodin násilně vystěhovaných a roztroušených po celém bývalém Sovětském
svazu. Dále ve vyjádření zopakoval skutečnosti uváděné již v žalobě týkající se vystěhování
jeho rodiny z Ukrajiny do Tádžikistánu. V České republice žije s rodinou od roku 1966.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své
kasační stížnosti, a neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná. Krajský soud totiž ve věci rozhodl správně, pokud dospěl
k závěru, že správní rozhodnutí žalované je třeba zrušit. Nejvyšší správní soud však nesdílí
právní názor, kterým byl krajský soud veden ve svém rozhodnutí. K tomu nutno poznamenat,
že za takové situace - je-li rozhodnutí krajského soudu ve věci samé správné, třebaže k němu
krajský soud dospěl na základě nesprávného právního názoru - není důvodu, aby Nejvyšší
správní soud ke kasační stížnosti rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení. K zachování jednoty a věcné správnosti rozhodování, jakož
i k poskytnutí závazné informace žalovanému správnímu orgánu o tom, jak je třeba věc
posuzovat (srov. ustanovení §78 odst. 5 a §110 odst. 3 s. ř. s.), zde postačí, aby Nejvyšší
správní soud ve svém rozhodnutí o kasační stížnosti vyslovil právní názor, který k věci samé
zaujal. Takovýmto právním názorem Nejvyššího správního soudu je v rozsahu, v němž je jím
korigován právní názor krajského soudu, vyslovený ve zrušujícím rozsudku, správní orgán
vázán stejně, jako je vázán právním názorem krajského soudu podle §78 odst. 5 s. ř. s.
Opačný postup, tedy zrušení rozhodnutí krajského soudu, třebaže bylo věcně správné
(tj. výrok rozhodnutí správně určil práva a povinnosti účastníků řízení), i když vycházelo
z rozdílného právního posouzení věci, by byl v rozporu se zásadou zákazu brojení opravnými
prostředky jen proti důvodům rozhodnutí soudu, promítnutou také v §104 odst. 2 in fine
s. ř. s., jakož i se zásadou hospodárnosti řízení; výjimkou by byl případ, kdy by užité důvody
rozhodnutí činily nepřezkoumatelným a byl by dán důvod k jeho zrušení pro tuto vadu
(obdobný názor zaujal již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 3. 6. 2004,
č. j. 2 Afs 17/2003 - 52).
Z hlediska práva aplikovatelného na posuzovanou právní věc je nesporné, že žalobcův
nárok na starobní důchod a jeho výši nutno posuzovat podle zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění. Citovaný zákon v §28 stanoví - a stanovil i v době vydání správního
rozhodnutí napadeného žalobou (srov. §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.), že pojištěnec
má nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného
věku, popřípadě splňuje další podmínky stanovené v tomto zákoně. Z ustanovení §29
tohoto zákona dále plyne, že pojištěnec má nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu
pojištění nejméně a) 25 let a dosáhl alespoň věku potřebného pro vznik nároku na starobní
důchod (dále jen „důchodový věk“) nebo b) 15 let a dosáhl alespoň 65 let věku,
pokud nesplnil podmínky podle písmene a). Podle §2 odst. 2 tohoto zákona se pojištěncem
pro účely důchodového pojištění rozumí osoba, která je nebo byla účastna pojištění,
přičemž podle §2 odst. 1 účast na pojištění je povinná pro fyzické osoby uvedené v §5,
v první řadě pro zaměstnance v pracovním poměru. Podle §54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.
pak nárok na důchod vzniká dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem.
Žalobci vznikl nárok na starobní důchod dnem 23. 2. 2002 (tímto dnem byla splněna
podmínka dosažení důchodového věku a 25 let pojištění); podstatou sporu je, zda žalobci
měly být pro výši starobního důchodu hodnoceny i doby studia, vojenské služby a zaměstnání
vykonané na území bývalého SSSR do roku 1966. Podle §13 odst. 1 citovaného zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se doba zaměstnání v cizině před 1. 1. 1990 hodnotí
jen v případě, že za ni bylo zaplaceno pojistné. Podle čl. V. odst. 4 zákona č. 134/1997 Sb.,
bylo možno pojistné na důchodové pojištění za dobu zaměstnání před 1. 1. 1996 (včetně doby
před r. 1990) zaplatit nejpozději do 31. 12. 1999. Po tomto datu již nebylo možno pojistné
doplatit. Podle správního spisu žalobce žádné pojistné za tuto dobu nezaplatil. Uvedenou
dobu by proto bylo možno žalobci hodnotit jen potud, pokud by existovala mezinárodní
smlouva, která je součástí právního řádu ČR, použije se přednostně před vnitrostátní úpravou
a umožňuje hodnocení takovýchto dob.
Stěžovatelka rozhodovala o přiznání starobního důchodu žalobci již za účinnosti
ústavního zákona č. 395/2001 Sb., kterým byla novelizována Ústava (ústavní zákon
č. 1/1993 Sb.). Ústavní zákon č. 395/2001 Sb. nabyl účinnosti 1. 6. 2002. Podle čl. 10 Ústavy,
ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy,
k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí
právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní
smlouva. Dohoda mezi Československou republik ou a Svazem sovětských socialistických
republik o sociálním zabezpečení ze dne 2. 12. 1959 (dále označována jen jako „Dohoda
o sociálním zabezpečení“) byla ratifikována prezidentem republiky 6. 6. 1960 a vyhlášena
pod č. 116/1960 Sb. Česká republika zásadně sukcedovala do práv a povinností České
a Slovenské federativní republiky (viz čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.
o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské federativní republiky). Dohoda
o sociálním zabezpečení je tedy při rozhodování o přiznání starobního důchodu žalobci
použitelná, pokud je pro Českou republiku závazná a pokud stanoví něco jiného než zákon
č. 155/1995 Sb.
Klíčovou vlastností mezinárodního práva veřejného je zásadní relativita práv
a povinností, zvláště pak práv a povinností upravených mezinárodními smlouvami
(podrobněji k tomu viz např. Alfred Verdross, Bruno Simma, Universelles Völkerrecht.
Theorie und Praxis, Berlín /Západní/ 1984, str. 40 - 41). Jinak řečeno, práva a povinnosti
se mezinárodní smlouvou stanovují ve vzájemném vztahu mezi dvěma či více existujícími
subjekty práv a jsou pro ně závazná, pokud a dokud tyto subjekty práv existují (k tomu viz
Ignaz Seidl - Hohenveldern, Mezinárodní právo veřejné, Praha 1999, str. 89), samozřejmě
za předpokladu, že se nedohodnou na skončení platnosti smlouvy a závazků
z ní vyplývajících. Zanikne-li některá ze stran mezinárodní smlouvy, řídí se případná sukcese
právního nástupce této smluvní strany do mezinárodní smlouvy pravidly obecného
mezinárodního práva o sukcesi do smluv; podstatná část těchto pravidel byla kodifikována
ve Vídeňské úmluvě o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám ze dne 23. 8. 1978 (vyhlášena
pod č. 292/1999 Sb., dále označována jako „Vídeňská úmluva“), jež je nyní (od 25. 8. 1999)
závazná i pro Českou republiku a kterou Československá socialistická republika jako její
právní předchůdce podepsala 30. 8. 1979. Čl. 34 Vídeňské úmluvy praví:
„1. Jestliže část nebo části území státu se oddělí, aby vytvořily jeden nebo více států,
ať už stát - předchůdce nadále existuje, nebo ne:
a) každá smlouva platná k datu sukcese států na celém území státu - předchůdce zůstává
v platnosti pro každý stát - nástupce, j enž takto vznikl;
b) každá smlouva platná k datu sukcese států pouze na té části území státu - předchůdce,
která se stala státem - nástupcem, zůstává v platnosti pouze pro tento stát - nástupce.
2. Odst. 1 se nepoužije, jestliže:
a) státy, jichž se to týká, se dohodnou jinak; nebo
b) vyplývá ze smlouvy nebo je jinak stanoveno, že by provádění smlouvy státem - nástupcem
bylo neslučitelné s jejím předmětem a účelem nebo by podstatně změnilo okolnosti provádění
smlouvy.“
Dohoda o sociálním zabezpečení byla typem smlouvy uzavřené na teritoriálním
principu, tedy určovala, že důchody přiznávají a vyplácejí orgány sociálního zabezpečení
té smluvní strany, na jejímž území občané, kteří mají nárok na důchod, trvale bydlí ke dni
podání žádosti o důchod; důchody se přiznávají za podmínek a ve výši stanovené právními
předpisy této smluvní strany (čl. 6). Při přiznávání důchodů se plně započítávají doby
zaměstnání (jakož i doby jiné jim na roveň postavené) na území obou smluvních stran (čl. 4
odst. 1).
Z výše popsané relativní povahy mezinárodního práva a z úpravy obsažené v Dohodě
o sociálním zabezpečení v projednávané věci vyplývá, že tato dohoda byla podle čl. 10
Ústavy ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb. použitelná na rozhodování o starobním
důchodu žalobce jen za předpokladu, že v době podání žádosti o důchod byla závazná
ve vztahu k nějakému existujícímu státu, na jehož území (posuzováno podle stavu státních
hranic ke dni vzniku nároku na důchod) žalobce získal v minulosti doby zaměstnání nebo jiné
činnosti, které by byly podle této dohody a podle zákona č. 155/1995 Sb. započitatelné
jako doby pojištění.
Vzhledem k tomu, že Svaz sovětských socialistických republik zanikl před vznikem
samostatné České republiky a na jeho území vzniklo či svoji státnost obnovilo 15 nezávislých
států, je nutno zabývat se otázkou, ve vztahu ke kterým z těch nástupnických států SSSR,
na jejichž území žalobce získával doby případně započitatelné jako doby pojištění, je Česká
republika Dohodou o sociálním zabezpečení vázána a ke kterým nikoliv.
Jak vyplývá z vyjádření Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne
28. 1. 2005, které si Nejvyšší správní soud vyžádal, k rozpadu SSSR došlo postupně
před zánikem České a Slovenské federativní republiky a vznikem samostatné České
republiky. Z čl. 12 Dohody o vytvoření Společenství nezávislých států z 8. 12. 1991
a následné Alma-atské deklarace z 21. 12. 1991 sice vyplývalo, že státy, jež vznikly na území
bývalého SSSR, projevily vůli zaručit splnění mezinárodních závazků vyplývajících ze smluv
a dohod, kterými byl vázán bývalý SSSR, v praxi se nicméně projevilo, že řada nástupnických
států do těchto smluv odmítala sukcedovat. Česká republika jako subjekt mezinárodního
práva proto ve vztahu k těmto státům postupovala tak, že vycházela (v souladu s principem
obsaženým v čl. 34 Vídeňské úmluvy) z presumpce platnosti mezinárodních smluv,
a to až do formálního uzavření sukcesních jednání. V některých případech pak vzhledem
k tomu, že se výsledky jednání s některými těmito nástupnickými státy nepodařilo vzájemně
potvrdit dvoustrannou deklarací či jiným projevem vůle, neboť tyto státy nereagovaly
na návrhy České republiky, Česká republika, mimo jiné v souvislosti s harmonizací svých
mezinárodněprávních závazků s právem Evropských společenství, ukončila sukcesní jednání
jednostranným prohlášením formou diplomatické nóty s tím, že ve vzájemných vztazích
neplatí žádné smlouvy sjednané mezi bývalým Československem a SSSR.
Podle údajů obsažených ve správním spise, konkrétně v žalobcově žádosti o důchod,
vykonával žalobce v době, která by byla případně hodnotitelná jako doba pojištění, pracovní
nebo jinou na roveň postavenou činnost na následujících místech: Od 23. 2. 1959
do 29. 10. 1962 v Kolchozabadu (Tádžikistán), od 29. 10. 1962 do 22. 9. 1965 vykonával
vojenskou službu, a to podle údaje v žádosti o důchod v Rusku, ovšem podle svého tvrzení
v kasační stížnosti rok v Samarkandu a dva roky v Taškentu (obojí Uzbekistán),
od 22. 9. 1965 do 26. 10. 1966 pak opět v Kolchozabadu (Tádžikistán), od 6. 12. 1966
do 19. 7. 1968 v Úpici (Česká republika), od 25. 9. 1968 do 7. 7. 1969 v Gorkém (Rusko),
od 6. 8. 1969 do 2. 11. 1971 v Kyjevě (Ukrajina) a poté už jen na různých místech v České
republice.
Ve vztahu k Tádžikistánu došlo podle shora uvedeného vyjádření Ministerstva
zahraničních věcí České republiky k uzavření sukcesní problematiky dne 30. 5. 2004 s tím,
že ve vzájemných vztazích neplatí smlouvy sjednané mezi bývalým Československem
a SSSR. Platí tedy presumpce platnosti Dohody o sociálním zabezpečení ve vztahu
k Tádžikistánu do 30. 5. 2004.
Ve vztahu k Uzbekistánu došlo k uzavření sukcesní problematiky dne 24. 3. 2000
s tím, že ve vzájemných vztazích neplatí smlouvy sjednané mezi bývalým Československem
a SSSR. Platí tedy presumpce platnosti Dohody o sociálním zabezpečení do 24. 3. 2000.
Ve vztahu k Ruské federaci je Dohoda o sociálním zabezpečení i nadále platná,
v současné době ovšem probíhají jednání o sjednání nové dohody.
Ukrajina se podle shora uvedeného vyjádření Ministerstva zahraničních věcí České
republiky považovala za nástupnický stát SSSR a postupovala v souladu s Vídeňskou
úmluvou. Ve vztahu k tomuto státu proto Dohoda o sociálním zabezpečení platila
až do 28. 2. 2000, kdy pozbyla platnosti dnem vstupu v platnost Protokolu mezi vládou České
republiky a kabinetem ministrů Ukrajiny o dvoustranných smluvních vztazích mezi Českou
republikou a Ukrajinou, podepsaného dne 17. 12. 1998, který vstoupil v platnost 28. 2. 2000.
Dohoda o sociálním zabezpečení stanoví v čl. 4 odst. 1, že při přiznávání důchodů
a jiných dávek se plně započítává doba zaměstnání na území obou smluvních stran,
včetně doby zaměstnání opravňující k přiznání důchodů za výhodnějších podmínek a ve vyšší
výměře; přitom orgány sociálního zabezpečení započítávají dobu zaměstnání, jakož i dobu
jiné jemu na roveň postavené činnosti jak ve svém, tak i ve druhém státě bez ohledu na to,
jaká část požadované doby zaměstnání připadá na práci v každém z těchto států. Z uvedené
formulace nepochybně plyne, že výkonem určité činnosti, kterou lze později při přiznání
důchodu hodnotit jako započitatelnou dobu na území SSSR, v době, kdy Dohoda o sociálním
zabezpečení platila ve vztahu k tomuto zaniklému státu, nevzniká žádný „nárok na započtení“
této doby, který by se tím právně zafixoval, přetrval a přenesl - bez ohledu na fakt zániku
SSSR a vznik nástupnických států, ve vztahu k nimž Dohoda o sociálním zabezpečení
v některých případech ke dni rozhodování správního orgánu již neplatila - do doby
rozhodování správního orgánu. Naopak čl. 4 odst. 1 Dohody o sociálním zabezpečení nutno
vykládat tak, že okolnosti započtení doby zaměstnání posuzuje správní orgán podle právního
stavu v době svého rozhodování, resp. podání žádosti o důchod, což znamená, že právě
k tomuto okamžiku musí též posoudit, zda dohoda platí ve vztahu k určitému státu vzniklému
po rozpadu SSSR v závislosti na tom, součástí kterého z těchto států se stalo místo, kde byla
doba zaměstnání za existence SSSR odpracována. Ani čl. 20 bod 3 Dohody o sociálním
zabezpečení na věci nic nemění - tento článek upravuje režim přiznaných a vyplácených
důchodů v případě, že dojde k výpovědi Dohody o sociálním zabezpečení, a to tak, že budou
pokládány za důchody přiznané podle právních předpisů smluvní strany, na jejímž území
důchodce bydlí, a dále stanovuje, že nároky vzniklé podle Dohody o sociálním zabezpečení
její výpovědí nezanikají. Nezanikají a i po skončení platnosti Dohody o sociálním
zabezpečení přetrvávají pouze nároky vzniklé za její platnosti - jestliže však, jak výše
vyloženo, žádný „nárok na započtení“ doby odpracované na území SSSR jejím samotným
odpracováním nevznikl, tím méně může takto neexistující nárok nezaniknout.
V právu důchodového pojištění se všeobecně uznává platnost zásady, že přijetím
mezinárodních smluv nemohou být dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky,
poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím. Tato zásada však výkladem, který
zastává Nejvyšší správní soud, porušena není, neboť v případě žalobce je vztah vnitrostátní
a mezinárodní úpravy opačný - vnitrostátní úprava je pro něho sama o sobě méně výhodná
než úprava mezinárodní, pokud by byla aplikovatelná jen sama o sobě, bez zapojení úpravy
mezinárodní, která umožňuje přihlédnout i k dobám zaměstnání, které by vnitrostátní úprava
za doby pojištění nepovažovala. Pokud by tedy mez inárodní úprava na žalobce aplikovatelná
ve vztahu k některému z nástupnických států SSSR nebyla, nezhorší to žádným způsobem
jeho právní pozici z hlediska úpravy vnitrostátní. Takový závěr ostatně nelze považovat ani
za nespravedlivý - České republice nelze klást za vinu, že ve vztahu k některým nástupnickým
státům po bývalém SSSR Dohoda o sociálním zabezpečení nebyla již ke dni, kdy žalobce
požádal o důchod, v platnosti; k tomu, aby Dohoda o sociálním zabezpečení nadále platila,
bylo v případě těchto nástupnických států vždy třeba souhlasu obou smluvních stran
(ČR i daného nástupnického státu), a tohoto souhlasu se nepodařilo dosáhnout, což je
v mezinárodních vztazích běžným jevem. Ze žádné ústavní kautely a ani z žádného jiného
právního principu pak nelze dovozovat, že by Česká republika musela jednostranně, bez
adekvátní reciprocity ze strany druhého státu, uznávat pro účely svého vlastního systému
důchodového pojištění doby žadatelem o starobní důchod odpracované v tomto druhém státě.
Nelze ani paušálně tvrdit (takto argumentoval žalobce ve svém opravném prostředku
proti správnímu rozhodnutí žalované), že ve skutečnosti jediným nástupnickým státem SSSR
je Rusko a že tento stát odpovídá za vše, co se v době existence SSSR odehrálo. Nejvyšší
správní soud na tomto místě již spíše mimo rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí poukazuje
na fakt, že je nutno rozlišovat nástupnictví ve smyslu historickém a politologickém,
nástupnictví v oboru mezinárodních vztahů a nástupnictví v oboru mezinárodního práva.
Je nepochybné, že fakticky leželo těžiště politické moci v totalitním sovětském systému
v jeho ruské části a že míra dobrovolnosti setrvávání některých regionů v sovětském svazku
byla přinejmenším výrazně pochybná. To platí v první řadě o Pobaltí, nepochybně však také,
byť zřejmě v menší míře, i o republikách kavkazského regionu i Střední Asie. V tomto,
tedy v historickém a politologickém ohledu, lze Rusko jistě považovat za „dědice“
Sovětského svazu. Je rovněž nepochybné, že Rusko jako s odstupem nejsilnější
a nejvýznamnější ze států vzniklých či obnovivších se na území bývalého SSSR zaujalo
v řadě ohledů ve světovém systému mezinárodních vztahů roli podobnou té,
kterou kdysi sehrával SSSR. To se v některých případech projevilo i v rovině mezinárodního
práva, zejména tím, že Rusko zaujalo pozici bývalého SSSR jako stálý člen Rady bezpečnosti
Organizace spojených národů. Obecně však v oboru mezinárodního práva veřejného výlučnou
právní odpovědnost Ruska za jednání bývalého SSSR a za nároky vůči němu konstruovat
nelze, neboť to ze žádné normy mezinárodního práva nevyplývá. SSSR jako subjekt
mezinárodního práva zanikl. Nedošlo k tomu, že by se od SSSR oddělily některé části území,
na nichž vznikly nové státy, avšak původní stát zůstal, byť s omezeným územím, zachován.
Skutečnost, že Rusko jako jeden z nástupnických států zaujímá největší část území bývalého
SSSR, na tom nic nemění. Rusko nedeklarovalo, že je připraveno za veškerá jednání bývalého
SSSR a za nároky vůči němu univerzálně odpovídat, a ze žádné normy mezinárodního práva
veřejného neplyne, že by tak bylo povinno učinit. Z hlediska mezinárodního práva tedy není
ničím více než jedním z nástupnických států SSSR. Nástupnické státy mají zásadně právo
po svém vzniku rozhodnout, zda a v jaké míře hodlají být vázány závazky státu - předchůdce,
zejména pak závazky z mezinárodních smluv. Pokud tak řada nástupnických států po bývalém
SSSR učinila a konkrétně do Dohody o sociálním zabezpečení nesukcedovala, bylo
to jejich právem. Rusko za takovéto rozhodnutí dalších nástupnických států nijak neodpovídá;
stejně tak neodpovídá za tíživé následky, které to pro některé osoby, mimo jiné i pro žalobce,
má či může mít.
Stěžovatelka, jejíž rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno, tedy v novém
rozhodnutí v souladu se závěry výše uvedenými posoudí, zda podle stavu ke dni podání
žádosti o důchod (20. 5. 2002) je na některé žalobcem vykázané doby zaměstnání nebo jiné
činnosti na místech, ležících původně na území dřívějšího SSSR a k tomuto dni se
nacházejících v různých státech vzniknuvších či se obnovivších se na jeho území, použitelná
Dohoda o sociálním zabezpečení, tj. určí, ve vztahu k jakým státům vzniklým na teritoriu
bývalého SSSR, na jejichž území žalobce pracoval, lze tuto dohodu aplikovat a ve vztahu
k jakým nikoli. Vykázané doby zaměstnání nebo jiné činnosti pak posoudí z hledisek čl. 3
odst. 2 Dohody o sociálním zabezpečení a ty z nich, které jim budou odpovídat, započte jako
dobu pojištění. Na základě takto zjištěné celkové doby pojištění žalobce pak určí výši jeho
starobního důchodu. Přitom bude vycházet z údajů o použitelnosti Dohody o sociálním
zabezpečení, jak byly Nejvyššímu správnímu soudu sděleny Ministerstvem zahraničních věcí
a jak jsou výše v odůvodnění uvedeny. V tomto rozsahu se jedná o použitelné právo, neboť do
této doby byla Česká republika Dohodou o sociálním zabezpečení ve vztahu k uvedeným
nástupnickým státům vázána.
Krajský soud rozhodl ve věci samé správně, když rozhodnutí stěžovatelky zrušil, byť
na základě nesprávného právního názoru. Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost
neshledal důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto tak, že žalobci
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka nebyla ve věci
úspěšná a právo na náhradu nákladů řízení nemá (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.)
a žalobci podle soudního spisu žádné náklady spojené s řízením o kasační stížnosti nevznikly
(§60 odst. 1, 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu