ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.6.2005
sp. zn. 6 Ads 6/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce:
V. H ., zastoupen JUDr. Renátou Koutnou, advokátkou, se sídlem Podhorská 28, Jablonec
nad Nisou, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
8. 12. 2004, č. j. 20 Cad 38/2003 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení výše označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti
rozhodnutí žalované ze dne 14. 5. 2003; posledně označeným rozhodnutím žalovaná uložila
stěžovateli podle §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, povinnost vrátit částku 54 968 Kč jako přeplatek na starobním důchodu
stěžovatele za dobu od 1. 1. 1996 do 28. 2. 1997. Rozhodnutí žalované bylo odůvodněno tím,
že výplata starobního důchodu stěžovateli ve vymezeném období nenáležela, neboť jeho
příjem z výdělečné činnosti v měsících leden 1996 až únor 1997 přesáhl dvojnásobek částky
životního minima stanovené pro jednotlivce.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že soud se nevypořádal s uplatněním ustanovení
§118b zákona č. 582/1991 Sb., přičemž zdůraznil, že ustanovení §118a až 118c cit. zákona
tvoří ucelený oddíl o odpovědnosti příjemců dávek důchodového pojištění; i ustanovení
§118b cit. zákona zakládá odpovědnost objektivní a nastupuje v případě, že nejsou splněny
všechny podmínky ustanovení §118a. Podle stěžovatele by tak nebylo jasné, k čemu jsou
v zákoně ustanovení §118b a 118c, když by vždy bylo možno použít ustanovení §118a
cit. zákona. V příloze kasační stížnosti připojuje stěžovatel část časopisecky publikovaného
výkladu zaměstnankyně Ministerstva práce a sociálních věcí o povinnostech malých
organizací v sociálním zabezpečení, přičemž dovozuje, že i z tohoto názoru vyplývá
odpovědnost jeho zaměstnavatele za přeplatek na starobním důchodu. Stěžovatel rovněž
navrhl přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť je společensky žádoucí, aby jeho
dcera studovala na vysoké škole, a stát po něm chce jen peníze, které by mohl stěžovatel
dostat formou sociálních dávek, takže stát o nic nepřišel.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhla kasační stížnost zamítnout;
přitom poukázala na §37 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „ zákon
o důchodovém pojištění“), a objektivní odpovědnost podle §118a odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, která se váže na přeplatek
vzniklý v souvislosti s aplikací cit. ustanovení §37 zákona o důchodovém pojištění. Žalovaná
rovněž ve svém vyjádření uvedla, že nezahájila exekuční vymáhání přeplatku a vyčkávala
na ukončení soudního řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí vázán rozsahem i důvody
uplatněnými v kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
dále jen „s. ř. s.“). Nejvyšší správní soud tedy není oprávněn přezkoumat správní rozhodnutí
z jiných hledisek než která uplatnil stěžovatel, současně za předpokladu, že tak již učinil
v řízení před krajským soudem. Přezkoumav napadené rozhodnutí krajského soudu právě
a pouze z důvodů uplatněných stěžovatelem Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
je nedůvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti sice uvádí, že uplatňuje důvody podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., ve skutečnosti však jediným uplatněným důvodem kasační
stížnosti je nesprávné právní posouzení věci, tj. kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. V kasační stížnosti totiž polemizuje pouze s právním hodnocením věci a nenapadá
skutkové závěry žalované, jejichž vady by mohly být uplatňovány podle písmene b)
cit. ustanovení, ani vady řízení před krajským soudem podle písmene d) citovaného
ustanovení s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky soudem by mohlo nastat, pokud
by soud aplikoval na věc právní ustanovení, které na skutkové závěry nedopadá, anebo
ustanovení sice správná, leč jejich interpretace by podle názoru Nejvyššího správního soudu
neobstála.
V projednávané věci jde o posouzení odpovědnosti za přeplatek na starobním
důchodu, jehož výplata nenáležela, poněvadž příjem z výdělečné činnosti ve vymezeném
období přesáhl zákonem stanovenou hranici. Skutkové závěry správního orgánu i soudu
přitom stěžovatel nenapadá (nárok na starobní důchod vznikl dnem 12. 3. 1995, dvouleté
období pro omezený souběh důchodu a příjmu tedy skončilo 12. 3. 1997, vznik přeplatku
ve výši 54 968 Kč v období leden 1996 - únor 1997 nečiní stěžovatel spornou skutečností,
nezpochybňuje ani okamžik, kdy se žalovaná o vzniku přeplatku dozvěděla a běh prekluzivní
lhůty), zpochybňuje však právní závěry krajského soudu o tom, že on jediný je tím,
kdo odpovídá za tento přeplatek a je povinen jej žalované vrátit. Přitom se dovolává
konstrukce ustanovení §118a až 118c zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, z níž má plynout, že za přeplatek odpovídá jeho tehdejší
zaměstnavatel (který věděl, že stěžovatel je příjemcem starobního důchodu a nesplnil včas
svou ohlašovací povinnost, učinil tak až v květnu 1997).
Krajský soud ve svém rozhodnutí poukázal na ustanovení §37 odst. 1 písm. a) zákona
o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2003, podle něhož výplata starobního
důchodu nenáleží v období dvou let po vzniku nároku na tento důchod v těch kalendářních
měsících, v nichž příjem z výdělečné činnosti přesáhl dvojnásobek částky životního minima
platné pro jednotlivce, k prvnímu dni kalendářního měsíce výkonu této činnosti. Podle §118a
odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., jestliže byl vyplácen starobní důchod a nebyly přitom splněny
podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu, má plátce
důchodu vůči příjemci důchodu nárok na vrácení těch vyplacených částek důchodu, které
nenáležely; důsledky marného uplynutí času řeší odstavec 3 tohoto ustanovení (subjektivní
a objektivní prekluzivní doba). Krajský soud konstatoval, že je nesporně zjištěno,
že ani stěžovatel, ani jeho bývalý zaměstnavatel nesplnili povinnost podle §73 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění (soud v odůvodnění uvedl zřejmě chybou v psaní §37 odst. 2
cit. zákona, jedná se však o §73 odst. 2), tedy do 8. 1. 1996 neohlásili skutečnost,
že stěžovatel nesplňuje po 31. 12. 1995 podmínky pro výplatu starobního důchodu;
bez ohledu na porušení této povinnosti stěžovatelem i jeho zaměstnavatelem bylo
podle krajského soudu rozhodující to, že na věc se aplikuje ustanovení §118a odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., v němž je obsažena úprava objektivní odpovědnosti příjemce důchodu
pro případy, kdy výplata důchodu nenáleží, poněvadž se jedná o období dvou let po vzniku
nároku na důchod a příjem poživatele důchodu přesáhl zákonem vymezenou hranici. Soud
rovněž vyložil, že z právní úpravy byl patrný úmysl zákonodárce zamezit souběhu výplaty
důchodu a příjmu z výdělečné činnosti v určité výši, a to bez ohledu na subjektivní stránku
věci. Krajský soud proto shledal napadené rozhodnutí žalované v souladu s právními
předpisy, neboť společná odpovědnost příjemce důchodu a organizace přichází v úvahu
jen tam, kde se jedná o odpovědnost subjektivní.
Nejvyšší správní soud přezkoumal právní závěry Krajského soudu v Ostravě a shledal,
že tento soud aplikoval na věc dopadající právní normy a přiléhavě je vyložil. Ustanovení
§118a až §118c jsou obsaženy v osmé části zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, obsahující společná ustanovení, tato ustanovení jsou opatřena
nadpisem nad §118a „odpovědnost příjemců dávek důchodového pojištění a organizací“.
Ustanovení §118a v prvém odstavci zakládá nárok plátce důchodu na vrácení neprávem
vyplacených částek, pokud se tak stalo v důsledku zavinění příjemce dávky, v §118b
cit. zákona je pak založena odpovědnost zaměstnavatele za přeplatek, pokud jeho vznik
zavinil tento subjekt. Z textace ustanovení §118a odst. 1 cit. zákona (nesplnění povinnosti,
přijetí dávky, ačkoliv příjemce musel z okolností předpokládat, že dávka byla vyplacena
neprávem, nebo jiné vědomé způsobení přeplatku) je zřejmé, že ke vzniku odpovědnosti
podle odst. 1 je nutné zavinění, zde alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Odpovědnost
zaměstnavatele zakotvená v §118b cit. zákona je založena zejména na předpokladu
protiprávního úkonu, vzniku přeplatku, příčinné souvislosti a zavinění (byť subjektivní
princip není v §118b explicitně jasně vyjádřen, nepochybně však plyne zejména
ze systematické souvislosti s §118c cit. zákona). Podle posledně uvedeného ustanovení
je založena společná odpovědnost příjemce dávky a jeho zaměstnavatele, jestliže oba
způsobili vznik přeplatku, přičemž se jedná o závazek solidární. Organizace a příjemce
důchodu se vzájemně vypořádají podle míry zavinění. Plátce důchodu v těchto případech
je oprávněn obrátit se na kteréhokoliv z odpovědných subjektů a požadovat na něm vrácení
celého přeplatku. Ustanovení §118a odst. 2 cit. zákona č. 582/1991 Sb., představuje případ
tzv. objektivní odpovědnosti, tzn., k jejímu vzniku se zavinění nevyžaduje. Jestliže zákon
o důchodovém pojištění stanoví, že výplata starobního důchodu za určitých okolností
nenáleží, pak byl-li důchod za těchto okolností vyplacen, má jeho plátce nárok na vrácení
vyplacených částek, aniž se zkoumá, zda a nakolik příjemce dávky či jeho zaměstnavatel
vznik přeplatku zavinili. Ustanovení §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. dopadalo nejen
na konkurenci výplaty starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti, ale též na případy
vzniku přeplatku na vdovském či vdoveckém důchodu v souvislosti s uzavřením sňatku
a přeplatku na sirotčím důchodu po 26 roce věku. Úprava odpovědnosti za přeplatek
na starobním důchodu v případě konkurence s příjmem z výdělečné činnosti obsažená
v §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. dopadala tak speciálně na případy, kdy zákon
o důchodovém pojištění v §37 odst. 1 ve znění účinném do 31. 12. 2003 stanovil, že výplata
starobního důchodu nenáleží. Logický a systematický výklad uvedených ustanovení nedává
podle názoru Nejvyššího správního soudu na položenou otázku jinou odpověď, než ji podal
krajský soud ve svém rozsudku; proto Nejvyšší správní soud neshledává, že by existoval
jakýkoli právní prostor pro vyhovění kasační stížnosti. Navíc nutno poznamenat,
že v projednávané věci jde o konstantní judikaturu zdejšího soudu, která byla již rovněž
publikována (srov. č. 679/2005 Sb. NSS, rozsudek č. j. 5 Ads 16/2003 - 40 ze dne
30. 1. 2004).
Zbývající argumenty stěžovatele (jeho sociální situace, studium dcery, případný nárok
na dávky sociální potřebnosti, skutečnost, že jeho zaměstnavatel věděl, že je poživatelem
starobního důchodu) nemají pro právní posouzení povinnosti vrátit přeplatek relevanci.
Některé z nich by mohly mít případně vliv na posouzení možnosti odstranit tvrdost zákona,
která je ovšem institutem náležejícím do rukou moci výkonné (ministra práce a sociálních
věcí).
Poněvadž kasační stížnost byla v rozsahu uplatněných námitek shledána nedůvodnou,
Nejvyšší správní soud ji zamítl. S ohledem na rozhodnutí ve věci samé soud již nerozhodoval
o odkladném účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud za použití §60 odst. 1, 2 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, proto mu právo na náhradu nákladů řízení
nepřísluší, žalovaná, ač v řízení úspěšná, takové právo nemá podle §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu