ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.86.2010:136
sp. zn. 6 Ads 86/2010 - 136
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: T. R.,
zastoupené JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem, se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 4. 9. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2010, č. j. 17 Cad 107/2008 - 72,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Koljovi Kubíčkovi, advokátovi,
se p ř izn á vá odměna za zastupování ve výši 1600 Kč. Tato částka mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností ze dne 3. 6. 2010 proti usnesení
Krajského soudu Ostrava (dále též „krajský soud“) č. j. 17 Cad 107/2008 - 72, kterým bylo
rozhodnuto o žádosti JUDr. Stanislava Grosse o zproštění povinnosti zastupovat žalobkyni
v probíhajícím řízení tak, že soud JUDr. Stanis lava Grosse, advokáta, se sídlem Praha - Karlín,
Sokolovská 24/37, povinnosti zastupovat žalobkyni nezprošťuje. Současně stěžovatelka požádala
o ustanovení zástupce pro řízení o této kasační stížnosti. Stěžovatelce byl na základě této žádosti
usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 17 Cad 107/2008 - 84 ustanoven zástupcem
JUDr. Kolja Kubíček, který stěžovatelčinu kasační stížnost doplnil.
V precizním odůvodnění kasační stížností napadeného usnesení krajský soud uvedl,
že JUDr. Stanislav Gross argumentuje ve své žádosti o zproštění zastupování stěžovatelky jednak
tím, že mu stěžovatelkou nebyla poskytována potřebná součinnost a dále uvádí, že má za to,
že došlo ke ztrátě důvěry mezi ním a stěžovatelkou. Ohledně tvrzeného neposkytnutí součinnosti
ze strany stěžovatelky (které mělo spočívat v tom, že po konzultaci s advokátem přislíbila
stěžovatelka vyjádření, což nesplnila, namísto toho poslala níže uvedený e -mail) soud dospěl
k závěru, že se jedná o první a zřejmě jediný případ neposkytnutí součinnosti, kte rý navíc mohl
být způsoben nejistotou stěžovatelky ohledně vyřízení jejího již učiněného podání,
a proto jej nelze vyhodnotit jako natolik intenzivní, aby odůvodňovalo tak razantní zásah soudu,
jaký byl JUDr. Stanislavem Grossem navrhován. Dále se krajský soud podrobně zabýval otázkou
narušení vzájemné důvěry mezi stěžovatelkou a jí ustanoveným zástupcem JUDr. Stanislavem
Grossem, které - ač nebylo JUDr. Grossem v návrhu konkretizováno - mělo zřejmě vyplývat z e-
mailu stěžovatelky ze dne 3. 5. 2010 přiložen ého JUDr. Stanislavem Grossem k jeho návrhu.
V tomto e-mailu se stěžovatelka zdvořile snaží vyjasnit vztah mezi ní a jí ustanoveným
zástupcem, a to ohledně případného střetu zájmů. Nejistota stěžovatelky ohledně případného
střetu zájmů vyplývala z mediálních informací, že JUDr. Stanislav Gross byl zainteresován
na záležitostech Třineckých železáren, a. s., případně společnosti MORAVIA ENERGO v době,
kdy byl členem vlády, která rozhodovala o věcech Třineckých železáren, a. s. Stěžovatelka uvádí,
že informace médií sice bere s rezervou, ale i přesto svůj dotaz vznáší vzhledem k tomu,
že právě dnešní Třinecké železárny, a. s., odpovídají za úraz, který jí podle jejího názoru přivodil
plnou invaliditu. Stěžovatelka měla v úmyslu vyjasnit, zda nemůže z tohoto důvodu
u JUDr. Stanislava Grosse dojít k vyloučení ze zastupování pro střet zájmů. Přitom stěžovatelka
nijak netvrdí, že JUDr. Stanislav Gross by měl být na záležitostech Třineckých železáren, a. s.,
skutečně jakkoliv zainteresován, pouze se s ohledem na existující mediální sdělení na tyto otázky
JUDr. Stanislava Grosse ptá. Krajský soud konstatuje, že osoba, která kdy přijala úřad
takto vysoce postaveného ústavního činitele, si musí být již předem vědoma zvýšeného zájmu
veřejnosti (potažmo médií) o svou osobu, a to i pod rizikem zkreslených nebo nepravdivých
informací šířených o ní. O takové osobě se jistě nejméně v průběhu výkonu její funkce vytváří
jistý mediální obraz mající následně vliv i na zapojení této osoby do jejího dalšího běžného
profesního života po skončení výkonu funkce. Tím však dle názoru krajského soudu nemůže být
nijak dotčen rozsah práv a povinností vztahujících se k povolání, které tato osoba po skončení
veřejné funkce vykonává. Dle názoru krajského soudu tedy nebyly doloženy skutečnosti,
které by ve smyslu §20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o advokacii“), skutečně zasahovaly do vzájemné důvěry stěžovatelky
a ustanoveného advokáta. S ohledem na to a na skutečnost, že míru nesoučinnosti stěžovatelky
lze považovat za nepatrnou dospěl krajský soud k závěru, že není v současnosti na místě
JUDr. Stanislava Grosse zprostit povinnosti zastupovat stěžovatelku v tomto řízení.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka sama kasační stížnost z e dne 3. 6. 2010,
v níž nejprve obšírně vylíčila skutkové okolnosti svého případu a na závěr uvedla, že kasační
stížnost podává z procesní opatrnosti, protože jako laik je nyní zcela v nejistotě, jak má v řízení
dále postupovat a zda JUDr. Stanislav Gross jako její soudem ustanovený zástupce bude
v jejím případě skutečně postupovat v souladu se zákonem o advokacii. Tato kasační stížnost,
kterou podala stěžovatelka sama byla doplněna podáním ustanoveného zástupce stěžovatelky
JUDr. Kolji Kubíčka ze dne 15. 6 . 2010. V tomto podání je uvedeno, že kasační stížnost
je podána za stěžovatelku proti celému výroku napadeného usnesení krajského soudu a z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb. Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V tomto podání zástupce stěžovatelky uvádí,
že krajský soud nezohlednil podstatnou skutečnost, že jelikož JUDr. Stanislav Gross blíže
nespecifikoval důvody ztráty důvěry ve vztahu mezi ním a stěžovatelkou a pouze př iložil
k žádosti e-mail stěžovatelky s dotazem na případný střet zájmů, nelze vyloučit, že advokát
JUDr. Stanislav Gross podal svoji žádost o zproštění z toho důvodu, že si stěžovatelkou obávaný
střet zájmů uvědomil a důvod nesoučinnosti mezi ním a stěžova telkou byl pak jen důvodem
zástupným. Obava stěžovatelky je tedy dle názoru jejího zástupce v této chvíli odůvodněná,
byť byla nebo by se ukázalo, že je neopodstatněná. Kasační stížností napadené rozhodnutí
krajského soudu se tedy jeví dle názoru zástupce stěžovatelky jako neodpovídající zjištěnému
skutkovému stavu, protože reaguje pouze na část skutkového problému. Dále podle názoru
zástupce stěžovatelky tím, že JUDr. Stanislav Gross nechtěl reagovat, nebyl schopen reagovat
a nereagoval nijak na podezření stěžovatelky ohledně případného střetu zájmů, byla narušena
nezbytná důvěra mezi JUDr. Stanislavem Grossem a stěžovatelkou. Kasační stížností napadené
rozhodnutí krajského soudu tedy podle názoru zástupce stěžovatelky nezohlednilo právo
advokáta k podání žádosti o zproštění povinnosti zastupovat klientku ani nezohlednilo právo
klientky být zastupována v souladu se zákonem, pročež jde o rozhodnutí učiněné v rozporu
se zákonem. V závěru tohoto podání zástupce stěžovatelky navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížností napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Poté byla kasační stížnost opět doplněna podáním zástupce stěžovatelky ze dne
30. 7. 2010, které obsahuje doplnění části odůvodnění kasační stížnosti. V tomto podání
(učiněném dle zástupce stěžovatelky na výslovný písemný pokyn stěžovatelky) stěžovatelka
popisuje svůj postup v řízení ještě před tím, než jí byl ustanoven zástupcem JUDr. Stanislav
Gros, postup, jakým po ustanovení kontaktovala JUDr. Stanislava Grosse a jak si s ním domluvila
schůzku a průběh této schůzky. Dále popisuje svoji další komunikaci s JUDr. Stanislavem
Grossem ohledně svých obav z případného střetu zájmů a k podání přikládá své kopie e-mailové
korespondence JUDr. Stanislavu Grossovi ohledně tohoto problému. Stěžovatelka dále uvádí,
že JUDr. Stanislavu Grossovi i přes své obavy ohledně možného střetu zájmů zaslala e -mailem
zdravotní dokumentaci, kterou považovala za důležitou. (Kopii toho e-mailu opět stěžovatelka
přikládá k podání.) Stěžovatelka dále uvádí, že e-mailem ze dne 3. 6. 2010 opět urgovala
JUDr. Stanislava Grosse o sdělení, zda má nějakou bližší návaznost na Třinecké železárny, a. s.,
a zároveň mu sdělila umístění svých zdravotních materiálů i s podrobnou chronologií
na internetu, přičemž její syn zaslal e-maily JUDr. Stanislavu Grossovi přístupové údaje
na tyto stránky. (Kopie zmiňovaných e-mailových zpráv stěžovatelka opět dokládá.) Stěžovatelka
dále uvádí, že si nechala úředně ověřit originály lékařských zpráv a tyto ověřené listiny pak podala
na podatelnu krajského soudu. Stěžovatelka závěrem konstatuje, že JUDr. Stanislav Gross
jí nikdy nedal číslo mobilního telefonu a číslo mobilního telefonu jeho zmocněnkyně Mgr. M. Š.
též stěžovatelka zjistila až z razítka na plné moci ze dne 7. 7. 2010. Stěžovatelka dále uvádí, že
v současné době je po telefonickém rozhovoru s JUDr. Stanislavem Grossem dohodnuta, že
vyčkají rozhodnutí zdejšího soudu. Stěžovatelka dále uvádí, že má v současné době pokažený
počítač. K podání stěžovatelka připojila též své vyjádření k posudku PK MPSV Ostrava ze dne
24. 6. 2010, kopii protokolu o jednání posudkové komise MPSV ČR v Ostravě ze dne 29. 2.
2000, kopii protokolu o jednání posudkové komise MPSV ČR v Ostravě ze dne 7. 7. 2000, kopie
lékařských nálezů ze dne 22. 2. 2008, 6. 3. 2008, 27. 5. 2010, kopii Informace týkající se
posuzování zdravotního stavu ve věci žádosti o příspěvek na zakoupení motorového vozidla od
Úřadu práce ve Frýdku-Místku ze dne 17. 4. 2007, kopii pozvánky k vyšetření na den 11. 10.
1993, kopii lékařského posudku ze dne 21. 1. 2005, kopii protokolu o hlasování a kopii protokolu
o jednání posudkové komise sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku ze dne 27. 7. 1978.
JUDr. Stanislav Gross ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 7. 7. 201 0
v zastoupení Mgr. M. Š. uvedl, že podal krajskému soudu žádost o zproštění povinnosti
ustanoveného advokáta z právního zastoupení, a to ze dvou důvodů: pro ztrátu nezbytné důvěry
mezi klientem a advokátem, kterou dovozoval z e-mailu stěžovatelky ze dne 3. 5. 2010, a dále pro
nečinnost stěžovatelky, která mu původně přislíbila dodání zdravotnické dokumentace a uvedení
důvodů, proč nesouhlasí se závěrem v posudku posudkové komise MPSV ČR v Ostravě ze dne
30. 3. 2010, ale přes urgence tyto podklady nedodala, pročež JUDr. Stanislav Gross nemohl řádně
realizovat její zastoupení. Dále JUDr. Stanislav Gross ve svém vyjádření uvádí, že není pravda, že
by se nevyjádřil k e-mailu stěžovatelky, ve kterém jej žádala o ozřejmění případného střetu zájmů.
Na tento e-mail reagoval dne 10. 5. 2010 avšak bez odpovědi ze strany stěžovatelky. Dále JUDr.
Stanislav Gross uvádí, že není pravdivé tvrzení stěžovatelky, že nebyla informována o výzvě
krajského soudu sp. zn. 17 Cad 107/2008 ze dne 7.4.2010. Tato výzva byla dle tvrzení JUDr.
Stanislava Grosse předložena stěžovatelce na právní konzultaci dne 19. 4. 2010, což může
potvrdit i advokátka Mgr. M. Š., která byla celé konzultaci přítomna. Dále JUDr. Stanislav Gross
uvádí, že na této konzultaci bylo dohodnuto, že soudu bude zasl ána odpověď, že stěžovatelka
na žalobě trvá a důvody proč nesouhlasí se závěry posudkové komise budou soudu zaslány
do desíti dnů. Podklady k tomuto vyjádření se dle tvrzení JUDr. Stanislava Grosse zavázala
stěžovatelka dodat do týdne, což se však nestalo, a to ani po opakovaných telefonických výzvách.
Stěžovatelka uváděla, že je nemocná, proto JUDr. Stanislav Gross vyžadoval potvrzení o nemoci,
které však také nebylo dodáno. Dne 23. 6. 2010 JUDr. Stanislav Gross kontaktoval opět
stěžovatelku s dotazem, zda-li je zdravotně v pořádku a za účelem prodiskutování dalšího
postupu, tato výzva však zůstala ze strany stěžovatelky bez odpovědi. JUDr. Stanislav Gross dále
potvrzuje, že mu byl zaslán stěžovatelkou e -mail, ve kterém byl odkaz na internetové stránky
stěžovatelky. Na to však JUDr. Stanislav Gross stěžovatelku požádal o zaslání explicitního
souhlasu se zpřístupněním jejích internetových stránek, aby tento mohl následně odeslat soudu.
Na tuto zprávu však stěžovatelka opět nereagovala a souhlas nezaslala. V závěru svého podání
JUDr. Stanislav Gross uvádí, že se na základě výše uvedeného domnívá, že stěžovatelka
mu nedůvěřuje, uvádí ve svém vyjádření nepravdy a také dle jeho názoru neposkytuje
jako klientka dostatečnou součinnost, takže dle jeho názoru nelze re alizovat právní zastoupení.
Ke svému vyjádření ke kasační stížnosti JUDr. Stanislav Gross přikládá kromě plné moci
pro zastupování Mgr. M. Š. též kopii záznamu o právní konzultaci ze dne 19. 4. 2010, kopii e-
mailu ze dne 10. 5. 2010 (tento e -mail obsahuje vyjádření JUDr. Stanislava Grosse k dotazu
stěžovatelky na případný střet zájmů), kopii e -mailu ze dne 23. 6. 2010 a kopii dalšího e -mailu ze
dne 23. 6. 2010.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Krajský soud po podání kasační stížnosti postupoval ve smyslu §108 odst. 1 s. ř. s.
a předložil kasační stížnost s příslušnými spisy Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.).
Stěžovatelka je též zastoupena advokátem, i když ani případná absence zastoupení advokátem
by v tomto případě podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nebránila meritornímu
projednání kasační stížnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2009,
č. j. 7 Azs 62/2009 - 69, dostupný z www.nssoud.cz.)
Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k meritornímu posouzení kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom považuje za vhodné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti
se uplatňuje zásada koncentrace řízení, která neumožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přihlížet
v řízení o kasační stížnosti ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnit až poté, co bylo vydáno
napadené rozhodnutí (ust. §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto nepřihlížel
při rozhodování k námitkám a tvrzením účastníků týkajících se vývoje a dalšího průběhu
zastupování mezi JUDr. Stanislavem Grossem a stěžovatelkou po dni, kdy bylo vydáno kasační
stížností napadené usnesení, tedy po 20. 5. 2010. Nejvyšší správní soud také při rozhodování
nepřihlížel k námitkám a tvrzením stěžovatelky, které směřovaly zejména k otázce, která je
předmětem řízení vedeného u krajského soudu, ve kterém byl stěžovatelce zástupce soudem
ustanoven a které se netýkaly předmětu řízení o kasační stížnosti. Předmětem řízení je
přitom otázka zproštění soudem ustanoveného zástupce JUDr. Stanislava Grosse povinnosti
zastupovat stěžovatelku.
Z obsahu kasační stížností napadeného usnesení krajského soudu a z vyjádření
JUDr. Stanislava Grosse ke kasační stížnosti vyplývá, že žádost o zproštění zastupování
stěžovatelky byla podána ze dvou důvodů. Prvním důvodem bylo neposkytnutí součinnosti
ze strany stěžovatelky a druhým důvodem byla ztráta důvěry ve vztahu mezi klientem
a ustanoveným zástupcem. Pokud jde o otázku neposkytnutí součinnosti ze strany stěžovatelky
svému ustanovenému zástupci, ztotožňuje se zdejší soud s argumentací a odůvodněním krajského
soudu. Podle názoru zdejšího soudu nebyl v době rozhodování krajského soudu dán skutečně
závažný důvod pro zásah soudu v podobě zproštění ustanoveného advokáta povinnosti
zastupovat stěžovatelku, protože tvrzené neposkytnutí součinnosti se v dané chvíli opíralo
pouze o jeden exces, který navíc (jak uvádí krajský soud) mohl být způsoben nejistotou
stěžovatelky ohledně vyřízení jejího již učiněného podání.
Dalším důvodem pro podání žádosti o zproštění povinnosti zastupovat stěžovatelku byla
tvrzená ztráta důvěry. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení krajského soudu i z vyjádření
JUDr. Stanislava Grosse ke kasační stížnosti, tvrzená ztráta důvěry měla vyplývat z toho,
že stěžovatelka se dne 3. 5. 2010 dotázala prostřednictvím e -mailu JUDr. Stanislava Grosse
na případný střet zájmů, který by mohl existovat ve vztahu mezi ní a JUDr. Stanislavem Grossem.
Tato obava stěžovatelky vyplývala z mediálních informací, že JUDr. Stanislav Gross byl
zainteresován na záležitostech Třineckých železáren, a. s., případně společnosti MORAVIA
ENERGO v době, kdy byl členem vlády, která rozhodovala o věcech Třineckých železáren, a. s.
Stěžovatelka v tomto e-mailu výslovně uvádí, že informace médií sice bere s rezervou,
ale i přesto svůj dotaz vznáší vzhledem k tomu, že právě dnešní Třinecké železárny, a. s.,
odpovídají za úraz, který jí podle jejího názoru přivodil plnou invaliditu. N ejvyšší správní soud
považuje za nutné konstatovat, že jde o dotaz zdvořilý, který není vznesen nijak hanlivě
či urážlivě, stěžovatelka z ničeho svého zástupce neobviňuje, navíc v tomto dotazu uvádí i jistou
pochybnost o pravdivosti uvedených mediálních zpráv a taktéž uvádí, že se pouze chce ujistit
z určité opatrnosti o neexistenci střetu zájmů. I v tomto ohledu se zdejší soud ztotožňuje
s precizním odůvodněním krajského soudu, který konstatoval zdvořilost dotazu stěžovatelky
a také to, že osoba, která v minulosti zastávala funkci takto vysoce postaveného ústavního
činitele, si musí být vědoma zvýšeného mediálního zájmu, který s sebou tato funkce nevyhnutelně
přináší, a také s tím spojeného rizika šíření zkreslených informací o své vlastní osobě,
přičemž si tato osoba musí být vědoma i toho, že dopady tohoto zvýšeného mediálního zájmu
se mohou projevovat v jejím běžném profesním životě i po skončení výkonu funkce ústavního
činitele.
Stěžovatelka však ve své kasační stížnosti přináší jiný pohled na věc, kter ý nebyl
dle jejího názoru dostatečně zohledněn krajským soudem při jeho rozhodování. Jde o námitku
stěžovatelky, že k narušení důvěry mezi ní a ustanoveným zástupcem JUDr. Stanislavem
Grossem mělo dojít zejména tím, že JUDr. Stanislav Gross nereagoval, nec htěl reagovat či nebyl
schopen reagovat na podezření, že zájmy klientky mohou být v rozporu s jeho zájmy
nebo se zájmy jeho obchodních partnerů. Již samotnou skutečností „nereagování“ mělo
podle názoru stěžovatelky dojít k narušení nezbytné důvěry mezi advokátem a klientem,
a to bez ohledu na skutečnou důvodnost či nedůvodnost takového podezření.
Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, že na e -mailovou zprávu stěžovatelky ze dne
3. 5. 2010, kterou se stěžovatelka ujišťovala o neexistenci případného střetu zájmů, reagoval
JUDr. Stanislav Gross opět e-mailem dne 10. 5. 2010. V tomto e-mailu konstatuje, že vzhledem
ke stěžovatelkou položené otázce se domnívá, že stěžovatelka má pochybnosti
o jeho „nepodjatosti směrem k žalovanému“ a tyto její pochybnosti plně respektuje. Dále
JUDr. Stanislav Gross v této e-mailové zprávě uvádí, že podle jeho názoru je pro spolupráci
advokáta a klienta nezbytné, aby mezi nimi byla maximální důvěra a dále, že vzhledem k tomuto
a dalším možným pochybnostem stěžovatelky po ukončení jí vedeného sporu, se domnívá,
že bude vhodné, aby stěžovatelku zastupoval jiný advokát, se kterým bude vzájemná důvěra
na vysoké úrovni. Dále JUDr. Stanislav Gross v této své reakci na dotaz stěžovatelky uvádí,
že rozumí jejím pochybnostem a nechce, aby stěžovatelka měla pocit vnitřní nejistoty,
kterého ji může jen těžko zbavit, a že o vzniklé situaci uvědomí i příslušný soud.
Na tomto místě se zdejšímu soudu jeví jako vhodné konstatovat, že žalovanou
v probíhajícím řízení je Česká správa sociálního za bezpečení, nikoliv společnost Třinecké
železárny, a. s. Proto vyvstává určitá pochybnost, zda by vůbec mohlo reálně dojít
k tak intenzivnímu střetu zájmů ustanoveného zástupce JUDr. Stanislava Grosse a stěžovatelky,
jakého se stěžovatelka zřejmě obává. Dá le k relevantní právní úpravě: podle ustanovení §20
odst. 2 zákona o advokacii „je advokát oprávněn smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět, popřípadě
požádat o zrušení ustanovení nebo požádat Komoru o určení jiného advokáta, dojde -li k narušení nezbytné důvěry
mezi ním a klientem nebo neposkytuje -li klient potřebnou součinnost“. Dle ust. §19 odst.1 písm. e)
téhož zákona je advokát povinen poskytnutí právních služeb odmítnout, jestliže „zájmy toho,
kdo o poskytnutí právních služeb žádá, jsou v roz poru se zájmy advokáta nebo osoby advokátovi blízké“.
Ust. §20 odst. 1 zákona o advokacii pak stanoví, že „advokát je povinen smlouvu o poskytování právních
služeb vypovědět, popřípadě požádat o zrušení ustanovení nebo požádat Komoru o určení jiného advok áta, zjistí-li
dodatečně skutečnosti uvedené v §19“. Z předestřené právní úpravy především vyplývá, že v případě,
kdy by po ustanovení advokáta soudem byl skutečně dán střet zájmů mezi advokátem a klientem,
je advokát povinen podat soudu návrh na zrušení svého ustanovení. Pokud by tak neučinil, může
z tohoto opomenutí pro něj vyplývat právní odpovědnost předpokládaná zákonem o advokacii.
Je tedy především zákonnou povinností samotného advokáta, aby chránil klienta před případným
střetem zájmů postupem předpokládaným zákonem o advokacii.
V projednávaném případě stěžovatelka tvrdí ztrátu důvěry mezi ní a ustanoveným
zástupcem plynoucí z toho, že ustanovený zástupce nereagoval přímou odpovědí
na stěžovatelčinu obavu ze střetu zájmů. Přitom odpověď JUDr. Stan islava Grosse stěžovatelce
opravdu neobsahuje explicitní vyjádření k existenci případného střetu zájmů a lze přisvědčit
stěžovatelce, že tento fakt k upevnění důvěry ve vztahu advokáta a klienta nepřispívá. Z reakce
JUDr. Stanislava Grosse na e-mail stěžovatelky je však zřejmé, že JUDr. Stanislav Gross
již samotný dotaz stěžovatelky na případný střet zájmů vyhodnotil jako natolik intenzivní projev
nedůvěry, že již samotná pochybnost takto stěžovatelkou vyjádřená odůvodňuje zproštění
povinnosti zastupovat stěžovatelku ve smyslu ust. §20 odst.2 zákona o advokacii,
a proto také pravděpodobně již nepovažoval za nutné na dotaz stěžovatelky reagovat
jinak než prostým sdělením, že z důvodu ztráty důvěry podá žádost soudu o zproštění povinnosti
zastupovat stěžovatelku. Jak však vyplynulo z opakovaného vyhodnocení této situace
provedeného nejprve krajským soudem a pak i Nejvyšším správním soudem, tento dotaz sám
o sobě nelze považovat za tak závažné narušení důvěry mezi advokátem a klientem,
aby odůvodňovalo zásah soudu spočívající ve zproštění povinnosti zastupovat stěžovatelku.
Lze tedy předpokládat, že JUDr. Stanislav Gross bude na tento přímý avšak zdvořilý dotaz
stěžovatelky reagovat napříště jasnějším sdělením, protože nyní, po opakovaně provedeném
soudním přezkoumání, tomu již nemohou nijak bránit pochybnosti o tom, zda je i po vznesení
tohoto dotazu stěžovatelkou vůbec ještě dán dostatečný standard důvěry mezi stěžovatelkou
a jejím ustanoveným zástupcem JUDr. Stanislavem Grossem nutný ve smyslu zákona o advokac ii
pro pokračování v zastupování stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené a také na již nastíněné pochybnosti o reálnosti případného
střetu zájmů, které vzbuzuje již sám fakt, že Třinecké železárny, a. s., vůbec nejsou účastníkem
řízení, pro které byl JUDr. Stanislav Gross stěžovatelce ustanoven jako zástupce, došel Nejvyšší
správní soud k závěru, že v soudnímu přezkoumání podrobené fázi řízení nebyly objektivně dány
reálné indicie, které by byly objektivně způsobilé vzbuzovat skutečně odůvodněnou obavu
stěžovatelky z existujícího střetu zájmů a tak v podstatné míře narušovat vzájemnou důvěru
mezi ní a JUDr. Stanislavem Grossem jako jejím zástupcem. Proto podle názoru Nejvyššího
správního soudu ani není objektivně možné, aby v soudnímu přezkumu podrobené fázi řízení
existovalo natolik intenzivní narušení důvěry mezi JUDr. Stanislavem Grossem a stěžovatelkou,
že by odůvodňovalo tak razantní zásah soudu, jakým je zproštění povinnosti zastupovat
stěžovatelku.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal v kasační stížností napadeném usnesení krajského
soudu stěžovatelkou tvrzenou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
ve smyslu ust.§103 odst.1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka dále tvrdila důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s . ř. s.,
který předpokládá tvrzení, že v projednávané věci existuje vada řízení spočívající v tom,
že „skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považ uje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost“. Tento stížnostní důvod se zcela
zjevně vztahuje na případy, kdy krajský soud rozhodující ve správním soudnictví nezrušil
soudnímu přezkoumání podrobené rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení před správním
orgánem, ze kterého soudnímu přezkoumání podrobené rozhodnutí vzešlo, ač tak učinit měl,
protože byly dány vady řízení před správním orgánem uvedené v tomto ustanovení s. ř. s.
V projednávané věci však vydání kasační stížností napadeného rozhodnutí žádné řízení
před správním orgánem nepředcházelo, neboť šlo pouze o procesní rozhodnutí krajského soudu
vydané na základě žádosti JUDr. Stanislava Grosse o zproštění zastupování stěžovatelky podané
až v řízení před krajským soudem. Proto stěžovatelkou tvrzený důvod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. ani nemůže být v projednávané věci dán.
Posledním stěžovatelkou tvrzeným důvodem kasační stížnosti byl stížnostní důvod
podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatel nost spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
K problematice nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud
již vyjádřil např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaného
pod č. 133/2004 Sb. NSS, „lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat
takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně s oud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl,
odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze
rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze p ovažovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“ Kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
tedy s ohledem na výše předestřenou judikaturu nelze považovat za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, neboť lze jednoznačně rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, jak bylo
rozhodnuto a o jaké věci, kdo jsou účastníci řízení, kdo byl rozhodnutím z avázán, apod. Kasační
stížností napadené usnesení krajského soudu též nelze považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. Naopak lze konstatovat, že toto rozhodnutí je poměrně precizně
odůvodněno - důvody pro postup soudu jsou tedy zcela jasně seznatelné a skutková zjištění,
o která je opřeno, jsou srozumitelná a lze je považovat za dostatečná, jak vyplývá i z toho, co bylo
již uvedeno výše.
Řízení před krajským soudem též nevykazovalo jiné vady řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka navíc v kasační stížnosti ani nespecifikovala, z jakých důvodů
by podle jejího názoru mělo řízení před krajským soudem trpět jinou vadou, která způsobuje
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že dle §106
odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost kromě obecných náležitostí obsahovat i vylíčení konkrétních
skutečnosti, v nichž stěžovatel spatřuje naplnění důvodů, pro které lze kasační stížnost podat tak,
jak jsou uvedeny v §103 odst. 1 s. ř. s. Nedostačující je tedy toliko obecný odkaz na příslušný
zákonný důvod kasační stížnosti uvedený v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. bez uvedení konkrétních
pochybení, kterých se měl soud v předcházejícím řízení dopustit. Touto otázkou se zdejší soud
v minulosti již opakovaně zabýval, a to např. v usnesení č. j. 6 Ans 7/2010 - 85, kde se mimo
jiné uvádí:„Namísto prostého odkazu na zákonné ustanovení, byl stěžovatel ve svém podání povinen uvést
konkrétní skutečnosti a doplnit je svou právní argumentací, tj. vylíčit, jakých konkrétních kroků, úkonů a úvah
se měl Městský soud v Praze dopustit v procesu vydání napadeného usnesení, a ozřejmit, proč se podle něj jeví
jako nezákonné. V rámci takové právní argumentace se nelze spokojit pouze s takto obecně formulovanými
námitkami, neboť ty ve světle ustálené a vnitřně jednotné judikatury Nejvyššího správního soudu nejsou
považovány za stížní důvody ve smyslu ustanovení §103 s. ř. s.“
Nejvyšší správní soud tedy neshledal ani stěžovatelkou tvrzenou nepřezkoumatelnost
kasační stížností napadeného usnesení krajského soudu ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a rozhodl tedy o kasační stížnosti tak, že ji v souladu s ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto jí nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení, a žalovaná na jejich náhradu nemá podle §60
odst. 2 s. ř. s. právo (ostatně jí žádné náklady s tímto řízením nevznikly).
Stěžovatelce byl k ochraně jejích zájmů pro řízení o kasační stížnosti ustanoven
usnesením Krajského soudu v Ostravě zástupcem advokát JUDr. Kolja Kubíček v souladu
s ust. §35 odst. 8 s. ř. s. V případě takovéhoto us tanovení advokáta platí hotové výdaje
za zastupování a odměnu za zastupování stát. Ustanovený zástupce stěžovatelky však hotové
výdaje ani odměnu za zastupování v řízení u zdejšího soudu nevyčíslil, proto o nich bylo
rozhodnuto na základě skutečností zřejmých ze spisu. Po prostudování spisu Nejvyšší správní
soud zjistil, že právní zástupce stěžovatelky uskutečnil podáním ze dne 15. 6. 2010 (které bylo
soudu doručeno dne 16. 6. 2010) doplnění kasační stížnosti. Další doplnění kasační stížnosti
provedl na výslovný písemný pokyn stěžovatelky její zástupce podáním ze dne 30. 7. 2010,
které bylo soudu doručeno 2. 8. 2010. Z toho je tedy zřejmé, že ustanovený zástupce JUDr. Kolja
Kubíček provedl ve věci úkony doplnění kasační stížnosti celkem dvěma podáními. Podle §11
odst. 1 advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna za každý z úkonů právní služby
v citovaném ustanovení uvedených. Podání písemného doplnění kasační stížnosti z 15. 6. 2010
a ze dne 30. 7. 2010 je úkonem, za který náleží advokátu odměna podle §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu. Výše mimosmluvní odměny se pak stanoví podle sazby mimosmluvní
odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci
vykonal (§6 odst. 1 advokátního tarifu), přičemž v projednávané věci šlo o dva úkony právní
služby. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatelky
odměnu za dva úkony právní služby po 500 Kč (§7 a §9 odst. 2 advokátního tarifu - sazba
mimosmluvní odměny činí ve věcech důchodového pojištění, o které se v daném případě jedná,
částku 1000 Kč, takže odměna za úkon činí 500 Kč). Kromě mimosmluvní odměny náleží
ustanovenému zástupci stěžovatelky též náhrada hotových výdajů podle §13 advokátního tarifu,
a to v projednávané věci za dva úkony právní služby, která činí dle ust. §13 odst. 3 advokátního
tarifu 600 Kč. Ze spisu nebylo zjištěno, že by ustanovený zástupce stěžovatelky byl plátcem daně
z přidané hodnoty. Ustanovenému zástupci stěžovatelky tedy náleží odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů v celkové výši 1600 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. září 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu