ECLI:CZ:NSS:2013:6.ADS.9.2013:31
sp. zn. 6 Ads 9/2013 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: V. M.,
zastoupen JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou, se sídlem 28. října 184, Příbram, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem Lannova
193/26, České Budějovice, proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 6. 2012, č. j. ŘKŘ - 673/2012,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 4. 12. 2012, č. j. 10 A 60/2012 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku
4114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Dagmar Říhové,
advokátky.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ředitele pro řízení lidských zdrojů žalované ve věcech služebního poměru
ze dne 15. 12. 2011, č. ŘLZ-1730/2011, byla zamítnuta žádost žalobce o zpětné doplacení
150 hodin za výkon služby přesčas za roky 2008, 2009 a 2010.
Rozhodnutím ředitele pro řízení lidských zdrojů žalované ve věcech služebního poměru
ze dne 3. 1. 2011, č. ŘLZ-13/2011, bylo podle §155 a §156 odst. 1 a 2 zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „služební zákon“), přiznáno žalobci odchodné ve výši 283 200 Kč.
Ředitel žalované rozhodnutím ve věcech služebního poměru ze dne 11. 6. 2012,
č. ŘKŘ-673/2012, podle §190 odst. 8 služebního zákona odvolání žalobce proti oběma těmto
rozhodnutím prvního stupně zamítl a odvoláním napadená rozhodnutí potvrdil.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 12. 2012,
č. j. 10 A 60/2012 – 52, uvedené rozhodnutí o odvolání zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že žalobce požaduje doplatit výkon služby
přesčas do limitu 150 hodin v kalendářních letech 2008, 2009 a 2010 a tento doplatek zohlednit
při stanovení výše odchodného, neboť podle něho služba přesčas nebyla nařízena v důležitém
zájmu služby a přesčasové hodiny nebyly ničím odůvodněny.
Soud připomněl, že v dané věci přezkoumává v pořadí již druhé rozhodnutí žalované
o odvolání proti zamítnutí žádosti žalobce o zpětné doplacení 150 hodin za výkon služby přesčas
za roky 2008, 2009 a 2010. Předchozí rozhodnutí o odvolání bylo zrušeno rozsudkem Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2011, č. j. 10 A 42/2011 - 34, a věc byla vrácena
žalované k dalšímu řízení. V něm byla žalovaná zavázána právním názorem soudu,
podle něhož je zapotřebí vycházet z výjimečnosti služby přesčas, neboť zákonodárce
její přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž splnění ji nelze
nařídit. Soud zdůraznil, že výjimečnost služby přesčas ani důležitý zájem služby nejsou dány
v případech dlouhodobého a vědomého přístupu žalované při řešení nedostatečného
personálního obsazení příslušného útvaru. Vznik neočekávané situace odůvodňující nařízení
služby přesčas si lze představit jen kupříkladu při momentální indispozici či absenci některého
z příslušníků daného útvaru, např. kvůli zdravotním či jiným důvodům. Relevantním důvodem
pro nařízení služby přesčas však nemůže být dlouhodobé či trvalé nahrazování nedostatku osob
zvýšenými nároky na stávající příslušníky s odkazem na důležitý zájem služby. Takto zaujatý
právní názor Krajského soudu v Českých Budějovicích byl aprobován Nejvyšším správním
soudem v rozsudku ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 – 126, jímž soud zamítl kasační
stížnost žalované proti rozsudku krajského soudu ze dne 5. 10. 2011, č. j. 10 A 42/2011 - 34,
kterým bylo zrušeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského
kraje ze dne 19. 4. 2011, č. j. ŘKŘ-652/2011, pro vady řízení a věc vrácena žalované k dalšímu
řízení.
Tomuto závaznému právnímu názoru vyslovenému v předchozím rozsudku
však podle soudu nevyhovělo ani druhé rozhodnutí žalované o odvolání. Z něho totiž není
přezkoumatelné, kdy konkrétně došlo ke vzniku neočekávané situace způsobené například
momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků daného útvaru a návazně
na tuto neočekávaně vzniklou situaci bylo třeba žalobci nařídit službu přesčas. Z toho důvodu
nelze vyvrátit tvrzení žalobce, že k nařizování služby přesčas docházelo v rozporu s §54
odst. 1 služebního zákona, neboť na operačním středisku v Písku byly dlouhodobě plánovány
přesčasy za účelem řešení neuspokojivé personální situace. Obstát přitom nemůže vysvětlení
žalované, že k nařizování služby přesčas docházelo na základě dohody s pracovníkem,
a nikoliv rozkazu. Sama žalovaná v rozhodnutí uvádí, že tak jak je koncipována právní úprava,
není vyloučena situace, kdy služební funkcionář již předem ví, že úkol vyplývající z bezpečnostní
situace nelze podřízenými příslušníky zvládnout toliko prostřednictvím využití jejich základní
doby služby v týdnu, a tudíž dochází k nařízení služby přesčas s určitým časovým předstihem.
Toto vysvětlení žalované potvrzuje názor žalobce, že k nařizování služby nedocházelo v souladu
s §54 služebního zákona.
Proto soud uzavřel, že z žalobou napadeného rozhodnutí nebylo možné přezkoumat,
zda žalobci byla nařizována služba přesčas v souladu se zákonem a nebylo tohoto institutu
využíváno k jiným účelům a za jiných podmínek, než připouští platná právní úprava,
což má zásadní význam pro posuzovanou věc.
S ohledem na tyto skutečnosti shledal krajský soud rozhodnutí žalované o odvolání
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, a proto ho podle §76 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), bez jednání
zrušil a věc podle §78 odst. 4 téhož zákona vrátil žalované k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, který je uveden v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že podle §171 písm. h) služebního zákona
se řízení ve věcech služebního nevztahuje na nařízení služby přesčas, přičemž pravomoc
rozhodnout o této záležitosti náleží nejblíže nadřízenému vedoucímu příslušníkovi,
který podle §5 odst. 1 služebního zákona řídí výkon služby dalších příslušníků
a dává podřízeným příslušníkům rozkazy k výkonu služby. Tento úkon směřující ke stanovení
času výkonu služby tedy služební zákon vylučuje z formalizovaného řízení ve věcech služebního
poměru, v důsledku čehož má povahu rozkazu (řídícího aktu) vedoucího příslušníka, jenž vyplývá
z konkrétní a aktuální potřeby výkonu služby. Takovému rozkazu se musí podřízený příslušník
podrobit pod hrozbou spáchání trestného činu.
Samotná forma nařízení služby přesčas není zákonem stanovena, takže lze akceptovat
i ústní sdělení příslušnému policistovi. Ústní forma nařízení služby přesčas je v praxi Policie
České republiky obvyklá a používá se i v rámci integrovaného operačního střediska
(dále jen „IOS“). Tuto změnu výkonu služby je přitom povinen nadřízený vedoucí policista
okamžitě zapracovat písemně do plánu služeb, čímž jedině lze zajistit bezproblémové softwarové
zúčtování výkonu služby.
Službu přesčas tedy nařizuje vedoucí příslušník, a nikoliv jakýsi správní orgán či služební
funkcionář nadaný pravomocí jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru. Činí tak často
ústně a ve velmi mnoha situacích, kdy není možné splnit služební úkol těmi silami,
které má k dispozici. Mnohdy vedoucí příslušník rozhoduje na základě momentální bezpečnostní
situace, která mu z důvodu nebezpečí z prodlení nedává prostor pro užití správního uvážení
ani důkladné odůvodnění nařízení služby přesčas. Není proto reálné, aby nadřízený příslušník
musel u každé služby přesčas uvádět konkrétní důvody pro její nařízení. Tím není zpochybněna
povinnost sdělit příslušníkovi, jaký důležitý zájem služby vedl k nařízení služby přesčas.
Rozsah tohoto sdělení však musí odpovídat konkrétní situaci, při níž je služba přesčas
nařizována.
Podle logiky krajského soudu by musel být požadavek na jednoznačný, průkazný
a nezpochybnitelný způsob prokazování existence důvodů služby přesčas vztažen
i na další případy, kdy není vedeno řízení ve věcech služebního poměru. Krajský soud tak svou
úvahou založil možnost rozšířit své právo přezkumu i na rozhodnutí, kterými vedoucí příslušníci
ukládají úkoly směřující ke způsobu, době a rozsahu výkonu služby podřízených příslušníků.
O nařízení služby přesčas tedy není vedeno řízení ve věcech služebního poměru,
v němž by se vydávalo formalizované písemné rozhodnutí, proti němuž by bylo možné podat
odvolání. V důsledku toho není možný soudní přezkum služby přesčas ani konkrétních důvodů,
které v jednotlivých případech vedly k jejímu nařízení.
Dále stěžovatelka namítla, že služební zákon upravuje v §52 základní dobu služby
v týdnu a v §54 službu přesčas. Policistovi je možné nařídit službu přesčas
buď podle §54 odst. 1 služebního zákona do 150 hodin za kalendářní rok z důvodu důležitého
zájmu služby, nebo podle odstavce druhého téhož ustanovení nad tento limit při vyhlášení
krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu. Jinou kategorii doby služby
služební zákon nevymezuje, a proto každá služba konaná nad základní dobu služby v týdnu
je službou přesčas. I kdyby tedy služba přesčas byla nařízena neoprávněně, zůstává službou
přesčas, k jejímuž výkonu se přihlíží při stanovení služebního příjmu. Její případné neoprávněné
nařízení ji z režimu odměňování služby přesčas nemůže vyloučit, protože ustanovení §112
odst. 2 a §125 služebního zákona takový postup neumožňují. Podle §112 odst. 2 služebního
zákona je totiž příslušníkovi stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas
v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, bez ohledu na to, zda přesčasová služba byla nařízena
či nikoliv. Teprve až za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce
má příslušník nárok na náhradní volno a neposkytne-li mu jej bezpečnostní sbor v době
tří kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté době, má poté nárok
na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku,
jak vyplývá z §125 odst. 1 služebního zákona.
Také Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 20/09, konstatoval,
že tarifní plat příslušníka jako základní složka jeho služebního příjmu již v sobě zahrnuje odměnu
za případnou službu přesčas v maximálním rozsahu 150 hodin za kalendářní rok. V kontextu
tohoto nálezu by tak o zákonnosti přesčasových služeb do uvedeného limitu bylo
možné pochybovat jen v případě, kdyby je nadřízený příslušník nařizoval zcela evidentně
diskriminačně. Z dokumentů založených ve spise však taková skutečnost nikterak nevyplývá.
Stěžovatelka také namítla, že výklad §201 služebního zákona provedený krajským
soudem je nutné odmítnout, a to kromě jiného na základě argumentu per reductionem ad absurdum.
Důsledné dodržování zákazu nařizování služby přesčas v případech dočasného
nebo i dlouhodobého personálního neobsazení některých útvarů by totiž mělo za následek
nesplnění úkolů, které bezpečnostním sborům ukládají příslušné právní předpisy. Počty
příslušníků určuje vláda, přičemž soudu jsou jistě známy okolnosti, za nichž došlo k zásadní
redukci počtu příslušníků. Pokud tedy v důsledku nedostatku příslušníků není možné zajistit
základní činnosti daného útvaru, nelze se řídit názorem soudu a nenařizovat službu přesčas.
Důležitý zájem služby přitom nemůže být vykládán jinak, než jak je definovaný v §201
odst. 1 služebního zákona, tedy jako zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění
jeho úkolů. Přestože je tedy dlouhodobé využívání služby přesčas v důsledku nedostačeného
personálního obsazení útvaru nesystémové a nese s sebou značné problémy a důsledky,
není možné jej považovat za fenomén, který vyloučí existenci důležitého zájmu služby,
jak se uvádí v rozhodnutí krajského soudu.
Soudy ani jiné orgány státu tedy nejsou a ani nemohou být příslušné k posuzování toho,
co je a co není důležitým zájmem služby. Toto posouzení náleží výlučně vedoucím příslušníkům
bezpečnostních sborů, kteří jako jediní jsou schopni takový zájem identifikovat a zvolit
prostředky k jeho naplnění.
Dále stěžovatelka namítla, že v odvolacím řízení bylo provedeno dostatečné dokazování,
kterým bylo prokázáno, že žalobci bylo v letech 2008, 2009 a 2010 nařízeno odpracovat službu
přesčas do limitu 150 neplacených hodin v důležitém zájmu služby, který byl spatřován v zajištění
24 hodinového chodu a plné funkčnosti operačního střediska v Písku. Zákonnost nařízení služeb
přesčas do uvedeného limitu byla prokázána zejména výslechy přímých nadřízených žalobce.
Potřeba náležitého zajištění činnosti operačního střediska v Písku vyplývala z úkolů
operačních středisek uvedených v závazném pokynu policejního prezidenta č. 17/2005,
kterým se upravuje jednotný výkon služby operačních středisek Policie ČR. Ode dne 18. 8. 2009
upravuje úkoly operačních středisek a IOS závazný pokyn policejního prezidenta č. 109/2009,
o operačních střediscích, podle něhož je IOS útvarem Policie ČR příslušného územního celku
s přísným režimovým opatřením, který se mimo plnění součinnostně bezpečnostních
a preventivních úkolů podílí i na plnění represivně bezpečnostních úkolů kraje
a v rámci integrovaného záchranného systému i na plnění bezpečnostních úkolů České republiky.
O významném postavení IOS v rámci jednotlivých útvarů Policie České republiky svědčí
i to, že je v něm výkon služby prováděn v nepřetržitém provozu, a to v plánovaných směnách
operačního dne s dobou výkonu služby v délce zpravidla 12 hodin, nepřesahující však 24 hodin.
Vzhledem k důležitosti plnění úkolů Policie České republiky s rozsahem na území kraje až celého
státu je dáno i nezastupitelné postavení příslušníka zařazeného na IOS. Významu jeho postavení
odpovídají také jeho pravomoci, neboť podle čl. 5 odst. 1 písm. b) a c) závazného pokynu
policejního prezidenta č. 109/2009 policista zařazený na operačním středisku například
„organizuje, zabezpečuje, a samostatně řídí, v případech nebezpeční z prodlení, nebo hrozí-li závažné následky,
nezbytná opatření zejména podle typových plánů a projektů; o těchto opatřeních informuje příslušné vedoucí
policisty“ a „organizuje a operativně řídí v případě nepřítomnosti nebo nedosažitelnosti příslušných vedoucích
policistů bezpečnostní opatření k řešení bezpečnostní situace; o přijatých opatřeních neprodleně informuje příslušné
vedoucí policisty“. V uvedených případech tedy rozhodují policisté zařazení na IOS nejen
v důležitém zájmu služby, nýbrž i v důležitém zájmu státu. Na operační střediska v rámci České
republiky je nasměrována též „NÁRODNÍ TÍSŇOVÁ LINKA 158“.
Zajištění chodu a plnění úkolů operačního střediska je tedy vždy v důležitém zájmu služby
ve smyslu §201 služebního zákona. Taková činnost zároveň naplňuje úkoly policie vymezené
v §2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.
Konečně stěžovatelka namítla, že žalobce během posuzovaného období nikdy nevnesl
námitku proti nařizování služby přesčas a poprvé její nezákonnost namítal až v době skončení
jeho služebního poměru. Z toho lze jednoznačně usuzovat na účelovou snahu žalobce nejen
o získání finančních prostředků za proplacení domněle nezákonně nařízených služeb přesčas,
ale zejména o dosažení zvýšení průměrného služebního příjmu, který má následně vliv na další
nároky vyplývající ze služebního zákona, tj. zejména výsluhový příspěvek.
Podle stěžovatelky tedy příslušní služební funkcionáři postupovali v dané věci v souladu
s platnou a účinnou právní úpravou a správně aplikovali příslušná ustanovení služebního zákona.
Proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2012, č. j. 10 A 60/2012 - 52, zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti podotkl, že Nejvyšší správní soud
svým rozsudkem ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 – 126, zamítl kasační stížnost žalované
ve stejné věci a v odůvodnění svého rozhodnutí se plně ztotožnil s rozhodnutím a výkladem
pojmů v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2011,
č. j. 10 A 42/2011 - 34. V souzené věci má žalobce za to, že Krajský soud v Českých
Budějovicích, který rozsudkem ze dne 4. 12. 2011, č. j. 10 A 60/2012 – 52, zrušil rozhodnutí
žalované ze dne 11. 6. 2012, č. ŘKŘ-673/2012, a věc vrátil k dalšímu řízení, rozhodl správně,
přičemž vzal v úvahu právní výklad a stanovisko obsažené v citovaném rozsudku Nejvyššího
správního soudu. Žalobce především uvedl, že argumentaci žalovaného považuje za účelovou,
neboť popírá rozhodnutí, závazné pokyny a rozkazy vydané k předmětu sporu nadřízenými
složkami policie v dřívější době. Dodává v této souvislosti, že přezkoumatelnost služby přesčas
je mimo jiné řešena rezortním právním stanoviskem Policejního prezidia, odboru řízení lidských
zdrojů, oddělení právních služeb, ze dne 28. 6. 2011, č. j. PPR-1613-4/ČJ-2011-0099RL.
Podle žalobce řešení jeho žádosti v interním řízení ani již v opakovaném řízení před krajským
soudem, nebyla žalovaná schopna vysvětlit a zdůvodnit, proč a z jakého důvodu bylo nutno
na pracovišti operačního střediska v Písku nařizovat takové množství služby přesčas v průběhu
několika let a není schopna toto doložit. K tvrzení žalované, že soudem požadované „správní
uvážení“ je v takových případech zcela nereálné, poznamenává, že toto tvrzení je účelové,
zavádějící a svědčící spíše o neznalosti či nepochopení obsahu tohoto pojmu. Správní uvážení
je součástí rozhodovací pravomoci služebních funkcionářů a v tomto směru odkazuje žalobce
na publikaci D. Hendrych a kol., Správní právo, Obecná část, 6. vydání, str. 552. Za nepravdivé
považuje tvrzení žalované o začarovaném kruhu, neboť povinnost odůvodňovat nařízení
služby je daná zákonem. S ohledem na zásadu legality proto není možné, aby žalovaná
porušováním povinností stanovených právními předpisy plnila jiné povinnosti. Povinnost,
na kterou se odvolává, tj. zajistit a chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek,
má žalovaná především plnit důsledným plněním povinností stanovených zejména ve služebním
zákoně. S ohledem na uvedené navrhl žalobce zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační
stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační stížnost
podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., a pro tento důvod je kasační stížnost shledána přípustnou. Nejvyšší správní soud
za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních
důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 3, 4 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Problematikou služby přesčas příslušníka bezpečnostního sboru v rozsahu do 150 hodin
v kalendářním roce se již v minulosti zabývaly Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku
ze dne 20. 8. 2010, č. j. 10 A 34/2010 - 28, a Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, (týká se žalobce V. M.), které lze vyhledat
na www.nssoud.cz. V těchto judikátech byly řešeny případy příslušníků Policie České republiky,
kteří byli zařazeni na operačním středisku v Písku jako žalobce v nyní projednávané věci.
Také v těchto případech správní soudy shledaly rozhodnutí žalované nepřezkoumatelnými
pro nedostatek důvodů, neboť v nich nebylo řádně odůvodněno nařizování služby přesčas.
Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 20. 8. 2010,
č. j. 10 A 34/2010 - 28, uvedl tyto skutečnosti:
„[S]lužba přesčas je primárně upravena v ustanovení §54 služebního zákona jako služba vykonávaná
nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn (srov. §52 služebního zákona, podle kterého činí základní
doba služby příslušníka 37,5 hodiny týdně). Podle odst. 1 tohoto ustanovení ji lze nařídit pouze v důležitém
zájmu služby a nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce (a contrario z jiného důvodu a ve větším rozsahu
- vyjma ustanovení §54 odst. 2 služebního zákona - službu přesčas nařídit nelze). S tím služební zákon počítá
i v souvislosti s úpravou výše služebního příjmu, jenž je podle ustanovení §112 odst. 2 služebního zákona
stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Co je důležitý zájem
služby upravuje služební zákon v ustanovení §201 odst. 1 jako zájem bezpečnostního sboru na včasném
a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Nad rozsah výše uvedených 150 přesčasových hodin
v kalendářním roce lze podle ustanovení §54 odst. 2 služebního zákona výkon služby přesčas nařídit
pouze v případě vyhlášení krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, a to po dobu
krizového stavu, resp. po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu.
Zákonodárce již při přijímání služebního zákona předpokládal, že mohou nastat situace,
za kterých bude třeba příslušníkovi nařídit výkon služby přesčas a ten bude mít povinnost tuto službu vykonat ...
. Proto za tím účelem stanovil v ustanovení §54 zákonné podmínky, za kterých (jedině) lze výkon služby přesčas
nařídit. V takovém případě se rozsah 150 přesčasových hodin v kalendářním roce považuje za zohledněný
ve služebním příjmu za výkon služby a příslušník za řádně odpracované hodiny v rámci výkonu služby přesčas
v uvedeném rozsahu další služební příjem nedostane. To mj. také odpovídá úpravě náhradního volna a služebního
příjmu za službu přesčas dle ustanovení §125 služebního zákona, podle něhož má příslušník nárok na náhradní
volno (popř. poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku)
až za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce.
Extrakcí výše uvedených pravidel lze dovodit podmínky, které musí být vždy splněny, má-li být institut
služby přesčas využíván v souladu s platnou právní úpravou. Těmito podmínkami jsou: 1/ důležitý zájem služby,
2/ z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti služby přesčas, 3/ odůvodnění přijetí tohoto opatření
a 4/ maximální rozsah 150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné
případy ve veřejném zájmu.
Výkon služby přesčas v souladu s výše uvedenými pravidly je v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce
presumován ve výši stanoveného služebního příjmu a příslušník tak za něj další (extra) příjem nárokovat nemůže.
Pokud jde o podmínku důležitosti zájmu služby, ponechává zákonodárce pro (služební) praxi značný
aplikační prostor v podobě poměrně široké definice v ustanovení §201 odst. 1 služebního zákona, kdy za důležitý
zájem služby považuje zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru.
Ve vztahu k nařizování služby přesčas tak bude především věcí příslušných vedoucích pracovníků žalované,
aby vždy v mezích daných tímto ustanovením potřebu, rozsah a (vůbec) přípustnost nařízení výkonu služby přesčas
zvážil. S tím na druhé straně souvisí i povinnost takový postup náležitě odůvodnit. Soudy ve správním soudnictví
pak budou moci dodržení vymezených mantinelů správní úvahy posoudit a přezkoumat, a to mj. s ohledem
na odůvodnění, jež musí správní úvahu z podstaty věci doprovázet. Soud v takovém případě nehodnotí výsledek
úvahy správního orgánu, nýbrž pouze to, zda logicky plyne z objektivních okolností a zda k němu správní orgán
dospěl řádným postupem. V daném případě však soud k takovému zhodnocení postupu žalované přistoupit
nemohl, neboť rozhodnutí žalované neobsahuje odůvodnění, jež by činilo toto rozhodnutí přezkoumatelným.
Předpoklad výjimečnosti služby přesčas vyplývá především ze skutečnosti, že zákonodárce její přípustnost
podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace výkon služby přesčas nařídit nelze.
Tuto výjimečnost lze dovodit již ze samostatné úpravy tohoto mimořádného opatření v rámci služebního zákona
jako doplňkového fondu služebních hodin nad zákonem stanovenou základní dobu služby příslušníka v rozsahu
37,5 hodin týdně (§52 odst. 1 služebního zákona). Předpoklad výjimečnosti ostatně potvrzuje i žalovaná
v napadeném rozhodnutí v souvislosti s hodnocením stanoviska Policejního prezidia čj. SP-350/PR-2007
(srov. „Služba přesčas je právními předpisy považována za službu výjimečnou.“). Pokud by zákonodárce býval
předpokládal automatické využívání tohoto fondu v maximálním rozsahu u každého příslušníka, mohl tak učinit
mnohem jednodušším způsobem, a to např. zvýšením rozsahu základní doby služby o cca 2,88 hodiny týdně
(150 hodin / 52 týdnů) na cca 40 hodin týdně, aniž by bylo následně potřeba nařizování výkonu služby přesčas
jakkoliv odůvodňovat či vykazovat a pro další mimořádné situace by ponechal pouze úpravu v ustanovení §52
odst. 2 služebního zákona. Určité ratio při přijímání legislativy je třeba předpokládat, a proto aprobace názoru
žalované o jisté samozřejmosti výkonu služby přesčas nemůže být ze strany soudu přijata. Výjimečnost (a už vůbec
ne důležitý zájem služby) soud nespatřuje ani v řešení nedostatečného personálního obsazení příslušného útvaru,
nadto ještě jako dlouhodobý a vědomý přístup žalované k řešení personálních otázek. Ve vztahu k výkonu agendy
jednotlivými příslušníky si lze představit vznik neočekávané situace způsobené např. momentální indispozicí
či absencí některého z příslušníků např. ze zdravotních či jiných důvodů, jež by byla oprávněně subsumovatelná
pod ustanovení §54, resp. 201 služebního zákona. Takovým případem by ale jistě nebylo dlouhodobé (až trvalé)
nahrazování nedostatku osob zvýšenými nároky (mj. nařizováním služeb přesčas) na stávající příslušníky
s odkazem na důležitý zájem služby. Prostor pro takový výklad platné právní úpravy soud nespatřuje
a ani napadené rozhodnutí se uvedenými námitkami žalobce nezabývá do té míry, aby bylo zřejmé,
z jakých důvodů je žalovaná považuje za neodůvodněné. ...
Soud znovu zdůrazňuje povinnost nařízení služby přesčas vždy řádně odůvodnit. Tento požadavek
vyplývá nejen z obecných pravidel aplikace volné úvahy správního (zde služebního) orgánu
(k tomu srov. již např. judikaturu Vrchního soudu v Praze čj. 6 A 95/93 - 30 ze dne 25. 3. 1994), ale rovněž
z interních předpisů a instrukcí žalované, kdy bylo mj. v rámci porady policejního prezidenta s řediteli PČR,
řediteli služby cizinecké a pohraniční policie, útvaru rychlého nasazení a úřadu služby kriminální policie
a vyšetřování konané dne 17. 5. 2007 v Praze jako trvalý úkol všem služebním funkcionářům a vedoucím
příslušníkům uloženo případné plánování služby přesčas vždy řádně odůvodnit, a to buď důležitým zájmem
služby, vyhlášením krizového stavu nebo ve výjimečných případech veřejným zájmem, jak předpokládá ustanovení
§54 služebního zákona. Soud uzavírá, že napadené rozhodnutí takové odůvodnění neobsahuje a žalovaná
se s námitkami žalobce v tomto rozsahu nevypořádala, nemá soud prostor pro to, aby uvedenou námitku mohl
přezkoumat a posoudit tak oprávněnost, resp. přípustnost nařízení služby přesčas a z toho event. vyplývající
příjmové nároky žalobce. Spis žádné podklady v tomto směru rovněž neobsahuje.
S tím souvisí také nemožnost soudu posoudit přípustnost nařízení přesčasových hodin žalobci v rozsahu
stovek hodin ročně, neboť z postupu žalované není zřejmé, z jakých důvodů práci přesčas v takovém rozsahu
žalobci nařizovala. Odůvodnění má své opodstatnění i z hlediska požadavku právní jistoty a předvídatelnosti
aktů veřejné moci. I kdyby zde byly shledány důvody pro nařízení 150 hodin služby přesčas v kalendářním roce
ve smyslu ustanovení §54 odst. 1 služebního zákona (což ovšem nelze, jak je uvedeno výše, z jednání žalované
pro nedostatek odůvodnění dovodit), pak další přesčasové hodiny nad výše uvedený zákonný limit mohly být
žalovanou oprávněně (ústavně-konformně) nařizovány pouze na základě ustanovení §54 odst. 2 služebního
zákona, tj. za vyhlášeného krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu. Z podkladů
předložených v rámci soudního řízení však tyto podmínky zřejmé nejsou. Odůvodnění využívání uvedeného
(mimořádného) opatření v podobě nařizování služby přesčas chybí. Soud tak nemá možnost posoudit, zda postup
žalované odpovídal platné právní úpravě a zda jsou nároky žalobce za této situace oprávněné.
Soudem proto nelze pro výše uvedené nedostatky posoudit přípustnost nařízené služby přesčas
za podmínek daných v ustanoveních §54 odst. 1 a 2 služebního zákona, rovněž nelze posoudit ani ze strany
žalované provedenou „kategorizaci“ nehrazených (do limitu 150 hodin ročně) a hrazených (nad limit 150 hodin
ročně) nařízených (naplánovaných) a žalobcem řádně odsloužených přesčasových hodin. Jenom tehdy,
pokud by k nařízení služby přesčas došlo v souladu s citovanými ustanoveními služebního zákona, by byl správný
názor žalované o neproplácení prvních 150 přesčasových hodin ročně z důvodu jejich zohlednění při stanovení
služebního příjmu žalobce (§112 odst. 2 služebního zákona).“
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 - 126,
jsou obsaženy tyto úvahy:
„Podle §54 odst. 1 služebního zákona „Příslušníkovi lze v důležitém zájmu služby nařídit výkon
služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce“. Stěžovatel si toto ustanovení ve spojitosti
s §201 služebního zákona a zákonem č. 273/2008 Sb. vykládá tak, že postup, kdy jsou odstraňovány
překážky, které brání v plnění úkolů stanovených zákonem č. 273/2008 Sb., je postup v důležitém zájmu
služby. Následně není rozhodné, o jaké překážky se jedná a jak dlouhé mají trvání, neboť podstata je splnění
právě těchto úkolů. Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu, že s takto pojatým výkladem platné právní
úpravy nelze souhlasit, když předpoklad výjimečnosti služby přesčas vyplývá především ze skutečnosti,
že zákonodárce její přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace výkon
služby přesčas nařídit nelze. Z toho, co stěžovatel uvádí, lze dovodit, že práci přesčas lze nařídit vždy,
kdy je služebnímu funkcionáři známo, že výkon služby nebude možné zajistit s určitým počtem příslušníků
v určitém časovém prostoru. S tímto názorem by bylo možno souhlasit, kdyby ustanovení §54 odst. 1 služebního
zákona znělo tak, že „Příslušníkovi lze nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním
roce“. Takto však uvedené ustanovení nezní, neboť předpokládá, že k nařízení výkonu služby přesčas
lze přistoupit pouze v důležitém zájmu služby. Tento důležitý zájem služby nelze pak shledat v tom,
jak na to poukázal již krajský soud, když je dlouhodobý až trvalý nedostatek osob nahrazován zvýšenými
nároky na stávající příslušníky nařizováním služeb přesčas s odkazem na důležitý zájem služby. Krajský soud
správně prostor pro takový výklad platné právní úpravy nespatřil a správně poukázal na to, že napadené
rozhodnutí se námitkami žalobce nezabývalo do té míry, aby bylo zřejmé, z jakých důvodů je žalovaná považuje
za neodůvodněné. Jak již správně uvedl krajský soud, lze si představit vznik neočekávané situace způsobené
např. momentální indispozici či absenci některého z příslušníků např. ze zdravotních či jiných důvodů, jež by byla
oprávněně subsumovatelná pod §54 resp. §201 služebního zákona. Zda v takovýchto odůvodněných případech
byla žalobci nařizována práce přesčas, však z odůvodnění rozhodnutí žalovaného není vůbec zřejmé.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti opakovaně odkazuje na §171 písm. h) služebního zákona,
podle kterého se na nařizování služby přesčas nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru, takže vedoucí
příslušník není ve smyslu uvedeného ustanovení povinen odůvodňovat nařizování výkonu služby přesčas,
avšak soud vyslovil, že pokud nebude přezkoumatelně odůvodněn, tak je nezákonný, jde o zřejmé nepochopení
odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl,
že nerozporuje tvrzení žalované o tom, že na nařizování služby přesčas se podle §171 písm. h) služebního
zákona nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru. Uvedl-li pak krajský soud, že je třeba, aby žalovaná
jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázala, že služba přesčas není z jejich strany
využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná právní úprava, má to dopad
na případy, kdy jsou uplatňovány nároky vyplývající z nesprávné aplikace §54 odst. 1 služebního zákona,
tak jak je to namítáno žalobcem v tomto případě.“
S těmito závěry se plně ztotožnil Krajský soud v Českých Budějovicích i ve svém dalším
rozsudku ze dne 4. 12. 2012, č. j. 10 A 60/2012 – 52, kterým v rámci nyní posuzované věci zrušil
rozhodnutí o odvolání ředitele žalované ve věcech služebního poměru ze dne 11. 6. 2012,
č. j. ŘKŘ -673/2012, směřujícího vůči zamítnutí žádosti žalobce o zpětné doplacení 150 hodin
za výkon služby přesčas za roky 2008, 2009 a 2010. Žalovaná spojila řízení o odvolání
proti zamítnutí žádosti o zpětné doplacení 150 hodin za službu přesčas a řízení o odvolání
proti rozhodnutí o přiznání odchodného, v němž se žalobce domáhal zohlednění tohoto
doplatku při stanovení výše odchodného. Novým rozhodnutím o odvolání ředitele žalované
ve věcech služebního poměru ze dne 11. 6. 2012, č. j. ŘKŘ-673/2012, byla znovu
obě tato rozhodnutí prvního stupně potvrzena.
Stěžovatelka v kasační stížnosti opětovně polemizuje se závěry dosavadní judikatury
o podmínkách pro nařizování služby přesčas, s nimiž se však v posuzované věci Nejvyšší správní
soud plně ztotožnil ve svém předchozím rozsudku ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 – 126.
Proto lze v tomto směru plně odkázat na shora uvedenou argumentaci, která je obsažena
v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, č. j. 10 A 34/2010 - 28,
a v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012,
č. j. 6 Ads 151/2011 - 126. Nad její rámec Nejvyšší správní soud, který v obdobné věci
již rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013 – 41, kdy s uvedenými závěry
4. senátu se 6. senát plně ztotožňuje i v nyní projednávané věci, odkazuje na ně a neshledává
žádný důvod se od nich odchýlit, s ohledem na kasační námitky uvedl tyto úvahy:
„Řízení ve věcech služebního poměru se podle §171 písm. h) služebního zákona
nevztahuje na nařízení služby přesčas, z čehož je zřejmé, že se při nařizování přesčasové služby
nevydává rozhodnutí v písemné formě, které by muselo obsahovat náležitosti uvedené v §181
odst. 5 téhož zákona. Službu přesčas nařizuje vedoucí příslušník rozkazem daným k výkonu
služby, který musí podřízený příslušník splnit, a to i v případě jeho zřejmého rozporu s právním
předpisem (§5 odst. 1, §45 odst. 1 písm. a), §46 odst. 1 a 2 služebního zákona). Nařizování
služby přesčas je nepochybně v praxi velice častým jevem, takže při absenci způsobu
jeho sdělování podřízeným příslušníkům ve služebním zákoně je možné tak činit i ústní formou.
Nicméně příslušníkovi lze podle §54 odst. 1 služebního zákona nařídit výkon služby
přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce jen v důležitém zájmu služby.
Navíc služba přesčas představuje výjimečné opatření, které umožňuje nařídit výkon služby
nad rámec základní doby služby, která podle §52 odst. 1 služebního zákona činí 37,5 hodiny
týdně. Služební zákon tedy nepojímá službu přesčas jako další fond služební doby,
z něhož je možné libovolně čerpat do limitu 150 hodin v kalendářním roce. Naopak pro nařízení
služby přesčas je nutné splnit uvedené podmínky, jejichž dodržení tak musí být možné ověřit,
aby v řízení ve věcech služebního poměru týkajícího se služebního příjmu příslušníka
či jeho výsluhového nároku a v případném soudním přezkumném řízení mohl být učiněn
spolehlivý závěr o tom, zda služba přesčas byla nařízena v souladu se zákonem či nikoliv.
Proto je nezbytné, aby vedoucí příslušník u každé služby přesčas uvedl konkrétní důvod,
proč ji nařídil. S ohledem na zmíněnou neformálnost rozhodování o službě přesčas a její četnost
nelze zajisté vyžadovat, aby odůvodnění jednotlivé služby přesčas mělo parametry, které služební
zákon stanovuje pro odůvodnění rozhodnutí vydaného v řízení ve věcech služebního poměru.
Nicméně po vedoucím příslušníkovi je možné žádat alespoň rámcové vymezení určitého důvodu
pro nařízení služby přesčas a stručný písemný záznam o tomto důvodu, například v knize služeb.
Takový požadavek umožňuje posouzení zákonnosti nařízení služby přesčas v řízení ve věcech
služebního poměru a v soudním řízení správním a zároveň nepřináší výraznější administrativní
zátěž, která by ohrožovala plnění jiných úkolů vedoucích příslušníků bezpečnostních sborů.
Ostatně o praktické proveditelnosti odůvodnění každé služby přesčas svědčí i trvalý úkol uložený
na poradách policejního prezidenta platný v roce 2008 č. 86/K, podle něhož mají všichni
služební funkcionáři a vedoucí příslušníci „[p]lánování služby přesčas řádně odůvodnit důležitým zájmem
služby, vyhlášením krizového stavu nebo ve výjimečných případech veřejným zájmem, tak jak předpokládá §54
zákona o služebním poměru“.
Posuzování podmínek pro nařízení služby přesčas a z toho vyplývající požadavek
na přiměřené odůvodnění takového opatření dále není výrazem nepřípustného rozšíření
pravomoci soudního přezkumu i na úkony, jimiž vedoucí příslušníci ukládají podřízeným
příslušníkům úkoly směřující ke způsobu, době a rozsahu výkonu služby podřízených příslušníků.
Především je nutné zdůraznit, že dosavadní judikatura neučinila závěr o možnosti soudního
přezkumu samotného úkonu, jímž vedoucí příslušník v rámci svého oprávnění dávat rozkazy
k výkonu služby nařizuje podřízenému příslušníku službu přesčas. Správní soudy vymezily
podmínky pro nařízení služby přesčas spočívající v důležitém zájmu služby a z toho vyplývajícího
předpokladu výjimečnosti služby přesčas v rámci soudního přezkumu rozhodnutí služebních
funkcionářů vydaných v řízení o služebním poměru, která se týkala nároků příslušníků
vyplývajících z údajně nezákonné služby přesčas. Taková rozhodnutí správního orgánu
nepochybně představují úkony správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., které podléhají
soudnímu přezkumu. V jeho rámci pak musí soud posoudit dodržení uvedených podmínek
pro nařízení služby přesčas, což však nemůže učinit bez znalosti konkrétního důvodu,
který vedoucího příslušníka k takovému opatření přiměl.
Jestliže vedoucí příslušník takový konkrétní důvod alespoň v rámcovém rozsahu
nevymezí a nezaznamená ho v písemné formě, ani ho nelze spolehlivě dovodit ze spisového
materiálu, nemůže služební funkcionář v řízení ve věcech služebního poměru náležitě posoudit,
jestli služba přesčas byla nařízena v souladu se zákonem, či nikoliv. V důsledku toho si takový
úsudek nemůže učinit ani soud, který tak je nucen žalobou napadené rozhodnutí zrušit
pro nepřezkoumatelnost, jako tomu bylo i v nyní posuzované věci.
Krajský soud tedy neporušil §171 písm. h) služebního zákona, když žalobou napadené
rozhodnutí shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Jelikož z žalobou napadeného
rozhodnutí nebylo možné přezkoumat, zda žalobci byla nařizována služba přesčas v souladu
se zákonem a nebylo tohoto institutu využíváno k jiným účelům a za jiných podmínek,
než připouští platná právní úprava, nemohl krajský soud uvést žádný důvod, který by ho vedl
k závěru o nezákonnosti výkonu přesčasové služby. Absence takové úvahy v odůvodnění
napadeného rozsudku tedy nepředstavuje důkaz o nesprávnosti závěru krajského soudu
o jeho pravomoci přezkoumávat nařízení služby přesčas, jak se namítá v kasační stížnosti.
Rozsudek krajského soudu není v rozporu ani s ustanovením §201 služebního zákona,
podle něhož se za důležitý zájem služby považuje zájem bezpečnostního sboru na včasném
a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Podle názoru stěžovatelky lze
v takto definovaném důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas podle §54
odst. 1 téhož zákona i v případech dlouhodobého využívání přesčasové služby v důsledku
nedostatečného personálního obsazení příslušného útvaru bezpečnostního sboru. Jazykový
(gramatický) výklad ustanovení §54 odst. 1 ve spojení s §201 služebního zákona skutečně
vede k závěru o možnosti nařizování služby přesčas ve všech případech, kdy má být
náplní přesčasové služby plnění úkolů bezpečnostního sboru stanovených zákonem, bez ohledu
na konkrétní důvody, které vedoucího příslušníka k takovému opatření přiměly.
Při interpretaci právní normy obsažené v uvedených ustanoveních se však nelze spokojit
jen s jejím jazykovým vyjádřením. Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03,
který lze stejně jako dále uvedená rozhodnutí téhož soudu vyhledat na http://nalus.usoud.cz,
„připomíná, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového
výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem
pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický
a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.“. V dalším nálezu ze dne 17. 12. 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Ústavní soud zdůraznil, že „[m]echanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující
si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení
a absurdity“. Konečně v nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Ústavní soud uvedl,
že soud „není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit
v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost
nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavněkonformním právním řádu jako významovém celku.
Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“.
Závažné důvody pro odchýlení se od doslovného znění §54 odst. 1 ve spojení s §201
služebního zákona jsou v určitých případech dány, přičemž takový postup nelze považovat
za projev libovůle.
Především je nutné znovu zdůraznit výjimečnost výkonu služby přesčas, která je dána tím,
že se nařizuje nad rámec základní doby služby v rozsahu 37,5 hodiny týdně. Jestliže by tedy
služba přesčas představovala jakýsi dodatečný fond služební doby, z něhož by mohl vedoucí
příslušník kdykoliv a z jakýchkoliv důvodů čerpat do limitu 150 hodin v kalendářním roce, vytratil
by se rozdíl mezi základní dobou služby v týdnu a službou přesčas. V takovém případě by institut
služby přesčas postrádal smyslu, neboť ničím nepodmíněné využívání takového fondu by mohlo
být u každého příslušníka dosaženo poměrným zvýšením základní doby služby, aniž by muselo
být nařizování služby přesčas jakkoli vykazováno a odůvodňováno. Navíc pokud by zákonodárce
zamýšlel umožnit automatické nařizování služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin
v kalendářním roce, nepodmiňoval by využití tohoto institutu důležitým zájmem služby.
Ten tedy musí být s ohledem na smysl a účel služby přesčas dán jen ve výjimečných případech,
jak správně dovodila dosavadní judikatura. Jedná se tedy o situace, jež nebylo možné předvídat
při rozvržení doby služby na jednotlivé směny podle §53 služebního zákona, jako kupříkladu
již zmíněná momentální indispozice či absence některého z příslušníků ze zdravotních
či jiných důvodů nebo předem neočekávaný úkol bezpečnostního sboru, který může být náležitě
splněn jen příslušníkem s požadovanou kvalifikací mimo rámec jeho naplánované směny.
Výjimečným případem umožňujícím nařízení služby přesčas v důležitém zájmu služby
však není dlouhodobý či trvalý nedostatek příslušníků útvaru bezpečnostního sboru,
neboť v takovém případě služba přesčas ztrácí svůj mimořádný charakter a stává
se z ní pravidelný způsob zajištění plnění úkolů bezpečnostního sboru. Nedostatečné personální
obsazení příslušného útvaru bezpečnostního sboru tak nepředstavuje relevantní důvod
pro nařízení služby přesčas. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatelky
na zásadní redukci počtu příslušníků Policie České republiky, v důsledku níž nelze zajistit základní
činnosti tohoto bezpečnostního sboru bez nařizování výkonu služby přesčas. Nemožnost
bezpečnostního sboru zajistit úkoly uložené mu zákonem využitím základní doby služby v týdnu
a toliko výjimečným nařizováním služby přesčas nelze překlenout porušováním podmínek
pro nařizování přesčasové služby k tíži jeho příslušníků.
Zajištění činnosti bezpečnostních sborů v potřebném rozsahu by mělo být považováno
za základní prioritu státu, k čemuž by měly být vyčleněny potřebné finanční prostředky. Nicméně
i v případě, že je stát není schopen, byť z objektivních důvodů, ve svém rozpočtu nalézt, nemůže
rezignovat na dodržování jednotlivých ustanovení služebního zákona týkajících se způsobu
výkonu služby příslušníků bezpečnostních sborů. Proto i při nedostatku finančních prostředků
určených na provoz bezpečnostního sboru musí stát zajistit dodržení zákonnosti služby přesčas,
a to například omezením jeho činnosti, zvýšením základní doby služby v týdnu či plošným
snížením základního tarifu služebního příjmu příslušníků za současného zvýšení jejich počtu,
aby tak bylo možné zajistit plnění úkolů bezpečnostního sboru především v rámci základní doby
služby a zachovat výjimečnou povahu výkonu služby přesčas. Taková opatření samozřejmě
vyžadují změny příslušných právních předpisů, jejichž schválení nemohou vedoucí příslušníci
ovlivnit, takže ti jsou za stávající právní úpravy a nedostatku finančních prostředků na provoz
příslušných útvarů bezpečnostního sboru s největší pravděpodobností nuceni zajistit plnění
jejich úkolů jen za cenu trvalého nařizování výkonu služby nad rámec základní doby služby
v týdnu, za což nemohou nést žádnou odpovědnost sankční povahy.
Nicméně takový postup učiněný v důsledku nedostatečného personálního obsazení
útvaru bezpečnostního sboru je nejen nesystémový, ale z uvedených důvodů není činěno
ani v důležitém zájmu služby, nesplňuje předpoklad výjimečnosti a je tak v rozporu s §54
odst. 1 ve spojení s §201 služebního zákona. Posuzování toho, zda služba přesčas byla nařízena
v důležitém zájmu služby a zda byly pro její výkon splněny zákonné podmínky, pak přísluší nejen
vedoucím příslušníkům bezpečnostních sborů, nýbrž i služebním funkcionářům při rozhodování
o nárocích příslušníků týkajících se z údajně nezákonné služby přesčas. Jelikož tato rozhodnutí
vydaná ve věcech služebního poměru podléhají následnému soudnímu přezkumu, přísluší
posuzování zákonnosti služby přesčas taktéž správním soudům. Proto je nutné odmítnout tvrzení
stěžovatelky, že soudy ani jiné orgány státu nejsou příslušné k posuzování toho, co je v důležitém
zájmu služby a zda jsou dány konkrétní důvody pro nařízení výkonu služby přesčas. Opačný
postup by byl v rozporu s principem dělby moci vyjádřeným i v čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, které zaručuje každému právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu
veřejné správy.
Z těchto důvodů nelze souhlasit ani s námitkou stěžovatelky, podle níž je zajištění chodu
a plnění úkolů operačního střediska vždy v důležitém zájmu služby ve smyslu §201 služebního
zákona. I v tomto útvaru Policie České republiky je totiž možné nařídit službu přesčas
jen v případech, které nebylo možné předvídat při rozvržení doby služby na jednotlivé směny
podle §53 služebního zákona. Jelikož je v operačním středisku Policie České republiky prováděn
výkon služby v nepřetržitém provozu, lze naopak očekávat menší množství takových případů.
Mezi ně by bezpochyby náležely služby přesčas náhradou za příslušníky v pracovní neschopnosti,
jak již bylo zmíněno. Stěžovatelka si však v tomto směru opatřila toliko přehled pracovní
neschopnosti jednotlivých příslušníků operačního střediska v Písku za období let 2007 až 2009,
z něhož nelze učinit jednoznačný a spolehlivý závěr o zákonnosti výkonu služby přesčas žalobci
v rozhodném období. Rovněž stěžovatelka nevyvrátila tvrzení žalobce o nedostatečném počtu
příslušníků operačního střediska v Písku a z toho vyplývající nutnosti pravidelného nařizování
služby přesčas. Svědek V. S., který řídil tento útvar policie a schvaloval jeho plán služeb, sice v
odvolacím řízení uvedl, že v roce 2008 byl systematizovaný stav naplněn, avšak z této skutečnosti
nevyplývá, zda tento plánovaný počet příslušníků operačního střediska v Písku odpovídal
skutečné potřebě a umožňoval plnění jeho běžných úkolů jen s výjimečným využíváním služby
přesčas. Navíc z přehledu přesčasových hodin za roky 2007 až 2009 je zřejmé, že téměř každý
příslušník operačního střediska v Písku vykonával službu přesčas nad limit 150 hodin za
kalendářní rok. Tato skutečnost nasvědčuje nemožnosti zajistit řádný chod uvedeného útvaru
policie bez pravidelného využívání služby přesčas.
Dále krajský soud napadeným rozsudkem neporušil ani ustanovení §112 odst. 2 věty
první a §125 odst. 1 služebního zákona, podle nichž je příslušníkovi stanoven služební příjem
s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce a nárok
na náhradní volno, případně na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku
a zvláštního příplatku, mu vzniká až za každou hodinu služby přesčas nad tento limit.
Tato ustanovení skutečně nepamatují na případy neoprávněného nařízení služby přesčas
do limitu 150 hodin v kalendářním roce a v důsledku toho ani neupravují nároky příslušníků
vyplývající z takového nezákonného opatření.
Jestliže však služba přesčas představuje výjimečné opatření umožňující výkon služby
nad rámec základní doby služby a §54 odst. 1 služebního zákona její nařízení podmiňuje
důležitým zájmem služby, pak je nemyslitelné, aby v případech neoprávněného výkonu služby
v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce příslušníkovi nenáleželo žádné plnění. Takový závěr
by jistě nebyl ústavně konformní a odporoval by právním zásadám i principu spravedlnosti,
neboť po příslušníkovi, jemuž byl uložen výkon služby přesčas v rozporu se zákonem,
nelze žádat, aby ji vykonával bez náležitého protiplnění.
Z těchto důvodů se jedná o mezeru v zákoně, kterou je zapotřebí uzavřít. Jak již bylo
zmíněno, příslušník má podle §125 odst. 1 služebního zákona nárok na náhradní
volno za každou hodinu služby přesčas nad rámec 150 hodin v kalendářním roce
a neposkytne-li mu bezpečnostní sbor náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu
služby přesčas nebo v jinak dohodnuté době, má nárok na poměrnou část přiznaného základního
tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, který připadá na každou tuto hodinu služby
bez služby přesčas v kalendářním měsíci, v němž službu koná. Není tedy žádného důvodu,
proč by příslušník neměl obdržet stejné plnění i v případech neoprávněného nařízení služby
přesčas do 150 hodin v kalendářním roce. Stejně jako v případě nedodržení tohoto limitu
přesčasové služby totiž i při službě přesčas nevykonávané v důležitém zájmu služby dochází
k porušení §54 odst. 1 služebního zákona.
Na základě analogické aplikace §125 odst. 1 služebního zákona lze tedy učinit závěr,
že příslušník má nárok na náhradní volno, případně na poměrnou část přiznaného základního
tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, i za každou hodinu služby přesčas do limitu
150 hodin v kalendářním roce, kterou vykonal v rozporu se zákonem. Nelze tedy souhlasit
s tvrzením stěžovatelky, že i neoprávněně nařízená služba přesčas je již zohledněna při stanovení
služebního příjmu příslušníka a za její výkon mu nenáleží žádné plnění.
Dále není rozhodné, že žalobce namítal nezákonné nařizování služby přesčas za roky
2008 až 2010 až v době skončení služebního poměru, a nikoliv již během tohoto období. Lhůta
pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru na jednotlivá opětující se plnění totiž činí
3 roky ode dne jejich splatnosti, jak vyplývá z §207 odst. 2 služebního zákona.
Jestliže tedy žalobce uplatnil nárok z nezákonně nařízené služby přesčas během této promlčecí
lhůty, nelze takovému postupu nic vytýkat.
Uvedený závěr o možnosti nařizování služby přesčas jen ve výjimečných případech není
v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 20/09, který dospěl
k závěru o ústavnosti §112 odst. 2 věty první služebního zákona. Ústavní soud
se v něm totiž nezabýval podmínkami, za nichž lze nařídit službu přesčas, takže dosavadní
judikatura správních soudů o posuzované právní otázce není v rozporu
s tímto jeho rozhodnutím.“.
S ohledem na již zmíněnou skutkovou shodu posuzované věci s případem řešeným
v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013 - 41, a na zcela vyčerpávající odůvodnění
kasační stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
4. 12. 2012, č. j. 10 A 60/2012 – 52, a rozsudku téhož soudu ze dne 27. 11. 2012,
č. j. 10 A 48/2012 - 36, pak zcela postačí na všechna tato rozhodnutí odkázat,
neboť v nich je obsažena veškerá argumentace vztahující se k posuzované právní otázce.
Lze proto vzhledem k výše uvedenému uzavřít, že odůvodnění rozhodnutí ředitele
žalované ve věcech služebního poměru ze dne 11. 6. 2012, č. ŘKŘ-673/2012, postrádá rozhodný
důvod pro v něm učiněný závěr o splnění podmínek pro nařizování služby přesčas žalobci
v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce. Krajský soud tedy nepochybil, když toto rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost zrušil. Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
proto nebyl naplněn.
V dalším řízení tedy stěžovatelka v přiměřeném rozsahu vymezí konkrétní důvody
pro nařizování jednotlivých služeb přesčas žalobci v rozhodném období. Jestliže takové konkrétní
důvody nedohledá nebo zjistí, že ve světle judikatury správních soudů nepostačovaly pro nařízení
služby přesčas, přizná žalobci za každou neoprávněnou hodinu služby přesčas do limitu
150 hodin v kalendářním roce plnění uvedené v §125 odst. 1 větě druhé služebního zákona
a následně ho zohlední i při stanovení výše odchodného. Další polemiku stěžovatelky
s judikaturou vymezující podmínky pro nařizování služby přesčas by totiž musel Nejvyšší správní
soud, jak již bylo uvedeno v jeho shora citovaném rozsudku ze dne 23. 5. 2013,
č. j. 4 Ads 11/2013 - 41, považovat za odmítnutí respektovat závazný právní názor soudu,
na což by bylo nutné reagovat způsobem stanoveným v soudním řádu správním.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo náleží žalobci, jehož advokátka podala ve věci
vyjádření ke kasační stížnosti, za což jí náleží odměna za jeden úkon právní služby v částce
3100 Kč s připočtením režijního paušálu 300 Kč (§11 odst. 3 a §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb).
S připočtením 21 % DPH činí odměna advokátky celkem částku 4114 Kč, jejíž náhrada byla
uložena neúspěšnému stěžovateli.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu