ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.92.2009:78
sp. zn. 6 Ads 92/2009 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně:
V. O., zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 11. 2007, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2009, č. j. 21 Cad 11/2008 - 51,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2009, č. j. 21 Cad 11/2008 - 51,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě
č. j. 21 Cad 11/2008 - 51 ze dne 26. 3. 2009, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 6. 11. 2007, č. X, jímž žalovaná odňala stěžovatelce plný invalidní důchod podle
ustanovení §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen
„zákon o důchodovém pojištění“), neboť stěžovatelka podle posudku lékaře Okresní správy
sociálního zabezpečení ve Frýdku - Místku ze dne 11. 6. 2007 nebyla nadále plně invalidní, a to
proto, že jí dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav pouze značně ztěžoval obecné životní
podmínky.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že krajský soud při posouzení existence plné
invalidity u stěžovatelky vycházel izolovaně z posudku posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí (dále jen „PK MPSV“) a posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení
ve Frýdku-Místku, které konstatovaly, že již stěžovatelka není plně invalidní, protože u ní došlo
ke stabilizaci zdravotního stavu. Podle stěžovatelky ovšem zdravotnická dokumentace prokazuje,
že u ní nenastaly takové změny, které by pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti natolik
snížily, že by byla schopna nastoupit do práce. Domnívá se, že u ní naopak došlo k prohloubení
tohoto poklesu. Stěžovatelka poukázala na to, že utrpěla poškození zdraví při pracovním úrazu
dne 6. 8. 2003, kdy zasáhl její levou nohu těžký sochor o hmotnosti více než 1 tuna. V důsledku
toho u ní došlo k rozdrcení patní a nártové kosti. Následné komplikace si vyžádaly celkem
dvanáct chirurgických zásahů a nakonec v roce 2006 vyústily v amputaci levé dolní končetiny
v bérci. I pahýl levé končetiny se však, jak stěžovatelka dokládá citacemi lékařských zpráv
ošetřujících lékařů, obtížně hojil a nebyl schopen k protézování. Poslední reoperace pahýlu
proběhla v říjnu 2008. Toto dlouhodobé postižení následky pracovního úrazu prozatím
bez náležité úpravy funkce dolní končetiny způsobuje stěžovatelce dlouhodobé psychické potíže
povahy depresivních poruch, s nimiž je ve stálé psychiatrické péči. Stěžovatelka v této souvislosti
poukazuje na to, že podle ustanovení §6 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon
o důchodovém pojištění, se pro stanovení procentní míry poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti určuje zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu. Je-li těchto zdravotních postižení více, jednotlivé hodnoty se nesčítají, ale určí
se, které zdravotní postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
a procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se stanoví podle tohoto
zdravotního postižení. Posudek PK MPSV, z něhož krajský soud vycházel, stanovil jako
rozhodující příčinu poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti postižení ortopedické,
které v příslušné položce stanoví rozpětí 35 - 40 % poklesu. Tuto míru PK MPSV zvýšila ještě
o 10 % s přihlédnutím k ostatním postižením. Stěžovatelka s tímto hodnocením nesouhlasí
a namítá, že PK MPSV nevzala v úvahu, že nejzávažnější je u stěžovatelky v současné době
postižení psychiatrické, které je důsledkem více než čtyřleté léčby zhmožděné dolní končetiny,
ale i předchozího nádorového onemocnění. Stěžovatelka není podle svých slov schopna vyrovnat
se s požadavky běžného života a má sníženou odolnost vůči stresu. Tento stav u stěžovatelky
trvá, jak vyplývá ze zpráv psychiatra, od roku 2000, tedy více než lhůta uvedená v kapitole
V položce 3 přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém
pojištění, ve znění pozdějších předpisů. U stěžovatelky jde proto o poruchu nálady (depresivní)
těžkou, u níž činí procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti 50 – 70 %.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka byla shledána plně
invalidní dne 28. 7. 2004 posudkem lékaře okresní správy sociálního zabezpečení pro dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav, jehož dominantní příčinou byl stav po úrazu s dilacerací levé nohy
s kominutivní otevřenou zlomeninou patní kosti a rozsáhlým kožním defektem řešeným
přenosem volného laloku s následnou částečnou nekrózou. Toto postižení hodnotil příslušný
lékař podle kapitoly XV oddílu H položky 1 přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., tj. jako stav
po úrazu nebo operaci skeletu končetin a pánve s protrahovaným a komplikovaným hojením
s nemožností běžného zatížení postižené končetiny bez funkčně uspokojivé úpravy. Stěžovatelka
proto pobírala plný invalidní důchod; kontrolní lékařská prohlídka se uskutečnila dne 1. 8. 2007.
Lékař Okresní správy sociálního zabezpečení ve Frýdku - Místku konstatoval při této
kontrolní prohlídce jako hlavní příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stav
po amputaci levé dolní končetiny v bérci pro posttraumatickou fistulaci levé nohy. Změnu stavu
plné invalidity na invaliditu částečnou posuzující lékař odůvodnil stabilizací zdravotního stavu
stěžovatelky po provedené amputaci v září 2006, která byla indikována pro nehojící
se poúrazový stav. Opřel se přitom o zprávu z hospitalizace v Beskydském rehabilitačním centru
Č. ze dne 2. 5. 2007, která konstatovala, že po léčbě došlo k výraznému ústupu otoku v distální
části pahýlu, kožní defekt byl téměř zhojen a nebolestivý. Přetrvávala hypotrofie stehna o 1,5 cm.
S protézou a s oporou dvou francouzských holí pacientka ušla v terénu až 3 km. Bez berlí byla
ještě patrná tendence k valgozitě kolenního kloubu. Zpráva konstatovala zlepšení stereotypu
chůze a větší stabilitu při chůzi i vstoje. S ohledem na to lékař okresní správy sociálního
zabezpečení hodnotil toto postižení jako postižení ve smyslu přílohy č. 4 oddílu A odst. 1 písm.
c) vyhlášky č. 284/1995 Sb., tedy jako postižení značně ztěžující obecné životní podmínky.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka napadla rozhodnutí
žalované dne 11. 1. 2008 žalobou. V žalobě namítala, že její zdravotní stav není nadále
stabilizovaný - namítla mj., že podle zprávy chirurgické ambulance z 1. 8. 2007 u ní přetrvává
nehojící se defekt v jizvě, bolesti a otok a prosáknutí pahýlu, který nelze vsunout do protézy.
Stěžovatelka namítla, že posouzení zdravotního stavu bylo s ohledem na to povrchní, lékař
okresní správy sociálního zabezpečení ji mj. ani nevyšetřil. Uvedla, že v žádném případě není
schopna docházet do zaměstnání, protože přikládaná protéza ještě v současné době velmi bolí,
musí ji často odkládat. Pro bolesti páteře vznikající v důsledku špatného stereotypu chůze
nevydrží dlouho sedět, pro těžké psychické stavy úzkosti špatně spí a nemůže se soustředit.
Ze soudního spisu dále vyplývá, že krajský soud nařídil dne 14. 2. 2008 vypracování
posudku PK MPSV v Ostravě. Z posudku této komise ze dne 3. 4. 2008 vyplývá, že se usnesla
na posudkovém závěru, že k datu napadeného rozhodnutí žalované byla stěžovatelka částečně
invalidní podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, neboť v jejím případě šlo
o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který stěžovatelce značně ztěžoval obecné životní
podmínky, přitom však nešlo o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 66 %, a nešlo ani o schopnost vykonávat
pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek.
PK MPSV jednala za účasti stěžovatelky. Členem komise byl odborný ortoped. PK MPSV
konstatovala, že při vypracování posudku o zdravotním stavu vycházela ze zdravotnické
dokumentace ve spisové dokumentaci a kompletní zdravotnické dokumentace praktického lékaře.
Na základě těchto podkladů PK MPSV konstatovala diagnostický souhrn (stav po drtivém
poranění levé nohy s následnou amputací levé dolní končetiny v bérci pro chronickou fistulaci,
chronický bolestivý syndrom páteřový při degenerativních změnách, stav po ablaci pravého prsu
pro karcinom dne 4. 11. 1996, stav po oboustranné ovarektomii, neurastenický syndrom,
úzkostná a depresivní porucha neurotická, přetlaková choroba) a posudkové hodnocení,
přičemž dospěla k závěru, že u stěžovatelky šlo k datu rozhodnutí žalované o dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou je stav po drtivém poranění levé nohy
s následnou amputací v bérci pro chronickou fistulaci, přičemž zdravotní stav je toho času
stabilizován, pahýl zhojen a oprotézován (poúrazová a pooperační léčba již byla
ukončena). PK MPSV v Ostravě s ohledem na to hodnotila pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti pro toto postižení podle kapitoly XV oddílu H položky 38 přílohy č. 2
vyhlášky č. 284/1995 Sb. (ztráta dolní končetiny v bérci, nártu nebo Chopartově kloubu) ve výši
40 % a zároveň podle odkazu této položky hodnotila postižení podle přílohy č. 4 téže vyhlášky,
odst. A, položky 1 písm. c) (omezená schopnost chůze po amputaci nohy v kloubu Chopartově
/art. talocalcaneonavicularis a art. Calcaneocuboideus/, nebo po rozsáhlejší amputační ztrátě).
Stěžovatelka proti tomuto posudku při jednání krajského soudu namítla,
že podle současných ortopedických nálezů ošetřujících lékařů není stále její léčení ukončeno,
a to proto, že amputační pahýl není stále zhojen, nevyhovující je i protéza, kterou stěžovatelka
disponuje, neboť jí neumožňuje chůzi. Stěžovatelka trpí stále bolestmi. Navrhla proto, aby byl
vyžádán posudek od jiné posudkové komise. Krajský soud v reakci na to vyžádal srovnávací
posudek PK MPSV v Brně, jíž uložil, aby po vyžádání zdravotnické dokumentace od lékařů,
u nichž se stěžovatelka léčí, zhodnotila, zda k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí bylo
léčení stěžovatelky ukončeno, jestli byl pahýl dolní končetiny skutečně zhojen a zda lze
vzhledem k problémům s používáním protézy vycházet z toho, že pahýl je zhojen
a oprotézován.
PK MPSV v Brně ve svém posudku z 28. 8. 2008 po posouzení nově předložených zpráv
ošetřujících lékařů a po vyšetření stěžovatelky přímo při jednání komise uvedla, že k datu vydání
napadeného rozhodnutí žalované (6. 11. 2007) uplynula od posledního operačního zákroku
na amputačním pahýlu (23. 5. 2007), při němž došlo k další reoperaci pahýlu (excize špatně
se hojící jizvy) dostatečně dlouhá doba potřebná k hojení kožního krytu. Tomu nasvědčovala
i zpráva z chirurgické ambulance ze dne 22. 8. 2007, která konstatovala, že defekt byl zhojen
jen s novou minimální ragádou, která nevylučovala použití bércové protézy. Podle posudku
PK MPSV proběhla i lázeňská léčba, kterou by stěžovatelka při trvajícím defektu na amputačním
pahýlu nemohla podstoupit. S ohledem na to hodnotila PK MPSV v Brně stav stěžovatelky stejně
jako PK MPSV v Ostravě, pouze s přihlédnutím k ostatním příčinám dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu zvýšila podle §6 odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. procentní míru poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 10 % na celkových 50 %. Konečně pak z posudku
PK MPSV v Brně vyplývá, že se zabývala i otázkou, zda rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu není jiné zdravotní postižení stěžovatelky, nenalezla však
pro takové řešení v odborných nálezech objektivní podklady.
Stěžovatelka na tento posudek reagovala opakovaně vyjádřeními, v nichž namítala,
že v současnosti jednak stále není uspokojivě doléčen přetrvávající defekt na pahýlu levé nohy
(poslední operaci za účelem excize jizvy a rekonstrukce pahýlu se podrobila v říjnu 2008),
ale zejména poukazovala na to, že v průběhu času se stalo dominantním zdravotním postižením
postižení psychické. Navrhla proto, aby krajský soud pořídil za účelem úplného posouzení jejího
zdravotního stavu znalecké posudky ze všech oblastí jejího postižení, zejména z oblasti
psychiatrie.
Krajský soud ve svém rozsudku zdůraznil, že v projednávané věci jde o odnětí dávky
důchodového pojištění podmíněné dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, rozhodnutí
soudu proto závisí především na odborném lékařském posouzení zdravotního stavu žalobkyně.
Poukázal na zásadní význam posudků PK MPSV s ohledem na ustanovení §4 odst. 2 zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení a konstatoval, že pokud posudek PK MPSV
splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti, je zpravidla v soudním řízení rozhodujícím
důkazem. Krajský soud oba posudky PK MPSV považoval za úplné a přesvědčivé,
protože zejména vycházely ze všech lékařských zpráv, jichž se stěžovatelka dovolávala.
Proto posudky považoval za stěžejní. Pro přesvědčivost, úplnost a shodnost těchto posudků
v závěru, že došlo ke stabilizaci zdravotního stavu a že pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti je nižší než 66 % a nejedná se o zdravotní postižení zařaditelné do přílohy č. 3 vyhlášky
284/1995 Sb. soud neprováděl další dokazování i přes přetrvávající námitky stěžovatelky a závěr
posudků pro své hodnocení převzal. Jestliže bylo u stěžovatelky prokázáno, že k datu
napadeného rozhodnutí došlo k doléčení a stabilizaci stavu po amputaci levé dolní končetiny,
a rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu byl právě tento poamputační
stav, nemohlo toto postižení s ohledem na klasifikaci podle přílohy č. 2 a 4 vyhlášky
č. 284/1995 Sb. založit plnou invaliditu.
Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 7. 4. 2009, kasační stížnost byla podána dne
15. 4. 2009.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) a tuto kasační stížnost podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.).
V kasační stížnosti uplatňuje důvody, které podle svého obsahu představují námitky proti rozsahu
posouzení zdravotního postižení. Neúplné posouzení rozsahu zdravotního postižení,
jímž stěžovatelka trpěla ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované, by mohlo být vadou
řízení před soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud mohlo mít, jak stěžovatelka
v kasační stížnosti namítá, za následek nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti a v důsledku toho i nesprávné posouzení zákonných podmínek plné invalidity
podle ustanovení §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Nejvyšší správní soud
proto považuje stěžovatelkou uplatněný důvod podle obsahu za důvod podle ustanovení §103
odst. 1 písm. d), a pro tento důvod kasační stížnost shledává přípustnou. Nejvyšší správní soud
za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních
důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ve stěžovatelčině případě se jedná o odnětí plného invalidního důchodu podle ustanovení
§56 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, neboť nárok na plný invalidní důchod
stěžovatelce zanikl z toho důvodu, že míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
v jejím případě již nadále nedosahovala zákonem požadovaných 66 %. Plný invalidní důchod jako
dávka důchodového pojištění je důchodem podmíněným existencí dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu a rozhodnutí soudu se opírá především o odborné lékařské posouzení, jež je
v řízení soudním primárně zákonem, jak správě konstatoval krajský soud, svěřeno Ministerstvu
práce a sociálních věcí (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení), které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Tyto posudkové
komise jsou oprávněny nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní
schopnosti pojištěnců, rovněž však k posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
a k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku.
Tyto posudky pak soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených §77 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud již mnohokrát v minulosti zopakoval, že takový posudek, který splňuje
požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, je z povahy věci důkazem stěžejním. Požadavek
úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky posudkových komisí spočívá přitom v tom,
aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi,
které namítá účastník soudního řízení uplatňující nárok na důchod podmíněný dlouhodobým
nepříznivým zdravotním stavem, jakož i v tom, zda podaný posudek obsahuje náležité
odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl tento závěr přesvědčivý pro soud, který nemá
ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity (ať plné či částečné)
závisí především.
Nejvyšší správní soud, přihlédne-li k výše vymezeným kritériím, nemůže souhlasit
se závěrem krajského soudu, že by závěry obou posudků PK MPSV, zejména pak srovnávacího
posudku PK MPSV v Brně, jako stěžejní důkaz mohly obstát.
Stěžovatelčiny námitky jsou, jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace obsahu kasační
stížnosti, dvojího druhu - jednak namítá, že stav po amputaci levé nohy není ještě doléčen natolik,
aby byla schopna řádně užívat protetických pomůcek, jednak namítá, že v současné době není
rozhodující příčinou jejího nepříznivého zdravotního stavu její ortopedické postižení,
nýbrž postižení psychické, neboť již dlouhou dobu u ní přetrvávají depresivní poruchy
z prožitých útrap spojených s léčením.
Pokud jde o námitku první, je třeba zdůraznit, že rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky posudkové komise shledaly amputační ztrátu dolní
končetiny, a to ztrátu po ukončení pooperační péče, ve stabilizovaném stavu. V tomto ohledu je
třeba zdůraznit, že původní postižení, pro něž byla stěžovatelka v roce 2004 shledána plně
invalidní, bylo stavem poúrazovým, resp. pooperačním, ještě před provedením amputace,
která byla indikována právě pro protrahované a v podstatě neúspěšné léčení zraněné končetiny.
Z rozdílnosti dominujících příčin dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu vyplývá
pak i rozdílnost kritérií posuzování. Zatímco pro posouzení poúrazových stavů ve smyslu
kapitoly XV oddílu H položky 1 vyhlášky č. 284/1995 Sb. je rozhodující dosažení funkčně
uspokojivé úpravy zdravotního stavu, u amputační ztráty úvod ke kapitole H stanoví
jako posudkové kritérium, že „uvedená míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti u amputačních
ztrát vychází z příznivých poměrů pahýlu a sousedních kloubů. Při vysloveně nepříznivém stavu pahýlu, jakož
i při závažné funkční poruše sousedního kloubu je nutno tyto sazby zvýšit podle §6 odst. 4 vyhlášky“.
To znamená, že stav po amputační ztrátě končetiny je rozhodným právním předpisem chápán
jako stav statický (oproti stavu poúrazovému, resp. pooperačnímu, který je definován dynamikou
směřující k funkční úpravě), u nějž není předpokládáno jako posudkové kritérium jeho zlepšování
ani zhoršování. Možnost hodnocení amputační ztráty končetiny podle této položky je tedy
omezena na situace, kdy je amputační pahýl po provedené operaci zhojen, je charakterizován
onou „funkční úpravou“ ve smyslu kapitoly XV oddílu H položky 1.
Ke zjištění této skutkové otázky, tj., zda jde v případě stěžovatelky o ukončenou
pooperační péči a stabilizovaný stav, zcela případně výslovně směřovalo zadání doplňujícího
posudku, které krajský soud formuloval. Námitka stěžovatelky byla jasná – stav po amputaci
dolní končetiny upraven a stabilizován ještě není, nebyl tedy stabilizován ani ke dni vydání
rozhodnutí žalované, a to proto, že přetrvává bolestivý defekt v jizvě a pahýl končetiny není
schopen protézování. Stěžovatelka tuto skutečnost dokazovala poukazem na lékařské zprávy,
které konstatují tento stav i přes absolvovanou lázeňskou léčbu. Doplňující posudek PK MPSV
v Brně tyto doplňující lékařské zprávy vzal v potaz, jeho závěr o stabilizaci stavu stěžovatelky je
však s ohledem na časovou posloupnost zpráv a posudkových hodnocení z nich vycházejících
nepřesvědčivý.
Předně je třeba zdůraznit, že zdravotní stav jako stav skutkový je stavem v čase
dynamickým, podléhá změnám, a to k lepšímu i k horšímu. Ještě více je pak v čase proměnlivou
skutečností schopnost soustavné výdělečné činnosti. Fixování těchto skutkových okolností
k určitému datu je značně obtížné, neboť jde mnohem spíše než o okamžité stavy o tendence
ke zhoršování či zlepšování. Pokud má posudek konstatovat stav příjemce dávky důchodového
pojištění podmíněné zdravotním stavem k určitému datu, není zcela od věci (zejména pokud jde
o chronická onemocnění), zahrnout do skutkové úvahy i zprávy o zdravotním stavu, které se váží
k době po vydání rozhodnutí, neboť mohou osvětlit právě onu dynamiku vývoje zdravotního
stavu, mohou upřesnit tendenci zdravotního stavu ke zhoršení, stagnaci či zlepšení v okamžiku
rozhodném pro vydání rozhodnutí, a prohloubit tak plasticitu skutkového závěru. Takové
osvětlení minulých skutkových stavů či dějů za pomoci důkazních prostředků později vzniklých
není přitom nic výjimečného a nelze mít za to, že by jejich užití bylo v rozporu s pokynem §75
odst. 1 s. ř. s. Tento pokyn znamená totiž jen a pouze to, že soud nemůže vycházet
ze skutkového stavu, který nastal až po vydání rozhodnutí správního orgánu. Ale neznamená
to v žádném případě, že by soud při případném zjišťování tohoto skutkového stavu měl vycházet
pouze z důkazních prostředků, které existovaly (a ještě úžeji - byly dokonce provedeny)
již v řízení před správním orgánem. Takovému pojetí odporuje zcela zjevně pokyn normy §77
odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud v rámci dokazování může nejen zopakovat důkazy provedené
správním orgánem, ale může je i doplnit, tyto důkazy je oprávněn v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů autonomně vyhodnotit a vychází ve svém úsudku z takto zjištěného
skutkového stavu, který může být diametrálně odlišný od skutkového stavu zjištěného správním
orgánem. Stále však jde pojmově o skutkový stav, který tu byl v době vydání rozhodnutí
správního orgánu ve smyslu §75 odst. 1 s. ř. s.
Žalovaná při svém rozhodnutí ze dne 6. 11. 2007 vycházela z posudku lékaře okresní
správy sociálního zabezpečení ze dne 1. 8. 2007. V tomto ohledu je pro skutkové úvahy týkající
se zdravotního stavu zásadně důležitým okamžikem z hlediska časové posloupnosti datum
posouzení zdravotního stavu stěžovatelky ve vazbě na okamžik vydání rozhodnutí o dávce
důchodového pojištění. Žalovaná totiž při vydání rozhodnutí samostatné zjištění nekoná
a z posudku lékaře okresní správy sociálního zabezpečení v souladu s intencí §8 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,
vychází. Žalovaná vzala, v souladu s právem, za základ svého rozhodnutí závěr o skutkovém
stavu, jak byl konstatován příslušným lékařem dne 1. 8. 2007. Tento skutkový závěr byl postaven
na tom, že stěžovatelka k tomuto datu absolvovala lázeňskou léčbu (ukončena počátkem května
2007) a ze závěrů této lázeňské léčby (zpráva ze dne 2. 5. 2007) bylo vyvozeno, že jde
u stěžovatelky již o stav stabilizovaný, neboť zpráva konstatovala povšechné zlepšení stavu
amputačního pahýlu (téměř zhojena rána, nebolestivost). Stěžovatelka však posléze v řízení
před soudem předložila lékařskou zprávu ze dne 1. 6. 2007, která konstatuje, že dne 23. 5. 2007
musela být u stěžovatelky provedena excize nehojící se jizvy, a posléze zprávu ze dne 1. 8. 2007,
která konstatuje, že přetrvává drobný nehojící se defekt v jizvě a že pro bolest a otok pahýlu nelze
používat protézu. Šlo tedy o zjevné zpochybnění závěrů lékařského posudku z 1. 8. 2007
a v konečném důsledku o zpochybnění skutkového závěru, který byl pro žalovanou podkladem
pro rozhodnutí. Krajský soud v této situaci správně vyžádal srovnávací posudek PK MPSV
v Brně - ten však svůj závěr postavil pouze na konstatování, že od posledního zákroku
(23. 5. 2007) do data vydání rozhodnutí (6. 11. 2007) uplynul dostatek času, aby se stav
stěžovatelky stabilizoval a že ostatně absolvovala lázeňskou léčbu, kterou by při trvajícím defektu
nebyla schopna podstoupit. Obě tato konstatování přesvědčivá nejsou - již dvacet dnů
po balneoterapii, po níž bylo konstatováno, že defekt je „téměř zhojen“, je provedena reoperace
nehojící se jizvy. Pokud jde o stav stěžovatelky po tomto zákroku, PK MPSV v Brně konstatuje
obsah zprávy z 22. 8. 2007, podle níž je jizva po revizi zhojena s novou, byť minimální, ragádou
a konstatuje potíže s nasazováním protézy. Ani tato zpráva nenasvědčuje již sama o sobě, že by
stav stěžovatelky byl tak jednoznačně stabilizovaný a zlepšený, aby bylo lze učinit nepochybný
závěr o možnosti posuzovat její postižení podle přílohy č. 4 oddílu A písm. 1 c) vyhlášky
č. 284/1995 Sb. Mnohem spíše časová posloupnost zpráv nasvědčovala tomu, že v případě
stěžovatelky šlo o kolísavý vývoj zdravotního stavu, který doznal přechodného zlepšení
v důsledku intenzivní balneoterapie v dubnu a květnu 2007. Zásadním zpochybněním
přesvědčivosti posudku pak měla být pro krajský soud stěžovatelkou v řízení v reakci na posudek
předložená zpráva z 13. 10. 2008 a následný operační protokol ze dne 14. 10. 2008,
která konstatuje, že pro přetrvávající potíže a bolestivost pahýlu bylo nutno provést úpravu
pahýlu zkrácením holenní kosti a jejím překrytím přesunutým svalem, neboť příčinou
stěžovatelčiných přetrvávajících potíží bylo protlačování holenní kosti z pahýlu. V případě této
zprávy šlo o dokument, který vznikl až po vydání rozhodnutí žalované, nicméně Nejvyšší správní
soud nemůže v tomto případě akceptovat jeho ignorování v tom smyslu, že by byl z hlediska
pokynu §75 odst. 1 s. ř. s. dokumentem irelevantním. Tato lékařská zpráva se svou podstatou
totiž váže k celému dvouletému předchozímu období v historii zdravotního stavu stěžovatelky
a osvětluje příčinu, proč byl stav hojení u stěžovatelky dlouhodobě neuspokojivý. V tomto
ohledu také vyznívá konstatování zlepšení stěžovatelčina zdravotního stavu po lázeňské léčbě
jako konstatování zatížené pochybou, zda nešlo o zlepšení zdánlivé, přechodné, které nemohlo
mít trvalý efekt pro neuspokojivé anatomické poměry pahýlu, které byly odstraněny (snad)
až koncem roku 2008. V tomto smyslu jde u stěžovatelky právě o zdravotní postižení, u nějž je
třeba brát v úvahu jeho dynamiku v čase i při pokusu fixovat konkrétní stav k určitému datu,
zde datu rozhodnutí žalované. Na tomto místě je třeba zopakovat - spornou otázkou bylo,
zda šlo v případě stěžovatelky o funkčně stabilizovaný pooperační stav, či nikoliv. Ani dostupné
lékařské zprávy z doby předcházející vydání rozhodnutí žalované, ani lékařské zprávy vydané
po tomto datu pro tento závěr nijak jednoznačně nesvědčí. V tomto ohledu nelze skutková
zjištění prezentovaná v posudcích PK MPSV, z nichž posléze krajský soud vycházel, považovat
za úplná a přesvědčivá.
Pokud jde o námitku druhou, tj., že postupem doby se stala dominující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu těžká depresivní porucha podřaditelná pod kapitolu
V položku 3 písm. c) vyhlášky č. 284/1995 Sb., u níž je procentní rozpětí poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti stanoveno na 50 - 70 %, Nejvyšší správní soud ji považuje
za nedůvodnou a zdůrazňuje následující:
Stěžovatelka tuto námitku vznesla až v průběhu řízení před krajským soudem s tím, že jde
o její současný stav. Taková námitka je v první řadě v zásadě irelevantní v tom smyslu, že soud
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vychází ve smyslu §75 odst. 1 s. ř. s.
ze skutkového a právního stavu, který byl v době vydání napadeného správního rozhodnutí.
Nicméně i když Nejvyšší správní soud odhlédne od této zásadní nepřípustnosti námitky, je třeba
zdůraznit, že stěžovatelka své tvrzení neopřela o žádnou relevantní lékařskou zprávu, která by
existenci takto závažného postižení psychické povahy dokládala. Z dostupné zdravotnické
dokumentace, již ostatně obě PK MPSV ve svých posudcích citují a užívají, vyplývá,
že stěžovatelka v důsledku prožitých útrap a protahujícího se léčení trpí neurastenickým
syndromem a smíšenou úzkostnou a depresivní poruchou. Pro tyto poruchy je v péči
psychiatrické ambulance. Dostupná dokumentace tedy jednak nikterak nesvědčí
pro stěžovatelkou udávané postižení ve smyslu kapitoly V položky 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb.
(poruchy nálady /afektivní poruchy/ - manické, bipolární, depresivní), jednak ani pro případný
stupeň závažnosti ve smyslu těžké poruchy. Podle úvodu ke kapitole V citované vyhlášky je třeba
při posouzení funkčně rozlišit rozsah postižení. Minimální postižení znamená, že je přítomen
odklon od normy v jednom nebo v několika očekávaných úkonech nebo oblastech, případně
mírné postižení v určitých obdobích. Při zřetelném (lehkém) postižení je nápadný odklon
od normy, dysfunkce zhoršuje sociální přizpůsobivost, lehké postižení trvá většinu sledovaného
období nebo jde o střední postižení v určitých kratších obdobích. Podstatné (středně těžké)
postižení je provázeno výrazným odklonem od normy ve většině očekávaných výkonů a rolí,
středně těžké postižení trvá po většinu sledovaného období nebo těžší postižení je zaznamenáno
v určitých ohraničených obdobích. Závažné (těžké) postižení pak představuje výrazný odklon
od normy ve všech očekávaných výkonech a rolích, postižení trvá po většinu sledovaného
období. V tomto smyslu nelze považovat závěr posudku PK MPSV v Brně, který konstatoval,
že pro vymezení jiné rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není
objektivního důvodu, za závěr, který by nekorespondoval s obsahem lékařských zpráv,
z nichž vycházel.
Z hlediska výše naznačených požadavků na úplnost a přesvědčivost posudku se tedy obě
PK MPSV, především pak PK MPSV v Brně, z jejíhož posudku krajský soud zejména vycházel,
nedostatečně vypořádaly s otázkou, zda byl stav stěžovatelky po amputaci dolní končetiny
při zohlednění opakované nutnosti chirurgické péče již dostatečně stabilizován a natolik funkčně
upraven, aby to odůvodňovalo překvalifikování stěžovatelčina postižení z hlediska příslušných
položek přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Krajský soud proto neměl dostatek důvodů
k úvaze, že závěr posudku PK MPSV v Brně je natolik úplný a přesvědčivý, aby jej mohl vzít
za základ svého rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud proto shledal v postupu krajského soudu v tomto smyslu vadu
řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, a proto námitku stěžovatelky
shledal důvodnou. Kasační stížnost je důvodná a Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí
krajského soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným
(§110 odst. 5 s. ř. s.).
Krajský soud v dalším řízení rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu