ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.93.2010:160
sp. zn. 6 Ads 93/2010 - 160
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobců: a) D. K.,
b) D. N., c) P. M., všichni zastoupeni JUDr. Františkem Mozgou, advokátem, se sídlem Špitálka
41, Brno, proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 27,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců ad a) - c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 16. 10. 2009, č. j. 7 Ca 31/2006 - 125,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovanému se nepři znáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 11. 1. 2006,
č. 106, č. 105 a č. 113 bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí ředitele Policie České
republiky, správy Jihomoravského kraje, ve věcech služebního poměru ze dne 18. 12. 2003,
kterým byli podle §55 odst. 1 od právní moci zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, §4 zákona č. 143/1992 Sb.,
o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích
a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, a podle §2 a §3 nařízení vlády č. 330/2003 Sbírky,
o platových poměrech zaměstnanců veřejných službách a správě, zařazeni dnem 1. 1. 2004
do 7. platové třídy a současně tato rozhodnutí byla potvrzena. V odůvodněních svých rozhodnutí
žalovaný především uvedl, že není rozhodující, zda žalobci při výkonu služby používají
technických pomůcek nebo prostředků, jejichž obsluhu, používání a interpretaci výsledku
upravují závazné pokyny policejního prezidenta a metodické pokyny ředitele služby dopravní
policie Policejního prezidia České republiky, ale je rozhodující, že po žalobcích není požadována
jako činnost objasňování přestupků, a proto byli zařazeni do 7. platové třídy. Možné využití
technických prostředků a pomůcek nelze tedy považovat za kritérium pro zařazení do 8. platové
třídy, neboť katalog prací uvádí možnost jejich využití. V případě nevyužívání technických
prostředků při výkonu služby by při aplikaci výkladu, podmiňujícího zařazení policistů
do 8. platové třídy využíváním technických pomůcek a prostředků, bylo nutno policisty
vždy zařadit do 7. platové třídy. Z uvedených důvodů žalovaný přijal závěr, že zařazení žalobců
je nejen v souladu s organizačním řádem PČR správy Jihomoravského kraje, platnou systemizací
pracovních (služebních) míst, která účelně a racionálně pokrývá funkcemi všechny činnosti
útvaru, popisuje funkce (služební činnosti), ve které je zcela přesně a konkrétně vymezena činnost
vykonávaná v rámci zastávané funkce, ale i s charakteristikou platové třídy a katalogem prací,
který je přílohou nařízení vlády č. 469/2002 Sb. V souladu s těmito materiály a podle §3 odst. 1
nařízení vlády č. 330/2003 Sb. byli žalobci zařazeni do platové třídy, ve které jsou v katalogu
prací zahrnuty příklady prací porovnatelné s požadovanou prací z hlediska složitosti,
odpovědnosti, psychické a fyzické náročnosti.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 30.5. 2008, č. j. 7 Ca 31/2006 - 73, tak, že žaloby všech žalobců zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku městský soud uvedl, že v dané věci byl právní spor judikatorně
vyřešen rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 4 Ads 111/2007 - 80,
o nějž městský soud i toto své rozhodnutí opřel a na něž odkázal, neboť věc se týkala
sice jiných účastníků, právní rozbor je však interpretačně aplikovatelný i na tento souzený případ.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále jen „stěžovatelé) kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení a z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Stěžovatelé uvedli, že v souvislosti s přechodem
na 16. třídní platový systém stanovený nařízením vlády č. 330/2003 Sb. byli dnem 1. 1. 2004
zařazeni do 7. platové třídy, s čímž však nesouhlasí, neboť mají za to, že vykonávají činnosti
uvedené v 8. platové třídě. Stěžovatelé městskému soudu vytkli, že pokud by se zabýval
praktickou každodenní činností stěžovatelů, musel by dospět k závěru, že nevykonávají
svoji činnost pouze v souvislosti s blokovým řízením, ale že naopak vykonávají běžné
také ty činnosti, které se nevyřizují v rámci blokového řízení. Byli toho názoru, že městský soud
náročnost jejich práce vůbec neposuzoval, neřešil, zda stěžovatelé vykonávají „základní úkoly
policie“ ve smyslu znění 7. platové třídy, nebo vykonávají činnosti uvedené v 8. platové třídě.
O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 6 Ads 93/2008 - 107, tak, že rozsudek městského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil
k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud se stěžovateli souhlasil
v tom, že Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku č. j. 4 Ads 111/2007 - 80 ze dne 19. 2. 2008
vyjádřil v tom smyslu, že využívání přidělených technických prostředků a pomůcek (obdobných
jako u stěžovatelů) není samo o sobě důvodem k zařazení policisty do 8. platové třídy.
V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud přitom považoval za důvod zařazení žalobce
do 7. platové třídy zejména jeho činnost v souvislosti s přestupky v blokovém řízení. Městský
soud se však v daném případě nezabýval námitkou stěžovatelů, uvedenou v jejich žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu, že kromě blokového řízení plnili další úkoly, u nichž je
naprosto zřejmé, že se v blokovém řízení nevyřizují. Stěžovatelům bylo dáno za pravdu potud,
že městský se vůbec nezabýval skutečnou pracovní náplní stěžovatelů, nevypořádal se
se skutečnostmi, na které stěžovatelé upozornili, tj. na skutečnosti vyplývající z rozhodnutí
Ministerstva vnitra, nebyl proveden výklad pojmu technická pomůcka a technický prostředek
ve vztahu k činnosti policistů v 7. a 8. platové třídy a bylo rozhodnuto pouze formálním odkazem
na uvedený judikát Nejvyššího správního soudu. Bylo zdůrazněno, že zařazení stěžovatelů
do 8. platové třídy by přicházelo v úvahu především tehdy, pokud by po nich byla požadována
činnost spočívající v objasňování přestupků a nikoliv pouze ve vyřizování přestupků v blokovém
řízení. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že městský soud pochybil, pokud žalobu stěžovatelů
zamítl s pouhým odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 4 Ads 111/2007 - 80, aniž by se zabýval skutečnou pracovní náplní stěžovatelů a mohl
tak posoudit, zda stěžovatelé vykonávají či nikoliv činnosti, které souvisejí s objasňováním
přestupků. Pokud by totiž na stěžovatelích byla požadována činnost související s objasňováním
přestupků, bylo by to podle katalogu prací pro službu dopravní policie důvodem pro zařazení
stěžovatelů do 8. platové třídy.
V dalším řízení rozhodl městský soud rozsudkem č. j. 7 Ca 31/2006 - 125 ze dne
16. 10. 2009 tak, že se žaloby žalobců zamítají. V odůvodnění svého rozsudku se městský soud
zabýval tvrzením stěžovatelů, že vykonávají i činnosti zařaditelné do 8. platové třídy tím, že řeší
i přestupky, které nelze vyřešit v blokovém řízení a to přestupky podle §22 odst. 4, 5, 7
a 8 přestupkového zákonu (v platném znění), resp. řešili přestupky uvedené v §22 odst. 1
písm. a), b), e), s) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2006.
Poukázal na to, že jelikož orgány policie nemají pravomoc řešit výše uvedené přestupky
v přestupkovém řízení, je vyloučeno, aby stěžovatelé shora uvedené přestupky (pomine-li se,
že §22 odst. 5, 7 a 8 přestupkového zákona žádné skutkové podstaty přestupků nedefinuje) řešili.
Městský soud se dále zabýval otázkou, zda činnost stěžovatelů lze podřadit pod pojem
objasňování přestupků. Obecně se přitom vyjádřil k otázce objasnění přestupku, zdůraznil,
že objasňování přestupku je činností kvalifikovanou, na jejímž základě je vydáno rozhodnutí
o přestupku. Při blokovém řízení fáze objasnění přestupků chybí. Tuto činnost tedy stěžovatelé
nepochybně nevykonávali a nevykonávají, a to již s ohledem na právní úpravu pravomoci
při vyřizování přestupků ve správním řízení, která se v zásadě vztahuje právě na blokové řízení.
Popis činnosti stěžovatelů, k němuž stěžovatelé také předložili důkazy při ústním jednání,
je odhalováním přestupků, tedy prvotním zjištěním skutečností, které jsou následně posuzovány
ve správním řízení (pokud nedojde, připouští-li to zákon, k vyřešení v blokovém řízení).
Odhalování se děje mimo rámec správního řízení, zejména při kontrolní činnosti prováděné
orgány policie. Následný postup orgánu policie vyplývající z jeho povinnosti přestupek oznámit,
a to včetně označení důkazu a uvedení přestupku, který je ve skutku spatřován, není
objasňováním přestupku. Toto oznámení je sice podkladem posuzovaným při objasňování
přestupku, nejde však o objasňování prováděné orgány policie (pokud se nejedná o přestupek
spáchaný na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomániemi). S ohledem na to,
že stěžovatelé se nepodílejí na objasňování přestupků v přestupkovém řízení, nemůže být součástí
žádné jejich činnosti odhalování, objasňování a vyřizování přestupků svěřených do působnosti
policie tak, jak vyžaduje definice 8. platové třídy v jejím bodu 1. Stěžovatelé přitom v žalobách
výslovně uvedli, že neprovádí ani komplexní dokumentační činnost při šetření dopravních nehod,
tím byli pověřeni policejní inspektoři zařazeni u dálničních oddělení a na okresech pak oddělení
dopravních nehod (8. platová třída) a neprovádějí ani odhalování, dokumentaci a zpracovávání
trestných činů v dopravě, kterou provádějí inspektoři zařazení u dálničních oddělení (9. platová
třída). Městský soud proto uzavřel, že ze všech uvedených skutečností vyplývá, že stěžovatelům
není svěřováno objasňování a vyřizování přestupků, jejich zařazení, pokud jde o nejnáročnější
práci, kterou mají stěžovatelé vykonávat, proto odpovídá 7. platové třídě. Současné využívání
technických prostředků stěžovateli není podle vysloveného právního názoru Nejvyššího
správního soudu činností, jejž by představovala druh práce ve smyslu §4 odst. 1 zákona
č. 147/1992 Sb., a není proto důvodem k zařazení stěžovatelů do 8. platové třídy. Městský soud
proto podané žaloby jako nedůvodné zamítl podle §78 odst. 7 s. ř. s.
Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatelé kasační stížnost z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a z důvodu nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Jsou toho názoru,
že pro přiznání platové třídy není a nemůže být rozhodným kritériem rozsah činnosti
při dokumentování přestupků a způsob jejich vyřizování. Pro tuto oblast činnosti dopravní
policie zdánlivě spočívá rozdíl mezi 7. PT: „případným odhalováním a vyřizováním přestupků
svěřených do působnosti policie v blokovém řízení“ a 8. PT: „jehož součástí je odhalování,
objasňování a vyřizování přestupků svěřených do působnosti policie“. Autor nařízení vlády
č. 330/2003 Sb. včetně jeho přílohy, kterým se stanoví katalog prací pro jednotlivé PT, měl
zřejmě na mysli v pasáži „vyřizování přestupků“ přestupky na úseku zbraní, střeliva a drog
pro něž působila policie jako správní orgán. V odůvodnění rozsudku sice soud argumentuje tím,
že podle §52 písm. a), b) zákona č. 200/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2006, projednávaly
orgány Policie ČR, tento pojem lze snad vykládat jako „objasňování“ přestupků, přestupky
podle §23a odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Tuto skutečnost však podle stěžovatelů nelze
brát v potaz při posuzování nejzávažnější činnosti, podle níž je stanovena PT v katalogu prací.
Jednak tato pravomoc zanikla k 30. 4. 2004, jednak šlo o naprosto banální přestupek
na jehož spáchání byla stanovena sankce pouhých 500 Kč a hlavně jeho projednávání neskrývalo
žádnou intelektuální činnost spojenou s dokazováním. Buďto řidič stvrzenku předložil či nikoliv.
Skutková podstata neobsahovala dokazování, zda měl či neměl uhrazeno pojistné.
Takové dokazování bylo obsaženo v §23a odst. 1 písm. a) zákona, k jehož objasňování již orgány
Policie ČR příslušné byly. Struktura skutkové podstaty je navíc prakticky nevyužitelná.
Jestliže řidič potvrzení o zaplacení pojistného nepředložil, muselo zákonitě nastat řízení
o přestupku podle odst. 1 písm. a) téhož ustanovení, neboť vzniklo podezření, že pojištění
zaplacené nemá. Podle názorů stěžovatelů tedy městský soud nesprávně vyložil nařízení vlády
č. 469/2002 Sb., resp. část 3.2.1 přílohy k tomuto nařízení vlády, kde je stanoveno, které práce
vykonává policejní inspektor v 7. platové třídě a které v 8. platové třídě. Městský soud
tak nesprávně vyložil §4 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb. a §3 odst. 1 nařízení vlády
č. 330/2003 Sb., podle kterých se zaměstnanec zařadí do platové třídy, ve které je v katalogu prací
zařazena nejnáročnější práce, jejíž výkon zaměstnavatel na zaměstnanci požaduje. Městský soud
podle stěžovatelů totiž náročnost práce stěžovatelů vůbec neposuzoval, neřešil, zda stěžovatelé
pouze mohou vykonávat „základní úkoly policie“ ve smyslu znění 7. platové třídy,
nebo po nich může žalovaný požadovat činnosti uvedené v 8. platové třídě, ale rozhodoval
na základě právního hodnocení ustanovení katalogu prací podle práce, kterou stěžovatelé fakticky
a od 30. 4. 2004 ani právně nevykonávali. Stěžovatelé jsou dále přesvědčeni, že napadený
rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť městský soud se vůbec nezabýval skutečnou pracovní
náplní stěžovatelů. Dále uvedli shodně jako ve své předchozí kasační stížnosti. Z uvedených
důvodů stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se s napadeným rozsudkem
a s důvody v něm uvedenými ztotožňuje. Dodal, že ve skutkově stejné věci jiného žalobce byla
rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2009, č. j. 6 Ads 125/2009 - 140, kasační
stížnost odmítnuta, přičemž důvody kasační stížnosti byly obdobné. Současně žalovaný upozornil
na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 786/08 ze dne 28. 5. 2009, kterým byla odmítnuta
ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 412/2007 - 87 opět
ve skutkově stejném případu. Ústavní soud nepřisvědčil výtkám žalobce, že byl nedostatečně
zjištěn skutkový stav věci. Podle Ústavního soudu nedošlo k porušení základních práv a svobod
a „Nejvyšší správní soud, resp. následně i městský soud, svou interpretaci irelevantních
ustanovení nařízení vlády č. 469/2002 Sb. řádně odůvodnily, jejich právní argumentace byla
logická a konzistentní a z hlediska ústavněprávního jí nebylo možné nic vytknout“. Městský soud
v Praze se vypořádává i s již namítanou nepřezkoumatelností, kdy uvádí: „přezkoumal-li
by Městský soud v Praze rozhodnutí správního orgánu, které pro nepřezkoumatenost není
přezkoumání způsobilé, zatížil by vadou nepřezkoumatelností rovněž své rozhodnutí a Nejvyšší
správní soud by rozsudek městského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. postupem
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení“. Tato kasační námitka je
podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud podle §46 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. kasační stížnost
odmítl.¨
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu přezkoumal v souladu s §109
odst. 2, 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé uplatnili ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud ve svém předchozím zrušovacím rozsudku vyšel z toho, že zařazení
stěžovatelů do 8. platové třídy by přicházelo v úvahu především tehdy, pokud by po nich byla
požadována činnost spočívající v objasňování přestupků a nikoliv pouze vyřizování přestupků
v blokovém řízení. Městskému soudu bylo proto uloženo, aby se zabýval skutečnou pracovní
náplní stěžovatelů a mohl tak posoudit, zda stěžovatelé vykonávají či nikoliv činnosti,
které souvisejí s objasňováním přestupků. Městský soud v tomto směru řízení doplnil
a ani z doplnění dokazování nevyplynulo nic, co by nasvědčovalo tomu, že stěžovatelé vykonávají
činnosti související s objasňováním přestupků. Městský soud nařídil jednání na 9. 10. 2009,
při němž měli stěžovatelé možnost vyjádřit se k tomu, které činnosti, jež jsou na nich žalovaným
požadovány, lze považovat za objasňování přestupků. Stěžovatelé se však k této otázce vůbec
nevyjádřili, jejich zástupce pak uvedl, že skutečná pracovní náplň stěžovatelů vyplývá jednak
z náplně služební činnosti ze dne 8. 1. 2004 a posléze z 9. 5. 2005 a dále i z knihy denní
instruktáže, ve které jsou zaznamenány denní pracovní úkoly policistů a z těchto záznamů
je zřejmé, že tato náplň policistů se nezměnila po jejich přeřazení do 7. platové třídy. Z uvedené
náplně služební činnosti a dále z knihy denní instruktáže, však nelze dovodit,
že by po stěžovatelích bylo vyžadováno objasňování přestupků. Nejvyšší správní soud
se přitom plně ztotožňuje s posouzením této otázky městským soudem, jakož i jeho posouzením
dalších rozhodných skutečností, v odůvodnění napadeného rozsudku, zejména s jeho závěrem,
že popis činnosti stěžovatelů, k němuž stěžovatelé předložili důkazy při ústním jednání,
je odhalování přestupků, nikoliv jejich objasňování; pro stručnost pak na výstižné a vyčerpávající
důvody obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. Námitka stěžovatelů,
že městský soud se vůbec nezabýval skutečnou pracovní náplní stěžovatelů je tak zcela
nedůvodná. Závěr městského soudu, že stěžovatelům není svěřováno objasňování a vyřizování
přestupků je tak správný, takže jejich zařazení, pokud jde o nejnáročnější práci, kterou mají
vykonávat, proto odpovídá 7. platové třídě. Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by byly
dány důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., kasační
stížnost byla proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodná zamítnuta.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, proto jim právo na náhradu
nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily
náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu