ECLI:CZ:NSS:2018:6.AFS.229.2018:21
sp. zn. 6 Afs 229/2018 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška
(soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní
věci žalobkyně: SK Sigma Olomouc, a.s., IČ: 61974633, se sídlem Legionářská 1165/12,
Olomouc, zastoupená Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem Na Střelnici 1212/39,
Olomouc, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31,
Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 19. října 2016, č. j. 45922/16/5100-
31461-700796 a č. j. 45924/16/5100-31461-700796, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. května 2018,
č. j. 65 Af 17/2017 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladu řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Valná hromada žalobkyně rozhodla dne 19. prosince 2013 o zvýšení základního kapitálu
upsáním akcií s tím, že tyto akcie budou zčásti hrazeny nepeněžitým vkladem. Tento nepeněžitý
vklad tvořily pozemky ve vlastnictví Sportovního klubu OLOMOUC SIGMA Moravské
železárny, z. s., s nímž žalobkyně uzavřela dne 21. února 2014 smlouvu o převodu nemovitostí.
Vklad vlastnického práva žalobkyně k pozemkům do katastru nemovitostí byl proveden dne
30. května 2014 s právními účinky ke dni 25. února 2014.
[2] Sportovní klub SIGMA OLOMOUC Moravské železárny, z. s., podal dne 19. ledna 2015
přiznání k dani z převodu nemovitostí podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani
darovací a dani z převodů nemovitostí, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Finanční úřad
pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) však dospěl k závěru, že povinnost zaplatit daň
z nemovitých věcí vznikla až převodem vlastnického práva k pozemkům (ke dni, kdy nastaly
účinky vkladu do katastru nemovitostí), tedy až po nabytí účinnosti zákonného opatření Senátu
č. 340/213 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, a poplatníkem daně je proto žalobkyně
coby nabyvatel.
[3] Správce daně proto žalobkyni vyzval k podání daňového přiznání k dani z nabytí
nemovitých věcí. Žalobkyně se však nepovažovala za poplatníka této daně, daňové přiznání
nepodala a daň nezaplatila, a proto jí správce daně platebním výměrem ze dne 23. září 2015,
č. j. 1593774/15/3101-70463-805743 vyměřil daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 436 336 Kč.
Odvolání proti platebnímu výměru žalovaný zamítl (rozhodnutí ze dne 26. května 2016,
č. j. 23620/16/5100-31461-700769).
[4] Žalobkyně daň z nabytí nemovitých věcí zaplatila dne 2. října 2015.
[5] Dne 8. června 2016 vydal správce daně platební výměr na pokutu za opožděné tvrzení
daně ve výši 21 817 Kč. Téhož dne správce daně žalobkyni předepsal úrok z prodlení úhrady
daňových povinností za období od 2. září 2014 do 2. října 2015 ve výši 65 505 Kč (platební
výměr č. j. 1217280/16/3101-70463-805743).
[6] Žalobkyně podala proti platebním výměrům odvolání. Jádrem jejích námitek byl
nesouhlas se závěrem správce daně, že byla poplatníkem daně z nemovitých věcí. Žalobkyně
též označila uložení pokuty a předepsání úroku společně za nepřiměřené a požádala
o jejich prominutí. Správce daně žalobkyni informoval, že prominutí pokuty za opožděné tvrzení
daně není možné. Řízení o žádosti o prominutí úroku z prodlení správce daně zastavil,
neboť žalobkyně nezaplatila správní poplatek.
[7] Žalovaný odvolání žalobkyně zamítl rozhodnutími č. j. 45922/16/5100-31461-700796
ze dne 19. října 2016 (pokuta za opožděné tvrzení daně) a č. j. 45924/16/5100-31461-700796
(úrok z prodlení). Zdůraznil, že předmětem řízení není vyměřená daň z nabytí nemovitých věcí,
ale úrok z prodlení a pokuta za opožděné tvrzení daně, které jsou zákonem předpokládanými
následky porušení povinností žalobkyně daň včas tvrdit a zaplatit. Neuplatní se zde správní
uvážení. V případě zrušení platebního výměru na daň z nabytí nemovitých věcí bude prostor
pro zrušení rozhodnutí o pokutě a o úroku prostřednictvím nařízení přezkumu platebních
výměrů.
[8] Žalobkyně napadla obě rozhodnutí žalovaného žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě –
pobočce v Olomouci (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem označeným v záhlaví.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[9] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, jíž se domáhala zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu
řízení. Ačkoli stěžovatelka v řízení o přezkumu platebního výměru na daň z nabytí nemovitých
věcí neuspěla, nadále trvá na nesprávnosti postupu žalovaného a z toho důvodu podala
v této věci ústavní stížnost. Stěžovatelka dále zopakovala, že správce daně měl jako rozhodný
okamžik pro vznik daňové povinnosti určit okamžik rozhodování valné hromady stěžovatelky
o navýšení základního kapitálu a jeho následky posuzovat podle právních předpisů účinných
v době konání valné hromady (jak vyplývá z přechodných ustanovení zákona o obchodních
korporacích).
[10] Žalovaný ve svém vyjádření zdůraznil, že přechodná ustanovení zákona o obchodních
korporacích nemohou nijak ovlivnit časovou působnost daňových předpisů, a navrhl kasační
stížnost zamítnout.
[11] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného na vědomí stěžovatelce,
která již nevyužila svého práva podat k němu repliku.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila výhrady pouze vůči své povinnost zaplatit daň
z nabytí nemovitých věcí – pozemků od Sportovního klubu SIGMA OLOMOUC Moravské
železárny, z. s. Tuto námitku však již Nejvyšší správní soud posoudil v rozsudku ze dne
21. března 2018, č. j. 1 Afs 451/2017 - 25, který se týkal právě shora uvedeného platebního
výměru na daň z nabytí nemovitých věcí. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl,
že „daňová povinnost k dani z nemovitých věcí vzniká dnem zápisu vlastnického práva k nemovitosti
do veřejného seznamu (tedy do katastru nemovitostí), neboť tímto okamžikem je nabyto vlastnické právo k dané
nemovitosti, a nastává tedy skutečnost, která je předmětem daně. V souzené věci byl tímto okamžikem den
25. 2. 2014, ke kterému bylo do katastru nemovitostí vloženo stěžovatelčino vlastnického práva k dotčeným
nemovitostem. Tímto okamžikem tak stěžovatelce vznikla daňová povinnost k dani z nabytí nemovitých věcí.
[…] je pak zcela irelevantní, kdy došlo ke skutečnostem, které předcházely tomuto okamžiku,
tedy např. kdy došlo k rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu, kdy došlo k uzavření kupní
smlouvy na nemovitost, atd. Veřejnoprávní norma stanovící okamžik vzniku daňové povinnosti je navázána
na jednu konkrétní skutečnost, kterou je jen a pouze okamžik, ke kterému došlo k úplatnému nabytí
vlastnického práva. Zkoumání skutečností jiných je proto z hlediska daňového zcela bezpředmětné.“
K přechodným ustanovením zákona o obchodních korporacích, na které se stěžovatelka
odvolávala, Nejvyšší správní soud uvedl, že nemohou mít dopad na procesy či řízení
tímto zákonem vůbec neupravené, tedy na daňové řízení. Není totiž možné, „aby přechodná
ustanovení obsažená v jednom právním předpisu (zákon o obchodních korporacích) nepřímo novelizovala
jiný právní předpis (zákon č. 357/1992 Sb. účinný do 31. 12. 2013) tím způsobem, že bude rozšiřovat jeho
časovou působnost na vztahy (zde veřejnoprávní vztahy v oblasti daňové), které vznikly již za účinnosti nového
předpisu (zákonného opatření). Přechodná ustanovení právního předpisu řeší situace, které nastanou právě tím,
že tento právní předpis zruší právní předpis dříve účinný. Nemůže však řešit situace, které jsou důsledkem zrušení
zcela jiného právního předpisu.“ Zákonné opatření Senátu o dani z nabytí nemovitých věcí obsahuje
vlastní přechodné ustanovení, které působnost dosavadní právní úpravy váže na vznik daňové
povinnosti za její účinnosti.
[14] V projednávané věci však daňová povinnost vznikla až s účinky vkladu vlastnického práva
stěžovatelky do katastru nemovitostí dne 25. února 2014, tedy za účinnosti zákonného opatření
Senátu o dani z nabytí nemovitých věcí. Stěžovatelka coby nabyvatel pozemků byla poplatníkem
daně z nabytí nemovitých věcí a byla povinna podat daňové přiznání nejpozději do konce třetího
kalendářního měsíce následujícího po provedení vkladu vlastnického práva k pozemkům
do katastru nemovitostí [§32 písm. a) zákonného opatření Senátu o dani z nabytí nemovitých
věcí]. Jelikož tak neučinila, vznikla jí povinnost uhradit pokutu za opožděné tvrzení daně (§250
odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů).
[15] Stěžovatelka v kasační stížnosti nezpochybňovala skutečnosti, na jejichž základě jí byl
předepsán úrok z prodlení, a sice že daň z nabytí nemovitých věcí neuhradila ke dni její splatnosti,
ale až dne 2. října 2015. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že správce
daně stěžovatelce předepsal úrok z prodlení v souladu s §252 daňového řádu.
[16] Samotné podání ústavní stížnosti proti rozsudku č. j. 1 Afs 451/2017-25 Nejvyššímu
správnímu soudu nebrání převzít závěry vyslovené v tomto rozhodnutí na skutkově zcela
totožném půdorysu (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. září 2017
č. j. 6 As 41/2017-34). Nejvyšší správní soud považuje právní názor vyjádřený v citovaném
rozsudku nadále za správný, a neshledal tedy důvod pro přerušení řízení a vyčkání rozhodnutí
Ústavního soudu o stížnosti stěžovatelky.
[17] Povinnost uhradit úrok z prodlení a pokutu za opožděné tvrzení daně vzniká daňovému
subjektu přímo ze zákona, platební výměry na ně mají deklaratorní povahu (srov. přiměřeně
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. února 2006, č. j. 1 Afs 16/2005 - 63, či ze dne
28. května 2008 č. j. 9 Afs 112/2007-72). Zároveň se jedná o příslušenství daně, které sleduje
její osud (§2 odst. 5 daňového řádu). Proto zanikla-li by v důsledku případného vyhovujícího
rozhodnutí Ústavního soudu povinnost stěžovatelky zaplatit daň z nabytí nemovitých věcí, ex lege
by zanikla i její povinnost uhradit úrok z prodlení a pokutu za opožděné tvrzení daně a správce
daně by byl povinen jí již uhrazené částky coby daňové přeplatky vrátit.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji ve smyslu §110
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu