ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.11.2009:95
sp. zn. 6 As 11/2009 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: Lucas Varity
s. r. o., IČ: 254 02 081, se sídlem Na Roli 26, Jablonec nad Nisou, zastoupeného JUDr. Pavlou
Karlovskou, advokátkou, se sídlem Lučanská 5, Jablonec nad Nisou, proti žalovanému:
Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 2. 2006, č. j. 542/66/06/01/113, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008, č. j. 6 Ca 105/2006 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovanému se nepři znáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 2. 2006, č. j. 542/66/06/01/133, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil jím napadené rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního
inspektorátu Liberec (dále jen „ČIŽP“), ze dne 22. 12. 2005, č. j. 10/OV/8109/05/B. Uvedeným
rozhodnutím ČIŽP uložila žalobci pokutu ve výši 1 000 000 Kč podle §116 odst. 1 písm. b)
a §118 zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní
zákon“), za vypouštění odpadních vod s obsahem šestimocného chrómu v rozporu s vodním
zákonem do horninového prostředí a následně do podzemních vod v důsledku netěsnosti šachty
na kanalizaci odpadních vod.
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že únikem odpadních
vod v důsledku netěsnosti na šachtě a následným znečištěním podzemních vod byla naplněna
skutková podstata správního deliktu vypouštění odpadních vod v rozporu s vodním zákonem,
tj. nedovolené vypouštění vod podle §116 odst. 1 písm. b) vodního zákona. K úniku odpadních
vod došlo přes netěsnou šachtu. Vypouštění odpadních vod bylo v rozporu s vodním zákonem,
argumentace ČIŽP ohledně absence povolení k vypouštění odpadních vod je podle žalovaného
toliko doplňkovou. Jakékoliv vypouštění odpadních vod bez potřebného povolení je nezákonné.
Žalovaný uzavřel, že nebyl zpochybněn únik odpadních vod a následné znečištění vod
podzemních. K tomu dodal, že žalobce provozoval vodní dílo, jehož stavebně technický stav byl
nevyhovující, a řádně o ně nepečoval, pročež došlo k nedovolenému vypouštění odpadních vod
a následnému znečištění podzemních vod.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2008, č. j. 6 Ca 105/2006 - 64, žalobu
napadající shora uvedené rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl,
že v souvislosti s činností žalobce došlo ze šachty umístěné před neutralizační stanicí k úniku
odpadních vod do vod podzemních a že pro takovéto vypouštění neměl žalobce povolení,
které by ani nemohl získat. Soud vyložil §116 odst. 1 písm. b) vodního zákona tak, že „nedovolené
vypouštění vod“ je legislativní zkratkou pro stav, kdy dojde k odtoku znečištěných odpadních vod
do povrchových nebo podzemních vod. Soud proto neshledal důvodnou argumentaci žalobce,
že šlo o havarijní stav, na který předmětné ustanovení nedopadá. Havárii jako stav nelze
zaměňovat za nedovolené vypouštění vod, v jehož důsledku k havárii došlo. Podle názoru soudu
neudržováním vodního díla (stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním
do kanalizace) došlo k nedovolenému vypouštění odpadních vod, pročež byl ohrožen zájem
na ochraně čistoty podzemních vod. Žalobce měl o vodní dílo náležitě pečovat,
potom by nedošlo k situaci, kdy odpadní vody s obsahem chrómu vnikly do vod podzemních.
K předloženému znaleckému posudku soud uvedl, že se má věnovat otázkám odborným,
nikoliv právním, což mu nepřísluší. Soud nevyužil moderační právo, neboť neshledal,
že by pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši. S ohledem na tyto důvody proto soud
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti namítl žalobce (dále též „stěžovatel“) nesprávné posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení a existenci vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Podle stěžovatele je pro posouzení celé věci klíčové, že šlo
o havárii podle §40 vodního zákona. Dále je nesprávná argumentace soudu a správních orgánů,
že kanalizační přípojka (šachta a potrubí) je vodním dílem, které je vlastník povinen udržovat
v řádném stavu, což stěžovatel dokládá odkazem na §55 odst. 2 téhož zákona. Stěžejní
pochybení však představuje nesprávné vyložení pojmu „nedovolené vypouštění odpadních vod“
podle §116 odst. 1 písm. b) vodního zákona. Stěžovatel zdůraznil, že se v posuzovaném případě
nejednalo o vypouštění (jako proces záměrný), nýbrž o havárii, resp. únik odpadních vod,
jako nevědomý a nechtěný stav, což bylo konstatováno i ve znaleckém posudku Ing. M. B.
K výši uložené pokuty stěžovatel dodal, že je nepřiměřeně vysoká v porovnání s jinými případy a
v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008, č. j. 6 Ca 105/2006 - 64, zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v předmětném případě byla havárie
způsobena nedovoleným vypouštěním odpadních vod. Nebylo rozhodující, že k němu došlo
v důsledku neudržování šachty jako vodního díla. K výši pokuty uvedl, že chróm, který byl
obsažen v odpadních vodách, je nebezpečnou látkou podle přílohy č. 1 k vodnímu zákonu,
přičemž porovnání s ostatními případy či průměrnou výší pokut není na místě. Zásadě
legitimního očekávání bylo podle žalovaného učiněno zadost. S ohledem na tyto skutečnosti
proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní uplatnil důvody
podle §103 odst. 1 písm. a ) a b) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení lze podat kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom,
že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je
aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Pod tento důvod kasační
stížnosti lze podřadit všechny stížnostní námitky, ačkoliv v nich stěžovatel spatřovat také důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Rozhodnutí ČIŽP, žalovaného a do jisté míry i rozhodnutí soudu prvního stupně
se skutečně zabývají problematikou získání povolení k vypouštění odpadních vod a zejména
povinností náležité péče o vodní dílo, ačkoliv stěžovatel byl sankcionován podle ustanovení §116
odst. 1 písm. b) vodního zákona, jež s těmito otázkami přímo nesouvisí. Uvedená argumentace
však byla správními orgány i soudem prvního stupně použita pouze k zvýšení přesvědčivosti
jejich rozhodnutí, takže i kdyby zčásti nebyla správná, nemohlo by to mít ve vztahu k aplikaci
ustanovení §116 odst. 1 písm. b) vodního zákona žádný význam.
V posuzované věci nebylo zpochybněno, že došlo k úniku odpadních vod znečištěných
chrómem do vod podzemních. Tuto skutečnost stěžovatel nerozporoval, pročež jí má Nejvyšší
správní soud za plně prokázanou. Důvodem úniku byla netěsnost na šachtě odpadního potrubí.
Stěžejním však je, zda a pokud ano, pod jaké ustanovení, lze tuto skutečnost podřadit.
Klíčovým je proto výklad §116 odst. 1 písm. b) vodního zákona. Pokud se k této právní otázce
vyjádřil rovněž znalec v oboru vodního hospodářství, pak hodnotil něco, co mu nepřísluší.
Znaleckým posudkem se totiž dokazují věci skutkové a neslouží k výkladu právních norem.
K tomuto závěru srov. blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 3 As 1/2008 - 233 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
Podle ustanovení §116 odst. 1 písm. b) vodního zákona se dopustí správního deliktu
povinná osoba, nejde-li o trestný čin, jestliže vypustí odpadní vody nebo důlní vody do vod
povrchových nebo podzemních, popřípadě do kanalizace v rozporu s tímto (tj.vodním) zákonem
(dále jen „nedovolené vypouštění vod“). Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 7. 2008, č. j. 1 As 51/2008 - 72, nebo Vrchního soudu v Praze ze dne
16. 12. 1994, č. j. 7 A 14/93 - 20) je „vypouštěním odpadních vod“ jejich odtok mimo zařízení,
kde vznikly, popřípadě mimo zařízení, v němž měly být přechodně uloženy do doby zajištění
jejich zneškodnění původcem. V posuzovaném případě došlo k vypouštění odpadních vod tím,
že unikly přes netěsnost v kanalizační šachtě do vod podzemních. Rozpor se (vodním) zákonem
a „nedovolenost“ je dána tím, že k případnému vypouštění je třeba získat povolení (srov. §8
odst. 1 písm. c/ vodního zákona) a postupovat v souladu se zákonem. Stěžovateli nebylo kladeno
za vinu, že vypouštěl odpadní vody bez povolení, ale že k samotnému vypouštění odpadních vod
vůbec došlo. Je totiž povinností povinné osoby pečovat o technický stav zařízení tak, aby nedošlo
k únikům (vypouštění) odpadních vod. Sankcionován byl tak samotný výsledek jednání, což je
v souladu s koncepcí odpovědnosti za správní delikty jako odpovědnosti objektivní. Není
proto podstatné, zda se tak stalo s vědomím, nedostatečnou údržbou, či snad dokonce aktivně
cílenou činností žalobce, neboť správní delikty právnických osob jsou postihovány zásadně
bez ohledu na zavinění. Základním předpokladem pro uložení sankce je zejména skutečnost,
že poškození nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu nastalo provozní činností povinné
osoby, nebo tehdy, jestliže tento důvod vznikl při činnosti povinné osoby jednáním
nebo opomenutím osob, které povinná osoba k této činnosti použila.
Nejvyšší správní soud dále odkazuje na právní závěry učiněné v souvislosti s výkladem
ustanovení §116 odst. 1 písm. b) vodního zákona v rozsudku ze dne 28. 2. 2006,
č. j. 4 As 37/2007 - 78. Podle nich slovní spojení „nedovolené vypouštění vod“ je legislativní zkratkou
pro stav, kdy povinný subjekt v rozporu se zákonem dopustí odtok odpadních vod
do povrchových nebo podzemních vod. Vždyť právě ochrana čistoty těchto vod je smyslem
a účelem vodního zákona. Je proto nesprávná a zavádějící úvaha stěžovatele, že slovní spojení,
které užívá ustanovení §116 odst. 1 písm. b) vodního zákona, vyžaduje pojmově úmysl odpadní
vody vypustit, či vědomí takové skutečnosti a hlavně aktivní činnost, a že sem nepatří únik,
který představuje samovolný proces, navíc nežádoucí a nechtěný, který nastal v důsledku
netěsnosti kanalizační šachty. V takovém případě by za skutečnost, že k úniku odpadních vod
došlo, nebyl nikdo odpovědný. Nejvyšší správní soud neshledává důvodnou ani argumentaci
stěžovatele, že šlo o havarijní stav podle §40 vodního zákona. Havárie byla naopak způsobena
únikem (vypouštěním) odpadních vod s obsahem chrómu do vod podzemních.
V daném ohledu Nejvyšší správní soud uzavírá, že v důsledku činnosti stěžovatele došlo
vlivem netěsnosti na šachtě kanalizačního potrubí k nežádoucímu a nedovolenému úniku
odpadních vod, které obsahovaly chróm. Tyto odpadní vody posléze znečistily vody podzemní.
Závěry, které v tomto ohledu učinily správní orgány, stěžovatel nezpochybnil. Toliko se snažil
zbavit odpovědnosti za správní delikt poukazem na stav havárie. V posuzované věci však nešlo
o havárii podle §40 vodního zákona. Havárii představují až důsledky úniku odpadních vod
s obsahem chrómu. Stěžovateli byla proto v souladu se zákonem uložena pokuta za spáchání
správního deliktu podle §116 odst. 1 písm. b) vodního zákona, neboť nedovoleně vypouštěl
odpadní vody do vod podzemních. Uvedené jednání bylo tedy správními orgány i soudem
prvního stupně kvalifikováno zcela správně.
Námitku o nepřiměřené výši uložené pokuty a jejím rozporu se zásadou legitimního
očekávání neshledává Nejvyšší správní soud důvodnou. V rozhodnutí správních orgánů
je dostatečně vyloženo, k jakým zákonným kritériím při jejím uložení přihlédly. Stěžovatel
v žalobě navrhnul využití moderačního práva, ke kterému soud prvního stupně nepřistoupil.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s jeho závěry, že pokuta nebyla uložena ve zjevně
nepřiměřené výši. Odkaz na celkové množství uložených pokut ČIŽP a jejich průměrnou výši
v roce 2006, a to bez jakékoliv specifikace a konkretizace skutkových okolností, považuje
Nejvyšší správní soud za značně zavádějící a zcela neurčitý. Ke konkrétnímu porovnání
s případem uložení pokuty za únik kyanidových odpadních vod do vod povrchových, Nejvyšší
správní soud uvádí, že v nyní posuzované věci uloženou pokutu rovněž neshledává
nepřiměřenou, neboť došlo k vypouštění (úniku) odpadních vod, které obsahovaly chróm,
přičemž chróm je podle přílohy č. 1 k vodnímu zákonu nebezpečnou látkou.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu