ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.148.2014:30
sp. zn. 6 As 148/2014 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Průchy,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyně: FINEST Selection, spol. s.r.o., IČ 25542273, se sídlem Královopolská 139, Brno,
zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem Údolní 5, Brno, proti žalovanému:
Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2,
týkající se žaloby proti rozhodnutí ústřední ředitelky žalovaného ze dne 19. 7. 2010,
č. j. ČOI 38449/10/O100/3000/Po/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze 31. 3. 2014, č. j. 9 A 196/2010 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Dne 14. 1. 2010 provedli pracovníci České obchodní inspekce, Inspektorátu
pro Jihomoravský a Zlínský kraj se sídlem v Brně, na podnět spotřebitele kontrolu v sídle
žalobkyně. Na základě kontrolních zjištění bylo označeným správním orgánem vydáno
dne 4. 5. 2010 rozhodnutí č. j. 25103/103000/R/M, kterým byla žalobkyni uložena pokuta
ve výši 40.000 Kč, a to podle ustanovení §24 odst. 9 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně
spotřebitele, ve znění účinném do 22. 2. 2011 [nyní §24 odst. 12 písm. c)], pro naplnění skutkové
podstaty správního deliktu podle §24 odst. 7 písm. i) a písm. t) téhož zákona [nyní podle §24
odst. 7 písm. k) a t)]. Správní delikt spočíval stručně řečeno v tom, že žalobkyně nevydala
spotřebiteli písemné potvrzení o tom, kdy spotřebitel právo z reklamace uplatnil, co je obsahem
reklamace a jaký způsob jejího vyřízení spotřebitel požaduje, včetně potvrzení o době trvání
opravy, a že žalobkyně řádně spotřebitele neinformovala o rozsahu, podmínkách a způsobu
uplatnění odpovědnosti za vady výrobku. Žalobkyni byla týmž rozhodnutím také uložena
povinnost uhradit paušální částku za náklady řízení ve výši 1.000 Kč ve smyslu §79 odst. 5
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Žalobkyně napadla výše uvedené prvoinstanční rozhodnutí odvoláním, o němž
rozhodla ústřední ředitelka žalovaného rozhodnutím č. j. ČOI 38449/10/O100/3000/Po/Št
ze dne 19. 7. 2010, kterým odvolání zamítla.
[3] Proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu
v Praze (dále též „městský soud“), ve které namítala především formální vady rozhodnutí obou
správních orgánů a dožadovala se jejich zrušení. Žalobkyně konkrétně spatřovala vadu
napadených rozhodnutí v jejich neurčitosti. Pro případ, že by se městský soud neztotožnil
s žalobní námitkou, žalobkyně navrhovala, aby byla uložená pokuta alespoň snížena nebo
aby bylo zcela upuštěno od jejího uložení.
[4] Městský soud rozsudkem č. j. 9 A 196/2010-29 - 36 ze dne 31. 3. 2014 žalobu zamítl.
V odůvodnění rozsudku shledal městský soud tvrzené žalobní námitky jako nedůvodné, protože
obě napadená rozhodnutí splňují požadavky, které na ně klade zákonná úprava a příslušná
judikatura. Zcela přesné vymezení skutků, kterými byly naplněny skutkové podstaty
sankcionovaných správních deliktů, navíc obsahuje kontrolní protokol, který je jedním
z podkladů rozhodnutí. Městský soud nepovažoval za důvodný ani návrh žalobkyně na moderaci
trestu, protože trest nebyl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, nýbrž při spodní hranici zákonného
rozpětí.
II. Kasační stížnost a řízení o ní
[5] Proti výše uvedenému rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále
též „stěžovatelka“) prostřednictvím svého právního zástupce včasnou kasační stížnost, v níž
namítala stížnostní důvody ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů.
[6] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku shledává stěžovatelka v neurčitosti jeho
prvního výroku („Žaloba se zamítá.“). Stěžovatelka soudí, že neurčitost výroku zatěžuje řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávní rozhodnutí ve věci. K tomuto stížnostnímu bodu
navíc stěžovatelka dodává, že výrok je formulován v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu (např. s jeho rozhodnutím ze dne 31. 8. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4812/2008).
[7] Nesprávné posouzení právní otázky vidí stěžovatelka dále v tom, že městský soud
nepřisvědčil její žalobní námitce o nepřiměřenosti uložené pokuty. Stěžovatelka uvádí, že byla
napadeným rozsudkem postavena do absurdní situace. „Přestože nároky spotřebitele, jenž byl jejím
smluvním partnerem, uplatňované z titulu nároků z odpovědnosti za vady, řádně uspokojila a dokonce poskytla
spotřebiteli služby spočívající v opravách předmětu smlouvy nad rámec svých zákonných povinností, a tedy
spotřebitele fakticky na jeho právech žádným způsobem nepoškodila, je sankcionována, neboť je správními, resp.
soudními orgány stavěno nad fakticky řádně poskytnuté plnění vůči spotřebiteli splnění formálních náležitostí
fakticky naplněného postupu.“
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny. Stěžovatelka je osobou
oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadené
rozhodnutí městského soudu vzešlo (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas
(ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a je přípustná, neboť nejsou naplněny důvody podle ustanovení
§104 s. ř. s.
[9] Stěžovatelka uvedla jako důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku to,
že byl formulován neurčitě („Žaloba se zamítá“). Nejvyšší správní soud tuto námitku shledal zcela
neopodstatněnou. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které stěžovatelka poukazuje, se vztahuje
na případy, kdy objektivně hrozí záměna více návrhů či více řízení, a je proto nutné přesně
specifikovat, o kterém návrhu či řízení je daným výrokem rozhodováno. Strohá formulace výroku
může za určitých okolností vyvolat stav, kdy bude meritorně rozhodnuto i o návrzích či řízeních,
které nemají být daným soudním rozhodnutím vůbec dotčeny. Reálně pak hrozí nebezpečí,
že bude vytvořena překážka věci rozhodnuté, přestože to nebylo záměrem soudu.
V projednávaném soudně-správním řízení však podobná záměna nehrozí. Žalobou napadená
rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně jsou nezaměnitelně označena jak číslem
jednacím, tak dnem vydání, a stejně nezaměnitelně je předmět žaloby identifikován i v návětí
zamítavého výroku napadeného rozsudku městského soudu.
[10] Stěžovatelka použila v žalobě tzv. eventuální žalobní petit, kterým se domáhala zrušení
přesně označených rozhodnutí správních orgánů prvního a druhého stupně, a pro případ,
že by městský soud neshledal důvody pro jejich zrušení, se stěžovatelka domáhala snížení uložené
pokuty nebo upuštění od ní. Nejvyšší správní soud se tedy zabýval i otázkou, zda stížnostní
námitka nepřezkoumatelnosti nesměřovala proti jednotnému výroku o obou žalobních petitech,
byť takto stěžovatelka výslovně svou námitku neformulovala. Z účinné právní úpravy
ani judikatury však nevyplývá, že by měl soud povinnost rozhodnout o jednotlivých žalobních
petitech dvěma konkretizovanými zamítavými výroky.
[11] Výše uvedeným právním názorům nasvědčuje i formulace ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s.,
které soudu ukládá povinnost zamítnout žalobu, není-li důvodná. Jelikož se zde nehovoří
o povinnosti zamítnout jednotlivé konkrétní žalobní návrhy, je nutné vykládat toto ustanovení
tak, že pokud není vyhověno žádnému z eventuálních žalobních petitů, soud žalobu zamítá,
resp. může zamítat jako celek (stejně tak může zamítavý výrok detailně rozčlenit, je to však
nadbytečné, které neškodí – superfluum non nocet). Toliko pokud by soud dospěl k závěru,
že napadené správní rozhodnutí jako zákonné obstojí, a pouze návrh na moderaci uloženého
trestu je ve smyslu §78 odst. 2 s. ř. s. důvodný, vyjádří tuto skutečnost výrokem, jímž návrh
na zrušení napadeného správního rozhodnutí zamítne, a současně ve výroku moderuje uložený
trest (např. dvěma samostatnými výroky, anebo výrokem o moderaci s tím, že ve zbytku se žaloba
zamítá). V daném případě však městský soud neshledal ani důvody pro zrušení napadeného
správního rozhodnutí, ani důvody pro moderaci uloženého trestu, takže výrok „žaloba se zamítá“
se vztahuje k žalobě jako celku a nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, o čem městský soud
rozhodoval a že žalobní návrh(y) zcela vyčerpal.
[12] Druhou stížnostní námitkou stěžovatelky bylo nesprávné posouzení právní otázky, které
spočívalo v nepřisvědčení námitce zjevné nepřiměřenosti výše uložené pokuty. Nejvyšší správní
soud na tomto místě zdůrazňuje, že obsahem kasačních námitek nebylo zpochybnění závěru
městského soudu o zákonnosti napadeného správního rozhodnutí, tedy o tom, že skutkové
podstaty správních deliktů byly jednáním stěžovatelky naplněny. Stěžovatelka se omezila
jen na námitku vůči posouzení jejího eventuálního návrhu na uplatnění moderačního oprávnění
soudu. Ani v žalobě, ani v kasační stížnosti nenamítala nezákonnost napadeného rozhodnutí,
resp. výše uloženého trestu z důvodu, že by snad žalovaný, potažmo městský soud při přezkumu
jeho rozhodnutí, nevzal v úvahu všechna zákonná kritéria, jimiž měl odůvodnit pokutu
v ukládané výši. Ostatně, sám návrh na uplatnění moderace stěžovatelka v žalobě vznesla toliko
jako eventuální petit, bez uvedení bližších důvodů, proč stěžovatelka považuje uloženou pokutu
za zcela zjevně nepřiměřenou. Toliko v kontextu celé žaloby lze dovodit, že k moderaci měl soud
přistoupit zřejmě proto, že podle stěžovatelky nebyl naplněn materiální znak správního deliktu,
že nešlo o nijak závažný správní delikt, resp. – jinými slovy – že jeho společenská škodlivost byla
nepatrná, nebo dokonce nulová.
[13] Nejvyšší správní soud konstatuje, že p odle §24 odst. 9 písm. b) zákona o ochraně
spotřebitele v relevantním znění bylo možné uložit za naplnění byť i jediné z obou skutkových
podstat správních deliktů pokutu až do výše 3.000.000 Kč. Stěžovatelce byla za jí spáchané
správní delikty uložena pokuta ve výši 40.000 Kč, tj. ve výši odpovídající 1,3 % horní hranice
zákonného rozpětí sazby.
[14] Nejvyšší správní soud připomíná, že uložená sankce musí pro pachatele představovat
negativní následek jeho protiprávního jednání a odrážet závažnost a společenskou nebezpečnost
spáchaného deliktu, neboť jedině tak může mít požadovaný represivní i výchovný
účinek (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 6 As
64/2013 - 66). Obdobně se ke smyslu sankcí vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25.
10. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 14/09 (N 183/63 SbNU 117; 22/2012 Sb.): „Je samozřejmé, že uložení této
sankce je pro pachatele nepříjemné a úkorné, avšak takový účinek je přirozenou a dokonce žádoucí vlastností
jakékoli sankce - pokud by tomu tak nebylo, vytratil by se generálně preventivní smysl sankcí.“. Nejvyšší
správní soud uznává, že pokuta ve výši 40.000 Kč může být citelným zásahem do hospodaření
stěžovatelky, nejedná se však o částku, která by mohla znemožnit podnikání stěžovatelky či jinak
zásadním způsobem ovlivnit její osobní poměry. Zjevné nepřiměřenosti výše pokuty ostatně
nenasvědčují ani ceny výrobků, které stěžovatelka spotřebitelům prodává – mimo jiné, jako tomu
bylo i v nyní posuzovaném případě, v řádu desítek tisíc Kč.
[15] Moderační právo soudu je ostatně výjimečným institutem a má místo toliko tam,
kde jde o postih nepřiměřený zjevně. O zjevnou nepřiměřenost se přitom s v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu nejedná zpravidla v případě, kdy pokuta byla uložena při nebo těsně
nad spodní hranicí zákonného rozmezí, tedy tak, jako tomu bylo v případě stěžovatelky
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 6 A 96/2000, publ.
pod č. 225/2004 Sb. NSS, rozsudek č. j. 7 As 22/2012 - 23 ze dne 19. 4. 2012, publ.
pod č. 2672/2012 Sb. NSS). Tato skutečnost sama o sobě koresponduje se stěžovatelčiným
přesvědčením, že stupeň společenské škodlivosti jí spáchaných správních deliktů byl nízký, nebyl
však – ve shodě se závěrem městského soudu – nulový. Jak městský soud konstatoval, „jednání ...
probíhalo opakovaně, ... u žalobce se jednalo o porušení povinností v oblasti odborné péče, kdy byl spotřebitel
poškozen tím, že mu bylo ztíženo uplatnění jeho práv a nebyla vystavena potvrzení, která vystavena být měla.“
[16] Stěžovatelka v této souvislosti namítla, že je postihována za zkracování práv spotřebitelů,
přestože v tomto případě všechny nároky spotřebitelů byly řádně uspokojeny. Nejen z judikatury
Nejvyššího správního soudu však jednoznačně vyplývá, že pouhý fakt, že spotřebiteli nevznikla
škoda, není důvodem pro upuštění od sankce za naplnění skutkové podstaty správního deliktu
(srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 6 As 64/2013-66).
Stěžovatelem spáchaný skutek již sám o sobě ohrožuje zájem společnosti na dodržování pravidel
ochrany spotřebitele. Správní orgán musí při určování výše sankce vycházet z charakteru
konkrétního protiprávního jednání, z jeho společenské nebezpečnosti a míry zásahu
do chráněného zájmu společnosti; výše způsobené škody, resp. rozsah újmy, kterou spotřebitel
utrpěl, se tak promítla toliko do výše pokuty, která, jak bylo opakovaně konstatováno, byla
uložena při spodní hranici zákonného rozpětí.
[17] Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou v souladu s §110 odst. 1 větou první s. ř. s. zamítl.
IV. Náklady řízení
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci
úspěch, podle obsahu spisu mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu