ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.165.2017:31
sp. zn. 6 As 165/2017 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci navrhovatele: Ing. L. K.,
zastoupeného Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem, se sídlem Pivovarská 170, Beroun, proti
odpůrci: obec Tlustice, se sídlem Tlustice 203, zastoupenému Mgr. Petrem Tichým, advokátem,
se sídlem Brožíkova 284/8, Beroun, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy ze dne 25. 7.
2016, č. 1/2016, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 10. 5. 2017, č. j. 50 A 3/2017 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Navrhovatel n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Navrhovatel je p o v i ne n zaplatit odpůrci náhradu nákladů řízení ve výši 3400 Kč
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Tichého,
advokáta, se sídlem Brožíkova 284/8, Beroun.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 10. 5. 2017, č. j. 50 A 3/2017 - 35 (dále „napadený rozsudek“), jímž krajský soud
zamítl návrh na zrušení opatření obecné povahy ze dne 25. 7. 2016, č. 1/2016.
[2] Opatřením obecné povahy ze dne 25. 7. 2016, č. 1/2016 (dále též „napadené opatření“)
odpůrce vydal územní opatření o stavební uzávěře dle ustanovení §97 odst. 1 a §98 odst. 1
zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“), a to na pozemku ve zjednodušené evidenci p. č. X
podle přídělového plánu v katastrálním území a obci Tlustice, označeném v platném územním
plánu jako VD – Drobná výroba a služby. Součástí územního opatření je ověřený výkres na kopii
katastrální mapy s vyznačením pozemku, na který se vztahuje stavební uzávěra. Na území
dotčeném stavební uzávěrou odpůrce zakázal tyto stavební činnosti: všechny záměry, tj. stavby,
činnosti a technologie, uvedené v příloze č. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí;
kafilérie nebo veterinární asanační ústavy, krematoria; pohřbívání zájmových zvířat (psi, kočky
apod.), včetně jejich kremace. V odůvodnění napadeného opatření odpůrce popsal, že opatřením
obecné povahy č. 1/2013/OOP – změna č. 2 územního plánu obce Tlustice ze dne 5. 2. 2015
byly rozšířeny regulativy vztahující se na plochy označené jako VD – Drobná výroba a služby.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016, č. j. 50 A 6/2015 – 155, byla částečně
tato aktualizace územního plánu zrušena, a to ve vztahu k pozemku ve zjednodušené evidenci
p. č. X podle přídělového plánu v k. ú. a obci Tlustice. Vzhledem k tomuto soudnímu rozhodnutí
vznikl podle odpůrce nežádoucí stav, kdy pro stejné plochy v rámci územního plánu platí odlišné
regulace. Proto bylo zastupitelstvo odpůrce rozhodlo o pořízení změny č. 3 územního plánu obce
Tlustice. Rada odpůrce potom v souladu s ustanovením §97 odst. 1 stavebního zákona zakázala
v nezbytném rozsahu stavební činnosti, které by mohly ztížit nebo znemožnit budoucí využití ve
vymezeném území podle připravované změny č. 3 územně plánovací dokumentace. Odpůrce
k námitkám navrhovatele souhlasil s tím, že napadené opatření se vztahuje pouze na jeden
pozemek, avšak jedná se o nezbytnou reakci na předchozí zrušující rozsudek krajského soudu,
který ostatně sám předpokládá, že bude vydáno další opatření obecné povahy i ve vztahu
k tomuto pozemku, které může obsahovat zákaz záměrů určených k pohřbívání zájmových zvířat
včetně jejich kremace.
[3] Navrhovatel ve svém návrhu ze dne 8. 2. 2017 namítal, že v minulosti již došlo
mezi ním a odpůrcem ke sporu ohledně územní regulace ve vztahu k pozemku parc. č. X
podle přídělového plánu v k.ú. a obci Tlustice. Po vydání rozsudku krajského soudu, kterým byla
aktualizace územního (změna č. 2) plánu částečně zrušena, podal stavebník u Městského úřadu
v Hořovicích žádost o změnu stavby před jejím dokončením ve společném územním a stavebním
řízení, přičemž městský úřad tuto změnu stavby před jejím dokončením rozhodnutím
ze dne 29. 7. 2016 povolil. Mezitím odpůrce zahájil řízení o vydání územního opatření o stavební
uzávěře, které následně i vydal. Na jeho základě pak podal odvolání proti rozhodnutí Městského
úřadu v Hořovicích, kterému Krajský úřad Středočeského kraje vyhověl. Navrhovatel měl za to,
že napadené opatření nemá oporu v ustanovení §97 odst. 1 stavebního zákona
a že se jím obchází předchozí zrušující rozsudek krajského soudu. Poukazoval přitom na to,
že napadené opatření se týká pouze jediného pozemku. Odpůrce měl postupovat tak, že měl
vydat další aktualizaci územního plánu; není možné územní plán obce nahrazovat rozhodnutím
ad hoc. S ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu tvrdil, že zásah do vlastnického
práva musí mít zásadně výjimečnou povahu, přičemž zásah musí být prováděn z ústavně
legitimních důvodů a jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích
ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle.
[4] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve zrekapituloval v jaké situaci
a za jakých okolností byla schválena předmětná stavební uzávěra. Ve vztahu k argumentaci
navrhovatele krajský soud uvedl, že je značně obecná, což má vliv i na rozsah soudního
přezkumu. Z ustanovení §97 a 98 stavebního zákona vyplývá, že existují 3 předpoklady
pro vydání územního opatření o stavební uzávěře – existence rozhodnutí o pořízení nové
územně plánovací dokumentace nebo její změny; stavební činnost zakázaná stavební uzávěrou
by mohla ztížit nebo znemožnit budoucí využití území podle připravované územně plánovací
dokumentace; stavební uzávěra bude stavební činnost ve vymezeném území omezovat
nebo zakazovat pouze v nezbytném rozsahu. Soud přitom dospěl k závěru, že tyto podmínky
byly splněny, neboť odpůrce předtím schválil pořízení změny územní plánu. Rovněž uvedl,
že stavební uzávěra má zabránit tomu, aby případná výstavba na předmětném pozemku nebyla
v rozporu se zamýšleným využitím ploch VD. Soud k tomu dodal, že funkcí územního opatření
o stavební uzávěře je zastavení stavební činnosti v území, pro které obec připravuje novou
regulaci v podobě územního plánu, a to do doby, než bude tato nová regulace definitivně
schválena, aby byl ponechán volný prostor obci k dalšímu rozhodování. Soud při přezkumu
stavební uzávěry nezkoumá důvody, které odpůrce vedou k přípravě nového územního plánu,
neboť to je nutné řešit v řízení vztahujícímu se k takovéto regulaci. Soud dále ověřil, že stavební
uzávěra se vztahuje k území, na které dopadá projednávaná územně plánovací dokumentace.
Ani prozatímní doba trvání stavební uzávěry nevybočuje ze zákonného rámce. Stavební zákon
vedle těchto podmínek předpokládá, že stavební uzávěru lze vydat tehdy, jestliže bylo zrušeno
opatření obecné povahy o vydání územně plánovací dokumentace, přičemž k této situaci došlo
i v projednávané věci, neboť odpůrce reagoval na předchozí zrušující rozsudek krajského soudu.
Proto soud považuje za logické, že se stavební uzávěra týká pouze pozemku navrhovatele,
neboť pouze ve vztahu k němu byla změna č. 2 územního plánu odpůrce zrušena. Soud
konstatoval, že odpůrce řádně vysvětlil, z jakého důvodu k vydání stavební uzávěry přistoupil
a co jím sleduje. Pokud se navrhovatel dovolává judikatury Nejvyššího správního soudu ohledně
zásahu do vlastnického práva, tak soud odvětil, že ta se týká až územně plánovací dokumentace
(územního plánu); územní opatření o stavební uzávěře však plní jiné funkce než územní plán.
Soud rovněž nezjistil, že by napadené opatření bylo tak excesivní, a odůvodnilo by tak zásah
správního soudu.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[5] Navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost,
s odvoláním na důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Za zásadní považoval to,
zda napadené opatření splňuje podmínky obsažené v ustanovení §97 odst. 1 stavebního zákona.
Souhlasil s krajským soudem, že stavební zákon pro vydání stavební uzávěry předpokládá splnění
3 požadavků, v posuzované věci však nebyl splněn druhý a třetí předpoklad, tj. že stavební
činnost zakázána stavební uzávěrou může ztížit nebo znemožnit budoucí využití území
podle připravované územně plánovací dokumentace a že opatření omezuje stavební činnost
v nezbytném rozsahu. Napadené opatření totiž zakazuje činnosti, které absolutně žádným
způsobem sporný pozemek či celé území nijak nezatíží a ani neznemožní využití území
podle připravované územně plánovací dokumentace. Stěžovatel totiž poukazuje na to,
že předmětný pozemek je umístěn na samém okraji katastru obce, a to ve vzdálenosti přibližně
700 m od nejbližší obydlené části obce. Předmětný pozemek nemůže zatížit či znemožnit
budoucí využití území z toho důvodu, že se nachází v ochranných pásmech jednotlivých sítí
a pod povrchem pozemku je vysoká úroveň spodní vody a nestabilní zemní podklad,
nadto jeho využití je omezeno leteckým provozem z blízkého letiště. Stěžovateli není zřejmé,
proč by stavební uzávěrou zakázané činnosti mohly omezit budoucí využití území
podle připravované územně plánovací dokumentace, a to s ohledem na plánovaný obchvat obce.
Žádné další změny územního plánu nejsou pro toto území připravovány, a to zejm. ve vztahu
k předmětnému pozemku. Nesouhlasil dále s tím, že by napadené opatření omezovalo stavební
činnost v nezbytném rozsahu, neboť omezení je značně specifické; to podle stěžovatele dokládá,
že se odpůrce snažil obejít předchozí zrušující rozsudek krajského soudu. Stavební uzávěra
nad rámec zákona a ústavního pořádku omezuje jeho vlastnického právo k předmětnému
pozemku. V neposlední řadě stěžovatel nesouhlasil s tím, jak se krajský soud zabýval obsahem
spisu, resp. nevěděl, zda se jím vůbec zabýval.
[6] Odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 29. 6. 2017 uvedl, že při vydání
napadeného opatření postupoval v souladu se zákonem a předchozím rozsudkem krajského
soudu, podle kterého je možné předmětné území regulovat. Měl za to, že s ohledem na danou
procesní situaci mohl vydat územní opatření o stavební uzávěře.
[7] Stěžovatel v replice ze dne 9. 8. 2017 tvrdil, že se odpůrce snaží vyvolat dojem,
že postupuje v souladu se zákonem, což však správní soudy v minulosti odmítly. Poukazoval dále
na to, že předmětný pozemek se nachází v odlehlé části obce, která je určena k podnikatelskému
využití, tudíž je bránění další podnikatelské aktivitě nemístné. Zvláště když se daná věc stala
předmětem politického boje a obecního referenda.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, jež je zastoupena advokátem,
a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadený rozsudek takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů
podporujících výrok rozhodnutí.
[11] V případě napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud neshledal
jeho nepřezkoumatelnost ani pro nesrozumitelnost, a ani pro nedostatek důvodů.
Ostatně samotný stěžovatel jeho obsahu porozuměl, neboť s tam uvedenými závěry věcně
polemizuje v kasační stížnosti, v níž brojí proti věcnému posouzení předmětné sporné právní
otázky – vydání územního opatření o stavební uzávěře.
[12] Krajský soud svůj rozsudek také náležitě odůvodnil, byť s tímto odůvodněním stěžovatel
nesouhlasí. Krajský soud reagoval na všechny námitky (což ostatně nerozporuje ani samotný
stěžovatel), přičemž stěžovatel pouze namítá, že se krajský soud nedostatečně zabýval spisem,
v jehož rámci bylo napadené opatření obecné povahy vydáno, když soud toliko konstatuje
skutečnosti zřejmé z obsahu tohoto spisu. Jestliže stěžovatel s těmito skutečnostmi nesouhlasil,
měl příslušnou argumentaci uvést ve svém návrhu ze dne 8. 2. 2017. Pokud tak neučinil, nemůže
následně vytýkat krajskému soudu, že se měl obsahem správního spisu více zabývat,
když mu k takové postupu nezavdal nejmenší důvod. Míra a úroveň soudního přezkumu závisí
na obsahu argumentace.
[13] Nejvyšší správní soud tak neshledal, že by byl naplněn důvod kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[14] Ve vztahu k naplnění kasačních důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
uvádí Nejvyšší správní soud následující:
[15] Podle ustanovení §97 odst. 1 stavebního zákona „Územní opatření o stavební uzávěře,
které se vydává jako opatření obecné povahy podle správního řádu, omezuje nebo zakazuje v nezbytném rozsahu
stavební činnost ve vymezeném území, pokud by mohla ztížit nebo znemožnit budoucí využití území
podle připravované územně plánovací dokumentace, jestliže bylo rozhodnuto o jejím pořízení nebo o pořízení
její změny, nebo podle jiného rozhodnutí či opatření v území, jímž se upravuje využití území. Územní opatření
o stavební uzávěře lze vydat také v případech, jestliže je zrušeno nebo změněno rozhodnutí o námitkách
nebo zrušeno opatření obecné povahy o vydání územně plánovací dokumentace, případně jeho část. Územním
opatřením o stavební uzávěře nelze omezit nebo zakázat udržovací práce.“
[16] Nejvyšší správní soud se v souladu s kasační argumentací zaměřil na to,
zda v projednávané věci odpůrce splnil i tzv. druhou a třetí podmínku pro vydání územního
opatření o stavební uzávěře – zákaz stavební činnosti ve vymezeném území, pokud by mohla
ztížit nebo znemožnit budoucí využití území podle připravované územně plánovací
dokumentace; opatření omezuje stavební činnost v nezbytném rozsahu. Zákonností územně
plánovací regulace (resp. připravované změny) se zabývat nemůže, neboť to stěžovatel neučinil
předmětem řízení; pro posouzení věci tedy není relevantní, zda je územně plánovací regulace
odpůrce (resp. její připravovaná změna) vydána v souladu se zákonem či nikoli,
jelikož předmětem řízení je územní opatření o stavební uzávěře.
[17] Nejvyšší správní soud má za to, že předmětné napadené opatření splňuje i druhou
podmínku pro vydání územního opatření o stavební uzávěře. Stěžovatel v tomto směru
argumentoval pouze tím, že předmětný pozemek, na který dopadá napadené opatření, je
od ostatní stavebně využité či využitelné oblasti oddělen a že se nachází na samém okraji katastru
obce Tlustice. Argumentace umístněním předmětného pozemku se však zcela míjí s posouzením
toho, zda stavební uzávěrou je zakazována stavební činnost, pokud by mohla ztížit
nebo znemožnit budoucí využití daného území podle připravované územně plánovací
dokumentace. V tomto bodě jde totiž o posouzení a porovnání toho, zda zákaz stavební činnosti
obsažený v územním opatření odpovídá tomu, zda je připravována územně plánovací
dokumentace, která se dotýká téhož území a zda by nevydání stavební uzávěry ohrozilo smysl
této připravované územně plánovací dokumentace. V posuzované věci přitom není sporné,
že na předmětném pozemku ve zjednodušené evidenci p. č. X podle přídělového plánu
v katastrálním území a obci Tlustice je možné (při odhlédnutí od příslušného územního plánu
a zejm. napadeného opatření včetně snahy odpůrce přijmout aktualizaci územního plánu)
za splnění příslušných podmínek provádět stavební činnost – pokud by totiž taková stavební
činnost byla ex lege zakázána, tj. pokud by byla nemožná, nebylo na místě vydávat jakoukoli
změnu územního plánu, která by zakazovala něco, co je již zakázáno na základě zákona. Ostatně
ani z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016, č. j. 50 A 6/2015 – 155, kterým došlo
k částečnému zrušení změny č. 2 územního plánu obce Tlustice, nevyplývá, že stavební činnost
v dané lokalitě byla nemožná s ohledem na znění stavebního zákona, resp. právních předpisů
České republiky.
[18] Je tedy možné, že pokud by nebylo vydáno předmětné napadené opatření, mohlo by dojít
k povolení stavební činnosti, která by se následně ukázala jako rozporná s nově přijatou územně
plánovací dokumentací, konkrétně aktualizací územního plánu obce Tlustice. Pro posouzení
tohoto bodu je tedy irelevantní, kde se stavební uzávěrou dotčená oblast nachází
a jestli v jejím okolí je plánována další stavební činnost, resp. přeložka pozemní komunikace,
neboť tyto okolnosti se nevztahují k posouzení toho, zda bez této stavební závěry bude popřen
smysl připravované územně plánovací dokumentace ve vztahu k předmětnému pozemku.
[19] Jestliže stěžovatel dále poukazuje na to, že na daný pozemek dopadají další omezení
v podobě různých ochranných pásem, musí k tomu Nejvyšší správní soud uvést,
že pokud by tato omezení byla takového charakteru, že by vylučovala realizaci stavební činnosti
na daném pozemku v rozsahu dle napadeného opatření, není zřejmé, proč se stěžovatel
proti napadenému opatření tak vehementně brání, protože ani po jeho odstranění
by dle jeho vlastní argumentace nebylo možné povolit jím dlouhodobě fakticky navrhovaný
stavební záměr – stavby umožňující kremace zvířat zájmových chovů. Ze samotné logiky věci
(postupu stěžovatele žádajícího vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení) naopak
vyplývá, že předmětný pozemek by byl zastavitelný jím požadovaným záměrem, pokud by nebylo
vydáno napadené opatření. Samotný postup stěžovatele tedy dokládá, že odpůrce mohl jedině
vydat územní opatření o stavební uzávěře zakazující výše uvedené stavební činnosti,
protože v opačném případě by tyto aktivity byly dle současného stavu územně plánovací
dokumentace s ohledem na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 50 A 6/2015
akceptovatelné, což by v případě jejich povolení zhatilo smysl v současné době projednávané
aktualizace územně plánovací dokumentace.
[20] Ve vztahu ke třetí podmínce vydání územního opatření o stavební uzávěře ohledně
její nezbytnosti (a to nejen ve smyslu věcného a prostorového rozsahu omezení, tak i časového,
vůči němuž však stěžovatel ničeho nenamítá – srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 6. 2011, č. j. 4 Ao 3/2011 – 103) Nejvyšší správní soud uvádí, že naplnění
této podmínky v projednávané věci úzce souvisí s výše uvedeným, že bez vydání napadeného
opatření by smysl a účel připravované územně plánovací dokumentace byl ohrožen,
neboť v mezidobí by bylo možné provést stavební činnost, která by byla v rozporu
s touto připravovanou dokumentací. Z obsahu správního spisu a argumentace stěžovatele
přitom nevyplývá, že by rozsah stavební uzávěry šel nad rámec zajištění tohoto smyslu,
tj. zajištění nepopření smyslu připravené změny územního plánu, neboť fakticky zakazuje zejm.
výstavbu záměru stěžovatele na zřízení krematoria pro zvířata zájmového chovu, s čímž odpůrce
kategoricky nesouhlasí. Předchozí rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 50 A 6/2015
přitom předchozí změnu územního plánu ve vztahu k dotčenému pozemku zrušil z toho důvodu,
že odpůrce nepřezkoumatelně odůvodnil rozhodnutí o námitkách; krajský soud
tedy nekonstatoval, že odpůrce nemůže přijmout takovou změnu územního plánu,
která by realizaci záměru stěžovatele bránila, pouze dospěl k závěru, že pokud k tomu odpůrce
přistoupí, musí svůj postup s ohledem na jím citovanou judikaturu správních soudů odůvodnit.
[21] Ve vztahu k námitce stěžovatele, že dochází k negativnímu zásahu do jeho vlastnického
práva v důsledku napadeného opatření obecné povahy, Nejvyšší správní soud odkazuje na výše
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011, č. j. 4 Ao 3/2011 – 103,
podle kterého „pro rozsah tohoto přezkumného řízení je irelevantní tvrzení navrhovatele, že skutečným cílem
napadené stavební uzávěry je trvale mu znemožnit užívání areálu v jeho vlastnictví, zejména pak realizaci jím
zamýšleného projektu. Stejně tak je bezpředmětné tvrzení, že se v případě projektu navrhovatele má jednat
o investici v hodnotě desítek milionů korun českých a v důsledku průtahů je porušováno navrhovatelovo legitimní
očekávání, že svůj záměr bude moci zrealizovat, a vzniká mu značná škoda. V této souvislosti lze navrhovatele
odkázat na ustanovení §102 odst. 1 stavebního zákona, podle něhož vlastníkovi pozemku nebo stavby,
jehož práva byla při užívání pozemku nebo stavby na základě územního opatření o stavební uzávěře omezena,
náleží náhrada, popřípadě právní úpravu náhrady škody.“
[22] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšný odpůrce,
u kterého Nejvyšší správní soud shledává podmínky pro výjimečné přiznání náhrady nákladů
správnímu orgánu splněnými (viz. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47, odst. 29), má právo na náhradu důvodně
vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Tyto náklady jsou tvořeny
částkou 3 100 Kč za 1 úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1966 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif.
Náhrada hotových výdajů činí podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu částku ve výši
300 Kč za jeden úkon právní služby. Přiznané náklady řízení ve výši 3 400 Kč navrhovatel uhradí
k rukám zástupce odpůrce do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2017
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu