ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.2.2009:112
sp. zn. 6 As 2/2009 - 112
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce:
Ing. Z. Ch., proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka
2a, Praha 6, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2005, č. j. PUV 1995 - 4725, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: KRKONOŠSKÉ PAPÍRNY a. s., se sídlem Nádražní 266, Hostinné,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10.
2008, č. j. 8 Ca 301/2008 - 89,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2008, č. j. 8 Ca 301/2008 - 89,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadá rozsudek Městského soudu v Praze blíže
označený v záhlaví tohoto rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví, jenž jako orgán II. stupně zamítl žalobcův rozklad a potvrdil
rozhodnutí žalovaného jako orgánu I. stupně ze dne 16. 9. 2004, č. j. PUV 1995 - 4725, o výmazu
užitného vzoru č. 4396 s názvem „Obálka s doručenkou či odpovědním dokladem“.
V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze
považuje za nezákonný pro vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonnost
rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť se Městský soud v Praze
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku,
jímž bylo předchozí rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušeno.
Stěžovatel poukázal na to, že Městský soud v Praze již svým rozsudkem ze dne
28. 2. 2007, č. j. 8 Ca 11/2006 - 48, zrušil napadené rozhodnutí stěžovatele
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a současně stěžovatele zavázal,
aby v případě výkladu nároků na ochranu vyplývajících z patentových listin či jiných dokumentů
formální ochrany průmyslových práv duševního vlastnictví postupoval na základě úředně
ověřeného překladu cizojazyčných listin. Toto rozhodnutí Městského soudu v Praze však
Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti stěžovatele rozsudkem ze dne 17. 7. 2008,
č. j. 6 As 41/2007 - 73, zrušil, přičemž odmítl jak závěry Městského soudu v Praze ohledně
dokazování cizojazyčnými dokumenty, tak jeho hodnocení podstaty žalobních námitek žalobce.
Stěžovatel poukazuje na část rozsudku Nejvyššího správního soudu, v níž Nejvyšší správní soud
zavázal Městský soud v Praze, aby vyjasnil obsah žaloby, tj. zda žalobní body směřovaly skutečně
proti nesprávnosti překladu, či zda spíše nešlo o námitku nesprávného hodnocení důkazu,
resp. o námitku, že skutkový závěr stěžovatele o stavu techniky vyšel z nesprávného (neúplného)
porovnání namítaného dokumentu s napadeným užitným vzorem. Zejména pak měl
podle Nejvyššího správního soudu Městský soud v Praze takto konkretizované žalobní námitky
věcně posoudit ve vztahu ke skutečnému obsahu rozhodnutí, a teprve na základě tohoto
posouzení vyvodit závěr o případných vadách rozhodnutí. Stěžovatel namítá, že místo toho, aby
tak Městský soud v Praze učinil, opětovně zrušil rozhodnutí stěžovatele, tentokrát s tím, že
postrádá vypořádání s rozkladovými námitkami žalobce k obsahu některých částí namítaného
švýcarského patentu, a že tudíž skutkový stav, který vzal stěžovatel za základ napadeného
rozhodnutí, vyžaduje zásadního doplnění. Podle stěžovatele tímto závěrem Městský soud v Praze
nedostál požadavkům Nejvyššího správního soudu vyjádřeným ve zmiňovaném zrušujícím
kasačním rozsudku. Městský soud v Praze totiž neučinil žádnou úvahu o povaze žalobních
námitek a jejich vztahu k obsahu napadeného stěžovatelova rozhodnutí, namísto toho
konstatoval, že skutkový závěr stěžovatele neobstojí, neboť stěžovatel nezkoumal, zda výslovně
uvedená tvrzení na specificky určených sloupcích a řádcích namítaného švýcarského patentu
svědčí pro výmaz užitného vzoru, či nikoliv.
Vedle toho, že podle stěžovatelova názoru Městský soud v Praze ve svém novém
rozsudku nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, stěžovatel rovněž
namítá, že požadavek Městského soudu v Praze je v rozporu s formální logikou. Stěžovatel
zdůrazňuje, že v řízení o výmazu užitného vzoru, jež je ze zákona řízením koncentrovaným,
navrhovatel výmazu požaduje výmaz z důvodu, že chráněné řešení nesplňuje podmínky zápisné
způsobilosti, a to s odkazem na existující zveřejněné technické řešení. Ve výmazovém řízení se
tedy podmínky zápisné způsobilosti příslušného užitného vzoru zkoumají vždy s přihlédnutím ke
konkrétnímu namítanému materiálu, který určí navrhovatel výmazu. Pokud pak stěžovatel najde
v tomto materiálu i jen jediný, který svědčí tomu, že napadený užitný vzor nesplňuje podmínky
zápisné způsobilosti, jsou ostatní doklady redundantní. Pokud tedy stěžovatel zjistil, že zapsaný
užitný vzor svědčící žalobci je technickým řešením, které je známo z namítaného švýcarského
patentu a postupoval při výkladu tohoto namítaného dokumentu standardním a aprobovaným
způsobem, nic na dostatečnosti tohoto postupu a nálezu nelze změnit tím, že z jiných částí téhož
dokumentu uvedený závěr není zcela zřejmý. Zápisná způsobilost konkrétního řešení
totiž nevyplývá ze statistické pravděpodobnosti existence mnoha dokumentů, které nejsou
na překážku zápisné způsobilosti, nýbrž naopak, nezpůsobilost se dovozuje na základě byť jen
jediného právně významného namítaného materiálu.
Stěžovatel závěrem kasační stížnosti uvedl, že by v novém rozhodnutí samozřejmě mohl
výslovně konstatovat, že sloupce a řádky uváděné žalobcem nemají pro správnost rozhodnutí
o zápisné způsobilosti právní význam. Rozsudek soudu, který k takovému postupu stěžovatele
nutí, přestože soud předtím nezjistil, že by absence takové zmínky v rozhodnutí mohla mít vliv
na žalobcova práva, se podle stěžovatele vymyká právní úpravě přezkumu správních rozhodnutí
a rovněž tak zásadě ekonomie a rychlosti správního řízení.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc mu opětovně vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Stejně tak ani osoba zúčastněná.
Nejvyšší správní soud, jakkoliv provedl podrobnou rekapitulaci již ve svém předchozím
rozhodnutí, považuje za potřebné s ohledem na podstatu kasačních námitek stěžovatele uvést
opětovně podstatné skutečnosti z obsahu správního a soudního spisu:
Dne 7. 2. 1996 byl pod č. 4396 zapsán ve prospěch žalobce jako majitele užitný vzor
s názvem „Obálka s doručenkou či odpovědním dokladem“, přihlášený dne 29. 11. 1995. Nároky
na ochranu byly v předmětném užitném vzoru vymezeny následovně:
„1. Obálka s doručenkou či odpovědním dokladem, odtržitelně upravenými na přední straně obálky
vyznačující se tím, že její první přední strana (1) je obvodově spojena s druhou přední stranou (2), která je
opatřena po obvodu odpovědního dokladu či doručenky perforací (4).
2. Obálka podle nároku 1, vyznačující se tím, že perforace (4) je opatřena výsekem (5).“
Dne 22. 12. 2003 podala osoba zúčastněná návrh na výmaz užitného vzoru č. 4396 s tím,
že předmět ochrany vymezený tímto užitným vzorem v době přihlášení nesplňoval zákonem
stanovené podmínky pro udělení ochrany, zejména podmínku novosti a podmínku přesáhnutí
pouhé odborné dovednosti ve smyslu §1 zákona o užitných vzorech. Svůj návrh opřela osoba
zúčastněná mimo jiné o švýcarský patentní spis CH 678 418 (dále převážně jen „švýcarský
patent“), jehož fotokopii přiložila v příloze v německém znění spolu se slovenským překladem.
Tento překlad obsahuje vymezení patentových nároků, přičemž pod bodem 1. uvádí:
„Obálka obsahujúca od nej oddeliteľný a priamo vyplniteľný formulár a prepisovacím spôsobom
popísateľný dodatočný list vyznačujúci sa tým, že formulár (10 príp. 11) je na prednú stranu (2) obálky
integrovaný a pomocou perforovaných a/alebo čiastočne vyseknutých línií miesta želaného oddelenia (13)
na jeho okrajoch pri vynechaní okienkového otvoru (5) odtrhnuteľne uspôsobený a že okienkový otvor (5)
je zakrytý pomocou za ním uloženým nepriehľadným krycím listom (6).“
Osoba zúčastněná znění patentového nároku ve svém návrhu na výmaz užitného vzoru
parafrázovala v českém jazyce, přičemž uvedla, že namítaný dokument „obsahuje obálku
s oddělitelným a přímo popisatelným formulářem na její přední straně a propisovacím způsobem popisatelný druhý
list, kde formulář je na přední stranu obálky integrovaný a pomocí perforovaných a/nebo částečně vyseknutých linií
místa žádaného oddělení na jeho okrajích odtržitelně upravený a okénkový otvor, vzniklý oddělením formuláře,
je zakrytý pomocí za ním uloženého (to je k vnitřní straně přední strany obálky upraveného
1
) neprůhledného
krycího listu.“ Z tohoto vymezení patentového nároku podle namítaného dokumentu osoba
zúčastněná vyvodila, že jak z namítaného dokumentu, tak i z napadeného užitného vzoru
vyplývají znaky, které jsou shodné. Podle zúčastněné osoby namítané řešení (švýcarský patent)
obsahuje všechny znaky řešení z nároků na ochranu napadeného užitného vzoru. V rámci
možností průměrného odborníka je měnit velikost oddělitelné části obálky podle potřeby
a určení, a tedy tento znak nepředstavuje skutečnost jdoucí nad rámec pouhé odborné
dovednosti.
Žalobce ve vyjádření k návrhu na výmaz užitného vzoru namítl, že osoba zúčastněná
se při popisu obsahu švýcarského patentu dopustila několika významově zásadních nepřesností.
Především namítl, že oddělitelný formulář podle švýcarského patentu zdaleka nezaujímá celou
1
Patrně míněno „upevněného“ – pozn. NSS.
přední stranu, stejně jako neprůhledný krycí list otvoru vzniklého po oddělení formuláře. Obě
části této dvojité struktury tedy nejsou, jak tvrdí osoba zúčastněná, obvodově spojené,
protože formulář je pouhou menší oddělitelnou součástí přední strany, a tudíž nemůže být
po obvodu spojen s krycím listem. Žalobce rovněž nesouhlasil s názorem osoby zúčastněné,
že vzájemná velikost obou spojovaných částí dvouvrstvé struktury obálky není rozhodující. Krycí
list přilepený na vymezené části přední strany obálky ve smyslu řešení podle švýcarského patentu
není v žádném případě totožný s přední stranou obálky, ale je s ní pouze spojen. Nemůže být
tedy podle žalobce ekvivalentem první přední strany obálky ve smyslu napadeného užitného
vzoru. Stejně tak i formulář, který je pouhou oddělitelnou součástí přední strany obálky
podle švýcarského patentu, není spojen s krycím listem a nemůže být opět ekvivalentem tentokrát
druhé přední strany obálky ve smyslu užitného vzoru. Žalobce zdůraznil, že namítaný švýcarský
patent svým obsahem nevyhovuje základní podmínce nároku 1 užitného vzoru, která zní: „první
přední strana je obvodově spojena s druhou přední stranou“, neboť z této definice vyplývá, že obě strany
jsou v podstatě co do velikosti totožné. Nesouhlasí ani s tvrzením osoby zúčastněné, že v rámci
možností průměrného odborníka je měnit velikost oddělitelné části první přední strany obálky
a druhé přední strany obálky obvodově připojené podle potřeby a určení. Každé
z porovnávaných řešení je totiž podle žalobce založeno na jiném základě. Švýcarský patent
(a s ním i ostatní namítané dokumenty) vychází z principu, podle kterého okénko, které zůstane
po oddělení odtržitelné části přední strany obálky, a i sama tato část, nezaujímají celou plochu
přední strany obálky, ale vždy pouze a jenom její část. Naopak řešení podle užitného vzoru
se vyznačuje tím, že jde o prakticky stejně velké strany obálky, obvodově spojené.
Stěžovatel jako orgán prvního stupně dne 16. 9. 2004 rozhodl o výmazu napadeného
užitného vzoru s tím, že jeho předmět jednak není nový a rovněž nepřesahuje rámec pouhé
odborné dovednosti ve smyslu §1 ve spojení s §4 odst. 1 zákona o užitných vzorech. Stěžovatel
v odůvodnění mj. uvedl, že řešení podle prvního nároku na ochranu napadeného užitného vzoru,
zahrnující obálku s doručenkou či odpovědním dokladem, odtržitelně upravenými na přední
straně obálky, kde první přední strana je obvodově spojena s druhou přední stanou, která je
opatřena po obvodu odpovědního dokladu či doručenky perforací, je známo z namítaného
švýcarského patentu. K námitkám žalobce uvedl, že pojem „obvodově spojena“ znamená,
že první přední strana je po celém obvodu spojena s druhou stranou. Vzhledem k tomu, že
velikost předních stran obálky a doručenky nebo odpovědního dokladu nejsou v nároku č. 1
napadeného užitného vzoru nijak specifikovány, a musí tedy splňovat pouze rozměrové
parametry běžné pro tyto zásilky v poštovním styku, je zřejmé, že první přední stranou může být
krycí list ve smyslu švýcarského patentu, neboť i ten je celým svým obvodem připevněn k druhé
přední straně, tj. přední straně obálky s oddělitelným formulářem. Zároveň namítaný švýcarský
patent zahrnuje i obálku, která má odpovědní lístek s perforací opatřen vyseknutými zářezy,
což představuje shodné technické řešení s řešením podle nároku č. 2 napadeného užitného vzoru.
Proti rozhodnutí stěžovatele jako správního orgánu I. stupně podal žalobce rozklad,
v němž zásadně polemizoval s hodnocením stěžovatele vztahujícím se k namítanému
švýcarskému patentu. Zdůraznil, že při výkladu nároků užitných vzorů je třeba v souladu s úřední
a soudní praxí přihlížet k popisu a výkresům. Z napadeného užitného vzoru je přitom
podle žalobce zřejmé, že význak “opatřena po obvodu perforací“ znamená podle provedení
obr. 1 všechny čtyři strany čtyřúhelníka vymezeného perforovanými liniemi umístěného ve druhé
přední straně (2), nebo podle provedení obr. 2 nejméně 3 strany téhož obdélníka, u něhož je
perforace opatřena výsekem (4). To znamená, že v místě výseku může být část obvodové
perforace přerušena tak, jak je to zřejmé z obr. 2. Aby byl naplněn význak nároku 1 “opatřena
po obvodu perforací“, musí být i v provedení užitného vzoru s výsekem podle nároku 2
zachována podmínka „opatřena po obvodu perforací“, tj. že perforace je provedena
na převažujících částech obvodu v provedení podle obr. 2, tj. výsek zaujímá pouze jednu, kratší
stranu obdélníka odpovědního dokladu. Žalobce zdůraznil, že obě provedení odstraňují
deklarované nevýhody stavu techniky popsané v odst. 3 na str. 2 užitného vzoru (představované
i namítaným švýcarským patentem), tj. nespolehlivý průchod obálky orážecím zařízením
a nemožnost strojního zpracování (třídění zásilek podle adres). Podle namítaného švýcarského
patentu mají všechna provedení řešení, na kterých je patrna perforace, perforaci nikoli
po obvodu, ale pouze na jedné přímé linii části přední strany. Toto řešení je podle žalobce dobře
ilustrováno popisem ve sloupci 2 na řádcích 46 až 50 švýcarského patentu, který podle žalobce
zní: “Protože formulářový list 1, v tomto případě jde o dobírkový vplatní lístek (Nachnahme Einzahlungsschein,)
12, je vyříznut na třech stranách, může být při předání zásilek příjemci tento vplatní lístek oddělen
na oddělovacím místě“. Žalobce dále poukázal na sloupec 3, řádek 13 až 19 téhož překladu,
v němž se dále konstatuje: „Místo na třech stranách může být formulářový list vyříznut pouze na dvou
stranách a obě zbývající strany mohou být vytvořeny jako oddělovací místa. Na místě jedné oddělovací strany by
mohl být formulářový list spojen s přední stranou pomocí odnímatelné lepící pásky.“ To podle žalobce
znamená, že v posledně popsaném případě je formulářový list rovněž vyříznut na třech stranách,
přičemž na místě jedné ze dvou oddělovacích (perforací oddělených) stran je formulářový list
rovněž vyříznut a připevněn k přední straně lepící páskou - perforace je pak opět provedena
pouze na jedné straně obdélníku formulářového listu. Obě tato provedení - tj. s jednou
perforovanou stranou a třemi proříznutými stranami nebo s jednou perforovanou stranou
a třemi proříznutými stranami, z nichž jedna je připevněna k přední straně lepící páskou -
podle přesvědčení žalobce neodstraňují deklarované nevýhody stavu techniky popsané
v napadeném užitném vzoru (nespolehlivý průchod obálky orážecím zařízením a nemožnost
strojního zpracování). Nejméně dvě volné strany mají tendenci odchlípit se při průchodu
orážecím strojem nebo zařízením na strojní zpracování (strojní třídění obálek zařízením na čtení
adres). V případě lepící pásky pak přistupuje další nevýhoda, a to vyčnívání lepící pásky
nad rovinu přední strany, čímž se dále zhoršují podmínky průchodu uvedenými zařízeními.
Pozůstatek nevýhodného stavu techniky žalobce posléze ilustroval i na překladu nároku 9 a 10
švýcarského patentu, jejichž předmětem je postup výroby dopisní obálky podle nároku 1:
“9. Postup výroby dopisní obálky podle nároku 1 vyznačený tím, že z papíru předepsaného poštou pro vplatní
lístek se zhotoví výlisek s formulářovým listem, který je s ním spojen a který je z něj zčásti vyříznut a zčásti je
od něj oddělitelný pomocí oddělovacích míst, a poté se za okénko, které zůstane po oddáleném/odklopeném
formulářovém listu, přilepí alespoň jeden neprůhledný krycí list.
10. Postup podle nároku 9 vyznačený tím, že formulářový list je vyříznut podél nejméně dvou stran z přední
strany výlisku a podél nejméně jedné strany je opatřen oddělovacím místem, respektive perforací.“
Z uvedených srovnání žalobce vyvodil závěr, že řešení podle užitného vzoru není známo
z namítaného švýcarského patentu a že toto řešení přesahuje rámec pouhé odborné dovednosti
ve vztahu k tomuto stavu techniky, neboť podle užitného vzoru je druhá přední strana
opatřena perforací po celém obvodu, případně s výjimkou jedné strany, kde je vyseknuta,
kdežto podle hlavního namítaného dokumentu, tedy švýcarského patentu, je druhá přední strana
obálky opatřena perforací pouze na jedné straně a výjimečně na dvou stranách, zatímco zbývající
strany jsou proříznuty. Tím je dosaženo rozhodujícího účinku průchodu odpovědního dokladu
nebo obálky s doručenkou orážecím a strojním třídícím zařízením, což řešení podle stavu
techniky včetně švýcarského patentu nezajišťují. S ohledem na výše uvedený rozbor namítaného
stavu techniky se žalobce domníval, že jeho užitný vzor naplňuje zcela účel instituce užitných
vzorů, podle které je účelné chránit řešení, která, i když nemusí splňovat požadavek vynálezecké
činnosti, mohou být z praktického a ekonomického hlediska významným činitelem technického
pokroku.
Osoba zúčastněná ve vyjádření k rozkladu uvedla, že pokud jde o argumentaci žalobce
týkající se namítaného švýcarského patentu, považuje ji za nesprávnou, a to proto, že názor
podatele rozkladu, že znak řešení podle užitného vzoru uvádějící, že „druhá přední strana (2) je
opatřena po obvodu odpovědního dokladu či doručenky perforací (4)“ znamená, že perforace je upravena
po celém obvodu (nárok 1), resp. po jeho převažující části, tedy, že tento znak vyjadřuje míru
(délku) perforace, nemá oporu v žádné části napadeného užitného vzoru. Podle osoby zúčastněné
nelze výraz „po obvodu odpovědního dokladu“ vykládat jako znak charakterizující velikost (délku)
perforace, ale jako znak charakterizující místo, kde je perforace (ve vztahu k odpovědnímu
dokladu) umístěna (po jeho obvodu, tedy nikoliv například ve středu nebo v jiném místě
jeho plochy). Tento výklad předmětného pojmu je podle osoby zúčastněné důvodný i z věcně
technického hlediska. Jak je ostatně patrno z úvodu užitného vzoru, je cílem napadeného řešení
zajistit bezproblémové využívání orážecích zařízení a třídících zařízení při strojním zpracování
na poštách odstraněním „nepřilnavě umístěného odpovědního dokladu“. Podle osoby zúčastněné
je zřejmé, že odchlipování (vzdalování se doručenky od podkladu) je možno u čtyřúhelníkové
doručenky spolehlivě zabránit ukotvením tohoto dokladu ve čtyřech rozích, prakticky tedy
perforacemi umístěnými na dvou protilehlých (výhodně delších) obvodových stranách
tohoto dokladu. Přitom délka těchto perforací (celá hrana nebo její části poblíž rohů) není
pro dosažení zamýšleného účinku podstatná. Prakticky to znamená, že pro zabránění
odchlipování nesmí mít doručenka (odpovědní doklad) části, které by vyčnívaly za hranici
tvořenou spojnicí míst ukotvených (například perforací) ke spodnímu dílu. Přesně takové řešení
je však podle osoby zúčastněné známé z namítaného švýcarského patentu. Poukázala
přitom na překlad švýcarského patentu uplatňovaný žalobcem, konkrétně na místo,
v němž se praví: „Místo na třech stranách může být formulářový list vyříznut na dvou stranách a obě zbývající
strany mohou být vytvořeny jako oddělovací místa (rozuměj perforace).“ Teprve v desátém nároku
švýcarského patentu se za výhodné řešení (avšak, jak zúčastněná osoba zdůraznila, z hlediska cílů
namítaného dokumentu) pokládá uspořádání perforací na dvou stranách. Proto osoba zúčastněná
namítla, že obsah namítaného švýcarského patentu nepochybně předuveřejňuje základní znaky
řešení podle napadeného užitného vzoru, přičemž z hlediska cíle užitného vzoru nepodstatné
odlišnosti lze odvodit v rámci odborné dovednosti.
Stěžovatel v rozhodnutí uvedl, že všechny namítané dokumenty byly zveřejněny
přede dnem práva přednosti napadeného užitného vzoru, tudíž představují pro posouzení
novosti, resp. překročení rámce pouhé odborné dovednosti, technického řešení
podle napadeného užitného vzoru relevantní stav techniky. Dále konstatoval, že pro tělesné
vytvoření obálky není rozhodné, zda její oddělitelná část má funkci adresního lístku,
odpovědního formuláře nebo odpovědního dokladu či doručenky. Funkce této oddělitelné části
není na tělesném vytvoření obálky přímo závislá, neboť především vyplývá z litery potisku,
resp. popisu.
Pokud jde o zásadní namítaný dokument, švýcarský patent, stěžovatel konstatoval,
že popisuje obálku s oddělitelným formulářem a způsob výroby této obálky. Podle překladu,
který užil stěžovatel, jde o řešení, při němž „oddělitelný formulář je v přední straně obálky ohraničen
pomocí perforací a/nebo pomocí vyseknutých linií, přičemž otvor, který v přední straně obálky vznikne po odtržení
oddělitelného formuláře, je zakryt neprůhledným krycím listem, vlepeném po svém obvodu zevnitř obálky
k její přední straně.“ Dále stěžovatel popsal řešení podle ostatních namítaných dokumentů a posléze
dospěl k závěru, že z porovnání technického řešení podle napadeného užitného vzoru
s dokumentovaným známým stavem techniky vyplývá, že obálka, na jejíž přední straně je pomocí
perforace nebo výseků vymezen oddělitelný odpovědní formulář, resp. doklad, je známa
z namítaného švýcarského patentu. Zatímco v řešení podle tohoto namítaného dokumentu je
otvor po oddělení odpovědního formuláře zakryt neprůhledným krycím listem, u obálky
v technickém řešení podle napadeného užitného vzoru je tento otvor zakryt první přední stranou
obálky. Stěžovatel proto zkoumal, zda neprůhledný krycí list v namítaném švýcarském patentu
a první přední strana obálky v technickém řešení podle napadeného užitného vzoru představují
technické ekvivalenty, či nikoliv. Přitom dospěl k závěru, že z definice prvního nezávislého
nároku na ochranu napadeného užitného vzoru vyplývá, že první (vnitřní) přední strana obálky
je s druhou (vnější) přední stranou obálky spojena obvodově, dle příkladu provedení pomocí
lepidla. Také v namítaném řešení je neprůhledný krycí list spojen s přední stranou obálky
obvodově rovněž pomocí lepidla. Přitom funkce první (vnitřní) přední strany obálky
podle napadeného užitného vzoru není v popisu chráněného technického řešení uvedena.
Podle stěžovatele však není pochyb o tom, že její funkcí je především zakrytí otvoru po oddělení
odpovědního dokladu za účelem splnění požadavku na ochranu listovního tajemství. Stejná
funkce vyplývá explicitně z formulace neprůhledný krycí list v řešení podle namítaného
švýcarského patentu. Proto stěžovatel dospěl k závěru, že znak „první přední strana obálky“
v technickém řešení podle napadeného užitného vzoru a znak „neprůhledný krycí list“ v řešení
podle namítaného švýcarského patentu představují technické ekvivalenty.
Dále stěžovatel své rozhodnutí opřel o konstatování, že v řešení podle namítaného
švýcarského patentu je perforace vymezující odpovědní formulář na přední straně obálky
také opatřena výsekem, což je znak druhého závislého nároku na ochranu napadeného užitného
vzoru, proto dospěl k závěru, že namítaný švýcarský patent obsahuje stejnou kombinaci znaků
jako technické řešení podle prvního a druhého nároku na ochranu napadeného užitného vzoru.
Stěžovatel vzhledem k tomu nabyl přesvědčení, že technické řešení chráněné napadeným užitným
vzorem bylo ke dni, od něhož přísluší tomuto užitnému vzoru právo přednosti, známým stavem
techniky, tudíž nebylo nové, a nesplňovalo tak jednu z podmínek zakotvených v ustanovení §1
zákona o užitných vzorech.
Stěžovatel rovněž poukázal na obsah jiného namítaného dokumentu, který popisuje
obálku, která je v jednom z konkrétních tělesných vytvoření opatřena adresním lístkem
vymezeným na třech stranách perforací a na jedné straně výsekem. Chlopeň obálky v řešení
podle tohoto namítaného dokumentu je opatřena v podélném směru perforací, která chlopeň
rozděluje na dvě části, přičemž tyto části jsou opatřeny vrstvou lepidla, s výhodou druhově
odlišného. Stěžovatel proto dospěl k závěru, že pro odborníka v oblasti poštovní přepravy,
znalého nevýhod dosavadního stavu techniky uvedených v popisu napadeného užitného vzoru,
je při znalosti tohoto namítaného dokumentu navržení obálky s doručenkou nebo odpovědním
dokladem podle technického řešení napadeného užitného vzoru věcí běžné odborné rutiny,
která nepřekračuje rámec pouhé odborné dovednosti. Technické řešení podle napadeného
užitného vzoru proto nepřekračuje ani rámec pouhé odborné dovednosti, a nesplňuje
proto ani tuto podmínku ve smyslu ustanovení §1 zákona o užitných vzorech.
Argument žalobce, že řešení podle namítaného švýcarského patentu představuje
nevýhodný známý stav techniky, kdy je formulář oddělitelný pomocí perforace podél jedné
z jeho delších stran, zatímco zbývající tři strany formuláře jsou vyseknuty, nelze podle stěžovatele
akceptovat. Výkres, na který se majitel napadeného užitného vzoru odvolává, představuje
totiž jen jedno konkrétní tělesné vytvoření obálky podle tohoto namítaného dokumentu.
Z popisu a nároků namítaného švýcarského patentu však vyplývá, že oddělitelný formulář je
na přední straně obálky vymezen pomocí perforací a částečně vyseknutých oddělovacích linií,
tedy stejným způsobem jako v technickém řešení podle napadeného užitného vzoru.
Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce žalobou, v níž věcně namítal v podstatě totéž
co v rozkladu proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (odkázal na stejná místa
švýcarského patentu jako v rozkladu). Pokud jde o ostatní namítané dokumenty, žalobce namítal,
že nebyly stěžovatelem řádně zhodnoceny, neboť z rozhodnutí není zřejmé, zda řešení
podle těchto dokumentů obsahují všechny znaky, nebo jenom některé. Pokud jde o namítaný
dokument č. 5, který sloužil jako doklad toho, že řešení podle užitného vzoru nepřesahovalo
rámec odborné dovednosti, žalobce namítl, že jde o zcela subjektivní hodnocení stěžovatele,
které neodpovídá stavu řešení technického problému automatizovaného zpracování obálek
s doručenkou v době podání přihlášky užitného vzoru. Pokud by toto tvrzení bylo pravdivé,
musel by podle žalobce nalézt řešení zmíněného technického problému již někdo před ním.
Městský soud v Praze v odůvodnění zrušujícího rozsudku konstatoval zásadní obsah
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2008, č. j. 6 As 41/2007 - 74, a s odvoláním
na tento obsah uvedl, že se znovu zabýval námitkou, v níž žalobce poukazoval na části
švýcarského patentu, které stěžovatel v rozhodnutí výslovně nezmínil a brojil proti neúplnému
posouzení namítaného švýcarského patentu ve vztahu k napadenému užitnému vzoru. Městský
soud v Praze dospěl k závěru, že stěžovatelův skutkový závěr o stavu techniky zřejmě vyšel
z nesprávného porovnání namítaného dokumentu s napadeným užitným vzorem,
neboť napadené rozhodnutí stěžovatele postrádá vypořádání s rozkladovými námitkami žalobce
k obsahu některých částí namítaného švýcarského patentu, konkrétně k popisu technického
řešení obsaženému ve sloupci 2 na řádcích 46 až 50 a ve sloupci 3 na řádcích 13 až 19 společně
se zněním patentového nároku č. 9 a č. 10. Městský soud v Praze s ohledem na to zrušil
rozhodnutí stěžovatele podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. podle svých slov proto, že skutkový
stav, který vzal stěžovatel za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění.
Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 30. 10. 2008, kasační stížnost byla podána dne
13. 11. 2008.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační
stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje námitku, kterou je
podle jejího obsahu možno subsumovat pod důvod kasační stížnosti podle ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Vzhledem k tomu, že obsahem kasační námitky je tvrzení, že Městský soud
v Praze ve svém novém rozhodnutí nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního
soudu vyslovený ve zrušujícím rozsudku, jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí Městského
soudu v Praze, je kasační stížnost přípustná i z hlediska ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek Městského soudu v Praze v mezích
řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Vedly ho k tomu následující
důvody:
Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku, jímž zrušil předcházející
rozhodnutí Městského soudu v Praze, vyslovil závazný právní názor, že úkolem Městského soudu
v Praze bylo v řízení o žalobě při žalobní námitce, jak ji formuloval žalobce, vyjasnit obsah žaloby
podle obsahu žalobních námitek, tj. zda její žalobní body směřují skutečně proti nesprávnosti
překladu, či zda spíše podle obsahu nejde o námitku nesprávného hodnocení důkazů,
resp. o námitku, že skutkový závěr stěžovatele o stavu techniky vyšel z nesprávného porovnání
namítaného dokumentu s napadeným užitným vzorem. Dále pak měl podle obsahu posouzené
žalobní námitky poměřit se skutečným obsahem rozhodnutí, a teprve na základě tohoto
posouzení vyvodit závěr o případných vadách rozhodnutí. Městský soud v Praze, jak bylo výše
v rekapitulaci uvedeno, žalobcovy námitky posoudil jako námitky směřující k nesprávnému
zjištění a hodnocení skutkového stavu a dospěl k závěru, že stěžovatelův skutkový závěr o stavu
techniky zřejmě vyšel z nesprávného porovnání namítaného dokumentu s napadeným užitným
vzorem, neboť napadené rozhodnutí stěžovatele postrádá vypořádání s rozkladovými námitkami
žalobce k obsahu některých částí namítaného švýcarského patentu, konkrétně k popisu
technického řešení obsaženému ve sloupci 2 na řádcích 46 až 50 a ve sloupci 3 na řádcích
13 až 19 společně se zněním patentového nároku č. 9 a č. 10. Městský soud v Praze s ohledem
na to zrušil rozhodnutí stěžovatele podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. podle svých slov
proto, že skutkový stav, který vzal stěžovatel za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní
doplnění.
S takovým hodnocením se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. V první řadě nelze
akceptovat závěr Městského soudu v Praze z hlediska klasifikace vytýkané vady řízení,
pro niž rozhodnutí stěžovatele zrušil. Městský soud v Praze na jedné straně konstatuje,
že se stěžovatel nevypořádal se žalobcovými rozkladovými námitkami, které poukazovaly
na obsah některých částí patentového spisu, který byl v řízení použit jako důkaz - tedy bylo-li by
tomu tak, šlo by o klasickou vadu řízení ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů), nicméně posléze hodnotí vytýkanou vadu
jako vadu ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. vůbec nedostatek skutkových zjištění
s tím, že skutkový stav, který vzal stěžovatel za základ svého rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlého
doplnění. Tento závěr je logicky nesprávný – nelze přehlédnout, že Městský soud v Praze
ve svém rozhodnutí nikde nekonstatuje, v čem je zjištění skutkového stavu ze strany stěžovatele
neúplné. Nejvyšší správní soud připomíná, že již v předchozím rozhodnutí Městský soud v Praze
jako důvod svého zrušujícího rozsudku vymezil vedle možného dopadu nesprávného překladu
do závěrů stěžovatele skutečnost, že ze správního spisu není zřejmé, o jaké objektivní důkazy
stěžovatel své rozhodnutí opřel. Již v reakci na toto původní rozhodnutí Městského soudu
v Praze Nejvyšší správní soud konstatoval, že z linie odůvodnění původního rozhodnutí
Městského soudu v Praze (konstatována nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
ve smyslu §76 odst. 1 písm. a/ s. ř. s. a, opět poněkud nesourodě, zároveň vada řízení spočívající
v tom, že správní orgán nepořídil úřední překlad předkládaného důkazu) zcela vybočovalo nijak
nezdůvodněné tvrzení, že není zřejmé, o jaké důkazy stěžovatel své rozhodnutí opřel. Na tomto
místě zbývá jen zopakovat, že pochybnost o okruhu použitých důkazů nebyla vznesena
ani v řízení před stěžovatelem, ani v řízení před soudem. Jak žalobní námitky, tak vyjádření
ostatních účastníků řízení, se vždy týkaly jednak otázky provádění důkazů (dokazování
cizojazyčnou listinou), jednak hodnocení důkazů. Namítat nedostatek skutkových zjištění,
resp. vytýkat stěžovateli, že jím zjištěný skutkový stav vyžaduje rozsáhlého doplnění, je
nadto nepřípadný již pouze z důvodu právní úpravy řízení o výmazu užitného vzoru. Řízení
o výmazu užitného vzoru je totiž ex lege řízením přísně koncentrovaným, v němž leží břemeno
důkazu plně na navrhovateli výmazu – podle §18 odst. 2 zákona o užitných vzorech návrh
na výmaz užitného vzoru z rejstříku musí být věcně odůvodněn a současně musí být předloženy
důkazní prostředky, o které se návrh na výmaz opírá. Důvody výmazu včetně označení důkazů,
kterých se návrh dovolává, nemohou být dodatečně měněny. Stěžovatel proto v řízení o vlastní
újmě důkazy nevyhledává. Tedy shrnuto – jak žalobní námitky, tak úvahy Městského soudu
v Praze, které podle obsahu žalobní námitky hodnotí, směřují zjevně k námitce
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele pro nedostatek důvodů ve smyslu §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Okruh použitých důkazů je zcela jasný, nelze jej měnit, je zřejmé,
že z nich stěžovatel vycházel a jedinou spornou otázkou, o niž jde, a kterou konec konců Městský
soud v Praze sám vymezil, je otázka, zda stěžovatelův právní závěr o absenci novosti
a relevantního prahu odbornosti napadeného užitného vzoru má dostatečnou oporu ve zjištěném
skutkovém stavu, pominul-li (hypoteticky) stěžovatel ve svém rozhodnutí část relevantního
dokumentu.
Městský soud v Praze, který si osvojil žalobcovu námitku, stěžovateli vytýká, že jeho
rozhodnutí postrádá vypořádání s rozkladovými námitkami žalobce k obsahu některých částí
namítaného švýcarského patentu, konkrétně k popisu technického řešení obsaženému ve sloupci
2 na řádcích 46 až 50 a ve sloupci 3 na řádcích 13 až 19 společně se zněním patentového nároku
č. 9 a č. 10. Toto konstatování však, a v tom je třeba souhlasit s námitkou stěžovatele
v projednávané kasační stížnosti, není jakkoliv vztaženo k ostatnímu obsahu rozhodnutí
stěžovatele, tak, jak Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku Městský soud v Praze
zavázal. Jde totiž o to, zda absence výslovné zmínky o některé z námitek účastníka řízení
bez posouzení kontextu celého rozhodnutí, eo ipso může založit nepřezkoumatelnost takového
rozhodnutí, nebo nikoliv. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že správní
soudnictví neslouží k tomu, aby zajistilo formálně dokonalá správní rozhodnutí, ale aby poskytlo
efektivní ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob.
Právě při vědomí základního účelu správního soudnictví správní soudy již před reformou
správního soudnictví provedenou zákonem č. 150/2002 Sb. vymezily základní limity
pro hodnocení nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí s cílem, aby nedocházelo k rušení
rozhodnutí více méně z formálních důvodů. V této linii autolimitace správního soudnictví
pokračuje i Nejvyšší správní soud poukazuje na starší judikaturu i literaturu. Je tedy faktem,
že literatura (zde srov. zejména Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád,
Komentář, C. H. Beck, Praha 2001, str. 1205 a násl.) i judikatura vymezila postupně okruh
otázek, které soud i v přísně dispozičním a koncentrovaném soudním procesu správním musí
zkoumat ex officio, aniž je k tomu zákonem výslovně zavazován (výslovný pokyn zákona je
v současnosti obsažen toliko v ust. §76 odst. 2 s. ř. s.). Pokud pak jde o vady řízení, judikatura
se shoduje na tom, že vždy je namístě ex officio zrušit správní rozhodnutí pro vadu řízení
spočívající v nepřezkoumatelnosti (tak např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
29. 12. 1995, č. j. 6 A 191/93 - 14, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2006,
č. j. 8 As 12/2005 - 51, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2005,
č. j. 6 A 104/2001 - 69, stejně tak Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M., op. cit. výše, str. 1208),
a to proto, že takové rozhodnutí není schopno pro svou nesrozumitelnost jakéhokoliv přezkumu
v rámci případných žalobních bodů (byť se i účastníci mohou domnívat, že srozumitelné
pro ně je). Na druhou stranu však nelze chápat za nepřezkoumatelné rozhodnutí jen pro absenci
výslovného vyjádření v odůvodnění rozhodnutí. Je na místě být pamětliv zásady definované
již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 1996, č. j. 6 A 825/95 – 7, a to, že soud
může jako překlenutelnou procesní chybu posoudit to, když i přes nedostatečné odůvodnění
písemného vyhotovení rozhodnutí jsou skutkové údaje, z nichž správní orgán vycházel, obsahem
správního spisu, a skutkové a právní úvahy správního orgánu, které vedly k vydání rozhodnutí,
jsou ze spisu alespoň v základních rysech bez pochyb rekonstruovatelné. Jinak řečeno,
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových
zjištění, o něž se opírají rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.
Z výše uvedeného vyplývá, že zkoumání otázky přezkoumatelnosti
či nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů závisí na předběžné úvaze o nutné míře
skutkových zjištění pro právní závěr. V této souvislosti Nejvyšší správní soud považuje
za potřebné připomenout, že rozsah skutkových zjištění je těsně a nerozlučitelně spjat s obsahem
aplikované normy, která ve své hypotéze vymezuje skutkový stav, při jehož splnění se uplatní její
dispozice. Je to tedy sama norma, kdo vymezuje potřebný rozsah skutkových zjištění. Otázka
skutkových zjištění a dokazování se tak stává závislou na předběžné aplikaci a interpretaci
rozhodné normy.
Podle ustanovení §1 zákona o užitných vzorech se technická řešení, která jsou nová,
přesahují rámec pouhé odborné dovednosti a jsou průmyslově využitelná, chrání užitnými vzory.
Klíčovým pojmem (rozhodným i z hlediska posuzovaného případu) je pojem novosti. Novost
ve smyslu zákona o užitných vzorech (ale obdobně i ve smyslu zákona č. 527/1990 Sb.,
o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů) je přitom novostí formální,
striktně vymezenou. Jde totiž o to, že novost v materiálním smyslu (tedy z hlediska obecného
jazykového významu), znamená všeobecně neznámost či jinakost, přičemž zůstává otevřenou
otázkou, k jakému okruhu osob či srovnávacích objektů se tato materiální novost vztahuje.
Podle §4 odst. 1 a 2 zákona o užitných vzorech však platí, že technické řešení je nové, není-li
součástí stavu techniky, přičemž stavem techniky je vše, co bylo přede dnem, od něhož přísluší
přihlašovateli užitného vzoru právo přednosti, zveřejněno. Zákonodárce tak pojmu materiální
novosti stanoví zřetelné hranice, činí z tohoto pojmu pojem formální, který možnou aplikační šíři
pojmu materiální novosti značně omezuje. Především je třeba pojem formální novosti ve smyslu
zákona o užitných vzorech přísně oddělit od obvyklého pojetí materiální novosti, které ji chápe
jako kvantitativní a kvalitativní odchýlení se od známého a v podstatě ji ztotožňuje s technickým
pokrokem – takového ztotožnění se mj. na několika místech dopouští žalobce, poukazuje-li
na to, že konkrétní technické řešení popsané namítaným švýcarským patentem neodstraňuje
„nevýhodný stav techniky“, jeho řešení to však činí. Formální novost ve smyslu zákona
o užitných vzorech znamená jednoznačnou neznámost a zároveň jinakost, různost technického
řešení od všeho, co připadá v úvahu k posouzení jako stav techniky. Přitom tento pojem formální
novosti koexistuje v úzké vazbě s dalším definičním pojmem užitného vzoru, a to přesahem
rámce pouhé odborné dovednosti. V případě vynálezů, které tvoří jakousi kvalitativně vyšší
obdobu užitných vzorů, je obdobným pojmem (jakkoliv kvalitativně „vyšším“) pojem
vynálezecké činnosti, která je blíže definována v §6 odst. 1 zákona o vynálezech jako způsob
řešení technického problému, který pro odborníka nevyplývá zřejmým způsobem ze stavu
techniky. Novost technického řešení, tedy jak bylo výše řečeno, jednoznačná odlišnost od stavu
techniky, vyžaduje zřetelnou odlišnost od existujících technických řešení - nelze připustit,
aby se jinakost domněle nového řešení vyjevila teprve po nějakém hlubokém a dlouhodobém
zkoumání (k tomu srov. např. Troller, A., Immaterialgüterrecht, svazek I,
Helbing & Lichtenhahn, Basel 1983, str. 196 a násl.). V takových „hraničních“ případech právě
přistupuje jako pomocné rozlišovací kritérium pro zkoumání novosti znak potřebné míry
odborné dovednosti; jinak řečeno, technické řešení, aby bylo nové, nesmí být „nasnadě“
(jak dovozovala předválečná československá, případně rakouská patentová judikatura před rokem
1918 – k tomu srov. např. Vitáček, F.: Československý patentní zákon, V. Linhart, Praha 1933,
str. 67 a násl.). Z výše uvedeného tedy plyne, že jsou-li proti novosti technického řešení namítány
nějaké listiny, je třeba zjistit, co je v těchto listinách popsáno, a s ohledem na definici novosti
zjistit, je-li předmět tohoto popisu totožný s předmětem ochrany nároku, a není-li totožný, lze-li
na podkladu namítané listiny dospět k předmětu nároku pouhým logickým úsudkem
bez překročení rámce relevantního odborného vnosu (ať již rámce pouhé odborné dovednosti,
nebo rámce odborné zřejmosti) - tak již Patentní soud Republiky československé,
srov. in. Vitáček, op. cit. výše, str. 107.
Pojem novosti technického řešení, jako podmínka jeho formální ochrany v podobě
užitného vzoru (ale ostatně to platí pro definici novosti v oblasti průmyslových práv duševního
vlastnictví obecně), je v tomto smyslu otázkou právní, jejíž posouzení, resp. konstatování její
existence, je závislé na skutkovém zjištění obsahu stavu techniky ve smyslu §4 odst. 1 a 2 zákona
o užitných vzorech (srov. k tomu sice již historické, leč stále v tomto ohledu využitelné
stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 11. 1988, Cpj 17/88, uveřejněno ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek NS, sv. 9 - 10, ročník 1989, str. 432; ze zahraničních
např. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 4 Ob 243/07z,
dostupný na www.ris2.bka.gv.at). Primárním, jakkoliv nikoli výlučným, zdrojem pro skutkový
závěr o obsahu stavu techniky jsou vždy listiny vážící se k jiným technickým řešením, která jsou
pod formální ochranou (ať již v podobě patentu, či užitného vzoru aj.). V posuzovaném případě
bylo zřejmé, že důkazními prostředky bylo pět dokumentů, z nichž stěžejní význam jak pro osobu
zúčastněnou, tak pro stěžovatele, měl švýcarský patent.
Již ve svém předchozím rozhodnutí týkajícím se sporu stěžovatele a žalobce pak Nejvyšší
správní soud vyslovil závěr, že pro hodnocení obsahu namítaných dokumentů tohoto druhu
s obsahem napadeného užitného vzoru obecně platí, že totožnost technického řešení vyplyne
primárně na základě srovnání obsahu nároků těchto dokumentů, které vymezují předmět
ochrany. Přitom je třeba respektovat hierarchii nároků (odlišit nároky hlavní a závislé)
a k zohlednění dalšího popisu obsaženého v dokumentu přistoupit pouze za účelem objasnění
případně neurčitého popisu technického řešení ve význakové části nároku (při tomto zohlednění
nelze jít podle Nejvyššího správního soudu nad rámec vymezený zněním nároku na ochranu,
a již vůbec ne v tom smyslu, že by nejednoznačný popis měl být na újmu jinak zcela jednoznačné
a precizní formulaci význakové části nároku; k tomu shodně rovněž rakouský Nejvyšší soud
v rozhodnutí ze dne 3. 2. 1976, sp. zn. 4 Ob301/76, www.ris2.bka.gv.at).
Klíčovou otázkou tedy v posuzovaném případě je, jakým způsobem provedl stěžovatel
porovnání nároků podle namítaných dokumentů s nároky podle užitného vzoru z hlediska
zkoumání formální novosti ve smyslu zákona o užitných vzorech a ve smyslu výše uvedeného
výkladu, tj. zda jím užitý odkaz na znění nároku č. 1 namítaného dokumentu z hlediska
skutkových předpokladů aplikované normy, jak byla výše předběžně vyložena, postačuje
k zaujetí právního závěru o zápisné způsobilosti, a zda byl poukaz žalobce na popisné části
namítaného dokumentu a na závislé nároky na ochranu z hlediska tohoto posouzení vůbec
relevantní. Touto otázkou se Městský soud v Praze ve svém rozsudku nezabýval,
ač tak s ohledem na obsah předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu učinit měl.
Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výše uvedené shledal kasační stížnost
důvodnou a rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze je v dalším řízení vázán právním názorem zde vysloveným (§110
odst. 3 s. ř. s.).
Městský soud v Praze rozhodne v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu