ECLI:CZ:NSS:2022:6.AS.262.2021:19
sp. zn. 6 As 262/2021 – 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše
Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: Ing. P. M., zastoupen
JUDr. Janem Klailem, advokátem, sídlem Lukavická 22, Plzeň, proti žalovanému: velitel
vzdušných sil, sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha, adresa pro doručování: Ministerstvo
obrany ČR, Legislativní a právní odbor, sídlem náměstí Svobody 471/4, Praha 6, týkající
se žaloby pro rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2019, č. j. MO 181032/2019-3031, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2021,
č. j. 31 Ad 9/2019 - 89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 14. 8. 2008 „žádost o náhradu na ušlé mzdě“ v souvislosti s výkonem
služeb LZS (letecká záchranná služba) a SAR (služba pátrání a záchrany) za období od založení
233. vrtulníkové letky v Plzni-Líních (v roce 1998) do podání žádosti. Svůj nárok odůvodnil
tím, že služby LZS a SAR vykonával v rámci 24hodinových směn, které byly pouze formálně
rozděleny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti. Za dobu označenou jako
služební pohotovost tedy byla žalobci vyplacena pouze příslušná náhrada, ačkoliv z materiálního
hlediska se stále jednalo o výkon služby a měl mu náležet plat včetně všech případných příplatků.
[2] Velitel vojenského útvaru 2427 Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou dne 23. 1. 2019
rozhodl o žádosti žalobce o přiznání nároku na ušlou mzdu a její doplacení za celé období,
v němž byl určován k plnění úkolů Letecké pátrací a záchranné služby (SAR), a to tak, že žádosti
žalobce se zčásti vyhovuje a žalobci se podle §10 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb., o platu
a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech,
přiznává odměna za práci přesčas ve výši 195 701 Kč společně s ročním úrokem z prodlení
v zákonné výši z částky odpovídající nedoplatku do jeho uhrazení, ve zbylém rozsahu žádost
žalobce zamítl.
[3] Velitel vzdušných sil dne 17. 6. 2019 odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí velitele
správního orgánu I. stupně potvrdil.
II. Rozsudek krajského soudu
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke krajskému soudu, který jí v záhlaví
specifikovaným rozsudkem vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[5] Krajský soud shrnul, že není sporné, ve kterých dnech byl žalobce přítomen na letišti
letecké záchranné služby (LZS), resp. letecké pátrací a záchranné služby (LPZS či SAR) na letišti
Plzeň-Líně. Sporné je, zda přítomnost byla žalobci nařízena jako služba, či jako pohotovost.
[6] Krajský soud dále uvedl, že není zjevné, jakou formou byly v letech 2005 a 2006 služební
pohotovosti nařizovány, zda písemnými organizačními rozkazy, nebo ústními rozkazy.
Z argumentace správních orgánů dle krajského soudu není zjevné, zda se správními orgány
zmiňované ústní rozkazy týkaly nařizování služeb a pohotovostí, nebo zda takovými rozkazy byly
určovány jednotlivé osoby, resp. posádky na konkrétní dny. Krajský soud nicméně vyšel
ze skutečnosti, že po celé šetřené období 2005 až 2008 směny probíhaly stejně, a lze
tedy existenci (ústních či písemných) rozkazů o rozdělení směny po celé dotčené období
předpokládat. Sporné je, zda se kromě služby jednalo i o pohotovost a co bylo jejím obsahem.
Není ani zjevné, jakou formou byla nařizována pohotovost v roce 2008. Krajský soud proto
konstatoval, že ve vztahu k letům 2005, 2006 a 2008 nemá nařizování pohotovosti za prokázané.
[7] Pokud jde o rok 2007, organizačním rozkazem byla služební pohotovost formálně
nařízena. To však ještě samo o sobě neimplikuje i naplnění předpokladu důležitého zájmu služby
dle §30 odst. 1 zákona o vojácích z povolání. Krajský soud se proto zaměřil i na tuto podmínku.
Zajištění nepřetržité služby LZS a SAR je dle krajského soudu legitimním cílem; toho však nemá
být dlouhodobě dosahováno vytěžováním vojáků prostřednictvím výjimečného institutu služební
pohotovosti, který má v naléhavých situacích sloužit k zajištění důležitého zájmu služby,
a to pouze ve zcela nezbytné míře; důležitým zájmem služby tak nemůže být zajištění běžného
provozu bez existence mimořádných okolností. Krajský soud usoudil, že nenaplnění zákonné
podmínky důležitého zájmu služby vyplývá i z toho, jak měla být služební pohotovost vojákům
nařízena – prostřednictvím organizačního rozkazu velitele vojenského útvaru na celý kalendářní
rok; tedy nikoli v reakci na konkrétní výjimečné okolnosti. To fakticky popírá naplnění účelu
služební pohotovosti, a to i s vědomím toho, že s ohledem na objektivní okolnosti mohou
důvody pro nařízení služební pohotovosti trvat i delší časový úsek. Existenci důležitého zájmu
služby s ohledem na účel služební pohotovosti nelze spatřovat ani ve vydání směrnic,
které fakticky v rozporu se zákonem služební pohotovost bez naplnění zákonné podmínky
ukládaly. Nebyl-li dán důležitý zájem služby, nebyla služební pohotovost v posuzované věci
nařízena v souladu se zákonem.
[8] Krajský soud nicméně dospěl k dílčímu závěru, že i když byla služební pohotovost v roce
2007 organizačním rozkazem nařízena v rozporu se zákonem, je pro určení toho, zda žalobci
přísluší za takto nařízenou služební pohotovost plat za výkon služby či pouze odměna za služební
pohotovost, nutné postavit najisto, jaké činnosti žalobce v rámci nařízené služební pohotovosti
vykonával, resp. zda charakter činností během služební pohotovosti byl identický s činnostmi
nařizovanými žalobci v rámci výkonu služby, jak tvrdí žalobce. Požadavek žalobce na dorovnání
platu by byl oprávněný pouze v případě, kdy by žalobce vykonával v době služební pohotovosti
činnost, která je pracovní náplní služby LZS či SAR. Proto bylo v daném řízení rozhodující
náležitě zjistit skutkový stav věci, tj. především to, jak byl výkon žalobcovy služební pohotovosti
v rozkazech velitele útvaru nařízen a jaké činnosti přítomní vojáci (včetně žalobce) v rámci
služební pohotovosti ve skutečnosti vykonávali. Rozhodné v tomto ohledu byly výpovědi svědků.
[9] Krajský soud vyhodnotil, že výpovědi svědků se shodovaly v tom, že i v době
pohotovosti byly nařizovány činnosti, které vojáci vykonávali v době služby. Shoda mezi svědky
nepanovala v tom, zda i v době pohotovosti probíhala letová příprava stejným způsobem jako
v době služby.
[10] Krajský soud dále vyhodnotil, že správní orgány nevysvětlily, jaký byl průběh služby a jaký
byl průběh pohotovosti co do obsahu těchto režimů, resp. jakým způsobem probíhal časový úsek
od 19 h do 7 h následujícího dne, jaký byl jeho harmonogram a pravidelná obsahová náplň a jak
bylo možné, že některé činnosti vykonávané v době služby nemusely být vykonávány v době,
na kterou byla nařizována pohotovost. Dle krajského soudu není rozhodující správními orgány
akcentovaná skutečnost, že v době správními orgány označované jako pohotovost byla jakákoliv
činnost proplácena, pokud bylo potřeba ji vykonat. Ani za této situace totiž není vyloučeno,
že režim v době pohotovosti (od 19 h do 7 h druhého dne) byl totožný jako v době označované
jako doba výkonu služby, jak tvrdí žalobce a potvrdili někteří svědci. Ohledně této skutečnosti
tak panují rozpory, které je třeba odstranit.
[11] K žalobní námitce, že promlčení nároku bylo správními orgány namítnuto v rozporu
s dobrými mravy, krajský soud uvedl, že promlčení nároku je v obecné rovině pravidlem, jehož
prolomení musí být závažné a spíše nezávislé na vůli příslušné osoby nebo omezující její
možnosti fakticky právně jednat (např. dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, účast
v mezinárodní misi v místech se špatnou infrastrukturou apod.), přičemž nevyplynulo,
že by žalobci v uplatnění jeho práva závažné skutečnosti bránily. Krajský soud proto nepřisvědčil
námitce žalobce o nemravnosti uplatněné námitky promlčení. Správní orgán I. stupně
však dle krajského soudu nevysvětlil, proč dovodil, že nárok žalobce na dorovnání ušlého platu
za měsíc červenec roku 2005 byl promlčen s tím, že poslední den uplatnění peněžitých nároků byl
16. 8. 2008, pokud vycházel z toho, že žalobce žádost o dorovnání ušlého platu podal dne
14. 8. 2008. Žalovaný nevysvětlil, proč dovodil, že byl promlčen nárok žalobce na dorovnání
ušlého platu vzniklého za měsíc červen roku 2005 s tím, že poslední den uplatnění peněžitých
nároků byl 16. 7. 2008 (a nikoliv tedy 16. 8. 2008), pokud vycházel z toho, že podle §68l odst. 1
a 2 zákona o vojácích z povolání splatný 15. den kalendářního měsíce, který následuje po měsíci,
kdy nárok na služební plat vznikl. Žalovaný ani nevysvětlil, jak se jeho odlišné posouzení otázky
promlčení nároku žalobce na dorovnání platu promítlo do jeho závěru, kdy neshledal rozhodnutí
prvostupňového orgánu nezákonným či nesprávným a potvrdil výši nároku žalobce přiznanou
správním orgánem I. stupně.
[12] Krajský soud shrnul, že správní spis neobsahuje dostatečný podklad pro závěr,
zda v jednotlivé doby nařízené přítomnosti na letišti žalobce vykonával službu,
anebo pohotovost. Krajský soud se proto nezabýval otázkou, zda žalobce s rozdělením směn
na 12 hodin služby a 12 hodin pohotovosti souhlasil.
[13] Krajský soud z uvedených důvodů shledal žalobu důvodnou, rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž uvedl, že úkolem správního orgánu bude postavit
na jisto, jak konkrétně probíhala v případě žalobce služba a jak doba, na kterou měl mít
nařizovánu pohotovost, v čem se tato období lišila, a to i s ohledem na prováděnou předletovou,
poletovou či jinou (resp. jinak označovanou) přípravu. Je třeba především objasnit rozpory,
které v tomto směru plynou z provedených svědeckých výpovědí. Teprve poté, co bude tato
otázka postavena najisto, bude třeba posoudit, zda z hlediska rozsahu vykonávaných činností má
žalobce nárok na dorovnání platu za výkon služby, včetně odměny za práci přesčas. Krajský soud
žalovaného rovněž zavázal, aby vysvětlil, proč má za promlčený žalobcův nárok na dorovnání
ušlého platu vzniklého za měsíc červenec roku 2005 a jak se jeho odlišné posouzení otázky
promlčení nároku žalobce, ve srovnání se závěry prvostupňového orgánu, promítlo do posouzení
výše nároku žalobce na dorovnání platu.
III. Kasační stížnost
[14] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalovaný (stěžovatel) kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[15] Stěžovatel nesouhlasí s žalobcem, který dovozuje oprávněnost svého nároku
ze skutečnosti, že mu byla pohotovost nařízena v rozporu se zákonem, potažmo v absenci
důležitého zájmu služby. Uvedenou konstrukci považuje stěžovatel za nesprávnou. Stěžovatel
namítá, že rozhodná je pouze skutečnost, zda žalobce v období, za něž plat požaduje, plnil
služební úkoly. Žalobce však neprokázal, že plnil služební úkoly po celých 24 hodin.
[16] K výtce krajského soudu, že ze spisového materiálu není zřejmé, na základě jakých
skutečností byla žalobci služební pohotovost nařízena v letech 2005, 2006 a 2008, stěžovatel
odkazuje na výpovědi svědků a organizační dokumenty (konkrétně Směrnice pro činnost LZS
a SAR 233. vrtulníkové letky ze dne 17. 1. 2006, dále jen „Směrnice LZS/SAR“; Organizační
rozkazy č. 1/2008 a č. 200/2008 a denní rozkazy).
[17] Dále stěžovatel zdůraznil, že žalobce si byl nepochybně vědom toho, že směny LZS
a SAR vykonával v režimu 12 hodin služby a 12 hodin služební pohotovosti, neboť docházku
stvrdil svým podpisem. Případná nahodilá činnost v průběhu služební pohotovosti sloužila jako
závazný podklad k vyplacení platu. Uvedené skutečnosti vyplývají ze svědeckých výpovědí.
Stěžovatel odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2015,
č. j. 22 Ad 20/2014 - 69, z něhož vyplývá, že i v případě nezákonně nařízené pohotovosti je
pro případné vyplacení platu rozhodné, zda dotyčný v průběhu pohotovosti vykonával službu.
[18] Stěžovatel nesouhlasil s tvrzením krajského soudu, že není zjevná odlišnost
mezi činnostmi vykonávanými v rámci služby a činnostmi vykonávanými v rámci pohotovosti.
Ze svědeckých výpovědí vyplývá, že žalobce plnil běžné služební úkoly pouze v době výkonu
služby a v době pohotovosti byl jen připraven ke vzletu v případě aktivace. Skutečnost, že v době
služební pohotovosti plnil též jiné úkoly na rozkaz nadřízeného (a tyto mu byly započítány jako
výkon služby), není a priori v rozporu s institutem služební pohotovosti, jehož podstatou je
přítomnost vojáka na pracovišti a připravenost plnit služební úkoly. Pokud svědci hovořili
o předletové či poletové přípravě v době pohotovosti, jednalo se o let v případě aktivace a s tím
související přípravu.
[19] K otázce odlišného posouzení promlčení nároku žalobce stěžovatel uvedl, že tuto otázku
posoudil shodně se správním orgánem I. stupně, pouze precizoval poslední z dílčích
promlčených peněžitých nároků, a to za měsíc červenec roku 2005 s promlčením k 16. 8. 2018.
Případné srpnové nároky za rok 2005 (uplatnitelné od 16. 9. 2005) žalobce svým podáním
z 14. 8. 2008 stihl uplatnit. Uvedené odpovídá výroku správního orgánu I. stupně, že promlčené
jsou veškeré uplatněné nároky do 15. 8. 2005.
[20] Krajský soud stěžovateli uložil, aby doplnil spisový materiál. Absence organizačních
rozkazů za roky 2005 a 2006 je dle stěžovatele nahrazena svědeckými výpověďmi. Žalobce
uplatněný nárok nepodložil žádným důkazem. Stěžovatel zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a další doplnění dokazování by nebylo účelné.
[21] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[22] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud posuzoval splnění podmínek řízení, přičemž shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu
§102 s. ř. s. přípustná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, současně zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by byl
nucen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[24] Kasační stížnost není důvodná.
[25] Podstatou nyní projednávané věci je posouzení zákonnosti způsobu, jakým byly v letech
2005 - 2008 zabezpečovány služby LZS a SAR na letišti Plzeň-Líně, a s tím související
oprávněnosti uplatněných platových nároků vojáků zařazovaných do uvedených služeb.
Obdobné spory dalších vojáků téže letky, kteří se před správními soudy domáhají doplacení platu
za doby služební pohotovosti v souvislosti s výkonem služeb LZS či SAR již byly Nejvyšším
správním soudem rozhodnuty (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 12. 2021, č. j. 1 As 247/2021 - 40, a na něj navazující rozsudky ze dne 14. 1. 2022,
č. j. 4 As 263/2021 - 34, ze dne 20. 1. 2022, č. j. 4 As 407/2021 - 30, ze dne 19. 1. 2022,
č. j. 4 As 315/2021 - 30, ze dne 9. 2. 2022, č. j. 5 As 380/2021 - 32, aj.). Ze závěrů v těchto
rozsudcích Nejvyšší správní soud vycházel i v nyní projednávané věci.
[26] V nyní projednávané věci, obdobně jako ve výše uvedených již rozhodnutých věcech,
není sporu o tom, že uvedené služby byly vykonávány v režimu 12 hodin „standardní“ služby
(od 7 do 19 hodin), na niž bezprostředně navazovalo 12 hodin služební pohotovosti.
Mezi účastníky řízení však nepanuje shoda, zda byla žalobci služební pohotovost nařízena
a zda rozdělení 24hodinové směny nebylo toliko formální, tj. zda žalobce z materiálního hlediska
i v době označené jako služební pohotovost nevykonával službu.
[27] Podle §30 zákona o vojácích z povolání v rozhodném znění platí, že [1] Vyžaduje-li
to důležitý zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost. [2] Služební pohotovostí se rozumí
přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby.
[28] Krajský soud se v přezkoumávaném rozsudku zabýval třemi okruhy otázek:
1) zda existuje rozkaz, jímž byla žalobci služební pohotovost nařízena, 2) zda byl dán důležitý
zájem služby pro nařízení služební pohotovosti (první dvě podmínky tvoří formální aspekt věci,
tj. zda byla pohotovost nařízena v souladu se zákonem) a 3) jakou činnost žalobce v době
označené jako služební pohotovost fakticky vykonával (materiální aspekt).
[29] Obdobné schéma následoval Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 247/2021 - 40
a přidrží se jej i v nyní projednávané věci.
[30] Otázkou formy nařízení služební pohotovosti se krajský soud zabýval v bodech 16 – 29
rozsudku, přičemž dovodil, že spisový materiál neobsahuje podklady, z nichž by vyplývalo,
že žalobci byla v letech 2005, 2006 a 2008 nařízena služební pohotovost. Proti tomuto závěru
se ohradil stěžovatel v kasační stížnosti, přičemž odkázal na organizační dokumenty a obsah
svědeckých výpovědí, z nichž dle stěžovatele vyplývá, že k nařízení služební pohotovosti
v uvedených letech došlo.
[31] Ve vztahu k uvedenému období se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěry krajského
soudu, že správní spis neobsahuje podklady, z nichž by nařízení pohotovosti žalobci
jednoznačně vyplývalo.
[32] K období let 2005 a 2006 správní spis organizační rozkazy neobsahuje vůbec.
[33] Ve spise jsou založeny části organizačních rozkazů ze dne 2. 1. 2007, 2. 1. 2008
a 30. 9. 2008. Jen organizační rozkaz ze dne 2. 1. 2007 obsahuje relevantní pasáže ve vztahu
k členění služeb LZS a SAR, režimu, v jakém byly vykonávány, a k otázce nařizování služební
pohotovosti. Příloha rozkazu se věnuje mimo jiné stanovení časového rozvrhu směn LZS a SAR
s tím, že doba od 19 h do 7 h následujícího dne je označena jako „pohotovost na pracovišti“.
V příloze je dále uvedeno, že „[v]elitel 233. vtl. zabezpečí uveřejnění plánu pracovní doby příslušníků letky
zařazovaných do LPZS ve svém rozkaze, velitel 232. vtl. a náčelník skupiny záchranné a výsadkové přípravy
v rozkaze velitele 23. zVrL vždy týden dopředu (poslední prac. den v týdnu – na týden následující).“. Z tabulky
uvedené v příloze č. 1 organizačního rozkazu ze dne 30. 9. 2008 vyplývá, že směny LZS a SAR
jsou dílem slouženy v rámci pohotovosti, o jejím nařizování však nic nestanoví. Nejvyšší správní
soud tedy v tomto bodě shrnuje, že za roky 2005 a 2006 není ve spise založen žádný organizační
rozkaz a výňatky organizačních rozkazů z roku 2008 nařizování služební pohotovosti neupravují.
[34] Z žádného rozkazu nelze dovodit nařízení služební pohotovosti přímo ve vztahu
k žalobci. Dokumenty, které ve spise obsaženy jsou, nestanovují žádné povinnosti jmenovitým
vojákům sloužícím směny LZS a SAR. Předpokladem prokázání formálního nařízení služební
pohotovosti je existence „personálního“ rozkazu jmenovitě ve vztahu k dotčenému vojákovi
(v nynější věci k žalobci) s uvedením data, času a popřípadě místa, v němž bude držet
pohotovost. Těmto požadavkům nemohou obecné organizační rozkazy dostát.
[35] Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že letové posádky byly na konkrétní dny určovány
denními rozkazy, což podle stěžovatele dokládá svědecká výpověď. Jak shrnul i krajský soud,
správní orgán I. stupně odkázal příkladmo na denní rozkaz č. 12 ze dne 16. 1. 2008 a denní
rozkaz č. 13 ze dne 18. 1. 2007. Žalovaný odkázal na denní rozkaz č. 13 ze dne 18. 1. 2007.
Ve správním spise je kopie titulní a strany 3 rozkazu č. 12 ze dne 16. 1. 2008. Z kopie
rozkazu č. 12 ze dne 16. 1. 2008 však neplyne určení žalobce do služby. Rozkaz č. 13 ze dne
18. 1. 2007, na nějž správní orgány odkazují, ve správním spise obsažen není.
[36] Správní spis obsahuje pouze několik týdenních, resp. denních rozkazů obsahujících rozpis
směn LZS a SAR na jednotlivé dny se jmény vojáků zařazených do služby (rozkazy ze dne
23. 5. 2005, 27. 12. 2006, 19. 2. 2007, 17. 3. 2008). Z rozkazů, které jsou obsaženy ve spise,
nicméně nevyplývá, že by měla být část směny vykonávána v režimu služební pohotovosti.
Rozkazy určují směny služby, a tedy se jeví tak, že celých 24 hodin představuje „standardní“
výkon služby.
[37] Stěžovatel namítá, že absence organizačních rozkazů pro rok 2005 a 2006 je nahrazena
svědeckými výpověďmi, z nichž vyplývá, že režim rozložení směny 12/12 byl praktikován
již od založení letky, rozvržení bylo uveřejněno na nástěnce útvaru a všichni vojáci si režimu byli
vědomi. Nejvyšší správní soud však již výše osvětlil, že organizační rozkazy samy o sobě
nepředstavují podklady, na jejichž základě by byla určitému vojákovi nařízena pohotovost.
[38] Nařízení služební pohotovosti žalobci neprokazuje ani stěžovatelem uváděná Směrnice
LZS/SAR, ani předpis Let-1-1. Jedná se o dokumenty organizačního charakteru,
které nestanovují povinnosti jmenovitě určeným osobám.
[39] Podklady shromážděné správními orgány tedy nedokládají, že žalobci byla formálně
na části směn SAR (LZS) v době od 19 do 7 hodin následujícího dne nařízena služební
pohotovost. Námitka stěžovatele směřující proti tomuto závěru krajského soudu, je proto
nedůvodná.
[40] Zjištěné nedostatky spočívající v neexistenci bezvadných rozkazů o nařízení služební
pohotovosti však ještě samy o sobě nestačí pro potvrzení oprávněnosti nároku žalobce. Z obsahu
správního spisu i z žaloby je patrné, že žalobce si byl vědom, že vykonává směny 24 hodin,
z nichž doba od 19 do 7 hodin je mu vykazována jako služební pohotovost, a od toho se odvíjí
i odlišná výše finanční odměny než v době výkonu „standardní“ služby (tj. od 7 do 19 hodin).
[41] Pokud by existoval důležitý zájem služby pro nařízení pohotovosti (byť z formálního
hlediska řádně nařízena nebyla) a současně by vojáci v určeném období fakticky pouze drželi
pohotovost (aniž by pravidelně vykonávali činnosti, které jsou náplní služby LZS a SAR), nebyl
by nárok na doplacení ušlého platu oprávněný.
[42] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k přezkumu právního závěru krajského soudu,
že důležitý zájem služby dán nebyl. Stejně jako krajský soud i Nejvyšší správní soud považuje
služební pohotovost za výjimečný institut, který typicky nastupuje v případě nutnosti pokrytí
nahodilých, nepředvídaných či nepředvídatelných událostí, které vyústí v nutnost povolání
většího množství vojáků, než je obvyklé. Služební pohotovost lze užívat pouze v nezbytně nutné
míře, nikoliv k pokrytí pravidelné činnosti, jejíž výkon je nezbytné trvale zajistit. Důležitý zájem
služby nelze spatřovat v nutnosti zajištění běžné náplně služby, a to ani v případě dlouhodobého
nedostatku personálu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012,
č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017,
č. j. 11 Ad 7/2015 - 47). V nyní posuzovaném případě byla služební pohotovost zjevně užívána
jako běžný prostředek zajištění chodu letky, resp. pro účely pokrytí části všech směn LZS a SAR,
tedy nikoli v reakci na mimořádné události, o čemž svědčí i skutečnost, že pohotovost
byla pravidelně plánována na rok dopředu. Je tedy zjevné, že v posuzované věci nebyl dán
důležitý zájem služby, jak vyplývá z §30 zákona o vojácích z povolání.
[43] Pro nařízení služební pohotovosti tedy nebyla splněna ani jedna ze zákonných podmínek,
pohotovost nebyla žalobci formálně nařízena a absentoval i předpoklad pro využití služební
pohotovosti spočívající v existenci důležitého zájmu služby.
[44] Pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce je potřeba zodpovědět rovněž otázku,
jaká byla faktická náplň činnosti v době od 19 do 7 hodin, tj. v době označené jako služební
pohotovost. Stěžovatel v kasační stížnosti také namítá, že žalobce v průběhu správního řízení
neprokázal, že žalobce plnil služební úkoly po celých 24 hodin.
[45] Krajský soud při posouzení této otázky vycházel částečně z organizačních dokumentů
založených ve spise, především však z obsahu svědeckých výpovědí, které podrobně
zrekapituloval (viz zejména body 39 - 47 rozsudku krajského soudu). Krajský soud konstatoval,
že ze svědeckých výpovědí vyplynuly určité rozpory, nicméně i přes tyto rozpory bylo možné
učinit závěr, že i v době služební pohotovosti byly vojákům nařizovány činnosti, které vojáci
vykonávali v době výkonu služby. Shoda nepanovala ohledně toho, zda i v době pohotovosti
probíhala letová příprava stejným způsobem jako v době služby. Proto krajský soud stěžovateli
uložil, aby se touto otázkou zabýval. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné tento závěr
krajského soudu korigovat.
[46] Především není zřejmé, z jakého důvodu klade krajský soud zvýšený důraz
na to, aby stěžovatel objasnil, jakým způsobem probíhala letová příprava. Dle Nejvyššího
správního soudu se jedná o otázku podružnou, neboť již na základě dosud shromážděných
podkladů je patrné, že rozdělení služeb LZS a SAR na 12 hodin „standardního“ výkonu služby
a 12 hodin služební pohotovosti bylo veskrze formální.
[47] Je pravdou, že svědecké výpovědi nejsou zcela bezrozporné. Například z výpovědi
Ing. H. vyplynulo, že mezi dobou výkonu služby a služební pohotovostí nebyl žádný rozdíl,
zatímco z výpovědi Ing. K. vyplynulo, že příslušníkům služby SAR nebyla (ze strany základny)
nařizována žádná činnost. Z výpovědí je nicméně zjevné, že určitou činnost vojáci během části
směny označované jako pohotovost vykonávali, ať se již jednalo toliko o lety na záchranu
lidského života a lety k pátrání, lety na udržení a obnovení rozlétanosti atd. a k témuž závěru
dospěl i krajský soud.
[48] Dle Nejvyššího správního soudu tedy lze mít za prokázané, že vojákům, kteří formálně
vykonávali službu LZS a SAR v režimu služební pohotovosti, byla v jejím průběhu nařizována
přinejmenším činnost, která je hlavní náplní uvedených služeb (tj. lety za účelem záchrany života
či pátrání). Režim 12/12 tak sloužil právě k zabezpečení služeb LZS a SAR, které je nezbytné
vykonávat nepřetržitě. Nešlo o situaci, kdy by v době od 19 do 7 hodin někteří vojáci vykonávali
„standardní službu“ LZS a SAR a jiní byli připraveni v režimu služební pohotovosti pro případ
nutnosti povolání dalších vojáků do služby. Vojáci, kteří se měli nacházet v režimu služební
pohotovosti, totiž v uvedeném hodinovém rozmezí představovali jediné členy letky připravené
k provádění úkolů služeb LZS a SAR. Tímto způsobem velitelství letky plánovaně zajišťovalo její
provoz v průběhu celého roku.
[49] Nejvyšší správní soud tedy nemá pochyb o tom, že rozdělení směn LZS a SAR bylo
formální a účelové, zřejmě vedené snahou o finanční úsporu či v důsledku dlouhodobé
personální poddimenzovanosti letky (jak to ostatně vyplývá i ze svědeckých výpovědí). Soud
nemůže vyloučit, že vojáci určení do služeb LZS a SAR podstatnou část doby označené jako
služební pohotovost žádné úkoly nevykonávali. To však nic nemění na skutečnosti, že v době
od 19 do 7 hodin následujícího dne to byli pouze a výlučně oni, kdo museli být stále připraveni
vykonávat činnost, která je náplní služby LZS a SAR, stejně jako v době od 7 do 19 hodin.
[50] Ačkoliv správní spis neobsahuje podrobné informace o náplni služeb LZS či SAR,
vyplývá z něj přinejmenším tolik, že jejich specifičnost spočívá v tom, že zásadním aspektem
je neustálá připravenost ke vzletu vrtulníku, přestože k němu fakticky nemusí dojít. V době
od 7 do 19 hodin byli přitom vojáci zařazení do služby LZS a SAR finančně ohodnoceni
za výkon služby, a to bez ohledu na to, jakou činnost (a zda vůbec nějakou) fakticky vykonávali.
Neposuzovalo se tedy, zda došlo k aktivaci vrtulníku, či nikoliv. Stěžovatel přitom nepředestřel
žádné relevantní argumenty, pro něž by mělo být na dobu od 19 do 7 hodin nahlíženo jinak. Sám
uvádí, že vojáci museli být připraveni ke vzletu vrtulníku (přičemž se na ně vztahovaly shora
zmiňované časové limity 4/10 minut) a v kasační stížnosti dokonce připouští, že jim byly
nařizovány i jiné činnosti. Tyto skutečnosti tedy ve svém souhrnu svědčí pro závěr,
že pro rozdělení směn neexistoval žádný legitimní důvod a ze strany služebně nadřízených orgánů
žalobce se jednalo o snahu o obcházení zákona (krácení žalobce na jeho platových nárocích),
která nemůže požívat právní ochrany.
[51] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že žalobci, jakožto vojáku vykonávajícímu služby SAR
(LZS), nebyla v rozhodném období formálně nařízena služební pohotovost a pro takový postup
nebyla splněna ani podmínka existence důležitého zájmu služby. V neposlední řadě soud zjistil,
že v době označené jako služební pohotovost vykonávali vojáci (a tedy i žalobce) tutéž činnost,
která je náplní činnosti LZS a SAR, a to zcela pravidelně. Z materiálního hlediska tedy žalobce
vykonával 24hodinové služby, za které mu náleží příslušný plat, včetně případných dalších
příplatků.
[52] Nejvyšší správní soud se zabýval rovněž námitkou stěžovatele, která se týkala otázky
promlčení nároku žalobce. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že rozsah
promlčených nároků posoudil odlišně než správní orgán I. stupně.
[53] Ze správního spisu je patrné, že žádost žalobce podal dne 14. 8. 2008. Správní orgán
I. stupně považoval za promlčené nároky na plat za dobu do 15. 8. 2005, tedy i nárok na plat
za červenec roku 2005. Za poslední den pro jeho uplatnění označil správní orgán I. stupně
16. 8. 2008. Stěžovatel pak dospěl k závěru, že promlčeny byly nároky za červen roku 2005
(a všechny dřívější nároky), za poslední den uplatnění označil 16. 7. 2008. Za těchto okolností je
tedy zjevné, že žalovaný posoudil otázku promlčení částečně odlišně, nevysvětlil však, jak se jeho
korekce úvah správního orgánu I. stupně promítla do výroku napadeného rozhodnutí.
Ani poslední stížní námitka tedy není důvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[54] Nejvyšší správní soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil. V řízení pak nevyšly najevo
ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti a pro něž by byl nucen napadený
rozsudek zrušit (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[55] Navzdory tomu byl Nejvyšší správní soud nucen korigovat část argumentace krajského
soudu. Jakkoliv totiž souhlasí s jeho závěrem, že napadené rozhodnutí neobstojí, pročež bylo
třeba přikročit k jeho zrušení, nesdílí některé úvahy krajského soudu.
[56] Nejvyšší správní soud proto vyslovuje, že z dosud shromážděného materiálu jednoznačně
plyne oprávněnost nároku žalobce na doplacení ušlého platu. Doplnění spisového materiálu
a odstranění rozporů ve zjištěních, které žalovanému uložil krajský soud, dle Nejvyššího
správního soudu není potřeba.
[57] Nejvyšší správní soud nepovažoval za účelné kasační stížnosti formálně vyhovět a vrátit
věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajskému soudu by nezbylo, než převzít závazný právní
názor vyslovený v tomto rozsudku a nemohl by do věci již vnést žádnou zásadní novou
argumentaci. Zohlednil přitom i délku dosavadního řízení.
[58] Dále soud zvažoval, zda by neměl přikročit k výjimečnému kroku spočívajícímu
ve zrušení rozsudku krajského soudu za současného zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného
(srov. rozsudek ze dne 25. 6. 2020, č. j. 8 As 135/2018 - 23). Ani k tomuto postupu
však neshledal předpoklady, a to zejména proto, že rozsah soudního přezkumu v řízení o žalobě
byl částečně odlišný od řízení o kasační stížnosti. Krajský soud se totiž vedle stěžejní sporné
otázky zabýval rovněž dalšími námitkami (zejména problematika promlčení viz body 52 a násl.
rozsudku krajského soudu). Vzhledem k tomu, že o těchto otázkách již krajský soud pravomocně
rozhodl (správnost jejich posouzení nebyla zpochybněna v kasační stížnosti), nemohl se jimi
Nejvyšší správní soud zabývat a v případě zrušení rozsudku krajského soudu by tedy zůstaly
nezodpovězeny.
[59] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Při novém posouzení
věci je však stěžovatel vázán jak závěry krajského soudu (v rozsahu, v němž je Nejvyšší správní
soud aproboval), tak závěry uvedenými v tomto rozsudku. Především tedy stěžovatel musí
vycházet z názoru Nejvyššího správního soudu, že nárok žalobce na doplacení ušlého platu,
včetně případných dalších příplatků, je důvodný. Na stěžovateli je, aby určil (s ohledem
na zjištěné odsloužené doby), jaká bude konkrétní výše tohoto nároku.
[60] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalovaný jako stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci
neměl úspěch. Ve věci měl úspěch žalobce, tomu však žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
nevznikly. Zástupce žalobce v řízení o kasační stížnosti podal toliko „žádost o stanovení doby
vydání rozhodnutí“, ta však není úkonem právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarif)].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2022
JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D.
předseda senátu