ECLI:CZ:NSS:2011:6.AS.27.2010:210
sp. zn. 6 As 27/2010 - 210
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: M. Š.,
zastoupeného JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem, se sídlem Rooseveltova 16, Plzeň,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství,
se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2008,
č. j. DSH/11894/08, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 29. 7. 2010, č. j. 17 A 5/2010 - 158,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovanému se nepři znáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský úřad Tachov vydal dne 29. 8. 2008 rozhodnutí, jímž žalobce uznal vinným
přestupkem podle §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o přestupcích“), porušením §5 odst. 1 písm. f) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, (zákon
o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a uložil mu pokutu ve výši 25 000 Kč a zákaz
řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců.
Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným
rozhodnutím zamítl s tím, že podle §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu je každý řidič
povinen podrobit se na výzvu strážníka či příslušníka Policie České republiky vyšetření
podle zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými
výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, (dále
jen „zákon č. 379/2005 Sb.“). Takovým vyšetřením není pouze orientační dechová zkouška,
nýbrž i lékařské vyšetření spojené s odběrem krve či jiného biologického materiálu, které žalobce
odmítl s tím, že je vzhledem k výsledku dechové zkoušky (0,2‰) nadbytečné. Podle žalovaného
se přitom výzva strážníka či policisty k podrobení se lékařskému vyšetření neváže
pouze na podezření, že řidič požil alkohol či návykovou látku, ale může být vyjádřena
kdykoli během kontroly či šetření dopravní nehody.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Žalobce
zejména uváděl, že u něj hlídka Policie ČR provedla orientační dechovou zkoušku,
kterou po uplynutí 45 minut zopakovala. Poté mu však umožnila další jízdu motorovým vozidlem
do místa jeho bydliště, aniž by jej k lékařskému vyšetření znovu vyzvala. Žalobce v odvolání
navrhoval provedení důkazu výslechem svědků - policistů, kteří zákrok prováděli a jednak
interním přepisem Policie ČR, podle nějž mají orgány policie postupovat v obdobných situacích.
Tím, že žalovaný navrhované důkazy neprovedl, nezjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti (§3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), a porušil ustanovení §89 odst. 2
tohoto zákona, podle nějž odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí
a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy (…).
Krajský soud žalobě rozsudkem ze dne 19. 5. 2009, č. j. 17 Ca 78/2008 - 55, vyhověl,
rozhodnutí Městského úřadu Tachov i žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 - 77, publikovaný pod č. 1684/2008 Sb. NSS. Krajský soud
uvedl, že v nyní posuzované věci stejně jako ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 2 As 9/2008, je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že po podání žaloby došlo
ke změnám hmotněprávních ustanovení zvláštního zákona, upravujících podmínky,
za nichž vzniká povinnost podrobit se orientačnímu a lékařskému vyšetření pro zjištění ovlivnění
alkoholem - jednání spočívající v tom, že řidič odmítne odborné lékařské vyšetření, ale podrobí
se dechové zkoušce, přestalo být podle §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., ve znění účinném
od 1. 1. 2009, protiprávní. Přestože k této legislativní změně došlo až poté, co bylo řízení
před žalovaným ukončeno, soud je povinen k této změně přihlédnout v souladu se zásadou
retroaktivity ve prospěch pachatele. Žalobce tedy skutkovou podstatu přestupku podle §22
odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích podle citovaného rozsudku krajského soudu naplnit
nemohl.
Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud tento rozsudek krajského soudu
zrušil rozsudkem ze dne 16. 12. 2009, č. j. 6 As 40/2009 - 125, publ. pod č. 2027/2010 Sb. NSS.
Nejvyšší správní soud zde dospěl k závěru, že novelizací ustanovení §16 odst. 2 zákona
č. 379/2005 Sb. došlo pouze ke změně okolností, za jakých policista či jiná k tomu oprávněná
osoba realizuje výzvu k podrobení se vyšetření. Povinnost podrobit se takové výzvě je však
nadále v nezměněné podobě zakotvena v §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu a ten
kdo se přes takovou výzvu odmítne vyšetření podrobit se nadále dopouští přestupku podle §22
odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Nejvyšší správní soud tedy konstatoval, že nedošlo
ke změně či vypuštění skutkové podstaty přestupku, za jejíž naplnění byl žalobce sankcionován,
a řidič je tak i po novelizaci ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. provedené zákonem
č. 274/2008 Sb., povinen podrobit se odbornému lékařskému vyšetření, je-li k tomu vyzván.
V navazujícím řízení krajský soud vydal v záhlaví označený rozsudek, v němž posuzoval
zejména tři okruhy žalobních námitek - námitky týkající se nedostatečného zjištění skutkového
stavu, námitku, že policisté žalobce řádně nepoučili o následcích odmítnutí odborného vyšetření,
a námitku nedostatečné kalibrace dechového analyzátoru.
Pokud jde o námitky směřující do zjišťování skutkového stavu, vycházel krajský soud
především z policejního oznámení o přestupku ze dne 26. 7. 2008, v němž je uvedeno,
že se žalobce podrobil dechové zkoušce a že odmítl lékařské vyšetření, a které je podepsáno
mimo jiné i žalobcem. Dále krajský soud vycházel z protokolu z ústního jednání ze dne
28. 8. 2008, na němž žalobce potvrdil, že alkohol požil, že byl příslušníky Policie ČR vyzván
k podrobení se odbornému lékařskému vyšetření a že byl podroben dvěma dechovým zkouškám.
Na tomto základě krajský soud uzavřel, že ve správním řízení bylo najisto postaveno,
že u žalobce byla zjištěna hladina alkoholu vyšší než 0 promile, přičemž způsob, jakým k tomu
správní orgány dospěly, má orientační charakter (analyzátor dechu), a žalobce tedy
podle krajského soudu měl povinnost podrobit se odbornému lékařskému vyšetření. Vzhledem
k tomu, že žalobce této své povinnosti nedostál, dopustil se přestupku podle §22 odst. 1 písm. d)
zákona o přestupcích. Vzhledem k tomu, že o takto zjištěném skutkovém stavu nebyly
pochybnosti, nepochybil žalovaný, pokud neprovedl důkazy, které žalobce v odvolání navrhoval
(výslechy příslušníků Policie ČR, interním předpisem Policie ČR ohledně postupu policistů
v případě, kdy hladina alkoholu zjištěná dechovou zkouškou je mimořádně nízká). Ze stejného
důvodu žalovaný neporušil §89 odst. 2 správního řádu, podle kterého odvolací orgán přezkoumá
soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními
předpisy.
Krajský soud považoval rovněž za nadbytečné doplňovat skutkový stav v řízení
před soudem o výslech svědků - kontrolujících policistů, o důkaz tzv. Metodikou Ministerstva
dopravy k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností
a krajských úřadů v souvislosti s novelizací zákonů č. 361/2000 Sb. a č. 379/2005 Sb. zákonem
č. 274/2008 Sb. (dále jen „Metodika Ministerstva dopravy“) ani o důkaz tzv. Pracovním
postupem Českého metrologického institutu č. 114 - MP - C008 - 08 označeným jako Metodika
měření alkoholu v dechu pro analyzátory alkoholu v dechu (dále jen „Pracovní postup ČMI“).
Podle krajského soudu nemá žádný právní význam okolnost, že policisté žalobce později vyzvali
k další dechové zkoušce na alkohol a přitom již výzvu, aby se podrobil odbornému lékařskému
vyšetření, neopakovali, neboť žalobce se dopustil přestupku podle §22 odst. 1 písm. d) zákona
o přestupcích již tím, že se přes výzvu odmítl podrobit odbornému lékařskému vyšetření
na zjištění hladiny alkoholu v krvi. Z tohoto důvodu nemají právní význam ani další, se spisem
rozporná, tvrzení žalobce, např. že mu policisté po druhé dechové zkoušce umožnili odjet domů
vlastním osobním automobilem.
Námitku, že policisté žalobce řádně nepoučili o následcích odmítnutí odborného
lékařského vyšetření, považoval krajský soud za nedůvodnou s tím, že se poučovací povinnost
správního orgánu týká výlučně procesních práv. Nepodrobí-li se řidič motorového vozidla
na výzvu odbornému lékařskému vyšetření, vzniká mu povinnost uhradit uloženou pokutu,
tedy povinnost hmotněprávní.
K námitkám týkajícím se řádného ověření dechového analyzátoru zn. Dräger krajský soud
uvedl, že dechové analyzátory jsou tzv. stanovenými měřidly, která podléhají jednak schválení
typu, a to již v době před zahájením výroby či uskutečněním dovozu, a jednak prvotnímu ověření
každého exempláře, které je podmínkou jeho uvedení na trh. V době používání pak musí být
stanovená měřidla následně ověřována, přičemž u analyzátorů alkoholu v dechu činí doba
platnosti tohoto ověření jeden rok. Vzhledem k tomu, že jsou tyto analyzátory alkoholu v dechu
běžně užívány, nelze pochybovat o tom, že jsou i certifikovány a prvotně ověřeny. Z policejního
oznámení ze dne 26. 7. 2008 pak vyplývá, že příští ověření dechového analyzátoru, který byl
v případě žalobce použit, mělo být provedeno dne 1. 12. 2008, a není tedy ani pochyb o tom,
že příslušné měřidlo bylo i řádně kalibrováno.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž uvádí
kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel jednak namítá, že krajský soud pochybil, když neprovedl veškeré
jím navrhované důkazy, zejména pak důkaz Metodikou Ministerstva dopravy a souvisejícím
Pracovním postupem ČMI. Dále se krajský soud podle stěžovatele nezabýval tím, zda jej orgány
Policie ČR měly skutečně vyzvat k podrobení se odbornému lékařskému vyšetření,
neboť podle §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. platného do 31. 12. 2008 platilo, že povinnost
podrobit se odbornému lékařskému vyšetření má osoba, která se požitím alkoholu
nebo jiných návykových látek uvedla do stavu, v němž bezprostředně ohrožuje sebe nebo jiné osoby,
veřejný pořádek nebo majetek (…). Stěžovatel má přitom za to, že v žádném případě nebyl
ve stavu bezprostředně ohrožujícím sebe nebo jiné osoby a že nebylo ani důvodné podezření,
že by byl býval někomu způsobil újmu na zdraví.
Dále stěžovatel uvádí, že hladina alkoholu, která byla zjištěna v jeho dechu,
tedy 0,2 promile, odpovídá hladině fyziologické a odkazuje na citovanou metodiku
(pozn. NSS: zřejmě se jedná o Pracovní postup ČMI), podle které se považuje za „negativní
zkoušku“, pokud je detekované množství alkoholu rovné a nižší 0,2 promile.
Průběh obou měření alkoholu v dechu stěžovatele dále mimo jiného vyvolává
pochybnosti o plné a bezchybné funkčnosti použitého měřiče; při prvním měření byla
u stěžovatele zjištěna hladina alkoholu ve výši 0,2 promile, při druhém (po 45 minutách) pak 0,19,
přičemž standard odbourávání alkoholu z krve užívaný soudními lékaři činí běžně 0,12 až 0,18
promile za hodinu.
Na závěr stěžovatel tvrdí, že výzva policistů k podrobení se odbornému lékařskému
vyšetření při zjištěné hladině alkoholu v dechu stěžovatele ve výši 0,2 promile je šikanózní.
Přestože právní úprava vychází z tzv. nulové tolerance k alkoholu, došlo v posledních letech
k určitému posunu v přístupu k této problematice, přičemž by se takový posun měl projevit
i v posouzení intenzity a závažnosti porušení nebo ohrožení zájmu společnosti ve smyslu §2
odst. 1 zákona o přestupcích.
Dříve, než Nejvyšší správní soud přistoupil k věcnému posouzení kasační stížnosti,
zabýval se tím, zda toto podání splňuje všechny formální náležitosti na něj kladené. Dospěl
k závěru, že kasační stížnost byla podána včas (§106 s. ř. s.), osobou k tomu oprávněnou (§102
s. ř. s.), která je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.). Přípustnost kasační stížnosti
v tomto konkrétním případě však Nejvyšší správní soud posuzoval i ve světle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s., podle kterého je kasační stížnost, která směřuje jen proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem,
nepřípustná; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě zrušil ke kasační stížnosti žalovaného
rozsudek krajského soudu, který bez bližšího posouzení konkrétních žalobních námitek žalobě
vyhověl s tím, že je v daném případě třeba aplikovat zásadu retroaktivity ve prospěch přestupce
(žalobce). Nejvyšší správní soud se pak ve svém zrušujícím rozsudku zabýval pouze tím, zda bylo
na místě uvedenou zásadu uplatnit, a dospěl k závěru, že nikoli. Tento právní názor krajský soud
v navazujícím řízení respektoval a přistoupil k posouzení konkrétních žalobních námitek.
Se způsobem, jakým tak krajský soud učinil, pak stěžovatel ve zde předložené kasační stížnosti
nesouhlasí. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud svůj názor na otázky, které jsou
předmětem žalobních námitek, dosud nevyslovil, je třeba mít nyní posuzovanou kasační stížnost
za přípustnou.
V dalším tedy zdejší soud přistoupil k posouzení důvodnosti kasační stížnosti. Stěžovatel
ve své kasační stížnosti uvádí důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. Vzhledem
k tomu, že přezkoumávaným rozsudkem krajský soud žalobu zamítl, není uplatnitelný kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
nebo zastavení řízení. Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost posoudí pouze v rozsahu
kasačních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Úvodem stěžovatel nesouhlasí s postupem krajského soudu, který zamítl návrh
na provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, konkrétně Metodiky Ministerstva dopravy
a souvisejícího Pracovního postupu ČMI s tím, že by jejich provedení bylo pro posouzení
předmětné věci nadbytečné.
Krajský soud ve svém rozsudku na několika místech zdůraznil, že ve zkoumané věci
jde o posouzení, zda se stěžovatel dopustil přestupku podle §22 odst. 1 písm. d) zákona
o přestupcích, tedy že se na výzvu odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn
alkoholem nebo jinou návykovou látkou. V tomto ohledu krajský soud vycházel z toho,
že ve správním řízení bylo najisto postaveno, že byl stěžovateli zjištěn obsah alkoholu v dechu
ve výši 0,2 promile, že stěžovatel asi 10 hodin před dechovou zkouškou požil alkohol, že byl
policisty vyzván k lékařskému odbornému vyšetření spojenému s odběrem krve a že takové
vyšetření odmítl. Tyto skutečnosti ostatně sám stěžovatel stvrdil svým podpisem na policejním
oznámení o přestupku ze dne 26. 7. 2008, č. j. ORTC - 5358/PŘ - 2008 - 11, a vytištěném
dokladu o výsledku dechové zkoušky z téhož dne, č. 00242, a uvedl při ústním jednání
o projednání přestupku na městském úřadě dne 28. 8. 2008 (protokol č. j. 5248/2008-ODSH-3).
Z těchto najisto postavených skutečností pak krajský soud dovodil naplnění skutkové podstaty
podle §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, aniž by musel dále zjišťovat skutkový stav
provedením stěžovatelem navržených důkazů. Na okraj Nejvyšší správní soud dodává,
že Metodika Ministerstva dopravy (založená v soudním spise na č. l. 87), kterou stěžovatel
navrhoval jako důkaz v řízení před soudem, se vztahuje až k novelizovanému zákonu o silničním
provozu (novela provedená zákonem č. 274/2008 Sb., účinná od 1. 1. 2009). Z pasáže
této metodiky vztahující se k retroaktivitě této nové úpravy (1.4) nicméně vyplývá, že silniční
zákon před uvedenou novelou přiznával dechové zkoušce pouze orientační hodnotu
a že povinností kontrolního orgánu tedy bylo zajistit na základě podezření zjištěného
takovou dechovou zkouškou použitelný důkazní prostředek, tedy vyzvat řidiče k lékařskému
vyšetření. Další stěžovatelem navrhovaný důkaz - Pracovní postup ČMI (v soudním spise
na č. l. 103) - se pak týká technických požadavků na měřidla, postupu při samotném měření,
vyhodnocování výsledků měření, tolerance měření, apod. Tento podklad by tedy krajskému
soudu nijak neumožnil lépe zjistit skutkový stav ve věci přestupku podle §22 odst. 1 písm. d)
zákona o přestupcích.
V dalších stížnostních námitkách stěžovatel polemizuje s tím, zda byly orgány Policie ČR
vůbec oprávněny vyzvat stěžovatele k podrobení se odbornému lékařskému vyšetření,
neboť podle §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. platného do 31. 12. 2008 platilo, že povinnost
podrobit se takovému vyšetření má pouze osoba, která se požitím alkoholu nebo jiných
návykových látek uvedla do stavu, v němž bezprostředně ohrožuje sebe nebo jiné osoby (…),
přičemž stěžovateli byla dechovou zkouškou zjištěna hladina alkoholu ve výši 0,2 promile.
Z dosavadní judikatury zdejšího soudu vyplývá, že relevantní právní úprava nevázala
povinnost řidiče podrobit se lékařskému vyšetření na pozitivní výsledek dechové zkoušky.
Rozhodující byla výzva policisty k podstoupení lékařského vyšetření, která byla opodstatněná
v případě, kdy na základě orientační dechové zkoušky či na základě jiných indicií vzniklo důvodné
podezření, že kontrolovaná osoba řídila vozidlo pod vlivem alkoholu. Takové podezření pak bylo
dáno mimo jiné například právě pozitivním výsledkem dechové zkoušky. (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2009, č. j. 5 As 24/2010 - 65, publikovaný
pod č. 2063/2010 Sb. NSS, či ze dne 21. 9. 2010, č. j. 8 As 59/2010 - 78) Ze správního spisu
v posuzovaném případě nevyplynulo, že by výzva příslušných policistů byla projevem libovůle
nebo šikany ze strany policejního orgánu. Právě naopak - opodstatněnost předmětné výzvy byla
dána jednak výsledky orientačních dechových zkoušek a jednak skutečností, která vyplývá
z úředního záznamu o přestupku ze dne 26. 7. 2008, a sice, že kontrolující policistka ucítila
po naklonění k řidiči alkohol. Stěžovatel dále ve svém vyjádření na ústním jednání tvořícím
součást protokolu o ústním projednání přestupku ze dne 28. 8. 2008 sám uvedl, že dne
25. 7. 2008 kolem 14. - 14. 30 hodin (policejní kontrola byla provedena dne 26. 7. 2008
v 01:15 hod) alkohol požil. Tyto skutečnosti mohly zavdat důvodné podezření, zda se stěžovatel
požitím alkoholu nebo jiných návykových látek neuvedl do stavu, v němž bezprostředně
ohrožuje sebe nebo jiné osoby ve smyslu shora citovaného §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb.
Posuzujeme-li naplnění skutkové podstaty podle §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích,
není tedy relevantní, zda hladina alkoholu, která byla dechovou zkouškou u stěžovatele zjištěna,
je fyziologickou hladinou či nikoli. Výzvu policistů k podrobení se odbornému lékařskému
vyšetření legitimizovala jednak sama skutečnost, že výsledek orientační dechové zkoušky byl
pozitivní, a jednak to, že kontrolující policistka ze stěžovatele cítila alkohol. Postup policistů
tak nelze považovat ani za šikanózní, jak stěžovatel namítá.
Z tohoto pohledu není rovněž relevantní námitka stěžovatele týkající se funkčnosti
použitého analyzátoru alkoholu v dechu zn. Dräger. Jak již uvedl žalovaný i krajský soud,
v nyní posuzované věci jde o přestupek podle §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích,
nikoli o přestupek podle §22 odst. 1 písm. b) či c) tohoto zákona. Jak vyplývá ze shora
uvedeného, je výzva k podrobení se odbornému lékařskému vyšetření oprávněná v případech,
kdy na základě orientační dechové zkoušky či jiných indicií vznikne důvodné podezření,
že kontrolovaná osoba řídila vozidlo pod vlivem alkoholu. V nyní posuzovaném případě
důvodné podezření vzniklo nejen na základě orientační dechové zkoušky, ale i čichového vjemu
policistky. Z těchto důvodů tedy není relevantní otázka, zda byl analyzátor dechu řádně ověřen
(skutečnost, že byl kalibrován vyplývá z elektronického výpisu z analyzátoru č. 00242 založeného
ve správním spise).
Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nedůvodnou a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
řízení nenáleží (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto Nejvyšší
správní soud rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu