ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.44.2016:22
sp. zn. 6 As 44/2016 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 4. 2015, č. j. 6 As 27/2015 - 26, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2016, č. j. 30 A 91/2015 – 12,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Nejvyššímu správnímu soudu byla 26. 2. 2016 doručena kasační stížnost žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 7. 1. 2016, č. j. 30 A 91/2015 –
12, jímž byla pro nepřípustnost odmítnuta žalobcova žaloba, kterou se domáhal zrušení usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2015, č. j. 6 As 27/2015-26. Krajský soud konstatoval,
že žalobou je napadáno rozhodnutí soudu vydané v rámci řízení o kasační stížnosti, tedy v rámci
výkonu soudnictví. Rozhodování Nejvyššího správního soudu v rámci výkonu soudnictví není
rozhodováním či postupem orgánu v oblasti veřejné správy ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a proto se
proti němu nelze bránit žalobou ve správním soudnictví ve smyslu §65 a násl. s. ř. s. Krajský
soud proto žalobu jako nepřípustnou odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále též „stěžovatel“) návrh označený jako kasační
stížnost. Zde krajskému soudu vytýká mimo jiné to, že ve věci nejednal zákonný soudce, resp.
jednal vyloučený soudce a že nesprávně označil žalovaného (kterým měla podle něj být Česká
republika-Nejvyšší správní soud v Brně, zastoupený předsedou JUDr. Petrem Průchou). Dále
označuje napadené usnesení za „subjektivní“ a za „zmatečné, nepřezkoumatelné, v rozporu
s dobrými mravy, Ústavou ČR a zákony ČR“. Pokud žaloba dostala sp. zn. 30A 91/2015, může
o ní být rozhodnuto pouze na základě veřejného zasedání soudu. Stěžovatel nesouhlasí se
závěrem, že se jedná o nepřípustný návrh. V podané žalobě jasně označil žalovaného jako správní
orgán a soudcům nepřísluší předjímat, jak se jim posuzovaná věc subjektivně jeví. Krajský soud je
podle něj soudem „tajným“ a nezákonný soudce podle jeho názoru „zneužívá svých pravomocí
v tajných soudech tím, že úmyslně a svévolně překrucuje zákony“. Výrok soudu měl být „návrh
se odmítá“, ne „žaloba se odmítá“. Na závěr stěžovatel vznesl námitky podjatosti vůči soudcům
senátu, který rozhodl o napadeném usnesení. Stěžovatel navrhl napadené usnesení zrušit a věc
vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu
svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (srov. k tomu obdobně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 - 11, všechna citovaná
rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně
šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro vedení
sporu samotné (srov. k tomu obdobně rozsudek ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2 As 82/2012 - 13).
V evidenci zdejšího soudu je ke dni 9. 3. 2016 vedeno celkem 298 spisů, kde žalobce
vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné,
že množství žalobcem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost, že
stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem
nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů,
spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti,
protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden
snahou vést „spor pro spor“. Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné – stěžovatel
užívá institutu správní žaloby proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, což právní úprava
nepřipouští - a kasační stížnost proti odmítavému usnesení krajského soudu je tak zcela zjevně
bez naděje na úspěch. Nejvyšší správní soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení
nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení
soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi
k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo
(srov. např. věci vedené pod sp. zn. 7 As 176/2012, či sp. zn. 2 As 245/2015), že shora uvedené
výzvy vůči stěžovateli obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto
výzvy naopak rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který
prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o
osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud však tyto žádosti zamítne, neboť shledá kasační stížnost zjevně bezúspěšnou.
Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz např.
usnesení ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 223/2015 - 43, či ze dne 8. 10. 2015, č. j. 3 As 185/2015 -
40, která byla stěžovateli doručena a jejichž obsah je mu proto znám).
Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v posuzované věci.
Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání také Ústavní
soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení v řízení o ústavní stížnosti vyslovil, že poučení
o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním řízení,
jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet ze spolehlivého
předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé stěžovatele zpravit
o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku
vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní (viz např.
usnesení ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne 10. 10. 2012,
sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout
i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti zaplatit soudní poplatek
v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto povinnostech
nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
Obdobný postup již opakovaně zvolil – byť vůči jinému stěžovateli – i Nejvyšší správní
soud, např. v usnesení sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013
ze dne 4. 6. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. 6. 2013 či usnesení
sp. zn. 6 Aps 4/2013 ze dne 22. 10. 2013. Příznačné je, že ústavní stížnosti proti těmto usnesením
bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní soud, aniž by daného stěžovatele vyzýval
k jejich odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1632/13
ze dne 7. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2727/13 ze dne 20. 11. 2013, usnesení
sp. zn. I. ÚS 2977/13 ze dne 8. 10. 2013 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13 ze dne 22. 10. 2013).
Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních
práv a svobod, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje
svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního
práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48,
nověji a přímo ve vztahu k sériovým a stereotypním podáním srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 11. 2014, č. j. 10 As 226/2014 - 16.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
Podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu