ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.46.2008:97
sp. zn. 6 As 46/2008 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně:
FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8, zastoupené Mgr. Ludmilou
Kutějovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o přezkoumání
zásahu žalované upozorněním ze dne 26. 2. 2008 (vyhotoveno dne 12. 3. 2008) , v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2008,
č. j. 8 Ca 212/2008 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
4. 9. 2008, č. j. 8 Ca 212/2008 - 61, kterým byla zamítnuta její žaloba na ochranu
proti nezákonnému zásahu žalované upozorněním č. j. fol/1863/08 ze dne 26. 2. 2008
(vyhotoveno dne 12. 3. 2008), jímž žalovaná podle ustanovení §59 zákona č. 231/2001 Sb. ,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon
o vysílání“), vydala vůči žalobkyni upozornění na porušení licenčních podmínek a uložila
jí povinnost uhradit spolu s ostatními účastníky řízení společně a nerozdílně paušální částku
nákladů správního řízení ve výši 1000 Kč.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek je nezákonný z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky soudem a že v řízení před správním orgánem nebyl zjištěn
stav věci zákonným způsobem a v dostatečném rozsahu. Městský soud v Praze podle
stěžovatelky nesprávně posoudil právní povahu napadeného upozornění. Podle stěžovatelky má
toto upozornění charakter nezákonného zásahu a jako takové mělo být soudem přezkoumáno.
Stěžovatelka dále poukazuje na to, že upozornění vydané dle ustanovení §59 zákona o vysílání
může mít dopad do jejích práv. Dále stěžovatelka polemizuje s názorem krajského soudu ve věci
rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady správního řízení. Krajský soud dospěl k závěru,
že proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka neměla postupovat dle §82 a násl. zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ale dle §65 a násl. s. ř. s. S tímto závěrem
stěžovatelka nesouhlasí a odkazuje na poučení napadeného upozornění, v němž je uvedeno,
že proti upozornění na porušení zákona není přípustná žaloba dle §66 zákona o vysílání. Krajský
soud pak měl dle stěžovatelky posoudit její žalobu dle jejího obsahu, nikoli podle toho, jak bylo
označeno. Dalším argumentem stěžovatelky v kasační stížnosti je konstatování, že v řízení
před správním orgánem nebyl zjištěn stav věci tako vým zákonem požadovaným způsobem
a v takovém rozsahu, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.
Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila tak, že stěžovatelka i přes upozornění soudu
kvalifikovala uložení úhrady nákladů správního řízení jako zásah správního orgánu, nikoli
jako rozhodnutí a v kasační stížnosti nemůže pochybení advokáta kvalifikovat jako pochybení
soudu. Dále žalovaná uvádí, že v napadeném upozornění nebyla účastníkům stanovena lhůta
k nápravě, neboť ke zhojení deliktního chování došlo v době před vydáním upozornění.
Žalovaná pak uvádí, že postupovala ve věci napadeného upozornění v souladu se zákonem
a v jeho mezích a rovněž městský soud učinil správně, pokud rozhodoval v mezích žalobních
bodů. V napadeném rozhodnutí se dle žalované městský soud vypořádal se všemi námitkami
přezkoumatelným způsobem a své rozhodnutí jasně odůvodnil.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že správní žaloba stěžovatelky byla
označena jako žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, přičemž však svým obsahem i návrhem
výroku rozsudku je žalobou směřující k ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu,
který stěžovatelka spatřuje ve vydání upozornění ze dne 26. 2. 2008 a v uložení povinnosti
uhradit náklady řízení a stěžovatelka opakovaně zdůraz ňuje, že podává žalobu dle ustanovení §82
a násl. s. ř. s. (tedy žalobu, jíž se domáhá ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu).
Při jednání ve věci před soudem dne 4. 9. 2008 stěžovatelka výslovně uvedla, že se jedná o žalobu
na ochranu před nezákonným zásahem a trvala na petitu tak, jak byl formulován v žalobě.
Z napadeného upozornění žalované ze dne 26. 2. 2008 vyplývá, že se jednalo o upozornění
na nesprávný postup některých účastníků řízení (mimo jiné i stěžovatelky), který proběhl v době
před vydáním upozornění, a dále je napadeným upozorněním uložena účastníkům řízení
povinnost uhradit společně a nerozdílně paušální částku nákladů správního řízení ve výši
1000 Kč.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu vyplývá, že městský soud
se podrobně zabýval právním charakterem napadeného upozornění vydaného podle §59 zákona
o vysílání a dospěl k závěru, že proti tomuto upozornění nelze samostatně brojit žalobou
podle soudního řádu správního, a to ani podle §65 s. ř. s. (protože se nejedná o správní
rozhodnutí), ani podle §82 s. ř. s. (neboť nejde o zásah, pokyn či donucení). Vzhledem k tomu,
že jde o úkon Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v rámci řízení o sankci, je podle názoru
soudu možno bránit se proti upozornění jen postupem podle §75 odst. 2 věta druhá s . ř. s.,
tj. až v řízení o žalobě proti následnému rozhodnutí Rady o uložení sankce. Dále městský soud
konstatoval, že napadené upozornění povahu zásahu podle §82 s. ř. s. nemá, neboť nijak
nezasahuje do právní sféry žalobkyně: nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje její práva
a povinnosti. Proto se soud nezabýval jednotlivými námitkami, směřujícími proti důvodnosti
upozornění. Pokud jde o druhý výrok napadeného upozornění, a to povinnost uhradit náklady
řízení, tento výrok podle městského soudu je způsobilý být předmětem žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s., nikoli však žaloby na ochranu před nezákonným
zásahem ve smyslu §82 s. ř. s. Městský soud žalobu i v tomto bodu zamítl, protože ž aloba
podaná stěžovatelkou je koncipována na ochranu před nezákonným zásahem a v případě
rozhodnutí o uložení povinnosti uhradit náklady se nejednalo o zásah ve smyslu §82 s. ř. s.
Z těchto důvodů tedy městský soud stěžovatelčinu žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 29. 9. 2008, kasační stížnost byla podána dne
13. 10. 2008.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační
stížnost podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti stěžovatelka uplatňuje jednak
námitku nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a dále námitku spočívající v t om, že v řízení před správním orgánem
nebyl zjištěn stav věci zákonným způsobem a v dostatečném rozsahu. V textu kasační stížnosti
se bez jakéhokoli dalšího odůvodnění stěžovatelka dále zmiňuje o tom, že se domáhá zrušení
napadeného rozsudku taktéž z důvodů nepřezkoumatelnosti spočívající nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem. Nejvyšší správní
soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatelka podává kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud pro tyto důvody kasační stížnost shledává přípustnou. Nejvyšší
správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných
kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal,
přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že napadené upozornění
ve svém prvním věcném výroku není ve správním soudnictví samostatně přezkoumatelné,
protože nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva a povinnosti stěžovatelky.
Podle dosavadních publikovaných názorů „upozornění dle §59 zákona o vysílání by mělo sloužit zejména
jako prostředek směřující k bezodkladnému odstranění protiprávního stavu“ méně závažného charakteru
(srov. Chaloupková, H., Holý, P. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a předpisy
související. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 187). „ Toto upozornění není správním
rozhodnutím a není možno ho napadnout opravným prostředkem - žalobou. V upozornění musí být vymezeno
porušení zákona, a to vymezení skutku, kterým k porušení povinnosti došlo. V tomto upozornění Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání stanoví zároveň lhůtu k nápravě. Pokud by vš ak již porušení nastalo a nešlo
odstranit např. tím, že určitý pořad byl již odvysílán, Rada lhůtu k nápravě nestanoví a pouze upozorní
na porušení povinnosti.“ (srov. Rozehnal, A. Mediální zákony. Komentář. Praha: ASPI, 2007, str. 174).
K obdobnému závěru dospěl i Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí č. j. 8 Ca 238/2007 - 71
ze dne 27. 3. 2008. Napadené upozornění tedy nemá charakter soudně přezkoumatelného
správního rozhodnutí, není ale ani zásahem ve smyslu §82 s. ř. s. Správní žalobě podléhá
podle §82 s. ř. s. takový protiprávní zásah, který je zaměřen proti žalobci nebo v jehož důsledku
bylo proti žalobci přímo zasaženo, pokud takový zásah nebo jeho důsledky trvají nebo hrozí jeho
opakování. Zásahem je myšlen protiprávní útok orgánu do žalobcových práv, přičemž takovýto
útok sám nesmí být výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako
takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení (srov. Wagnerová, E.,
Dostál M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007,
str. 326). Zásahem je tedy myšlen spíše faktický úkon (zákaz vstupu na nějaké místo, provádění
místního šetření, provádění kontroly, umístění v přijímacím středisku, pokyn k osobní účasti,
donucení k opuštění nějakého místa, faktická změna rodného čísla), nikoli písemná upozornění
či sdělení vypracovaná správními orgány (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 7. 2007, č. j. 2 Aps 1/2007 - 58, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2007,
č. j. 2 Aps 1/2006 - 80, publikováno pod č. 1176/2007 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud tedy
dospěl k závěru, že napadené upozornění, neukládající stěžovatelce žádnou povinnost ani jinak
nezasahující do jejích práv, není samostatně soudně přezkoumatelným zásahem ve smyslu §82
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožnil se závěrem krajského soudu, že druhý výrok
napadeného upozornění, a to uložení povinnosti uhradit náklady řízení je soudně
přezkoumatelným správním rozhodnutím, které je způsobilé být předmětem žalob y
proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s., nikoli však žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem ve smyslu §82 s. ř. s., kterou podala stěžovatelka. Ke stěžovatelčině
námitce, že krajský soud měl posoudit její žalobu dle jejího obs ahu, nikoli podle toho, jak byla
formulována, Nejvyšší správní soud upozorňuje, že se v této věci plně ztotožňuje s názorem
Ústavního soudu, že rámec přezkumu ve správním soudnictví je vymezen žalobními body
a že tedy „soud nebyl povinen přezkoumávat souzený případ nad rámec podané správní žaloby. Ústavní soud
již totiž opakovaně judikoval, že návrhové řízení vytyčuje nejen rámec řízení před soudem, ale současně
též podmiňuje i způsob, jak má být rozhodnuto, neboť stávající civilní řízení ovládá zásada ‘nechť si každý střeží
svá práva‘ namísto dřívějšího ,ochranářského‘ postoje soudnictví v totalitním systému (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 326/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C. H. Beck, 1998, str. 455).
To platí tím spíše tehdy, jestliže je účastník zastoupen profesionálním zástupcem.“ (nález Ústavního soudu
ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 40/98, č. 32/1999 Sb. ÚS, sv. 13) Krajský soud proto nepochybil,
pokud dospěl k závěru, že byl při svém rozhodování vázán vůlí stěžovatelky a p okud žaloba byla
koncipována na ochranu před nezákonným zásahem, soud musel žalobu zamítnout, dospěl-li
k závěru, že se o nezákonný zásah nejedná.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji zamítl v souladu s ustanovením §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalovanému správnímu orgánu,
který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení o kasační stížnosti v míře
přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu