ECLI:CZ:NSS:2006:6.AS.48.2004
sp. zn. 6 As 48/2004 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: Mgr. O. B., LL.M., proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží
Ludvíka Svobody 12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2004, č. j.
53/2004 – 160 – SPR/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 3. 6. 2004, č. j. 2 Ca 3/2004 – 27,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2004, č. j. 2 Ca 3/2004 – 27,
se zruš u je a věc se mu v rac í k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP 133113/2003čar/Čr ze dne
26. 11. 2003 byl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shledán vinným ze spáchání přestupku
na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle §30 odst. 1 písm. h)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), z důvodů, že porušil
§5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních
komunikacích“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 6000 Kč, zákaz činnosti spočívající
v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 měsíců a dále povinnost uhradit
žalovanému náhradu nákladů řízení v paušální částce 500 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal
stěžovatel odvolání k Ministerstvu dopravy (žalovanému), které je rozhodnutím ze dne
4. 2. 2004, č. j. 53/2004 – 160 – SPR/3, zamítlo a napadené rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně potvrdilo.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se stěžovatel domáhal zrušení
rozhodnutí žalovaného. V ní namítal, že Magistrát hlavního města Prahy rozhodoval
jako věcně nepříslušný správní orgán, dále že ke spáchání přestupku nedošlo, pročež skutek,
o němž žalovaný vedl řízení, nebyl přestupkem a že i kdyby skutková podstata přestupku byla
naplněna, pak uložená sankce a její výše neodpovídala závažnosti přestupku.
Městský soud v Praze žalobu rozsudkem ze dne 3. 6. 2004, č. j. 2 Ca 3/2004 – 27,
zamítl, když neseznal žádný z žalobcem uplatněných žalobních bodů důvodným. Podle jeho
názoru skutkový stav byl správním orgánem I. stupně spolehlivě zjištěn, v souladu
se správním řádem bylo prokázáno, že stěžovatel řídil motorové vozidlo poté, kdy byť
nezjištěným způsobem požil alkoholický nápoj, který mu byl nalezen v krvi cca 30 minut
poté, co byl kontrolován hlídkou Policie ČR. Soud nepovažoval za významné pro posouzení
přestupku, zda stěžovatel požil alkohol pitím anebo jiným způsobem (požitím léků
nebo jídla). Podle jeho názoru je rozhodující skutečnost, že stěžovatel věděl, že jídlo a léky,
které pozřel, obsahují alkohol a vzhledem k tomu, že bezprostředně poté řídil motorové
vozidlo, porušil jednu ze základních povinností řidiče stanovenou v §5 odst. 2 písm. b)
zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle níž řidič nesmí řídit vozidlo
bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo v takové době po požití alkoholického
nápoje, kdy by mohl být ještě pod jeho vlivem.
S námitkou věcné příslušnosti Magistrátu hlavního města Prahy se městský soud
vypořádal tak, že se v dané věci jedná o porušení povinnosti uvedené v §5 odst. 2 písm. b)
zákona o provozu na pozemních komunikacích, které sankční opatření postrádá, a proto jeho
porušení lze postihnout podle §30 odst. 1 písm. h) a odst. 2 zákona o přestupcích.
Protože zákonodárce nezařadil do §22 zákona o přestupcích zvláštní skutkovou podstatu
přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, je dle městského soudu možné
takové jednání postihnout dle §30 odst. 1 písm. h) a ch) zákona o přestupcích. Z toho pak
následně dovodil, že k projednání takového přestupku je podle §124 odst. 4 písm. j) věcně
příslušný v I. stupni obecní úřad s rozšířenou působností; na území hlavního města Prahy je to
pak Magistrát hlavního města Prahy dle §31 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě
Praze.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozsudku
z následujících důvodů:
Městský soud v Praze nesprávně posoudil věcnou příslušnost Magistrátu hlavního
města Prahy, jako správního orgánu I. stupně, neboť v dané věci, jak správní orgán, tak i soud
vycházely ze skutečnosti, že nejde o přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích, nýbrž přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými
toxikomaniemi, k jejichž projednání je věcně příslušný, podle §53 odst. 3 zákona
o přestupcích ve spojení s §4 odst. 1 a přílohou č. 4 část A položka 33 Statutu hlavního města
Prahy, vyhláška č. 55/2000 Sb., hl. města Prahy, Úřad městské části Prahy 2.
Nesprávné posouzení další právní otázky soudem vidí stěžovatel v tom, že městský
soud vykládá zákon o přestupcích značně širším způsobem, než je přípustné. Nesprávně
interpretuje pojem požití alkoholického nápoje ve smyslu §30 odst. 1 písm. h) zákona
o přestupcích, neboť jej nesprávně vztahuje i na případy požití alkoholického nápoje v jídle,
resp. v lécích. Tento výklad je dle stěžovatele značně extenzivní a v konečném důsledku
by znamenal, že každý, kdo zkonzumuje jídlo, k jehož přípravě byl použit alkohol
(jehož použití při přípravě pokrmu si ani nemusí být vědom), je odpovědný podle uvedeného
ustanovení. Dále nesouhlasí s názorem městského soudu, podle něhož stěžovatel měl a mohl
vědět, že lék, který podle svého tvrzení užíval, obsahuje 40 % lihu, neboť je to uvedeno
na obalu léku. Podle něj příbalový leták, který upozorňuje, že tento přípravek nepříznivě
ovlivňuje činnost vyžadující zvýšenou pozornost a tato činnost by měla být vykonávána
pouze se svolením lékaře, tuto činnost nezakazuje, nýbrž ji povoluje, pokud s ní souhlasí
lékař. Stěžovatel dovozuje, že se v daném případě nejedná ani o případ nevědomé nedbalosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá nesprávná skutková zjištění ve vztahu
k požití alkoholického nápoje a odpovídajícího zavinění stěžovatele. Tvrzení o požití léku
nebylo pouze účelovým tvrzením, jak tvrdí žalovaný a městský soud, neboť požití léku zmínil
hned při prvním jednání před Magistrátem hlavního města Prahy poté, co se seznámil
s obsahem spisu a zjistil, že lékař provádějící odběr krve konstatoval, že stěžovatel neužívá
žádné léky.
Městský soud dále podle stěžovatele pochybil též při posuzování uložené sankce,
neboť správní orgán uložil pokutu v horní polovině zákonné sazby a zákaz činnosti v dolní
polovině zákonné sazby. Nepřiměřenost sankce dovozuje ze shora uvedeného tvrzení, že požil
alkohol v jídle a léku, což představuje nesrovnatelně mírnější provinění, než v případě vypití
alkoholického nápoje. Správní orgán podle stěžovatele nezohlednil tuto skutečnost a dále i to,
že nemá záznamy za předchozí přestupky. Správní orgán užil své správní uvážení nesprávným
způsobem, neboť nepřihlédl k osobě obviněného, nezabýval se jeho ekonomickým přínosem
pro společnost ani jeho morálními vlastnostmi či jeho lidskou kvalitou.
Stěžovatel konečně namítá, že se městský soud nevypořádal v odůvodnění
s argumentací ohledně tvrzeného zneužití správního uvážení při ukládání sankce.
Spolu s kasační stížností podal stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze
dovodit, že stěžovatel namítá kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
a kasační stížnost je tedy přípustná.
Ze správního spisu vyplývají skutečnosti, jež nejsou z hlediska skutkového
zpochybňovány a jsou podrobně popsány ve správních aktech i napadeném rozsudku
městského soudu. Z důvodu procesní ekonomie proto lze stručně shrnout, že stěžovatel řídil
dne 3. 9. 2003 okolo 22.15 hod. osobní motorové vozidlo zn.: H., registrované pod zn.: X , na
V. u. v P. 2. Při kontrole hlídkou Policie ČR mu bylo dechovou zkouškou zjištěno 0,26
promile alkoholu v krvi a následnou zkouškou při lékařském vyšetření krve a moči mu bylo
zjištěno 0,28 alkoholu v krvi.
Správní orgány obou stupňů shledaly v tomto jednání porušení §5 odst. 2 písm. b)
zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle něhož řidič nesmí řídit vozidlo
bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky nebo v takové době,
po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, kdy by mohl být ještě pod jejich
vlivem. Porušení této povinnosti oba správní orgány kvalifikovaly jako přestupek na úseku
ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle §30 odst. 1 písm. b) zákona
o přestupcích. Za spáchání tohoto přestupku byla stěžovateli uložena a následně potvrzena
orgánem ve druhém stupni pokuta podle §30 odst. 2 zákona o přestupcích ve výši 6000 Kč,
dále zákaz činnosti řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 měsíců a povinnost
uhradit náklady řízení ve výši 500 Kč.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stěžovatelovou námitkou nesprávného
právního posouzení věcné příslušnosti správního orgánu, který ve věci rozhodoval v I. stupni.
V této souvislosti došel k následujícím závěrům.
Z §1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, účinnému k 26. 11. 2003 (dále jen
„správní řád“), vyplývá, že řízení vede věcně a místně příslušný správní orgán. Věcnou
příslušnost tedy určuje orgán, který má v dané věci z hlediska hmotněprávních kategorií
působnost (nebo-li jde o vztahy, v nichž je povolán plnit své úkoly) a pravomoc (nebo-li jde
o oprávnění vydávat v dané věci individuální správní akty). Podle §5 odst. 1 správního řádu
jsou k řízení věcně příslušné správní orgány, které určuje zvláštní zákon. Protože v dané věci
jde o přestupkové řízení, Nejvyšší správní soud se musel především zabývat tím,
které zvláštní zákony věcnou příslušnost určují.
Magistrát hlavního města Prahy dovozoval svou věcnou příslušnost k řízení
o přestupku stěžovatele z §31 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze,
ve spojení s §124 odst. 4 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., podle nichž přestupky
proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemích komunikacích, podle zvláštního právního
předpisu, projednává obecní úřad obce s rozšířenou působností.
Městský soud toto zdůvodnění věcné příslušnosti správního orgánu I. stupně
akceptoval, aniž by se zabýval dalšími právními předpisy zakládajícími pravomoc
k projednávání přestupků.
Především Nejvyšší správní soud konstatuje, že pro posouzení toho, který orgán je
věcně příslušný k projednání přestupku, je rozhodující, jak bylo jednání porušující
nebo ohrožující zájem společnosti (§2 zákona o přestupcích) správním orgánem označeno.
V daném případě jak žalovaný tak i správní orgán I. stupně kvalif ikoval deliktní jednání jako
přestupek podle §30 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích, které spadá do kategorie
„přestupků na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi“. Pro posouzení
věci je rovněž podstatný §53 odst. 2 zákona o přestupcích, podle kterého obecní úřady
s rozšířenou působností projednávají přestupky ve věcech, které spravují, a ostatní přestupky,
pokud k jejich projednání nejsou příslušné jiné správní orgány. Jedná se o generální klausuli
pro určení věcné příslušnosti k projednávání přestupků, jak správně tvrdí stěžovatel.
Podle §31 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, vykonávají orgány
hlavního města Prahy přenesenou působnost, která je zvláštním zákonem svěřena orgánům
obcí, orgánům s pověřeným obecním úřadem a orgánům obcí s rozšířenou působností.
Podle §81 odst. 3 tohoto zákona vykonává přenesenou působnost hlavního města Prahy
magistrát, není-li stanoveno jinak. Přiznává -li tedy zvláštní zákon přenesenou působnost
obecním úřadům s rozšířenou působností, je v hlavním městě Praze příslušný magistrát.
Zvláštní ustanovení ve vztahu k určení věcné příslušnosti Magistrátu hlavního města
Prahy představuje §53 odst. 4 písm. b) zákona o přestupcích, podle kterého v hlavním městě
Praze náleží působnost podle odst. 2 úřadům městských částí vymezeným Statutem hlavního
města Prahy. Toto ustanovení se vztahuje k §32 odst. 1, 2 zákona o hlavním městě Praze,
podle něhož lze orgánům městských částí mezích zákona svěřit Statutem přenesenou
působnost, která je zvláštním zákonem svěřena orgánům obcí, orgánům obcí s pověřeným
obecním úřadem nebo orgánům obcí s rozšířenou působností. Zákonné meze pro toto svěření
přenesené působnosti pak v konkrétním případě představuje §53 odst. 4 písm. b) zákona
o přestupcích. Z uvedeného tedy vyplývá, že v případě, že je Statutem hlavního města Prahy
svěřena tato působnost vymezeným úřadům městských částí, pak ji v hlavním městě Praze
namísto magistrátu vykonávají právě tyto úřady vymezených městských částí.
Statut hlavního města Prahy byl vydán obecně závaznou vyhláškou hlavního města
Prahy č. 55/2000 Sb. Tato vyhláška byla novelizována několikrát, mj. též vyhláškou
č. 28/2002 Sb. hlavního města Prahy, a to v článku 1 bodě 8, kterým byla změněna příloha
č. 4 v části A (záležitosti, které se svěřují do přenesené působnosti městských částí,
uvedených v §4 odst. 1 nad rozsah stanovený zákonem). Tato úprava spočívala v zařazení
položky č. 53, podle které se do této působnosti svěřuje i projednávání přestupků,
pokud k jejich projednávání nejsou příslušné jiné správní orgány ve smyslu §53 odst. 4
písm. b) zákona o přestupcích. V hlavním městě Praze proto vykonávají od 1. 1. 2003, kdy
nabyla účinnosti vyhláška č. 28/2002 Sb. hlavního města Prahy, působnost podle §53 odst. 2
zákona o přestupcích vymezené úřady městských částí. V dané věci bylo stěžovatelovo
deliktní jednání učiněno na území městské části Praha 2, která je uvedena v §4 odst. 1 Statutu
hlavního města Prahy.
Jelikož správní orgány ve shora uvedených rozhodnutích uvedly, že projednávaly
přestupek podle §30 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích, Nejvyšší správní soud zkoumal,
zda je v případě tohoto přestupku dána příslušnost dle §53 odst. 2, resp. §53 odst. 4 písm. b)
zákona o přestupcích.
Ochrana před alkoholismem a jin ými toxikomaniemi není dle §13 a následně zákona
č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, svěřena obecním
úřadům obcí s rozšířenou působností. V souvislosti s touto úpravou a s citovaným textem §53
odst. 2 zákona o přestupcích a shora uvedeným ustanovením Statutu si Nejvyšší správní soud
položil otázku, zda k projednání tohoto přestupku jsou příslušné jiné správní orgány,
než úřady městských částí hlavního města Prahy. Zákon o provozu na pozemních
komunikacích přiznává jiným správním orgánům věcnou příslušnost jen k projednání
přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v daném případě ze zvláštních ustanovení
zákona o přestupcích ani ze zvláštních předpisů nevyplývá zvláštní věcná příslušnost jiného
správního orgánu. Věcná příslušnost k projednání přestupků na úseku ochrany
před alkoholismem a jinými toxikomaniemi v hlavním městě Praze je tedy založena na §53
odst. 4 písm. b) ve spojení §53 odst. 2 zákona o přestupcích a s výše uvedených ustanoveních
Statutu hlavního města Prahy a jeho přílohy č. 4 část A.
Věcná příslušnost správního orgánu je příslušností k aplikaci určité právní normy.
Z tohoto důvodu je pro toto posouzení v daném případě významné pouze zjištění, zda je
žalovaný příslušný k aplikaci §30 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích. Irelevantní je naopak
z tohoto hlediska otázka, zda stěžovatel mohl být v důsledku stejného jednání postižen
i za přestupek podle §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích ve spojení s §5 odst. 2
písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Irelevantní je dále pro toto posouzení
i vzájemný vztah uvedených skutkových podstat. V projednávaném případě správní orgán
rozhodoval a uložil sankci výlučně za přestupek podle §30 odst. 1 písm. h) zákona
o přestupcích.
V projednávaném případě byl příslušným Úřad městské části pro Prahu 2. Lze tedy
uzavřít, že v prvním stupni rozhodoval věcně nepříslušný správní orgán.
Učinil-li rozhodnutí věcně nepříslušný správní orgán, jde zpravidla o rozhodnutí
nicotné v důsledku absolutní věcné nepříslušnosti. Za absolutní věcnou nepříslušnost
však nelze považovat případ, kdy správní rozhodnutí vydá instančně vyšší orgán ve vztahu
k příslušnému orgánu. Taková vada způsobuje pouze nezákonnost napadeného správního
rozhodnutí (srov. Hendrych, Dušan a kol.: Správní právo, obecná část, 4. vydání,
Praha: C. H. Beck 2001, str. 96). Totéž konstatoval i Nejvyšší soud České republiky ,
a to ve svém rozsudku ze dne 24. 1. 2002, č. j. 13 C 25/98 - 148.
Ve vztahu k nyní projednávanému případu je tedy zřejmé, že rozhodnutí správního
orgánu I. stupně je nezákonné. Přitom nelze přehlédnout, že žalovaný se ve svém rozhodnutí
vůbec s námitkou věcné nepříslušnosti správního orgánu I. stupně nevypořádal, ač byla
stěžovatelem v odvolání namítána. Jelikož se stěžovatel této nezákonnosti oprávněně
dovolával rovněž v žalobě, měl Městský soud v Praze napadená rozhodnutí z tohoto důvodu
zrušit. Protože tak neučinil, Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než jeho rozhodnutí podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se nezabýval posouzením dalších stěžovatelových námitek,
neboť městský soud v dalším řízení zruší rozhodnutí žalovaného, vázán právním názorem
zdejšího soudu. Na věcně příslušném orgánu pak bude, aby posoudil, zda byl přestupek
spáchán, a pokud dospěje k závěru, že se tak stalo, po zohlednění všech relevantních okolností
vyměřil odpovídající sankci.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je městský soud v dalším řízením právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku vázán.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení roz hodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. v dalším řízení Městský soud
v Praze.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne js ou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu