ECLI:CZ:NSS:2010:6.AS.5.2010:91
sp. zn. 6 As 5/2010 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobkyně:
FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí
žalované ze dne 4. 2. 2009, č. j. hol/1174/09, sp. zn. 2008/918/HOL/FTV, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009,
č. j. 10 Ca 127/2009 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyni se n ep ř iz ná vá náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 4. 2. 2009, č. j. hol/1174/09, sp. zn. 2008/918/HOL/FTV, uložila
žalovaná žalobkyni podle §60 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o vysílání“) pokutu
ve výši 50 000 Kč pro porušení ustanovení §53 odst. 1 tohoto zákona, kterého se měla dopustit
tím, že v označení sponzora Corny, sponzor pořadu, mutace 1, vysílaném dne 15. 4. 2008
na programu Prima televize nebyl identifikován sponzor.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně k Městskému soudu v Praze žalobu,
v níž mimo jiné nesouhlasila s žalovanou, že „označení sponzora musí obsahovat jeho identifikaci,
kterou je firma nebo logo firmy nebo ochranná známka firmy “ nebo že „sponzorský vzkaz postrádá onu nutnou
součást obsahu sponzorského vzkazu, a to obchodní firmu, tj. název, pod kterým je podnikatel zapsán
v obchodním rejstříku (…)“. Žalobkyně měla za to, že jí za předpokladu splnění ostatních zákonných
povinností nic nebrání označit sponzora jinak než obchodní firmou. Tomu podle žalobkyně
nasvědčuje i obsah ustanovení §53 odst. 1 zákona o vysílání, v němž jsou uvedeny různé
alternativy identifikace sponzora (obrazovým symbolem, ochrannou známkou, známkou služeb).
Městský soud v Praze shledal v záhlaví označeným rozsudkem uvedenou žalobní námitku
důvodnou, rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Městský soud ve svém
odůvodnění odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2006,
č. j. 7 As 76/2005 - 105 a č. j. 7 As 79/2005 - 81 (dostupné na www.nssoud.cz), podle kterých
novelizované ustanovení §53 odst. 1 zákona o vysílání konkrétněji nevymezuje obsah
sponzorského vzkazu. Ten může být tvořen nejen obchodní firmou, logem, ochrannou známkou,
známkou služeb identifikující sponzora, ale i dalšími prvky, neboť zákon v citovaném ustanovení
jejich použití nezakazuje. Sponzorováním si podle citovaných rozsudků sponzor vytváří
povědomí u diváka s cílem přesvědčit jej ke koupi toho konkrétního výrobku. Z těchto důvodů
podle městského soudu nemůže obstát takový výklad §53 odst. 1 zákona o vysílání,
podle kterého musí být sponzor ve sponzorském vzkazu označen uvedením právnické či fyzické
osoby, která příspěvek poskytla. Městský soud označil za důvodnou rovněž námitku žalobkyně
týkající se způsobu, jakým žalovaná posoudila hledisko případného finančního prospěchu
žalobkyně plynoucího z odvysílání sponzorského vzkazu. Městský soud poznamenal,
že odvolává-li se žalovaná na agenturní data, podle kterých lze odhadnout cenu jednotlivého
spotu, měla tato data tvořit součást správního spisu. V případě, že tomu tak není, nemají
předmětné závěry žalované oporu ve správním spise.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“)
kasační stížnost, v níž zdůraznila, že způsoby identifikace sponzora, jak je vyžaduje §53 odst. 1
zákona o vysílání, se vztahují k obchodní firmě sponzora, nikoli k jednotlivým produktům.
Městský soud se podle stěžovatelky takřka nezabýval otázkou, zda je z pohledu průměrného
diváka možné na základě o chranné známky identifikovat osobu, která poskytla příspěvek
na tvorbu programu. Podle stěžovatelky to možné není, z čehož je třeba dovodit, že označení
sponzora prostřednictvím ochranné známky produktu neobsahuje zákonem požadované
náležitosti. Stěžovatelka rovněž podotkla, že judikatura, na kterou městský soud v odůvodnění
svého rozhodnutí odkázal, řešila do současnosti pouze problematiku reklamních prvků
přítomných v označení sponzora a nikoli identifikaci sponzora jako takovou. V jiné souvislosti
stěžovatelka dodala, že dostupná agenturní data, jež použila k odhadu možného finančního
prospěchu žalobkyně jsou známa jak stěžovatelce, tak žalobkyni z jejich činnosti. V závěru
kasační stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal této kas ační stížnosti
odkladný účinek ve smyslu §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“).
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že smyslem ustanovení §53
odst. 1 zákona o vysílání je zabránit situaci, kdy je poř ad fakticky sponzorován,
avšak provozovatel vysílání tuto skutečnost divákům nesdělí. K otázce identifikace sponzora
odkázala žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2009,
č. j. 6 As 13/2009 - 92, dostupný na www.nssoud.cz. Žalobkyně dále zdůraznila, že průměrný
divák zná mnohem lépe značky samotných produktů než obchodní firmy a že jistě chápe,
že pořad sponzoruje osoba, která je na příslušném trhu šiřitelem daného produktu. Žalobkyně
rovněž citovala bod 56 Interpretačního sdělení komise č. 2004/C 102/02 k některým aspektům
ustanovení směrnice Rady č. 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů
členských států upravujících provozování televizního vysílání, podle kterého může být produktem
(jeho ochrannou známkou) identifikován sponzor, kterým může být i distributor produktů třetí
osoby. Žalobkyně odkázala taktéž na čl. 3f směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/65/ES
ze dne 11. prosince 2007, kterou se mění směrnice Rady 89/552/EHS , podle kterého musí být
sponzorované pořady zřetelně označeny jménem, logem nebo jinou značkou sponzora, například
odkazem na jeho produkt nebo službu či na jejich charakteristický znak. Vzhledem k marnému
uplynutí transpoziční lhůty stanovené v čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2007/65/ES (do 19. 12. 2009) se přitom čl. 3f směrnice Rady 89/552/EHS stal v České
republice přímo aplikovatelným. Pokud jde o odhad možného finančního prospěchu žalobkyně
na základě podle stěžovatelky „dostupných agenturních dat“, není žalobkyn i známo, která data
má stěžovatelka na mysli a jak byla pořízena, neboť žádný odpovídající dokument není obsažen
ve správním spise.
Poté, co Nejvyšší správní soud uzavřel, že jsou splněny všechny formální náležitosti
kasační stížnosti, přistoupil k posouzení její důvodnosti v rozsahu kasačních důvodů
formulovaných stěžovatelkou (§103 odst. 1 písm. a/ a d/ s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil námitku stěžovatelky, podle které se způsoby
identifikace sponzora podle §53 odst. 1 zákona o vysílání vztahují k obchodní firmě sponzora,
nikoli k jednotlivým produktům. K této otázce již Nejvyšší správní soud zaujal své stanovisko
např. v již citovaném rozsudku č. j. 6 As 13/2009- 92 (všechny zde uvedené rozsudky jsou
dostupné na www.nssoud.cz), v němž konstatoval, že účelem sponzorování pořadu je mimo jiné
zlepšit dobré jméno či pověst výrobků a služeb (srov. Chaloupková, H., Holý, P. Zákon
o provozování rozhlasového a televizního vysílání a předpisy související. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2009, str. 77, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 6 As 44/2006 - 76, a ze dne 9. 11. 2006, č. j. 7 As 81/2005 - 79, publikovaný
pod č. 1063/2007 Sb. NSS). Na tomto základě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že pro diváka není důležité, kdo je zadavatelem sponzorského vzkazu, nýbrž to, které služby
a výrobky jím mají být propagovány. Skutečnost, že je povinnost označit sponzorovaný pořad
známkou služeb identifikující sponzora splněna i tehdy, je-li sponzorovaný pořad označen
odkazem na produkt či službu, dovodil v tomto rozsudku Nejvyšší správní soud i z čl. 3f odst. 1
písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/65/ES, který stanoví požadavky
evropského práva na sponzorované audiovizuální služby nebo pořady. Byť tato směrnice nebyla
v době, kdy došlo k odvysílání předmětného sponzorského vzkazu, transponována do našeho
právního řádu, přičemž stále ještě plynula transpoziční lhůta, lze tento instrument použít jako
vodítko při výkladu zákona o vysílání, jako právního předpisu přijatého za účelem splnění
závazku České republiky harmonizovat své právo s právem Evropského společenství (dnes
již Evropské unie).
Předmětná otázka byla řešena i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 11. 2009, č. j. 7 As 53/2009 - 89, publikovaném pod č. 2045/2010 Sb. NSS, v němž zdejší
soud dovodil, že je označení vztahující se pouze k propagovaným výrobkům vzhledem ke shora
uvedenému účelu sponzorování dostatečné. Sponzorský vzkaz tak vedle označení výrobku,
služby či jiného výkonu, které primárně propaguje, nemusí obsahovat specifikaci označující
jednoznačně právnickou či fyzickou osobu, která pořad sponzoruje. Za označení identifikující
sponzora pořadu ve smyslu §53 odst. 1 zákona o vysílání je proto třeba považovat i takové
označení, které obsahuje určité vodítko, jež k osobě sponzora směřuje a s jehož použitím je
identita sponzora zjistitelná. Z výše uvedených důvodů je třeba první z uvedených námitek
stěžovatelky označit za neopodstatněnou.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelky, že se městský soud
nezabýval otázkou, zda je vůbec možné z pohledu průměrného diváka identifikovat osobu,
jež poskytla příspěvek na tvorbu programu. Městský soud ve shodě s judikaturou Nejvyššího
správního soudu ve svém odůvodnění dospěl k závěru, že sponzor musí být ve sponzorském
vzkazu identifikován, a to do té míry, aby byla zaručena jeho nezaměnitelnost s jiným subjektem
(str. 6 rozsudku). Podle městského soudu však nemůže obstát takový výklad ustanovení §53
odst. 1 zákona o vysílání, podle kterého musí být sponzor pořadu označen uvedením právnické
či fyzické osoby, která příspěvek poskytla (str. 7). Z dalšího textu odůvodnění přitom vyplývá,
že uvedení označení předmětných výrobků nebo služeb je pro účely identifikace sponzora
dostatečné.
Nejvyšší správní soud se zabýval i námitkou stěžovatelky, že není třeba dokazovat
agenturní data, která použila za účelem odhadu možného finančního prospěchu žalobkyně.
Nejvyšší správní soud poukazuje na svou dřívější judikaturu, v níž dospěl k závěru, že „správní
orgán musí zajistit, aby doklady, o které se při svém rozhodování opírá, byly v úplnosti založeny ve správním
spise, aby bylo umožněno, jak účastníkům řízení, tak později soudu se s nimi seznámit“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 20/2003 - 35). V tomto ohledu je
tedy třeba souhlasit s městským soudem, že za situace, kdy tato data netvoří součást správního
spisu, nemá skutkový stav, který vz al správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, oporu
ve správním spise. Městský soud tak předmětnou otázku posoudil správně a Nejvyššímu
správnímu soudu nezbývá, než tuto stížnostní námitku označit za nedůvodnou.
Návrhem stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší
správní soud vzhledem k rozhodnutí ve věci samé nezabýval.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadami podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a kasač ní stížnost stěžovatelky
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). V případě žalobkyně - procesně úspěšného
účastníka řízení – nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nějaké
náklady vznikly. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že se jí právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. června 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu