ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.62.2006:62
sp. zn. 6 As 62/2006 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: Mgr.
J. C., proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Generální ředitelství, se sídlem
Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí generální ředitelky žalované ze dne
22. 3. 2005, č. j. 55/012/2005 - 50/202 - R, ve věci příspěvku za službu, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006,
č. j. 12 Ca 63/2005 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení n epřiznáv á .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ředitelky odboru ekonomického generálního ředitelství Vězeňské služby
České republiky ze dne 14. 1. 2005, č. j. 15042/2/2005 - 50/473, byla žalobci dnem 2. 2. 2005
podle §114 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České
republiky (účinného do 31. 12. 2006, dále jen „služební zákon“), zastavena výplata příspěvku
za službu. Důvodem zastavení jeho výplaty byla skutečnost, že žalobci podle zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, vznikl výše uvedeným dnem nárok na starobní
důchod.
Toto rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, o němž rozhodla generální
ředitelka Vězeňské služby České republiky rozhodnutím č. j. 55/012/2005 - 50/202 - R ze dne
22. 3. 2005, jímž jej zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění mj. uvedla, že §118
odst. 2 služebního zákona nelze v daném případě aplikovat, protože k souběhu nároků
na příspěvek za službu a na starobní důchod nedochází. Žalobce má od 2. 2. 2005 nárok
na starobní důchod podle zákona o důchodovém pojištění, a proto nemá nárok podle §114
odst. 4 služebního zákona nárok na příspěvek za službu. Žalobcovo oznámení o volbě výplaty
příspěvku za službu ze dne 21. 2. 2005 označila žalovaná za bezpředmětné.
Proti oběma uvedeným rozhodnutím podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze,
v níž zejména uvedl, že mu byl uznán nárok na snížení věkové hranice pro vznik nároku
na starobní důchod podle předpisů platných před 1. 1. 1996 po odpracování stanovené doby
zaměstnání v I. kategorii funkcí v délce 20 let. Proto mu dnem 2. 2. 2005 vznikl nárok na starobní
důchod. S odkazem na §186 odst. 2 služebního zákona (ve znění zákona č. 160/1995 Sb.),
podle něhož při souběhu nároku na příspěvek a na starobní důchod náleží oprávněnému dle jeho
volby buď příspěvek nebo důchod, žalobce zaslal dne 24. 1. 2005 doporučeným dopisem
na ekonomický odbor žalované sdělení, že počínaje měsícem únorem 2005 si volí
mezi důchodem a příspěvkem nadále výplatu příspěvku. Žalobu podal proti oběma výše
uvedeným rozhodnutím, neboť používají totožnou argumentaci v odůvodnění. Žalobce napadl
způsob výkladu vzájemného rozporu ustanovení §116 odst. 4 a §118 odst. služebního zákona
ze strany žalované, která dovozuje, že k souběhu nároku na příspěvek a starobní důchod
nedochází z důvodu zániku nároku na příspěvek podle §116 odst. 4 služebního zákona. Přijetí
této interpretace by znamenalo, že volbu mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem by
nebylo možno realizovat v žádném konkrétním případě a účinek §118 odst. by byl zcela
eliminován. Dále poukázal na původní znění služebního zákona, v němž nebyl mezi §116 odst. 4
a §118 odst. 2 žádný rozpor, a následující novelizace tohoto zákona, přičemž výrazná změna byla
provedena zákonem č. 160/1995 Sb. Zdánlivý rozpor mezi uvedenými ustanoveními lze
interpretovat i za užití zásady lex posterior derogat priori, neboť norma daná §118 odst. 2 se stala
součástí právního řádu na základě zákona č. 160/1995 Sb. a je tedy normou pozdější než norma
obsažená v §116 odst. 4, která byla stanovena zákonem č. 26/1993 Sb. Žalobce dále poukázal
na rozhodnutí Městského soudu v Praze v obdobném případě pod sp. zn. 5 Ca 8/2004
a na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 156/2002.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2006, č.j. 12 Ca 63/2005 - 32, obě
napadená rozhodnutí pro nezákonnost zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a zároveň jí
uložil nahradit žalobci náklady řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí především shrnul mezi
účastníky spornou právní otázku, zda žalobci zanikl nárok na příspěvek za službu v souvislosti
se vznikem nároku na starobní důchod podle §116 odst. 4 služebního zákona, ačkoli je zároveň
v §118 odst. 2 citovaného zákona zakotvena právní úprava, která při souběhu nároku
na příspěvek a na starobní důchod umožňuje volbu mezi příspěvkem nebo starobním důchodem.
Při řešení této otázky pak soud označil za nepochybné, že zákonodárce v §118 odst. 2 služebního
zákona souběh nároku na příspěvek za službu a na důchod předpokládá a pro tento případ dává
oprávněnému právo volby. Pokud by byl §116 odst. 4 téhož zákona vykládán tak, jak to učinila
žalovaná, nemohl by oprávněný právo volby nikdy užít. Uvedená ustanovení jsou pak v rozporu
právě proto, že §118 odst. 2 se vůbec nepoužije a oprávněný nemůže realizovat zákonem
předpokládané právo volby. Soud má za to, že zánik nároku na příspěvek na službu podle §116
odst. 4 služebního zákona nelze spojovat s tuhým splněním podmínek nároku na důchod
podle §54 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, ale až splněním podmínek podle §54 odst. 2
téhož zákona, tj. se splněním nejen nároku na důchod, ale i na jeho výplatu. Vznikne-li poživateli
příspěvku za službu nárok na starobní důchod, je oprávněn provést volbu mezi příspěvkem
za službu a starobním důchodem. Starobní důchod si oprávněný zvolí podáním žádosti
o přiznání nebo vyplácení důchodu. Jsou-li pak splněny podmínky na starobní důchod i jeho
výplatu a oprávněný podáním žádosti o důchod zvolí starobní důchod, zanikne jeho nárok
na příspěvek za službu a volbu již nelze opakovat. Zvolí-li oprávněný příspěvek za službu, může
o starobní důchod požádat i kdykoli později, neboť to žádný zákon nevylučuje. Městský soud je
toho názoru, že nelze ignorovat zákonem dané právo volby, byť by šlo o chybu zákonodárce.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
v níž výslovně uplatňuje kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Soud dle stěžovatelčina názoru nesprávně
interpretoval vztah mezi §116 odst. 4 služebního zákona a §118 odst. 2 téhož zákona.
Zákonodárce v druhém z uvedených ustanovení předpokládá souběh nároku na příspěvek
za službu a na starobní důchod a pro tento případ dává oprávněnému právo volby. Soud ve svém
rozhodnutí vůbec nevysvětlil nejzákladnější právní problém daného sporu, jímž je dle
stěžovatelčina názoru skutečnost, za jakého stavu došlo u žalobce k souběhu zmiňovaných
nároků podle §118 odst. 1 služebního zákona. Tím, že soud nevymezil tuto základní otázku,
nedostatečně vysvětlil vztah mezi oběma dotčenými ustanoveními. V návaznosti se dopustil
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Je otázkou, kdy došlo v daném případě k souběhu nároků na příspěvek za službu a starobní
důchod, když nárok na důchod vznikne podle názoru soudu až podáním žádosti o důchod,
ale současně podle názoru soudu podáním žádosti o důchod zaniká nárok na příspěvek za službu.
Podle stěžovatelčina názoru může k souběhu nároku na příspěvek za službu a nároku na starobní
důchod dojít pouze v případě starobního důchodu, o němž je rozhodováno za podmínek
stanovených v §31 zákona o důchodovém pojištění. Jestliže ke skončení služebního poměru
došlo v období tří let před dosažením důchodového věku při získání doby pojištění nejméně
25 let, má tento příslušník nárok na starobní důchod podle uvedeného ustanovení. Podmínky
nároku na tento typ starobního důchodu splňuje i poživatel příspěvku za službu v období,
ve kterém mu do dosažení důchodového věku ode dne, od něhož se starobní důchod přiznává,
chybí nejvýše 3 roky. V uvedeném období dochází k souběhu nároků na příspěvek za službu
a na starobní důchod a je na oprávněném, aby realizoval volbu ve smyslu §118 odst. 2 služebního
zákona. Tento souběh nároků končí dle stěžovatelky dnem, kdy oprávněnému vznikne nárok
na starobní důchod. V posuzovaném případě k popisovanému právnímu stavu vůbec nedošlo,
a proto nemohlo v případě žalobce dojít k souběhu zmiňovaných nároků. Konstrukce příspěvku
za službu má povahu sociální dávky, která je bývalému příslušníku vyplácena jako kompenzující
dávka za tzv. snížení společenského uplatnění v civilním zaměstnání, a to do doby,
než zaměstnanci vznikne nárok na starobní důchod. Na základě těchto skutečností stěžovatelka
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že kasační
stížnost podal pan J. Š., který nesplňuje podmínku §105 odst. 2 s. ř. s., neboť nemá požadované
právnické vzdělání, a zároveň není kompetentní delegovat zastupování v řízení o kasační stížnosti
na Mgr. W. Dále žalobce odmítl stěžovatelčinu argumentaci, podle níž je možný souběh nároků
toliko v případech starobních důchodů podle §31 zákona o důchodovém pojištění. Podmínky
nároku na starobní důchod jsou upraveny v zákoně o důchodovém pojištění, jeho hlavě I.
nadepsané „Starobní důchod“, v dílu prvním nadepsaném „Podmínky nároku na starobní
důchod“. Zde jsou v §28 až §31 stanoveny podmínky pro vznik jednotlivých variant starobního
důchodu. Žalobce se domnívá, že na vztah §116 odst. 4 a §118 odst. 2 služebního zákona je
nutno pohlížet v zorném úhlu historického výkladu, jak již uvedl v žalobě. Poukázal též na
skutečnost, že zákonodárce v daném případě nerozlišuje mezi jednotlivými druhy starobního
důchodu, a proto právo volby vzniká skutečně již dnem vzniku nároku na předčasný starobní
důchod, žádný předpis však nestanovuje formu volby poživatele příspěvku. Jestliže žalovaná
běžně vyplácí příspěvek za službu poživatelům, kteří již splnili nárok na předčasný starobní
důchod dle §31 zákona o důchodovém pojištění a nepožaduje od nich žádné oznámení o
provedené volbě mezi důchodem a příspěvkem za službu, lze dovodit, že respektuje volbu
poživatele příspěvku provedenou konkludentně tím, že si nepožádá o přiznání starobního
důchodu. Stejně tak by tomu mělo být u řádného starobního důchodu. Žalovaná však v jeho
případě nerespektovala ani jednoznačnou nezpochybnitelnou volbu provedenou v písemné
formě přede dnem vzniku nároku na důchod. Žalobce dále zopakoval svou žalobní argumentaci
zásadou lex posterior derogat priori. Závěrem navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
Své vyjádření později doplnil o sdělení, v němž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 8. 2006, č. j. 3 As 14/2006 - 114, v němž šlo o prakticky shodný případ jen s tím
rozdílem, že nezákonné rozhodnutí vydalo Ministerstvo vnitra a nikoli Vězeňská služba České
republiky.
Kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost podala
osoba s patřičným zmocněním, která za stěžovatelku jednala v řízení před krajským soudem
(viz č. l. 19 a 42 soudního spisu). Za stěžovatelku jedná zmocněná osoba s vysokoškolským
právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.) a kasační stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka
uplatňuje kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodu, který uplatnila stěžovatelka v kasační
stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
V projednávané věci je klíčovou otázkou vztah §116 odst. 4 a §118 odst. 2 služebního
zákona a jejich výklad ve vzájemné souvislosti.
Podle §116 odst. 4 tohoto zákona příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku nároku
na starobní důchod.
Podle §118 odst. 2 tohoto zákona při souběhu nároku na příspěvek a na starobní, plný
invalidní nebo částečný invalidní důchod náleží oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek
nebo důchod.
V návaznosti na stěžovatelčinu argumentaci jde především o posouzení otázky, zda
k souběhu nároku na starobní důchod a na příspěvek za službu může dojít a oprávněný může
uplatnit právo volby ve smyslu §118 odst. 2 služebního zákona pouze v případě tzv. předčasného
starobního důchodu (§31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění).
Nejvyšší správní soud se totožnou právní otázkou zabýval již ve svém rozsudku ze dne
17. 8. 2006, č. j. 3 As 14/2006 - 115 (dostupný na www.nssoud.cz), na což ostatně poukázal
též žalobce v doplnění svého vyjádření ke kasační stížnosti. V tomto rozsudku soud především
poukázal na to, že zákon o důchodovém pojištění v §4 odst. 1 písm. a) zná pouze jeden druh
starobního důchodu, lhostejno zda nárok vznikne podle §29, §30 nebo §31 tohoto zákona.
Jestliže tedy §118 odst. 2 služebního zákona stanoví, že oprávněnému při souběhu nároku
na příspěvek a na starobní důchod podle jeho volby náleží buď příspěvek, nebo důchod, nelze
považovat výklad zužující aplikaci tohoto ustanovení pouze na případy tzv. předčasného
starobního důchodu za zákonný. Tento výklad nedává odpověď na otázku, jak má (může) své
právo volby realizovat ten, kdo nežádá o předčasný starobní důchod, i když §118 odst. 2 mu toto
právo nepochybně poskytuje. Dle téhož rozsudku zdejšího soudu nárok na příspěvek za službu
podle §116 odst. 4 služebního zákona zaniká pouze v tom případě, že oprávněný při souběhu
nároků na starobní důchod a na příspěvek za službu zvolil podle §118 odst. 2 téhož zákona
pobírání důchodu, uplatnil žádost o tuto dávku a vznik nároku na důchod byl deklarován
správním rozhodnutím. Tento právní názor lze plně aplikovat na projednávaný případ.
V nyní posuzovaném případě zdejší soud dospěl k závěru, že výše citovaná judikatura
soudu je tedy plně aplikovatelná i v této věci, přičemž zároveň neučinil žádné právní závěry,
jež by jinak odůvodňovaly předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu
ve smyslu §17 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Z obsahu spisu Nejvyšší správní
soud zjistil, že žalobci žádné náklady řízení nevznikly, a proto rozhodl, že žalobci se nepřiznává
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu