ECLI:CZ:NSS:2006:6.AS.63.2004
sp. zn. 6 As 63/2004 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobců: a) O. L. p. K., b) M., o. s., c) O. s. p. e. r. L. H., všichni zastoupeni JUDr. Jitkou
Mothejzíkovou, advokátkou, se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti žalovanému: Krajský
úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
č. j. 15 Ca 77/2004 – 27 ze dne 1. 7. 2004,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Ca 77/2004 – 27 ze dne
1. 7. 2004, se zr uš uj e a věc se vr ac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou ke krajskému soudu se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhali
přezkoumání rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru územního
plánování a stavebního řádu, ze dne 18. 2. 2004, č. j. UPS 777/24146/03/Kř, jímž bylo
změněno rozhodnutí Městského úřadu Vejprty, stavebního úřadu, ze dne 24. 11. 2003,
č. j. SÚ/188/3675/03/B/R122, o zamítnutí žádosti firmy G. L., s. r. o. (dále jen „stavebník“), o
změnu lhůty k dokončení stavby „F. v. e. L.“, tak, že žádosti stavebníka bylo vyhověno a
lhůta k dokončení byla prodloužena do 30. 9. 2004.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením blíže označeným v záhlaví tohoto rozsudku
žalobu odmítl a své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle §70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony
správního orgánu, jež nejsou rozhodnutími, přičemž na tomto nic nemění skutečnost,
že z formálního hlediska rozhodnutími nepochybně jsou. Pouze ale nejsou takovými
rozhodnutími, která zakládají žalobní legitimaci podle §65 odst. 1 s. ř. s. V daném případě
dospěl krajský soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného není rozhodnutím, které zakládá
žalobní legitimaci podle §65 odst. 1 s. ř. s., neboť stěžovatelé jeho vydáním nemohli být
zkráceni na svých právech, protože se jím o žádných právech ve smyslu citovaného
ustanovení nerozhodovalo. Poukázal na skutečnost, že předmětným rozhodnutím žalovaného
se prodloužil termín dokončení stavby, což představuje jednu z podmínek platného stavebního
povolení. Proto je krajský soud toho názoru, že pouhým prodloužením termínu dokončení
stavby nedošlo k zásahu do subjektivních hmotněprávních oprávnění a povinností stěžovatelů.
Takovým mohlo být pouze rozhodnutí o povolení stavby, které nabylo právní moci dne
11. 2. 2000. Jelikož stěžovatelům chyběla aktivní žalobní legitimace, krajský soud žalobu
podle §46 odst. 1 písm. d) odmítl.
Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou odůvodňují
kasačními důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. Krajský soud dle jejich názoru
nesprávně posoudil otázku aktivní žalobní legitimace stěžovatelů, neboť rozhodnutím
správního orgánu došlo ke změně původně vydaného rozhodnutí o povolení stavby
ve stavebním řízení minimálně v otázce lhůty k dokončení stavby, tudíž nelze tvrdit,
že rozhodnutí žalovaného je rozhodnutím pouze z tzv. formálního hlediska. Stěžovatelé
nesouhlasí s tím, že by mělo jít o úkon ze soudního přezkumu vyloučený a odkazují na §65
odst. 1 a 2 a §70 s. ř. s. Rozhodnutí o prodloužení lhůty k dokončení stavby je rozhodnutím,
jímž bylo založeno právo stavebníka pokračovat ve stavbě. Tímto rozhodnutím byla
jednoznačně dotčena i práva ostatních účastníků správního řízení, jelikož stavba v důsledku
napadeného rozhodnutí pokračovala zásahy do životního prostředí v dané lokalitě, provázena
negativními jevy každé stavby, jako je hlučnost, prašnost atp. Stěžovatelé tak byli zkráceni
na svých právech, neboť oprávněně předpokládali, že stavba bude ukončena v původně
stanovené lhůtě, nebo že k její realizaci vůbec nedojde. Stěžovatelé se domnívají, že mají
aktivní legitimaci k podání žaloby i podle §65 odst. 1 s. ř. s., zcela určitě ji však mají
podle §65 odst. 2 s. ř. s. Okruh účastníků řízení při tom zůstává před soudem stejný,
jako před správním orgánem. Stěžovatelé dále namítají, že žalobu proti rozhodnutí
ve stavebním řízení nemohli napadnout žalobou, neboť druhý z nich ještě jako občanské
sdružení v roce 1999 neexistoval a zejména nebylo zřejmé, že stavebník bude porušovat
zákony, stavbu nezahájí, dojde ke změně technologie apod. Právě z těchto důvodů nemělo být
stavebníkově žádosti o prodloužení termínu k dokončení stavby vyhověno. Stěžovatelé
se dále domnívají, že krajský soud nesprávně posoudil úkon žalovaného, proti němuž žaloba
směřovala, z čehož vyšla i nesprávná právní kvalifikace právního důvodu žaloby. Z tohoto
důvodu došlo k nezákonnému rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Dále poukazují na nejzávažnější
důvody jimi podané žaloby, konstatují, že krajský soud se vůbec nevypořádal s námitkou
uplynutí platnosti původně vydaného stavebního povolení a tím i neoprávněnosti podané
žádosti o prodloužení lhůty k dokončení stavby.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že se ztotožňuje
s rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.),
stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání je zřejmé,
že stěžovatelé namítají kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a kasační stížnost
je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud z obsahu soudního spisu zjistil, že územní rozhodnutí
o umístění stavby „F. v. e. L.“ na pozemcích p. č. 41/1, 234/5, 234/6, 576/1, 121, 234/1, 410/1
v katastrálním území L. u V. (dále jen „stavba“) bylo vydáno dne 14. 7. 1997 a nabylo právní
moci dne 18. 8. 1997. Stavební povolení na stavbu bylo vydáno dne 23. 12. 1999 a právní
moci nabylo dne 11. 2. 2000. Dne 5. 12. 2001 obdržel Městský úřad Vejprty (dále jen
„stavební úřad“) sdělení stavebníka ze dne 3. 12. 2001 o zahájení stavby. Dne 21. 12. 2001
obdržel stavební úřad žádost stavebníka o změnu stavby před jejím dokončením, a to o
prodloužení lhůty k jejímu dokončení. Po provedeném řízení vydal stavební úřad dne 26. 2.
2002 rozhodnutí, jímž prodloužil termín dokončení stavby do 31. 10. 2003, přičemž toto
rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 3. 2002. Dne 3. 9. 2003 podal stavebník stavebnímu
úřadu žádost o druhé povolení změny stavby před jejím dokončením – změny lhůty
k dokončení stavby do 31. 9. 2004. Na den 3. 10. 2003 nařídil stavební úřad ústní jednání ve
věci této žádosti spojené s místním šetřením. V jeho průběhu uplatnili účastníci řízení (včetně
všech tří stěžovatelů) své námitky. Na jejich základě a na základě dalších doložených dokladů
rozhodl stavební úřad rozhodnutím ze dne 27. 10. 2003, č. j. Sú/188/3675/03/R122, kterým
podle §68 zákona č. 50/1976 Sb., o územní plánování a stavebním řádu, v tehdy platném
znění (dále jen „stavební zákon“), zamítl žádost o povolení změny stavby před jejím
dokončením. V odůvodnění zejména uvedl, že stavba nebyla zahájena do dvou let od právní
moci stavebního povolení, které v důsledku toho pozbylo platnosti, a o jeho změně tak již
není možné rozhodovat.
Proti tomuto rozhodnutí podal stavebník prostřednictvím svého zástupce odvolání,
v němž zejména napadl nesprávný závěr stavebního úřadu o uplynutí platnosti stavebního
povolení, neboť sám stavební úřad již jedenkrát prodloužení lhůty k dokončení stavby povolil
a zahájení stavby v této souvislosti nezpochybnil. Je proto nepochybné, že stavba zahájena
byla a stavební povolení bylo platné. Dále stavebník zpochybnil účastenství stěžovatelů ad b)
a c) v řízení. Rovněž konstatoval, že okruh účastníků probíhajícího řízení je v daném případě
užší než v „běžném“ stavebním řízení, neboť je omezen pouze na ty, kterých se navrhovaná
změna dotýká. Jde při tom pouze o změnu doby, v níž má být stavba dokončena.
Rozhodnutím ze dne 18. 2. 2004 rozhodl žalovaný tak, že změnil rozhodnutí
Městského úřadu Vejprty, stavebního úřadu, a lhůtu k dokončení stavby prodloužil
do 30. 9. 2004. Ve svém rozhodnutí uvedl, že je na stavebním úřadu, aby rozhodl,
zda stavebníkem navrhovanou změnu povolí či nepovolí. V případě změny lhůty k dokončení
stavby je okruh účastníků řízení nesporně menší než v případě změny stavby jako takové,
proto měl stavební úřad okruh účastníků v tomto smyslu zúžit. Zamítl tak námitky stěžovatelů
s tím, že se netýkaly doby dokončení stavby, ale podmínek realizace stavby, a proto měly být
uplatněny ve stavebním řízení. Ke skutečnostem uvedeným ve stavebníkově odvolání
žalovaný uvedl, že některé z důkazů osvětlujících skutečnost, zda byla stavba ke dni
11. 2. 2002 (konec platnosti stavebního povolení) skutečně zahájena, nejsou jednoznačné.
V důkazní nouzi proto musel přihlédnout k tomu, že stavební úřad vydal dne 26. 2. 2002
rozhodnutí, jímž povolil první změnu lhůty k dokončení stavby. Tím tedy deklaroval,
že stavba byla dle jeho názoru zahájena. Závěrem žalovaný uvedl, že posouzení procesu E.
nebylo zákonem v době vydání stavebního povolení pro větrné elektrárny požadováno. O. s.
M. bylo u Ministerstva vnitra České republiky registrováno dne 1. 4. 2003 a z tohoto důvodu
nemohlo být účastníkem stavebního řízení, proto nemohlo být účastníkem ani řízení o změně
stavby před jejím dokončením.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé žalobu ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem. Jeho nezákonnost spatřují v tom, že byly zamítnuty jejich námitky, ale pouze
v omezeném rozsahu. Rozhodnutí stavebního úřadu tak nebylo přezkoumáno v celém
rozsahu. Žalovaný dále neoprávněně vyloučil stěžovatele ad b) s odkazem na to, že žádost
směřovala pouze k prodloužení lhůty k dokončení stavby. Při tom měl rozhodnutí stavebního
úřadu zrušit, neboť stavebník žádostí o prodloužení lhůty k dokončení stavby obchází zákon.
Stěžovatelé rovněž obsáhle vyjmenovávají důvody, proč dle je jejich názoru nesprávný závěr
žalovaného o tom, že stavba byla ve výše uvedenou dobu již zahájena. Ze všech těchto
důvodů se stěžovatelé domáhají zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému
k dalšímu řízení. Krajský soud žalobu odmítl s odůvodnění uvedeným výše.
Nejvyšší správní soud se napadeným usnesením krajského soudu zaobíral v rozsahu
a z důvodů uvedených v kasační stížnosti, jak mu přikazuje §109 odst. 2, 3 s. ř. s., a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle §103 odst. 1 písm. e) lze podat kasační stížnosti z důvodu tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Stěžovatelé mohou být účastníky
řízení o kasační stížnosti (§105 odst. 1 s. ř. s.), protože byli účastníky jak správního řízení
tak řízení před soudem I. stupně.
V daném případě dospěl krajský soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného není
rozhodnutím, které zakládá žalobní legitimaci podle §65 odst. 1 s. ř. s., neboť stěžovatelé
jeho vydáním nemohli být zkráceni na svých právech, protože se jím o žádných právech
ve smyslu citovaného ustanovení nerozhodovalo (šlo pouze o změnu lhůty k dokončení
stavby). Nejvyšší správní soud však neshledal tento závěr správným.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. má aktivní žalobní legitimaci ten, kdo tvrdí, že byl na svých
právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti.
Dělícím kritériem pro připuštění soudního přezkumu správních rozhodnutí ve smyslu
ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. je konkrétní projev v právní sféře účastníka řízení. Uvedené
ustanovení tedy nelze interpretovat doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu
a účelu tak, že žalobní legitimace je dána pro všechny případy, kdy se úkon správního orgánu,
vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, dotýká právní sféry žalobce (k tomu
srov. rozhodnutí publikované pod č. 906/2006 Sb. NSS). Je nesporné, že pokud jde o aktivní
legitimaci o. L. p. K. (prvního žalobce), podle tohoto ustanovení se posuzované rozhodnutí o
prodloužení termínu k dokončení stavby přímo obce dotýká. Vyplývá to z jejího postavení
jako vlastníka pozemní komunikace, z níž povede přístup k výstavbě elektráren. Oprávnění
vystupovat v právních vztazích svým jménem a nést odpovědnost z těchto vztahů jí zakládá
jako veřejnoprávní korporaci zákon č. 128/2002 Sb., o obcích (§2). Je třeba připomenout, že
čl. 36 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý se může domáhat stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jde o právo na soudní ochranu vůči
každému, kdo do práva druhého neoprávněně zasahuje, když práva a povinnosti jsou každému
stanoveny právním předpisem soukromého práva. V odstavci 2 je navíc uvedeným článkem
garantováno právo na ochranu před zásahem do subjektivního práva mocenským aktem státu,
tedy aktem vydaným ve veřejnoprávní sféře příslušným orgánem vůči adresátům takového
aktu. Listina stanoví, že ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu
veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí,
nestanoví-li zákon jinak. Obecně se lze dovolat svých práv (nikoli cizích), a to stanoveným
postupem. Je tak zřejmé, že osoba dovolávající se zásahu do práv, musí nositelem takových
práv být (k tomu srov. též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, č. j. 6 A
90/2000 - 19). V projednávané věci je prokázáno, že obec L. p. K. je nositelem vlastnických
práv k pozemku sousedícímu se stavbou, a je proto oprávněna se domáhat přezkoumání
zákonnosti rozhodnutí u soudu.
V přezkoumávaném případě je pak zřejmé, že jde sice o změnu stavby před jejím
dokončením pouze v rozsahu časové lhůty k dokončení stavby, i tato změna je však způsobilá
významným způsobem zasáhnout do právní sféry účastníků řízení, tedy mj. i stěžovatele
sub a). Pokud totiž ze stavebního řízení ústícího ve vydání stavebního povolení vyvstala lhůta,
v níž dotčení účastníci mohli očekávat dokončení stavby a též ukončení existence negativních
dopadů realizace stavby (prachu, hlučnosti, provozu nákladních vozidel apod.), pak i „pouhá“
změna této lhůty představuje významnou okolnost. Je nesporné, že k zásahu do práv účastníků
řízení došlo v míře menší než v případě vlastního vydání stavebního povolení, nelze ovšem
dovodit, že by účastníci řízení akceptující vydání stavebního povolení neměli z tohoto důvodu
později již nikdy možnost domáhat se soudního přezkumu správního rozhodnutí,
které by tolerovalo neúměrné a objektivně neopodstatněné prodlužování realizace stavby.
V žádném případě pak nelze souhlasit s názorem krajského soudu, že se v daném případě
nejedná o správní rozhodnutí nebo že se jedná o rozhodnutí pouze formálně.
Jinak se však odvozuje aktivní legitimace k podání žaloby občanskými sdruženími
(druhý a třetí žalobce). Podle §65 odst. 2 s. ř. s. může žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn
podle odst. 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu
příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Občanské
sdružení, které se zabývá ochranou jednotlivých složek životního prostředí, není nositelem
práv a povinností vyplývajících z práva hmotného, o nichž bylo ve správním řízení
rozhodováno, a proto může v žalobě účinně namítat jen porušení procesních práv (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný pod č. 379/2004 Sb. NSS). Z obsahu
správní žaloby je přitom zcela zřejmé, že stěžovatelé sub b) a c) uplatňují právě procesní
pochybení žalovaného, totiž nevypořádání se s jejich námitkami ve správním řízení.
Z uvedených důvodů je zřejmé, že krajský soud pochybil, když žalobu stěžovatelů
věcně neprojednal a nezabýval se jimi uplatněnými žalobními body. V dalším řízení
proto žalobu projedná, přičemž se vypořádá i s procesní legitimací jednotlivých stěžovatelů
(žalobců) ve vztahu k jimi uplatňovaným žalobním bodům. Nejvyšší správní soud je rovněž
nucen v souladu s usnesením svého rozšířeného senátu č. j. 8 As 32/2005 - 81 ze dne
23. 5. 2006 konstatovat, že krajský soud dále pochybil, když při rozhodování o žalobě o jejím
podání nevyrozuměl ostatní účastníky správního řízení a neumožnil jim tak účastnit se
soudního řízení jako osobám zúčastněným (§34 s. ř. s.). I toto své pochybení krajský soud
v dalším řízení napraví.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bude rozhodnuto krajským soudem
v souladu s §110 odst. 2 s. ř. s., podle kterého zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí
krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém řízení
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu