ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.65.2016:31
sp. zn. 6 As 65/2016 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Ing. V. Š.,
zast. JUDr. Stanislavem Hájkem, advokátem, se sídlem nám. Republiky 28, Plzeň, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 11. 2013, č. j. DSH/18283/13, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2016, č. j. 17 A 52/2013 - 97,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2016, č. j. 17 A 52/2013 - 97,
se ruší a věc se vrací soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Stanislavu Hájkovi, advokátu, se sídlem
nám. Republiky 28, Plzeň, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 3.400 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení výše
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále „krajský soud“), jímž byla zamítnuta žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2013, č. j. DSH/18283/13 (dále „napadené
rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků,
ze dne 24. 10. 2013, č. j . MMP/219999/13, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. a) bod první zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění pozdějších předpisů (v provozu na pozemních komunikacích řídil vozidlo,
na němž nebyly umístěny tabulky státní poznávací značky), pro porušení §5 odst. 1 písm. a)
téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta 5.000 Kč, zákaz řízení mo torových vozidel
na 6 měsíců a náhrada nákladů řízení 1.000 Kč.
Žalobce již v odvolání, a stejně tak v žalobě, tvrdil, že nebylo prokázáno, že vyjel
z bydliště bez státní poznávací značky, resp. registrační značky. Žalobce sice připustil,
že bezprostředně před jízdou to, zda jsou na vozidle r egistrační značky nekontroloval (to učinil
naposledy cca 10 dnů před tím), nicméně současně tvrdil, že si nepovšiml, že by v době jeho
výjezdu z bydliště registrační značky na vozidle chyběly. Podle žalobce velikost těchto předmětů
je tak značná, že jejich absenci by musel zjistit. Při zadržení policií byl žalobce stresován,
a tudíž nejprve předpokládal odcizení registračních značek. Později k vysvětlení situace připustil,
či uvedl, že registrační značky mohly také odpadnout, neb projížděl po trase Slovansk á alej, která
byla ve stavu staveniště se značnými výmoly, a docházelo k enormním nárazům na vozidlo.
Žalobce považoval za diskutabilní a za spekulaci, jaká všechna opatření měl jako řidič
před výjezdem učinit, aby ověřil, že má registrační značky nat olik dostatečně připevněné,
aby nemohly při jízdě po rozkopané cestě upadnout. Žalobce uváděl, že cestou,
ještě před Slovanskou alejí, potkával policejní hlídky, a žádná jej nezastavila, k čemuž by zřejmě,
pokud by na vozidle registrační značky umístěny nebyly, došlo. Žalobce také uvedl, že vozidlo
bylo po STK, a příp. krádež registračních značek ještě téhož dne, kdy byl zjištěn při tvrzeném
přestupku policií, polici také nahlásil. Proto se také dovolával toho, aby si soud vyžádal
stanovisko policie, zda došlo ke zcizení registračních značek (což se mu ostatně v minulosti
již jednou stalo, a policie to rychle vypátrala). Současně uváděl, že je stálým řidičem bez záznamů
v bodovém systému. Předložil také kopii novinového článku z prosince 2013 „Ohlédnutí
za výlukami v roce 2013“, obsahující popis prováděné rekonstrukce předmětné vozovky v ulici
Slovanská alej spolu s fotodokumentací prováděných prací, zejména na kolejích. Dále navrhl
provést důkaz upozorněním Veřejného ochránce práv, že je nutno přestupek prokázat.
Krajský soud v napadeném rozsudku především uvedl, že žalobní námitky jsou shodné
s odvolacími a žalovaný se jimi podrobně zabýval v napadeném rozhodnutí. Soud se s jeho závěry
plně ztotožnil. To vztáhl především k úvahám žalobce, co bylo příčinou absence registračních
značek při silniční kontrole - zda odcizení nebo jejich ztráta. V tomto směru vzal krajský soud
za podstatné, že žalobce výslovně ve správním řízení uvedl, že před odjezdem z místa bydliště
značky nekontroloval, z čehož jednoznačně vyplývá zavinění přestupku v podobě nevědomé
nedbalosti, kdy žalobce v důsledku svého opomenutí zkontrolovat před jízdou registrační značky
řídil motorové vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky pro provoz na pozemních
komunikacích. Soud také považoval za logickou a správnou úvahu žalovaného, že je zcela
nepravděpodobná varianta skutkového děje tvrzená žalobcem, podle níž mělo dojít ke ztrátě,
resp. odpadnutí, registračních značek až v místě, kde byly na silnici v důsledku oprav velké
výmoly. Je totiž naprosto nepravděpodobné, že by ve stejném okamžiku a na stejném místě
odpadly samy obě poznávací značky. Žalobcem navržené důkazy novinovým článkem o výlukách
v roce 2013, vyrozuměním Policie ČR o odložení podezření z přestupku krádeže registračních
značek, zápisem z technického průkazu žalobcova vozidla Peugeot 305 Combi (o krádeži
registračních značek v r. 2003), ani upozorněním Veřejného ochránce práv, že je nutno přestupek
prokázat, soud neprovedl z důvodu nadbytečnosti, neboť skutkový stav věci byl dle jeho názoru
zjištěn bez důvodných pochybností.
V podané kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvody kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a) b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítal, že soud provedl nesprávný výklad zákona o silničním
provozu. Soud se odvolal na fakt, že žalobce opomněl zkontrolovat vůz před jízdou,
z čehož vyplývá, že se žalovaný ani soud nechtěl věcí příliš zabývat, neboť o dkázat
na toto opomenutí znamená, že by žalobce musel před jízdou zkontrolovat tolik věcí,
že by prakticky ani neodjel. Navíc stěžovatel považoval za nutné poukázat na to, že je velmi
pravděpodobné, že by si všiml alespoň jedné chybějící registrační značky , neboť takový fakt
je „více než do očí bijící“. Dále stěžovatel poukazuje na závěr soudu, že je zcela
nepravděpodobná varianta, tvrzená žalobcem, že značky mohly upadnout až v místě,
kde byly na silnici v důsledku oprav velké výmoly, a k tomu uvádí, že pro takovýto názor
nemá ani soud, ani žalovaný žádný důkaz a pouze si to myslí. Stěžovatel si však situaci, kdy
značky mohou upadnout, představit jako možnou dokáže. Je toho názoru, že k posouzení
aktuálního stavu je třeba znát aktuální situaci na místě, tím se však žalovaný ani soud nezabývaly.
Stěžovatel současně poznamenal, že uložené sankce pro něj byly likvidační, navíc v situaci kdy,
kdy na jeho oprávnění řídit vozidlo byla plně závislá jeho invalidní matka.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem, a setrval
na tom, že považuje napadené rozhodnutí za správné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační
stížnosti uplatněny. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s. musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost shledal důvodnou.
Nejprve se Nejvyšší správní soud musel vypořádat s namítanou nepřezkoumatelností
jak rozhodnutí žalovaného, tak i napadeného rozsudku, neboť v případě shledání existence
této vady je zpravidla další přezkum rozhodnutí krajského soudu bezpředmětný. Touto vadou
v případě soudního rozhodnutí by se ostatně soud musel zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel
nenamítal (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatel konkrétně namítá, že registrační značky mu mohly být odcizeny,
popř. že mohly odpadnout při jízdě po komunikaci se značnými výmoly, kde byla jízda provázena
výraznými otřesy.
Argumentace žalovaného, a potažmo i soudu, že žalobce měl stav vozidla před jízdou
náležitě zkontrolovat, se z povahy věci mohla vztahovat jen na případ, že registrační značky
již v této fázi, tj. před započetím rozhodné jízdy, na vozidle nebyly, a z pohledu úvahových
variant žalobce mohly být příp. odcizeny. To, že by si je odmo ntoval sám žalobce, označil
již žalovaný za spekulaci.
Nicméně žalobce současně opakovaně uváděl, že toho by si patrně při příchodu k vozidlu
všiml (i když přítomnost registračních značek na vozidle v tu chvíli cíleně nekontroloval),
a pak se mu jako možné vysvětlení nabízelo, že registrační značky mohly, či musely, z vozidla
upadnout během jízdy, kdy jel po komunikaci, na níž byly v důsledku stavebních prací značné
výmoly, a mohly se uvolnit i upevňovací rámečky registračních značek. A pro tento hypotetický
případ je zřejmé, že tato skutečnost by nemohla být důsledkem opomenutí žalobce zkontrolovat
registrační značky před započetím jízdy, jmenovitě opomenutí zkontrolovat, zda jsou registrační
značky v danou chvíli na vozidle umístěny. Takové opomenutí by snad, a to jen obtížně
představitelně, za daného stavu věci mohlo spočívat jedině v tom, že stěžovatel pravidelně
či nepravidelně v průběhu jízdy nezastavoval, a průběžně opakovaně skutečnost trvání umístění
registračních značek na vozidle nekontroloval. To však žalovaný, ani krajský soud, stěžovateli
za vinu nekladly, a to ani ve spojení s tím, že si přinejmenším policejní hlídka musela být vědoma
stavu vozovky, po které stěžovatel projel, a k němuž vztahoval možnost příp. upadnutí
registračních značek. Zavinění, byť ve formě nevědomé nedbalosti, jak bylo dovozováno
v posuzovaném případě, obsahuje vždy svoji složku volní, a ta může z povahy věci zahrnovat
jen to, co lze s ohledem na okolnosti vždy té které věci po d aném subjektu spravedlivě
požadovat. Mírně nadneseně řečeno rozhodně nelze u technicky plně způsobilého vozidla
(vozidlo bylo po STK) po řidiči spravedlivě požadovat, aby automaticky při každém „nárazu
či otřesu“ vozidla na cestě s výmoly při jízdě zastavil a podrobně „kolem dokola“ kontroloval,
zda z něj příp. něco neupadlo, a pro případ, že tak neučiní, z tohoto dovozovat nevědomou
nedbalost s důsledky spáchání přestupku.
Žalobce podle názoru Nejvyššího správního soudu také správně namítal, že k posouzení
aktuálního stavu předmětné komunikace s možnými dopady na vozidlo je třeba znát aktuální
situaci na místě, čímž se však žalovaný ani soud, jak ostatně i Nejvyšší správní soud ověřil
ze spisu, nezabývaly. Policie se při zjištění tvrzeného přestupku také nezabývala ani ohledáním
stavu upevňovacích rámečků registračních značek na daném vozidle, ani příp. ověřením,
zda se eventuelně některá z chybějících registračních značek následně poté na dotčeném úseku
cesty nenašla, stejně jako nebylo prověřováno, zda řidič předtím projížděl okolo jiných
policejních hlídek, které si eventuelně mohly všimnout příp. absence registračních značek
na vozidle, apod.
Souhrnně se tak této možné alternativě nastoupení předmětného skutkového stavu
(příp. upadnutí registračních značek v důsledku otřesů na komunikaci se značnými výmoly) tedy
ani žalovaný, ani krajský soud , nevěnovaly dostatečnou pozornost. Žalovaný k tomu konstatoval,
a krajský soud aproboval, že správní orgány nejsou povinny prokazovat důvod absence
registračních značek na vozidle, tj. zda se tak stalo z důvodu krádeže, jejich sejmutí, či ztráty.
Bez zřetele přitom v těchto souvislostech není ani skutečnost, že stěžovateli byly poměrně velmi
rychle pro dané vozidlo předěleny registrační zn ačky nové (což se nabízí zejména pro případy
jejich prokazatelného odcizení, ztráty či zničení).
Žalobce také ve snaze přispět k náležitému zjištění skutkového stavu sám aktivně činil
některé úkony a současně navrhoval provést hned několik důkazů. Žalobce mj. uvedl,
resp. doložil, že vozidlo bylo po STK, stejně tak příp. krádež registračních značek nahlásil polici.
Poukazoval rovněž, jak bylo již výše poznamenáno, na to, že od výjezdu až před Slovanskou alej
potkával policejní hlídky, přičemž jej žádná nezastavila, k čemuž by zřejmě, pokud by na vozidle
registrační značky umístěny nebyly, došlo. Zataven policií byl až po projetí Slovanské aleje,
která byla ve stavu stavební rekonstrukce.
Proto se také žalobce jednak dovolával toho, aby si soud vyžádal stan ovisko policie,
zda došlo k odcizení registračních značek (což se mu ostatně v minulosti již jednou stalo, a policie
to vypátrala), dále pak předložil kopii novinového článku z prosince 2013 „Ohlédnutí za výlukami
v roce 2013“ obsahující popis prováděné rekonstrukce předmětné vozovky v ulici Slovanská alej
spolu s fotodokumentací prováděných prací, zejména na kolejích. Dále žalobce navrhl provést
také důkaz upozorněním Veřejného ochránce práv, že je nutno přestupek prokázat. Krajský soud,
jak je již shora uvedeno, však žádný z navrhovaných důkazů neprovedl, což odůvodnil
nadbytečností, neboť skutkový stav věci byl podle jeho názoru zjištěn bez důvodných
pochybností.
Nejvyšší správní soud je však v tomto směru opačného názoru. V situaci, kdy nebyla
věnována náležitá pozornost zjištění, zda vzhledem ke stavu předmětné komunikace (značné
výmoly a v důsledku nichž docházelo ke značným nárazům na vozidlo) mohly registrační značky
z vozidla při jízdě po ní skutečně odpadnout, a soud se omezil toliko na konstatování,
že je naprosto nepravděpodobné, že by ve stejném okamžiku a na stejném místě odpadly samy
obě poznávací značky, aniž by proto měl jakýkoliv důkaz, Nejvyšší správní soud shledává
napadený rozsudek nepřezkoumatelným.
Byl-li žalobce uznán vinným z přestupku, mohlo tomu tak být jen za situace,
kdy by bylo jednoznačně prokázáno, že se vytýkaného přestupku, jakožto zaviněného jednání,
dopustil. Napadený rozsudek však z takového spolehlivého zjištění nevychází, a společně
s žalovaným staví toliko na úvaze, že je zcela nepravděpodobná varianta skutkového děje tvrzená
žalobcem, podle níž mělo dojít ke ztrátě registračních značek až v místě, kde byly na silnici
v důsledku oprav velké výmoly.
Neměl-li však žalovaný, a stejně tak ani krajský soud , vytýkanou skutečnost (vyloučení
upadnutí registračních značek při jízdě) za prokázanou, nemohl dospět k rozhodnutí o vině
žalobce za tvrzený přestupek. I když je předmětná skutková podsta ta přestupku (řízení vozidla
na němž není umístěna tabulka státní poznávací značky, r esp. „registrační značka“) koncipována
jako nedbalostní, z povahy věci je zřejmé, že vědomě kontrolovat přítomnost registračních
značek na vozidle bude řidič zpravidla jen tehdy, pokud se vysky tne nějaká okolnost,
která může založit důvodnou pochybnost, zda daná značka nebyla odmontována nebo neupadla.
To proto, že s výjimkou oprav vozidla, či výměn registrační značky, tyto na vozidlech bývají
zpravidla připevněny „jednou pro vždy“ po celou dobu provozování vozidla, a tudíž také v praxi
není v běžných situacích zcela zřejmým pravidlem cílená kontrola jejich umístění, či dostatečné
pevnosti jejich upevnění, před každou jednotlivou jízdou (na rozdíl např. od kontroly funkce
světel či okenních stěračů). I když důsledně vzato, takovouto povinnost řidiče z právní úpravy
dovodit lze. Nicméně přesto, či proto, je také vždy, v případě zjištění, že na řízeném vozidle
absentuje registrační značka (což jako příp. důsledek běžného provozu vozidla může být jen zcela
výjimečné), třeba okolnostem absence této značky , či zna ček, a jejich zjištění věnovat náležitou
pozornost, a to tím spíše, pokud má být z této skutečnosti dovozována odpovědnost
za předmětný přestupek a specifikováno zavinění žalobce (nejde o odpovědnost „objektivní“).
Tady se Nejvyšší správní soud nemůže bezezbytku ztotožnit s poměrně kategoricky vyznívajícím
názorem žalovaného, a potažmo i krajského soudu, že správní orgány nejsou povinny prokazovat
důvod absence registračních značek na vozidle, tj. zda se tak stalo z důvodu krádeže,
jejich sejmutí, či ztráty. V rámci náležitého zjištění skutkového stavu při podezření ze spáchání
přestupku je mj. vždy nutno postavit najisto příčinnou souvislost mezi vytýkaným jednáním
a jeho škodlivým následkem. A přinejmenším v tomto kontextu se mělo zjišťování předmětného
skutkového stavu zaměřit také na okolnosti, za kterých mohlo či mělo dojít k odcizení, či sejmutí,
a v posuzované věci zejména k příp. odpadnutí („utřepání“) předmětných registračních značek
vozidla, neb jedině ve spojení s tím bylo možné dojít k úsudku, zda stěžovatel naplnil skutkovou
podstatu vytýkaného přestupku také po stránce subjektivní (podle obsahu spisu ve formě
nevědomé nedbalosti). Tzn., zda ač nevěděl, vědět měl a mohl.
Jestliže však v předmětném řízení, podle stávajícího textu odůvodnění rozhodnutí
jak žalovaného, tak krajského soudu, nebylo prokázáno ani to, zda registrační značky
byly či nebyly z vozidla odcizeny, ani to, zda na cestě s výmoly registrační značky upadly
(pouze se toto označilo za nepravděpodobné) či neupadly, a příp. sejmutí značek stěžovatelem
žalovaný současně označil za spekulaci, pak lze zřejmě jen stěží uzavřít, že v dané věci
bylo náležitě prokázáno, že se stěžovatel vytýkaného přestupku, s ohledem na všechny
(více či méně pravděpodobné) se nabízející alternativy „příběhu“, zaviněně dopustil.
Nejvyšší správní soud svými výše učiněným závěry nikt erak nepředjímá,
což jednak sám ani nemůže, a což ostatně ani na základě zjištění předmětného skutkového stavu
tak, jak je předchozími rozhodnutími doložen, podle jeho názoru s určitostí učinit nelze,
co bylo důvodem absence registračních značek na vozidle při předmětné kontrole stěžovatele
hlídkou policie, a za jakých okolnosti k tomuto stavu došlo. Současně však ale považuje
za potřebné, aby krajský soud (popř. žalovaný) vyložil zjištěný skutkový stav natolik,
aby bylo možné nesporně dovodit, zda a v čem konkrétně spočívalo zavinění stěžovatele
(byť jen ve formě nevědomé nedbalosti), jež mělo být rozhodné pro naplnění skutkové podstaty
vytýkaného přestupku, tzn. i ve spojení s příčinnou souvislostí mezi vytýkaným jednáním
a jeho škodlivým následkem, a toto aby také přezkoumatelně odůvodnil.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek
jako nepřezkoumatelný zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V tomto dalším
řízení je krajský soud povinen se řídit se závazným právním názorem Nejvyšší správního soudu.
O případné náhradě nákladů řízení ve věci kasační stížnosti stěžovatele rozhodne krajský
soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za zastupování
a náhradu hotových výdajů v celkové výši 3 400 Kč, která se skládá z částky 3.100 Kč za jeden
úkon právní služby spočívající v podání kasační stížnosti §7 a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb,
ve znění pozdějších předpisů), a z částky 300 Kč za s tím související režijní paušál (§13
odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
bude ustanovenému zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Nejvyšší správní soud připomíná, že advokát ustanovený v řízení o kasační stížnosti
zastupuje účastníka i v dalším řízení o žalobě před krajským soudem poté, co bylo rozhodnutí
krajského soudu Nejvyšším správním soudem zrušeno (analogicky srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 4. 2010, č. j. 4 Azs 6/2010 – 42).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu