ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.66.2012:31
sp. zn. 6 As 66/2012 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně:
FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, proti žalované:
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2,
o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 28. 6. 2011, sp. zn./Ident.: 2009/1244/LOJ/FTV,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. 9. 2012, č. j. 3 A 195/2011 - 146,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2012, č. j. 3 A 195/2011 - 146,
se r uší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 28. 6. 2011, sp. zn./Ident.: 2009/1244/LOJ/FTV
(dále jen „napadené rozhodnutí“), dospěla žalovaná k závěru, že žalobkyně porušila ustanovení
§48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání
a o změně dalších zákonů, ve znění ke dni spáchání protiprávního jednání (dále jen „zákon
o vysílání“), tím, že zařadila dne 6. 9. 2009 v 21:13:01 hodin do vysílání na programu Prima
televize obchodní sdělení Herbamedicus, produkt Koňská mast (sponzor upoutávky, mutace 3),
které dle žalované obsahovalo reklamní prvky a jež nebylo odděleno od ostatních částí programu
a jako reklama nebylo ve vysílání rozeznatelné. Za toto protiprávní jednání žalovaná udělila
žalobkyni pokutu ve výši 50000 Kč a uložila ji povinnost uhradit náklady správního řízení
paušální částkou.
[2] Žalovaná ve věci rozhodovala opakovaně, neboť její předcházející rozhodnutí ze dne
16. 2. 2010, sp. zn. 2009/1244/LOJ/FTV, bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 8. 2. 2011, č. j. 8 A 144/2010 – 65.
[3] Proti napadenému rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou ze dne 14. 9. 2011,
v níž poukazovala na to, že žalovaná nesprávným vedením správního řízení zasáhla do jejích
procesních práv, neboť žalobkyni nesdělila, proti čemu se má bránit, a protože nesdělila
žalobkyni koncept toho, jak hodlá ve věci rozhodnout. Žalovaná se rovněž nezabývala úvahami
o neoddělenosti údajné reklamy, jak jí uložil správní soud v předcházejícím zrušujícím
rozhodnutí; nadto jí tuto skutečnost nevysvětlila ani v průběhu správního řízení,
tudíž se žalobkyně nemohla dostatečně hájit. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s tvrzeními žalované
o údajné neoddělenosti reklamy, která nebyla v řízení prokazována. Podle názoru žalobkyně
se proběhnuvší řízení rovněž nezabývalo otázkou rozeznatelnosti údajné reklamy. Žalobkyně dále
tvrdila, že neexistuje předchozí upozornění ve smyslu ustanovení §59 zákona o vysílání,
jež má věcnou a časovou souvislost s posuzovaným případem; nadto žalovaná nereagovala
na dotaz žalobkyně, v čem spatřuje tyto souvislosti. Žalovaná dále žalobkyni nesdělila, co vezme
jako podklad k vyhodnocení jednotlivých kritérií pro stanovení výše pokuty. Na odvysílané
obchodní sdělení se měla dle žalobkyně použít právní úprava týkající se vysílání sponzorovaných
rozhlasových nebo televizních programů a pořadů. Platí-li dle žalobkyně, že lze v průběhu pořadu
nepřímo nabádat k nákupu produktu bez jakéhokoli oddělení, tím spíše lze nepřímo pobízet
k nakupování produktu prostřednictvím oznámení o sponzorování. Žalovaná se proto měla
zabývat otázkou, zdali předmětný sponzorský vzkaz představoval přímou či nepřímou pobídku
k nákupu. Žalobkyně dovozovala, že česká úprava nevyužila možnosti větší míry přísnosti,
než která vyplývá z komunitární úpravy, tudíž zákon o vysílání má být vykládán eurokonformně.
Pokud obchodní vztah mezi ní a osobou, která poskytla finanční podporu, odpovídá definici
sponzorování, nelze podle žalobkyně použít ustanovení regulující reklamu. I kdyby byly
dle žalobkyně překročeny limity dopadající na sponzorování, nemůže se v takovém případě
automaticky jednat o reklamu. Žalobkyně v tomto směru navrhovala položení předběžné otázky
Soudnímu dvoru. Žalobkyně dovozovala, že žalované nesejde na tom, co je ve sponzorském
vzkazu vysíláno, ale že ji postačí, pokud je oddělen. Žalovaná neposoudila, zda odvysílané sdělení
má charakter reklamy z hlediska zákonných znaků podle zákona o vysílání. Žalovaná neřešila
otázku úplaty nebo obdobné protihodnoty, cíle propagovat dodání zboží za úplatu, základního
účelu sdělení. Zákon o vysílání žalobkyně vykládá v souladu s komunitární úpravou tak,
že reklama má být odlišitelná, resp. odlišená; divák by proto neměl zaměnit redakční obsah
s reklamou. Žalobkyně přitom zastávala názor, že pro odlišitelnost postačuje, pokud je divák
informován až v průběhu samotného vysílání obchodního sdělení titulkem „sponzor pořadu“.
Žalobkyně poukazovala na to, že vytýkané obchodní sdělení bylo vysíláno mezi dalšími
programovými upoutávkami, které jsou reklamou, přičemž jejich odděleností se žalovaná
nezabývala. Divákovi se oznámení o sponzorování muselo jevit jako sponzorování. Žalovaná
neřešila otázku snadné rozeznatelnosti obchodního sdělení od ostatních částí programu.
Žalovaná měla dle žalobkyně správně postupovat tak, že s ní měla formou dialogu řešit spornou
hranici dovoleného a nedovoleného jednání namísto ukládání pokut. Žalobkyně odkazovala
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž v případě sponzorských vzkazů
se upozornění musí týkat téhož sponzorského vzkazu. Předchozí upozornění navíc
s posuzovaným případem nemá časovou a věcnou souvislost, neboť upozornění se týkalo
umístění produktu a je 6 let staré. Upozornění z roku 2006 nadto žalobkyně považovala
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů; s ohledem na změnu právní úpravy je pro daný
případ nepoužitelné. Žalobkyně v nespolední řadě namítala, že žalovaná se nezabývala všemi
kritérii pro uložení sankce, neboť nezkoumala míru zavinění, povahu vysílaného programu
(obecné konstatování o zaměřenosti na co nejširší okruh a nejvyšší počet diváků je nedostatečné,
neboť to lze dovodit u všech provozovatelů; specifickými poměry žalobkyně se žalovaná
nezabývala), skutečné postavení žalobkyně na mediálním trhu, rozsah závadného vysílání.
[4] Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 5. 10. 2011, v němž nesouhlasila s tím,
že by měla povinnost vytvářet „koncept rozhodnutí“, k němuž by se mohla žalobkyně
před vydáním vlastního rozhodnutí vyjádřit, neboť by nepřípustně předjímalo toto rozhodnutí.
Žalobkyně měla možnost vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí, přičemž v souladu
s předcházejícím zrušujícím rozsudkem městského soudu byl spis doplněn o další podklady,
o čemž byla žalobkyně informována. Žalovaná poukazovala na praxi žalobkyně,
která do správního spisu nahlíží pouze před podáním správní žaloby, v níž dovozuje porušení
svých procesních práv; žalovaná se proto pozastavovala nad tím, proč svá procesní práva nehájí
žalobkyně již v průběhu správního řízení a proč nenahlíží do správního spisu v jiných fázích
řízení. Žalovaná se k výhradám žalobkyně dodatečně uplatněným vyjádřila v odůvodnění
napadeného rozhodnutí, na které pro stručnost odkazovala. Oddělitelností reklamy se žalovaná
zabývala v průběhu celého správního řízení; předchozí rozhodnutí bylo zrušeno toliko z důvodu
nedostatečného vysvětlení názoru na neoddělitelnost odvysílaného obchodního sdělení. Žalovaná
provedla důkaz, jímž shlédla předmětný spot, a to včetně jeho přesahů do navazujících částí
vysílání žalobkyně. Žalovaná se přitom dovolávala odůvodnění předchozího rozhodnutí
městského soudu, podle kterého se o neoddělenou reklamu jednalo. Žalované nebylo zřejmé,
na základě čeho žalobkyně dospívá k závěru, že předmětné správní řízení nebylo vedeno
o nerozeznatelnosti. Žalovaná zastávala stanovisko, že upozornění z roku 2006 má věcnou
a časovou souvislost s projednávaným případem, jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí
vysvětlila. Žalovaná v průběhu řízení v souladu se zákonem informovala žalobkyni, jaké podklady
jsou součástí spisu; ze zákona však žalované nevyplývá povinnost informovat, z kterých
konkrétních podkladů a jak bude vycházet. Ohledně údajné nesprávné kvalifikace odvysílaného
obchodního sdělení a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ve vztahu ke skutkové
podstatě správního deliktu žalovaná odkazuje na předcházející rozsudek městského soudu,
který aproboval závěry žalované o protiprávnosti jednání žalobkyně. Žalovaná se zabývala všemi
zákonnými kritérii při ukládání sankce; všechna kritéria ale nemusí mít vždy vliv na výši sankce,
neboť vždy záleží na okolnostech případu a na úvaze žalované. Povaha vysílaného programu
týkající se daného programu nemá podle názoru žalované reflektovat specifické poměry
provozovatele vysílání, neboť k jeho postavení je vztaženo jiné kritérium. Žalovaná nadto
neučinila žádné úvahy ve směru nutnosti zvýšení sankce v případě plnoformátovosti programu.
Kritérium postavení provozovatele se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči veřejnosti není
koncipováno jako hodnocení podnikatelské úspěšnosti provozovatele, ale všímá si významnosti
provozovatele na mediálním trhu z hlediska zájmů různých skupin diváků. Sankce nereflektují
výši generovaného zisku. Svou úvahu posuzující postavení žalobkyně ve vztahu k ostatním
provozovatelům považovala žalovaná za legitimní, přičemž zohlednila obecně dostupná data.
[5] Městský soud v Praze ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 2. 12. 2011,
č. j. 3 A 195/2011 - 77, kterým napadené rozhodnutí zrušil. V odůvodnění uvedl, že neshledal
návrhy na přerušení řízení (a položení předběžné otázky Soudnímu dvoru, resp. vyčkání
na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu) důvodnými, neboť tam navržené
otázky se předmětného řízení netýkaly. Městský soud dále uvedl, že nesouhlasí s názorem
uvedeným v předchozím rozsudku téhož soudu sp. zn. 8 A 144/2010 vztahující
se k předmětnému obchodnímu sdělení ohledně neoddělenosti reklamy, neboť tento závěr
nepovažoval městský soud za dostatečně odůvodněný. Za ústřední motiv předmětného spotu
městský soud nepovažoval snahu přesvědčit diváka ke koupi konkrétního produktu
zdůrazňováním jeho kvalit či srovnáváním s konkurencí, tudíž se nejednalo o reklamu,
ale o sponzorský vzkaz. Městský soud dále vytknul žalované, že nepředložila relevantní předchozí
upozornění mající věcnou a časovou souvislost. Žalovanou předložené upozornění se týkalo
tzv. umístění produktu, nevztahovalo se proto na předmětnou věc vysílání reklamy,
resp. sponzorského vzkazu. Soud se ale neztotožnil s námitkami žalobkyně ohledně porušení
jejího práva na obhajobu, neboť žalovaná v průběhu řízení respektovala všechna procesní práva
žalobkyně. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem městský soud nepovažoval za nutné
se blížeji k otázkám dodržení kritérií pro uložení pokuty vyjadřovat.
[6] Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2011, č. j. 3 A 195/2011 – 77,
podala žalovaná kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
30. 5. 2012, č. j. 6 As 1/2012 - 28, tak, že rozsudek městského soudu zrušil. Ve vztahu
k rozdílným právním názorům mezi jednotlivými senáty městského soudu Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že v daném případě byl rozhodujícímu senátu znám předcházející rozsudek
jiného senátu, přičemž ten svůj jiný právní názor na věc dostatečným způsobem odůvodnil.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předmětný spot byl reklamou, přičemž posouzení této
otázky je nezávislé na charakteru právního vztahu mezi provozovatelem a objednatelem tohoto
sdělení. Za stěžejní naopak považoval to, jak jej vnímá průměrný divák, který jej neplánovaně
shlédne. Skutečnost, že sponzorem pořadu je výrobek, nezvýrazňuje reklamní charakter spotu.
Rovněž použití obratu „Vaše“ samo o sobě nevyvolává dojem reklamy. Za významné Nejvyšší
správní soud vyhodnotil použití obratů „Koňská mast – úleva pro vaše klouby, svaly a páteř!; Koňská
mast – produkt přírodní medicíny!“, neboť zdůrazňuje léčivé účinky produktu a akcentuje kvality
produktu dovolávající se přírodního původu. Přírodní charakter produktu zdůrazňuje rozvinutí
kytic za dózami s mastí a užitím obratu ze začátku zvukové stopy – „Bylinný balzám Koňská mast“.
Divák se proto dozvěděl, jak vypadá balení přípravku, že existuje více druhů a že přípravek
přináší uživateli úlevu od bolesti pohybového aparátu, přičemž je zdůrazněno sdělení ohledně
přírodního charakteru přípravku. Spot obsahoval přímou pobídku k nákupu propagovaného
produktu. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil závěrům městského soudu ohledně nepoužitelnosti
předchozího upozornění. Upozornění z roku 2006 názorně vysvětluje, jaké povinnosti žalobkyně
porušila a jak k tomuto závěru žalovaná dospěla; tudíž dostojí náležitostem vymezeným
v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 6 As 26/2010 - 101. Nejvyšší správní soud shledal podstatnou shodu mezi upozorněním
a předmětným obchodním sdělením. Rovněž v případě upozornění nebyl výrobek přímo
začleněn do konkrétního pořadu, stejně jako předmětný spot. Časová souvislost vyplývá
Nejvyššímu správnímu soudu z toho, že upozornění se pro futuro vztahuje ke konkrétnímu
provozovateli vysílání.
[7] Žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu reagovala podáním ze dne
11. 9. 2012, v němž nesouhlasila se závěry Nejvyššího správního soudu a trvala na položení
předběžné otázky Soudnímu dvoru. Žalobkyně dále rozvedla svou argumentaci ohledně
nedostatečnosti předchozího upozornění a dovolávala se judikatury Nejvyššího správního soudu,
která je podle jejího názoru pro ni příznivější. Na této argumentaci setrvala žalobkyně i během
jednání soudu.
[8] Městský soud v Praze ve věci opakovaně rozhodl rozsudkem ze dne 21. 9. 2012,
č. j. 3 A 195/2011 - 146, kterým žalobu zamítl. K nově uplatněné argumentaci žalobkyně městský
soud uvedl, že nemůže přezkoumávat závěry Nejvyššího správního soudu, neboť je sám jeho
závěry vázán. K návrhu žalobkyně na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru městský soud
uvedl, že je opožděný, neboť jej měla uplatnit již v řízení před Nejvyšším správním soudem.
U zbývající nově uvedené argumentace žalobkyně městský soud konstatoval, že byla rovněž
uplatněna opožděně. Ve zbytku městský soud odkázal na argumentaci Nejvyššího správního
soudu uvedenou ve zrušujícím rozsudku.
II. Kasační stížnost
[9] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2012,
č. j. 3 A 195/2011 - 146, podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) blanketní kasační stížnost
ze dne 1. 11. 2012.
[10] V podání ze dne 4. 1. 2013 stěžovatelka doplnila svou kasační stížnost tak, že rozsudek
městského soudu napadá z důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka tvrdí, že se městský soud nevypořádal se všemi včas uplatněnými žalobními body,
neboť v odůvodnění rozsudku odkázal na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu,
jenž se zabýval obsahem odvysílaného obchodního sdělení a jeho posouzením jako reklamy
a otázkou použitelnosti předchozího upozornění. Nad rámec výše uvedeného se městský soud
odmítl zabývat nově vznesenými námitkami stěžovatelky. Bez odpovědi proto zůstala žalobní
argumentace stěžovatelky týkající se vadného postupu žalované ve správním řízení, otázky přímé
či nepřímé pobídky k nákupu, samotného posouzení odvysílaného spotu jako reklamy (možnost
použití nápisu „sponzor pořadu“, naplnění znaků reklamy, oddělenost či neoddělenost spotu,
rozeznatelnost nebo nerozeznatelnost reklamy), věcné souvislosti mezi upozorněním
a předmětným spotem, posouzení kritérií při ukládání pokuty. Stěžovatelka trvá na to, že podle
zákona o vysílání ve znění zákona č. 132/2010 Sb., který byl účinný v době vydání napadeného
rozhodnutí, nebylo odvysílání předmětného spotu protiprávní; tuto žalobní argumentaci městský
soud přitom nesprávně odmítl jako pozdě uplatněnou. Stěžovatelka se opakovaně dovolává toho,
aby soud položil předběžné otázky Soudnímu dvoru, neboť nesouhlasí s praxí žalované,
jež sponzorský vzkaz opakovaně nesprávně posuzuje jako neoddělenou či nerozeznatelnou
reklamu. Stěžovatelka považuje názor obsažený v předchozím rozsudku Nejvyššího správního
soudu ohledně posouzení spotu jako reklamy za nesprávný, neboť podle jejího názoru v souladu
s eurokonformním výkladem by byl závěr, že sponzorský vzkaz nemůže být nikdy reklamou,
i když překročí jeho obsahové limity. Zhlédnutím spotu nelze zjistit, co bylo jeho základním
účelem, neboť je dle stěžovatelky nutné zkoumat všechny další okolnosti, zejm. charakter
smluvního vztahu provozovatele se sponzorem.
[11] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 19. 2. 2013, v němž uvedla,
že přípustnost kasační stížnosti je omezena ustanovením §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
K údajnému nevypořádání se s námitkami žalovaná konstatovala, že se městský soud k nim
vyjádřil v předchozím rozhodnutí a částečně i v nyní napadeném rozsudku. Žalovaná posuzuje
obchodní sdělení vždy dle jeho obsahu, a to v souladu s konstantní judikaturou správních soudů.
Městský soud neměl podle žalované povinnost položit předběžné otázky Soudnímu dvoru, nadto
se k této problematice městský soud obšírně vyjádřil. Žalovaná je přesvědčena, že vnitrostátní
úprava je v souladu s komunitárním právem.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[12] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vzešlo (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost byla podána včas (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a je přípustná, neboť nejsou
naplněny důvody podle ustanovení §104 s. ř. s.
[13] K argumentaci žalované ohledně nepřípustnosti kasační stížnosti podle ustanovení §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud uvádí, že judikatura týkající se ustanovení §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. se vztahuje zásadně na případy, kdy kasační stížnost podává opětovně
tentýž účastník řízení, tedy ten, jehož kasační stížnosti bylo ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího
správního soudu vyhověno. I z tohoto důvodu judikatura užívá termín opakovaná kasační stížnost
(srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165, všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Ve vztahu k druhému účastníku řízení, tedy tomu, který dosud v řízení kasační stížnost nepodal,
by bylo ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. aplikovatelné v případě, kdy by tento účastník
brojil proti závěrům krajského soudu, které jsou výsledkem aplikace právního názoru Nejvyššího
správního soudu v předcházejícím zrušujícím rozsudku: „Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem
závazně posouzeným“ (srov. již citované usnesení č. j. 1 As 79/2009 - 165). V nyní posuzovaném
případě Nejvyšší správní soud posuzuje kasační stížnost stěžovatelky (žalobkyně) poprvé
a stěžovatelka v ní sice brojí proti právnímu názoru Nejvyššího správního soudu promítnutému
do navazujícího rozsudku městského soudu (což je v rozporu s ustanovením §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s., a kasační stížnost by tak bylo možno odmítnout), ale poukazuje rovněž na to,
že se městský soud nevypořádal beze zbytku se žalobní argumentací. Odmítnutí kasační stížnosti
stěžovatelky (žalobkyně v původním řízení) by bylo ryze formalistické a představovalo
by porušení principu zákazu odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť žalobkyni by bylo
zabráněno v přístupu ke kasační stížnosti vztahující se k jiným otázkám, než které byly řešeny
v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu, jež byl nadto iniciován kasační stížností
jiného účastníka řízení – žalovaného správního orgánu.
[14] Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
a v rozsahu kasační stížnosti podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná; k tomuto závěru vedly Nejvyšší správní soud následující
úvahy:
[15] Nejvyšší správní soud uvádí, že stížnostní důvod podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. je dán, pokud soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný
právní předpis (normu), než který na věc dopadá, nebo pokud byl soudem sice aplikován správný
právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také
tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu
věci.
[16] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[17] K otázce nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí z hlediska nesrozumitelnosti
či nedostatku důvodů rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. ve svém rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 2 Ads 58/2003,
takto:„Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní
rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl
rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které
osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho
nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí,
ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu
zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky
tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil pro věc rozhodné
skutečnosti, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené
pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím
odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak jej uvážil.
Co do rozsahu přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je pak správní soud,
nestanoví-li zákon jinak (srov. ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ustanovení
§71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou nelze okolnost,
že odůvodnění rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči
němu ze strany účastníků řízení. Pokud by totiž soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo
odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní námitky a na zásadní argumentaci, o níž se opírá,
mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
[19] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné
z toho důvodu, že by bylo nesrozumitelné. V případě napadeného rozhodnutí se městský soud
nedopustil výše uvedené nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení
výroku a odůvodnění, nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené
rozhodnutí přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotná
stěžovatelka jeho obsahu porozuměla, pouze s jeho obsahem nesouhlasí, což nepředstavuje
důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost.
[20] Napadené rozhodnutí dle názoru Nejvyššího správního soudu je ale nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, neboť městský soud se beze zbytku nevypořádal s celou žalobní
argumentací stěžovatelky – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2009,
č. j. 8 Afs 73/2007 - 111; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73.
[21] Jak stěžovatelka sama upozorňuje ve své kasační stížnosti, městský soud zcela pominul
vypořádat se s žalobními body týkajícími se porušení procesních práv stěžovatelky v průběhu
správního řízení před žalovanou (str. 3 – 6 žaloby), oddělitelností a rozeznatelností reklamy
(str. 9, 12 žaloby), kritérií při ukládání sankce (str. 16 – 20 žaloby) a v tomto rozsahu je proto jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Předcházející rozsudek městského soudu
ze dne 2. 12. 2011, č. j. 3 A 195/2011 - 77, se k některým otázkám vyjádřil, neboť na okraj uvedl,
že se neztotožnil s námitkami ohledně porušení procesních práv stěžovatelky, protože obsah
spisu pro takovýto závěr nesvědčí, a že bližší přezkum dodržení procesních pravidel pro uložení
pokuty považoval v dané procesní situaci za nadbytečný. Napadaný rozsudek městského soudu
však neobsahuje ani tyto kusé zmínky, které by rovněž nebyly podle názoru Nejvyššího správního
soudu schopny vyvrátit žalobní argumentaci.
[22] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal na zrušující rozsudek
Nejvyššího správního soudu a parafrázoval jeho obsah (což považuje Nejvyšší správní soud
za možné), ale přehlédl, že předcházející rozsudek Nejvyššího správního soudu se týkal pouze
toho, zda je možné odvysílané obchodní sdělení Herbamedicus, produkt Koňská mast,
považovat za reklamu ve smyslu zákona o vysílání a zda je uplatnitelné předchozí upozornění
z roku 2006. Ke zbývající žalobní argumentaci se Nejvyšší správní soud nevyjádřil,
neboť posuzoval pouze námitky žalované uplatněné v kasační stížnosti.
[23] Městský soud proto sice mohl na předcházející rozsudek Nejvyššího správního soudu
odkázat, a to zejm. s ohledem na ustanovení §110 odst. 4 s. ř. s., ale měl vypořádat zbývající
žalobní argumentaci, což však neučinil.
[24] Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo nic jiného, než rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 21. 9. 2012, č. j. 3 A 195/2011 – 146, s ohledem na výše uvedené zrušit a věc
vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
[25] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud z důvodu odstranění možných
pochybností o rozsahu žalobních bodů, k nimž musí městský soud zaujmout stanovisko,
konstatuje, že v předcházejícím rozsudku se Nejvyšší správní soud stručně vyjádřil k otázce,
zda předmětný obchodní spot obsahuje přímou nabídkou ke koupi a v čem tuto nabídku
spatřuje. Tím, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o reklamu,
a nikoli o sponzorský vzkaz, jak dovozuje stěžovatelka, rovněž implicitně vyloučil, že by možnou
aplikací zákona o vysílání ve znění zákona č. 132/2010 Sb. došlo ke změně v posouzení této
otázky a z toho důvodu i k zániku trestnosti jednání stěžovatelky, jak tato v průběhu řízení
opakovaně tvrdí. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že ačkoli došlo v důsledku novelizace
provedenou zákonem č. 132/2010 Sb., k částečné změně terminologie používané zákonem
o vysílání, lze bez jakýchkoli objektivních pochybností dovodit, že stěžovatelka má i podle této
právní úpravy povinnost vysílat reklamu odděleně a rozeznatelně. Ostatně ani sama stěžovatelka
v tomto směru v kasační stížnosti neuvádí, v čem by nová právní úprava měla být
pro ni příznivější.
[26] V neposlední řadě Nejvyšší správní soud považuje za nutné uvést, že sama skutečnost,
že stěžovatelka nesouhlasí s rozhodovací praxí žalované a s rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 5. 2012, č. j. 6 As 1/2012 – 28, nepředstavuje důvod pro předložení předběžné
otázky Soudnímu dvoru. Pokud stěžovatelka nereflektuje úpravu obsaženou v zákoně o vysílání
a zařazuje do programu obchodní sdělení, jež relevantní právní úprava a rozhodovací praxe
žalované a správních soudů (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2006,
č. j. 7 As 81/2005 - 79) konstantně vyhodnocuje jako reklamu, nelze takovéto jednání omluvit
argumentací stěžovatelky, že se jedná o sponzorský vzkaz. Jestliže určité obchodní sdělení beze
zbytku nesplňuje všechny náležitosti sponzorského vzkazu, nelze na něj aplikovat úpravu
sponzorského vzkazu, neboť tím by docházelo k vyprázdnění úpravy regulující vysílání reklamy;
dotčení provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání by vždy mohli tvrdit, že určité
obchodní sdělení pouze překročilo znaky jiného sdělení známého zákonu o vysílání, a je proto
dovolené. Nadto nelze nevidět, že podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 6 As 26/2010 - 101, je vnitrostátní úprava obsažená v zákoně
o vysílání eurokonformní, Nejvyšší správní soud proto neshledává v dané věci důvod k položení
předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.
[27] V novém rozhodnutí městský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s.).
[28] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (ustanovení §110 odst. 4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2013
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu