ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.92.2013:7
sp. zn. 6 As 92/2013 - 7
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny
Šimáčkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce:
P. Č., proti žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské nám. 6, 657 40 Brno,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2013,
č. j. 30 A 11/2013 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nep řizná vá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností podanou v zákonné lhůtě domáhá
zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo vysloveno,
že se stěžovatelova žádost o osvobození od soudních poplatků za žalobní řízení zamítá. Krajský
soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelem předložené prohlášení k jeho výdělkovým
a majetkovým poměrům neumožňuje komplexně přezkoumat jeho celkové výdělkové, majetkové
a osobní poměry. Kromě tohoto prohlášení stěžovatel nepředložil žádné podklady,
kterými by doložil majetkové či osobní poměry rozhodné pro posouzení jeho žádosti
o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel předložil vlastní prohlášení,
které ovšem obsahuje celou řadu nejasných, nekonkrétních a neúplných údajů. Z předložených
podkladů podle krajského soudu nebylo možné zjistit, kde fakticky stěžovatel bydlí,
jaké jsou jeho náklady na bydlení, zda mu byl přiznán invalidní důchod; soudu nebylo ani zřejmé,
co znamená, že stěžovatel má „nenarušenou způsobilost zcizovat“, co míní prohlášením „výše
peněžních závazků: tisíce“, „úvěrová bonita: -3“ apod. Z §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“) přitom vyplývá,
že je to žadatel, kdo musí tvrdit a doložit splnění podmínek pro osvobození od soudních
poplatků. Tiskopis Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech krajský soud
stěžovateli však již nezasílal, neboť z jiných řízení vedených se stěžovatelem bylo soudu známo,
že stěžovatel žádosti soudu o vyplnění tohoto tiskopisu o pakovaně ignoruje. S odkazem
na judikaturu Nejvyššího správního soudu pak krajský soud uvedl, že nesplní-li účastník
svoji důkazní povinnost, soud jeho výdělkové a majetkové poměry nezjišťuje. Krajský soud
se dále ztotožnil s názorem Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 12. 9. 2012,
č. j. 1 As 121/2012 - 22; všechna rozhodnutí zdejšího soudu citovaná v tomto rozsudku jsou
dostupná na www.nssoud.cz), podle kterého jde v případě tohoto stěžovatele „z hlediska počtu
návrhů o kverulanta, který soudům směřuje své žádosti nikoliv proto, aby bylo rozhodnuto o věci, ale proto,
aby bylo nějak rozhodnuto. (…) Soudy, včetně soudů správních, jsou však povolány k ochraně práv, nikoliv
k tvorbě zcela zbytečných rozhodnutí, která již zjevně nikoho ochránit nemohou, neboť zde o řádnou ochranu práv
nejde.“ I zneužívání práva na osvobození od placení soudních poplatků ze strany žadatele
tak může být podle krajského soudu ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu relevantním
kritériem při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků.
[2] Stěžovatel má za to, že mu osvobození od soudního poplatku nebylo přiznáno především
proto, že údajně uplatňuje svá práva šikanózním způsobem. Podle stěžovatele
mu však jeho dosavadní aktivita nemůže být přičítána k tíži, ale případ má být posuzován
samostatně. Krajský soud neměl při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků
zkoumat, zda žadatel uplatňuje svá práva svévolně či ši kanózním způsobem či zda jde o spor
mající vztah k podstatným okolnostem účastníkovy životní sféry, ale pouze toliko, zda není
žaloba zjevně neúspěšná. Stěžovatel navíc uvedl naprostý n edostatek prostředků,
přesto mu nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno. Taktéž namítá zkrácení lhůty
u výzvy k zaplacení soudního poplatku, kterou krajský soud stanovil na 10 dnů od doručení
jeho usnesení. Dále stěžovatel předkládá několik námitek ve vztahu ke své žádosti o poskytnutí
informace ze strany žalovaného. V závěru kasační stížnosti pak namítá podjatost všech soudců
Nejvyššího správního soudu, neboť tento soud je žalovaným. Stěžovatel navrhuje, aby usnesení
krajského soudu bylo zrušeno.
[3] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stíž nosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2011,
č. j. 8 As 65/2010 - 106). Pokud jde o povinné zastoupení advokátem a související zaplacení
soudního poplatku, Nejvyšší správní soud na těchto náležitostech pro specifičnost případu
netrval, neboť opak by znamenal jen další řetězení téhož p roblému a nebyl by v souladu
se zásadou hospodárnosti řízení (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77). Důvodnost kasační stížnosti
pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[4] Velmi podobnou kasační stížností stěžovatele se Nejvy šší správní soud již zabýval
ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 2013, č. j. 2 As 20/2013 - 14, jehož závěry jsou případné i v nyní
posuzované věci.
[5] K námitce podjatosti všech soudců zdejšího soudu Nejvyšší správní soud v odkazovaném
rozhodnutí uvedl, že je „vyloučen postup, aby o kasační stížnosti rozhodl jiný orgán, neboť jediným soudem,
jenž je oprávněn projednat a rozhodnout kasační stížnost proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví, je právě Nejvyšší správní soud (§12 odst. 1 s. ř. s.) . (…) Nejvyšší správní soud
se proto námitkou podjatosti nezabýval.“ Tento závěr je aplikovatelný i v tomto případě,
a proto Nejvyšší správní soud nemohl námitce podjatosti z výše citovaného (a nutno dodat
logického) důvodu vyhovět.
[6] V nyní posuzovaném případě spočívá klíčová námitka stěžovatele nikoli ve zpochybnění
dílčího závěru krajského soudu (jenž se ztotožnil s názorem Nejvyššího správního s oudu
uvedeným v rozsudku č. j. 1 As 121/2012 - 22) o kverulantském přístupu stěžovatele
k uplatňování svých práv, ale v tom, že by toto údajné zneužívání práva ze strany stěžovatele
soud neměl vůbec zohledňovat a pouze posoudit, zda není žaloba zjevně neúspěšná,
jak je uvedeno v §36 odst. 3 s. ř. s. Z judikatury zdejšího soudu ovšem vyplývá, že úvaha
o svévolném či šikanózním způsobu uplatňování práv ze strany žadatele je imanentní součástí
posouzení individuálních poměrů žadatele a žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Například v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, „Nejvyšší správní soud předně uvádí,
že zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým legitimizovat odklon
od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti
žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat
i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s.
oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek
v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní s oučástí posouzení
specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním.
Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení
nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu. “ Podobně
v již citovaném rozsudku č. j. 2 As 20/2013 - 14 Nejvyšší správní soud uvedl: „V posuzované věci
nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků Krajským soudem v Brně proto, že soud dospěl k závěru,
že stěžovatel nespolupracoval se soudem tak, aby mohla být jeho žádost o osvobození od soudních poplatků
fundovaně posouzena, celý postup stěžovatele navíc nese rysy zneužití práva. Nejvy šší správní soud konstatuje,
že krajský soud se dostatečným způsobem zabýval osobou stěžovatele a jeho procesní činností v předmětném řízení
i v dalších řízeních vedených před tímto soudem. V odůvodnění rozhodnutí krajského soudu jsou popsány
stěžovatelovy obstrukce při vyplňování formulářů, zas ílání stěží srozumitelných formulářů vlastních, postup,
kdy stěžovatel jakkoliv odmítá svá tvrzení doložit apod. V tomto případě (obdobně jako v množství dalších sporů
vedených stěžovatelem před správními soudy) se stěžovatel domáhá, aby mu žalovaný poskyt l informaci. Stejně
jako v předchozích sporech stěžovatele lze i zde z jednotlivých podání stěžovatele seznat, že má zálibu v atakování
domnělých formálních nedostatků (opakovaně namítaná skutečnost, že kasační stížnost není v této věci přípustná,
odmítání soudních formulářů a zasílání vlastních nesrozumitelných formulářů), jimiž dle jeho názoru trpí soudní
úkony, které jsou však pro řešení samotné podstaty sporu podružné. Krajsk ému soudu tak nelze vytýkat
ani skutečnost, že část odůvodnění v této věci je obdobná jako v ostatních věcech stěžovatele.
Podává-li totiž stěžovatel stereotypně shodná podání, odpovídá tomu zcela přirozeně to, že soud bude na shodná
či obdobná podání reagovat za pomoci shodné či obdobné argumentace.“ (dále srov. např. stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne
5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08). Z výše uvedené judikatury je tedy evidentní, že pokud žadatel
uplatňuje svá práva svévolným či šikanózním způsobem, odmítá svá tvrzení doložit či je dokládá
nedostatečně či nesrozumitelně, pak tato okolnost může správní soud vést k zamítnutí
jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Námitka stěžovatele je tedy nedůvodná.
[7] Stěžejním důvodem pro zamítnutí žádosti nebyly pouze závěry krajského soudu
o zneužívání práva ze strany stěžovatele, ale taktéž nejasná tvrzení stěžovatele jakožto žadatele
o osvobození od soudních poplatků ohledně svých majetkových poměrů. Krajský soud
v usnesení uvedl: „Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2012,
č. j. 3 As 59/2012 - 7, je na účastníkovi samém, aby svoji materiální stránku dostatečně konkrétně popsal
a současně aby projevil zákonem požadovanou aktivitu a předložil soudu doklady osvědčující jeho nemajetnost,
resp. nízké příjmy (jedná se o břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Platí přitom, že pokud účastník
tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové poměry sám z úřední povinnosti nezjišťuje. (…)
Je proto na účastníkovi řízení, aby v žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl, v čem v jeho případě
nezpůsobilost uhradit soudní poplatek konkrétně spočívá. (…) Žalobcem předložené prohlášení však neumožňuje
komplexně přezkoumat celkové výdělkové, majetkové a osobní poměry žadatele, a to navíc podle aktuálního
stavu.“ Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 4. 9. 2012,
č. j. 7 Ans 15/2012 - 15) může žadatel nedostatek prostředků pro zaplacení soudního poplatku
prokazovat i jinak než řádným vyplněním Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech (vzor o. s. ř. č. 060), vč. prokázání dokladatelných tvr zení, ovšem vždy pouze tak,
aby poskytl úplný obraz o svých majetkových a osobních poměrech. Tomuto požadavku
však stěžovatelovo podání podle názoru krajského i zdejšího soudu neodpovídalo,
neboť obsahovalo celou řadu nejasností, které jsou vyjmenovány v usnesení krajského soudu.
[8] V případě, že stěžovatel tvrdí, že nemá žádný majetek či příjmy, nelze po něm logicky
požadovat doložení tohoto tvrzení. Například podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 35/2006 - 104, publikovaného pod č. 951/2006 Sb., „postup
krajského soudu, jenž zamítl návrh na ustanovení zástupce (§35 odst. 7 s. ř. s.) s odůvodněním, že stěžovatelka
neprokázala tvrzení o své majetkové situaci listinnými důkazy, přičemž tato tvrzení stěžovatelky spočívala v tom,
že nemá žádný majetek ani příjmy, je vadný a je důvodem pro zrušení takového usnesení. Krajský soud
svým postupem popřel tzv. negativní důkazní teorii, podle níž nelze dokazov at neexistující skutečnosti“.
O takovou situaci se však v nyní posuzovaném případě nejedná. Podle názoru krajského soudu,
s kterým se ztotožňuje i kasační soud, totiž stěžovatelem předložené prohlášení neumožňuje
komplexní přezkum jeho celkových výdělkových, majetkových a osobních poměrů.
Ve svém prohlášení například uvádí, že je příjemcem příspěvku na živobytí, přičemž jeho výše
nezdanitelných příjmů má činit „přes 3 000 Kč měsíčně“ (výši zdanitelných příjmů pak neuvedl
vůbec). Tvrzení o příjmu příspěvku na živobytí a jeho výši stěžovatel doložit mohl, ale neučinil
tak. Řada pasáží v prohlášení stěžovatele je nejasná a celou řadu relevantních údajů tak z podání
nelze vůbec vyčíst (např. náklady na bydlení, zda mu byl přiznán invalidní důchod a v jaké výši,
jaké jsou jeho finanční závazky atd.) V tomto ohledu podle názoru Nejvyššího správního soudu
stěžovatel neposkytl úplný obraz o svých majetkových a osobních poměrech. Krajský soud
tak nepochybil tím, že stěžovatele neosvobodil od soudních poplatků.
[9] Pokud jde o námitku stěžovatele, že krajský soud uzavřel, že důvodem neosvobození je,
že „nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem účastníkovy životní sféry“, Nejvyšší správní soud
toto odůvodnění v textu usnesení krajského soudu nikde nenalézá.
[10] Stížnost na odnětí zákonného soudce ze strany krajského soudu vychází pouze
ze subjektivního přesvědčení stěžovatele a není ničím podepřena.
[11] Stěžovatel dále namítá zkrácení lhůty u výzvy k zaplacení soudního poplatku,
kterou krajský soud stanovil na 10 dnů od doručení jeho usnesení. K tomu Nejvyšší správní soud
uvádí, že zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů
v případech nezaplacení soudního poplatku nestanoví pevně lhůtu pro jeho zaplacení,
ale ponechává délku lhůty na úvaze soudu. Desetidenní lhůtu od doručení usnesení, kterou určil
krajský soud, považuje Nejvyšší správní soud za lhůtu přiměřenou.
[12] Žalobou se stěžovatel domáhal, aby soudy zakázaly předsedovi Nejvyššího správního
sodu, aby pokračoval v porušování jeho práva na ochranu svých osobních a soukromých údajů
a nebylo používáno tiskopisu 060 Prohlášení o osobních a majetkových poměrech. Kasačnímu
soudu tak není jasná relevantnost námitek týkajících se stěžova telem nespecifikované žádosti
o informace.
[13] Zbylé námitky stěžovatele nemohou mít žádný vliv na zákonnost napadeného usnesení,
neboť zásadně nerozporují ani stěžejní závěr krajského soudu o nedostatcích předloženého
podání ohledně majetkových poměrů stěžovatele ani závěr o kverulantském přístupu stěžovatele
k soudní ochraně.
[14] V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační dův ody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet
mimo uplatněné námitky podle §109 odst. 4 s. ř. s. Proto Nejvyšší sp rávní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[15] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2013
JUDr. Kateřina Šimáčková
předsedkyně senátu