ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.13.2006
sp. zn. 6 Azs 13/2006 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
ž al ob c ů: a) B. G ., b) nezl. N. T., zastoupen zákonnou zástupkyní ad a), oba zastoupeni
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Žitná 45, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 20/2005 - 17 ze dne 22. 9. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas podanou kasační stížností napadají rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 20/2005 - 17 ze dne 22. 9. 2005, kterým byla
zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 3186/VL - 07 - C07 - 2004
ze dne 3. 1. 2005. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že se stěžovatelům azyl
podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“), neuděluje a že se na něj nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí,
že soud nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím řízení, že skutková podstata,
z níž žalovaný při svém rozhodování vycházel, nemá oporu ve spisech a že rozhodnutí
krajského soudu trpí nedostatkem důvodů. Stěžovatelé namítají, že v žalobě napadli
rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu a namítali porušení některých ustanovení zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, vedle toho rovněž žádali o posouzení své žádosti nejen
podle §12, ale i §14 zákona o azylu. Krajský soud se však podle jejich názoru s jejich
procesními námitkami nevypořádal, z odůvodnění jeho rozsudku není jasné, jaké důkazy byly
vzaty v potaz a které z nich hovořily ve prospěch či neprospěch stěžovatelů. Právní i skutkové
úvahy krajského soudu jsou podle stěžovatelů tak strohé, že podle nich zakládají neplatnost
rozhodnutí. Proto navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň požádali o přiznání odkladného účinku
své kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost stěžovatelů považuje
za nedůvodnou, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i kasační
stížností napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy. Proto i pro účely
řízení o kasační stížnosti odkázal žalovaný na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
K námitkám stěžovatelů, že splňují podmínky pro udělení azylu uvedl, že jimi uváděné
skutečnosti nejsou azylově relevantní a že se ztotožňuje s právním hodnocením krajského
soudu. Neshledal ani důvody k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalovaný navrhl
kasační stížnost pro nedůvodnost zamítnout.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil následující:
stěžovatelka označená sub a) v záhlaví tohoto rozsudku ve své žádosti o udělení azylu ze dne
1. 11. 2004, kterou podala i za svého nezletilého syna (stěžovatel označený sub b/) uvedla,
že je národnosti chalch, že není a nikdy nebyla členkou žádné politické strany, ani jiné
organizace, stejně jako její příbuzní. Jako důvod opuštění Mongolska uvedla, že přijela
za prací, že měla pracovní vízum a smlouvu. Na území České republiky pracovala
až do července 2004, kdy s ní zaměstnavatel ukončil pracovní poměr kvůli jejímu těhotenství.
Od té doby na území České republiky podle svého mínění žila nelegálně, a jelikož se nechtěla
vrátit do Mongolska a chtěla na území České republiky žít legálně, požádala o azyl.
Do Mongolska se nechce vrátit, protože se obává ekonomických potíží, v Mongolsku také
nemá kde bydlet. Z obsahu protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu
na území České republiky ze dne 9. 12. 2004 je zřejmé, že stěžovatelka pouze blíže rozvedla
důvody uvedené již v žádosti. Zopakovala jako důvod opuštění Mongolska skutečnost,
že získala pracovní povolení v České republice, z Mongolska chtěla plánovaně odejít,
protože tam neměla práci a byla v tíživé finanční situaci. Uvedla dále, že v Mongolsku
je všeobecně špatná ekonomická situace. Po příjezdu do České republiky v roce 2002
nastoupila do práce, v příštím roce za ní přijel nezletilý syn a posléze i manžel. V roce 2004
však byla údajně propuštěna ze zaměstnání. Byť měla pracovní vízum platné až do roku 2005,
požádala přesto o azyl, neboť se domnívala, že jako nezaměstnaná by si musela sama hradit
zdravotnickou péči spojenou s porodem. Také se domnívala, že v důsledku ukončení
zaměstnání jí platnost pracovního víza automaticky končí, nicméně tuto skutečnost se bála
ověřit na cizinecké policii. V době podání žádosti o azyl ale byla přesvědčena, že na území
České republiky pobývá nelegálně. Ve správním spisu je vedle výše uvedeného založen
materiál označený jako Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2003 v Mongolsku
Ministerstva zahraničí Spojených států amerických a informace Ministerstva zahraničních
věcí České republiky z průběhu roku 2004 k situaci v Mongolsku, které obsahují informace
o situaci v oblasti dodržování lidských práv a o ekonomické situaci v zemi původu
stěžovatelů.
Žalovaný ve svém napadeném rozhodnutí ze dne 3. 1. 2005 konstatoval,
že stěžovatelka v průběhu správního řízení neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých
by bylo možno učinit závěr, že jsou naplněny předpoklady poskytnutí azylu podle ustanovení
§12 zákona o azylu, neboť v průběhu řízení o azylu jmenovala jako důvod opuštění vlasti
pouze ekonomické důvody, resp. jako důvod žádosti o azyl uvedla rovněž obavy z toho,
že bude muset jako nezaměstnaná hradit náklady porodu. Žalovaný konstatoval,
že ekonomické důvody, které byly stěžovatelkou uváděny jako prioritní, nejsou důvodem
pro dělení azylu. Stejně tak není azylovým důvodem ani snaha o legalizaci pobytu za účelem
získání účasti na zdravotním pojištění. Takové jednání označil žalovaný za čistě účelové
jednání, které je v rozporu s institutem azylu. Stěžovatelka nesplňovala podle žalovaného
ani zákonné podmínky udělení azylu podle §13 zákona o azylu. Žalovaný po posouzení
osobní situace stěžovatelky a situace v zemi původu neudělil ani humanitární azyl podle §14
zákona o azylu, neboť neshledal žádný zvláštního zřetele hodný důvod. Co se týče překážek
vycestování, žalovaný konstatoval, že při posuzování otázky, zda by stěžovatelka a její syn
byli v případě návratu do Mongolska vystaveni ohrožení života nebo svobody z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení,
se řídil stejnými úvahami jako při posouzení otázky existence azylových důvodů podle §12
zákona o azylu. S odkazem zejména na obsah výše jmenované zprávy Ministerstva zahraničí
Spojených států amerických a Ministerstva zahraničních věcí České republiky žalovaný
dovodil, že takové nebezpečí stěžovatelům nehrozí. Stejně tak se zabýval otázkou, zda jim
hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Ani toto nebezpečí
nebylo v případě stěžovatelů, s ohledem na výpovědi stěžovatelky v rámci řízení a na obsah
zpráv o situaci v Mongolsku, prokázáno.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí žalovaného
napadli stěžovatelé v celém rozsahu žalobou, v níž namítali, že žalovaný na podkladě
shromážděných důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci a na základě toho vydal
rozhodnutí, které považují s ohledem na ustanovení zákona o azylu uvedená ve výroku
napadeného rozhodnutí za nesprávné. Dále v žalobě uvedli, že byli zemi původu nuceni
opustit v důsledku mimořádně tíživých okolností a s vědomím bezvýchodnosti situace.
Stěžovatelé posléze uvedli, že jsou si vědomi toho, že důvody, pro něž požádali o azyl,
neodpovídají zcela přesně podmínkám stanoveným pro udělení azylu v §12 zákona o azylu,
nicméně proto žádají soud o posouzení možnosti udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu, a to s ohledem na jejich tíživou životní situaci. Krajský soud žalobu zamítl
s tím, že z obsahu správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka uvedla, že vlast opustila
za prací – jiné důvody k odchodu neměla. Z toho soud vyvodil závěr, že je zřejmé,
že stěžovatelka ani její syn nesplňují podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona
o azylu, protože nejsou pronásledováni za uplatňování politických práv a svobod, resp. nemají
odůvodněný strach z pronásledování, jak ho vymezuje §12 zákona o azylu. Dále krajský soud
dospěl k závěru, že stěžovatelé nesplňují ani podmínky pro udělení azylu ve smyslu §13
odst. 1 a 2 zákona o azylu, a to proto, že nejsou rodinnými příslušníky azylanta, jemuž byl
azyl udělen. Co se týče rozhodnutí žalovaného ve věci neudělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu, krajský soud věc zhodnotil tak, že žalovaný rozhodoval v rámci
své vlastní kompetence a svého správního uvážení. Rozsah tohoto uvážení pak soudu
nepřísluší přezkoumávat, tím méně pak může soud azyl udělit, jak stěžovatelé požadovali.
Soud se rovněž ztotožnil i s hodnocením správního orgánu v otázce existence případných
překážek vycestování.
Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k podání kasační stížnosti, neboť byli
účastníky řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto
kasační stížnost podali včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost shledává Nejvyšší správní
soud s ohledem na uplatněný kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přípustnou.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně
uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud stěžovatelé v kasační stížnosti namítají, že se krajský soud nevypořádal s jejich
procesními námitkami uvedenými v žalobě a obecně poukazují na strohost rozhodnutí
krajského soudu s tím, že v žalobě napadali porušení některých ustanovení správního řádu,
nicméně soud se těmito námitkami nezabýval, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že se s těmito námitkami neztotožňuje. V první řadě je třeba poznamenat, že stěžovatelé
v žalobě krajskému soudu neuvedli žádná ustanovení správního řádu, jejichž porušení
by namítali, ani neuvedli jedinou konkrétní skutečnost, na níž by pochybení žalovaného
ilustrovali. Není tedy jasné, jaké opomenutí krajskému soudu vytýkají. Nejvyšší správní soud
považuje za potřebné v této souvislosti zmínit, že soudní řízení správní je ovládáno dispoziční
zásadou. Konkrétní výraz tato zásada nalézá v ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s. zejména v tom,
že toto ustanovení ukládá žalobci povinnost označit rozsah napadení správního rozhodnutí.
Rozsah napadení správního rozhodnutí a uvedení důvodů znamená povinnost žalobce tvrdit,
že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému předpisu,
který má charakter předpisu právního a toto tvrzení odůvodnit. Činnost soudu je pak
ohraničena rámcem takto vymezeným a soud se musí omezit na zkoumání napadeného
rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vady rozhodnutí, způsobující jeho nicotnost,
k níž soud musí hledět z povinnosti úřední. Je sice pravdou, že tyto náležitosti žaloby nelze
vykládat přemrštěně formalisticky (k tomu je možné odkázat zejména na nález Ústavního
soudu ve věci IV. ÚS 406/99), ale i při nejmírnějších požadavcích musí být z žaloby
poznatelné, v kterých částech a po jakých stránkách má soud naříkané rozhodnutí zkoumat.
Soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu
(takto již např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 1993, č. j. 6 A 85/92 - 5).
Tento nejzákladnější požadavek na obsah žaloby nelze prominout. Žaloba stěžovatelů však
ani v nejmenším nespecifikovala, jaká porušení správního řádu má na mysli.
Jediné konkrétnější tvrzení, na základě něhož lze v nějakém rozsahu rozhodnutí
žalovaného přezkoumat, je zmínka o tom, že stěžovatelé považují za nesprávné posouzení
skutkového stavu žalovaným na základě důkazů, které shromáždil. Opět však nijak
nekonkretizují, v čem podle jejich názoru žalovaný pochybil. Vzhledem k tomu, že nijak
nezpochybňovali způsob vedení dokazování a nezpochybňovali ani výsledek dokazování,
krajský soud se na základě žalobní námitky podle názoru Nejvyššího správního soudu správně
omezil pouze na přezkum, zda žalovaný ze zjištěného skutkového stavu vyvodil správný
závěr. Své vývody pak podle názoru Nejvyššího správního soudu odůvodnil vzhledem
k povaze případu dostatečně. Jestliže ze skutkových zjištění žalovaného v rámci správního
řízení jednoznačně vyplývá, že stěžovatelé požádali o azyl výhradně z ekonomických důvodů,
resp. ve snaze legalizovat pobyt, jestliže sami v žalobě explicite uvádějí, že jsou si vědomi,
že důvody, pro něž požádali o azyl, neodpovídají podmínkám podle §12 zákona o azylu, není
opravdu zřejmé, v čem by měl být spatřován deficit odůvodnění rozhodnutí krajského soudu,
jestliže tento výše uvedené skutkové okolnosti konstatuje a posléze cituje ustanovení §12,
které jako azylové důvody vymezuje prima facie důvody zcela jiné, a na základě toho dospívá
k závěru, že žalovaný při posouzení možnosti udělit stěžovatelům azyl podle §12 nepochybil.
Toto odůvodnění rozhodně netrpí nedostatky, jež by rozhodnutí krajského soudu činily
nepřezkoumatelným. Totéž platí i o jeho vývodech ohledně neudělení azylu podle §13
zákona o azylu a nevztažení překážek vycestování na stěžovatele.
Co se týče hodnocení krajského soudu ve věci neudělení azylu humanitárního
ve smyslu §14 zákona o azylu, je třeba mu přisvědčit v tom, že žaloba stěžovatelů obsahuje
ve věci humanitárního azylu spíše než žalobní námitku žádost o posouzení možnosti udělit
azyl. V tomto ohledu je přiléhavý výrok krajského soudu o tom, že soudu, a to jakémukoliv,
azyl udělovat nepřísluší. Co se týče vývodů krajského soudu stran možnosti přezkoumat
postup žalovaného při rozhodování o udělení či neudělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu, je třeba přiznat, že krajský soud ve svém odůvodnění možnost soudního
přezkumu příliš redukuje. Je pravda, že pokud by stěžovatelé namítli exces správního orgánu
při aplikaci správního uvážení předvídaného hypotézou ustanovení §14 zákona o azylu
(což však neučinili), soud by se touto námitkou zabývat musel a rozsah správního uvážení
by přezkumu podléhal. Tento přezkum by však byl pouze omezený. Již v rozsudku ze dne
15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003 (nepublikováno), Nejvyšší správní soud konstatoval,
že „na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm
rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze
v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1
s. ř. s.).“ Míra správního uvážení správního orgánu je za situace, kdy se ustanovení §14
zákona o azylu omezuje při určení důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit,
na konstatování, že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele; poměrně široká.
Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí u přiznání či nepřiznání
humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak omezen. To jistě neznamená,
že by přiznávání humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Ale zákaz libovůle nelze vykládat na druhou stranu tak, že by byla v konečném důsledku
popřena zákonem proponovaná míra možné diskrece. Zákaz libovůle správního orgánu
se v případě ustanovení §14 zákona o azylu omezuje „pouze“ na to, že je správní orgán
povinen provést za účelem rozhodování o udělení či udělení humanitárního azylu dostatečná
skutková zjištění. Zde také končí možnost soudního přezkumu. Soud by tedy v žádném
případě tak jako tak sám nemohl zkoumat, je-li azylový důvod podle §14 zákona o azylu dán,
nebo dán není. V případě stěžovatelů by tak bylo úkolem soudu pouze přezkoumat, vyšel-li
žalovaný z dostatečně zjištěného skutkového stavu. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud
musí poznamenat, že správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele,
tak i stav v jeho zemi původu, a to v rámci rozhodování o udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Pokud z takto zjištěné osobní situace sám nevyvodil důvody pro udělení
humanitárního azylu, nezbylo by soudu než konstatovat, že takové rozhodnutí je v jeho
pravomoci. Předmětem pochybností ze strany soudu by se rozhodnutí žalovaného mohlo stát
pouze v případě, že by bylo možno hovořit o tom, že nepřiznání humanitárního azylu bylo
způsobeno zjevnou libovůlí žalovaného vyplývající z naprosté ignorance skutkových zjištění.
Ani tak tomu však podle Nejvyššího správního soudu není. Je třeba totiž poznamenat,
že Nejvyšší správní soud již vícekrát konstatoval, že snaha po legalizaci pobytu
či ekonomické důvody jsou sice snahou či důvody pochopitelnými, nejedná se však o důvody
natolik závažné a naléhavé, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných
mohl být vnímám jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu §14 zákona
o azylu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 138/2004 - 44 ze dne
30. 6. 2004 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 47/2003 - 52 ze dne
21. 1. 2004), a že by neudělení humanitárního azylu z těchto důvodů mohlo být tedy chápáno
jako exces ze správního uvážení.
Co se týče námitky stěžovatelů ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech a je s nimi v rozporu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že k této námitce
nepřihlédl, neboť je s přihlédnutím k ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, jelikož jde
o tzv. právní novotu, tedy o námitku, kterou stěžovatelé mohli uplatnit již v řízení
před soudem, nicméně tak neučinili, ač tak učinit mohli. Ze žaloby, jak bylo zmíněno již výše,
je možné dovodit toliko to, že stěžovatelé napadali právní hodnocení skutkového stavu
zjištěného žalovaným, nikoliv zjišťování skutkového stavu samotné. I kdyby však Nejvyšší
správní soud tuto námitku přijal, in merito by se se stěžovateli rovněž nemohl ztotožnit.
Žalovaný v dokazování existence azylových důvodů vyšel z údajů poskytnutých stěžovateli
v jejich žádosti o udělení azylu a v protokolu o pohovoru se žadatelem o azyl. Jak již vícekrát
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích konstatoval (např. v rozsudku
č. j. 1 Azs 45/2004 - 47 ze dne 16. 5. 2004 či v rozsudku č. j. 1 Azs 22/2004 - 42 ze dne
28. 4. 2004), v případě, že z žádosti o udělení azylu, z protokolu o pohovoru ani z žádné jiné
písemnosti nevyplývá, že by žadatel tvrdil některý z důvodů pro udělení azylu, Ministerstvu
vnitra nevzniká povinnost provádět dokazování ohledně existence některého z azylových
důvodů taxativně vypočtených v §12 zákona o azylu. To je i případ stěžovatelů. Proces
dokazování, jak byl proveden žalovaným, podle názoru Nejvyššího správního soudu žádnými
vadami netrpí.
Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud vyvodil, že se krajský soud při svém
rozhodování stěžovateli namítaných pochybení nedopustil, a dospěl tedy k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud návrhem na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti samostatně nezabýval.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, proto jim právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu