ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.163.2018:29
sp. zn. 6 Azs 163/2018 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce:
G. Z., zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha
6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 936/3, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. února 2018,
č. j. OAM-19/LE-LE05-LE26-PS-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2018, č. j. 17 A 26/2018 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu, se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, která je splatná do jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce, státní příslušník Uzbekistánu, přicestoval do České republiky dne 21. ledna 2017
z Itálie, kde mu bylo uděleno krátkodobé vízum (na 9 dnů). Do České republiky přijel za prací,
v Uzbekistánu má nemocnou manželku a dvě děti. Dne 6. února 2017 se žalobce dostavil
na odbor cizinecké policie Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, kde bylo zjištěno,
že od 1. února 2017 se žalobce na území České republiky zdržuje neoprávněně, a proto mu bylo
rozhodnutím ze dne 6. února 2017, č. j. KRPA-44609-16/ČJ-2017-000022 uloženo správní
vyhoštění se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie na jeden rok. Zároveň
však bylo zjištěno, že vycestování žalobce není možné z důvodu situace uzbeckých občanů,
kteří pobývali nelegálně v jiném státě, po návratu do vlasti. Z toho důvodu bylo žalobci vydáno
dlouhodobé vízum za účelem strpění. Překážka vycestování žalobce pominula ve druhé polovině
roku 2017, pročež mu byla rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne
20. listopadu 2017, č. j. KRPA-339780-9/ČJ-2017-000022 stanovena lhůta k vycestování z území
České republiky v délce 15 dnů. Toto rozhodnutí se stalo vykonatelným dne 23. prosince 2017.
[2] Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 24. ledna 2018,
č. j. KRPA-34022-15/ČJ-2018-000022 byl žalobce zajištěn na 30 dnů podle §124 odst. 1 písm. c)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť nevycestoval
ve stanovené lhůtě z území České republiky.
[3] Žalobce požádal dne 30. ledna 2018 o mezinárodní ochranu se zdůvodněním, že má
v Uzbekistánu dluh z půjčky na matčinu operaci, který chtějí věřitelé splatit a je z něj úrok.
Věřitelé jsou schopni jej uvěznit nebo i zabít.
[4] Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví byl žalobce zajištěn podle §46a odst. 1
písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž doba trvání
zajištění byla stanovena do 20. května 2018. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce požádal
o mezinárodní ochranu s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění nebo je pozdržet, neboť žádost
podal až poté, co se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo vykonatelným a byl zajištěn,
tedy po více než ročním pobytu na území České republiky, kdy mu nic nebránilo o mezinárodní
ochranu požádat. Při výslechu v souvislosti se zajištěním podle zákona o pobytu cizinců žalobce
tvrdil, že nemá v úmyslu o mezinárodní ochranu žádat, nicméně o šest dní později tuto žádost
podal, a to na základě skutečností, které mu musely být známy již v době příjezdu do České
republiky. Žalovaný vyloučil uložení některého ze zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu
též z toho důvodu, že žalobce již v minulosti porušoval povinnosti uložené mu rozhodnutím
o správním vyhoštění a o stanovení lhůty k vycestování a pracoval bez potřebného povolení.
[5] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) zamítl
v záhlaví označeným rozsudkem. Soud přisvědčil žalovanému, že uplatnění zvláštních opatření by
v případě žalobce nebylo účinné, neboť žalobce vůbec nerespektuje právní řád České republiky,
žádost o mezinárodní ochranu podal účelově a byl si vědom svého neoprávněného pobytu.
Krajský soud proto neuvěřil tvrzení žalobce, že v případě uložení mírnějšího opatření by
se žalovaným v průběhu správního řízení spolupracoval a v případě neudělení mezinárodní
ochrany by dobrovolně opustil území České republiky. Úvahy žalovaného v tomto směru shledal
krajský soud zcela přezkoumatelnými.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včas kasační
stížnost, jíž se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí i rozhodnutí žalovaného a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení. Stejně jako v žalobě stěžovatel namítal, že žalovaný nesprávně
vyhodnotil uložení zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. Žalovaný použil stejnou
argumentaci jak pro naplnění důvodů pro zajištění stěžovatele podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu, tak pro vyloučení zvláštních opatření. Bez vyhodnocení stěžovatelovy pobytové historie
jde však o naprosto nepřijatelnou a nesprávnou úvahu. Stěžovatel se správními orgány
vždy spolupracoval a nikdy se nesnažil skrývat. Žalovaný zcela dezinterpretoval skutečnost,
že se stěžovatel snažil svou pobytovou situaci řešit tím, že se dobrovolně dostavil na pracoviště
žalovaného v době, kdy si nebyl vědom svého nelegálního pobytu. Rovněž pominul, že stěžovatel
z území České republiky nevycestoval jen proto, že se domníval, že disponuje platným vízem
za účelem strpění. Stěžovatel zdůraznil, že závěr, že pokud cizinec nevycestoval z České republiky
v souladu s rozhodnutím o správním vyhoštění, je užití zvláštních opatření podle §47 zákona
o azylu vždy vyloučeno, je v rozporu s unijním právem.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že ve svém rozhodnutí dostatečně
popsal účelovost jednání stěžovatele, a na svých závěrech trvá. Chování stěžovatele nedává
dostatečnou záruku, že by v průběhu azylového řízení spolupracoval a případně respektoval
důsledky zamítavého rozhodnutí o jeho žádosti, a proto žalovaný navrhl kasační stížnost
zamítnout.
[8] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného na vědomí stěžovateli, který již svého
práva podat k němu repliku nevyužil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[10] Podle §46a odst. 1 písm. e) může žalovaný v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele
o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit
zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců
a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění […], nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[11] Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění je třeba zvážit před vydáním o rozhodnutí
o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany
zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným, nebo povinnost osobně se hlásit
žalovanému ve stanovené době (§47 odst. 1 zákona o azylu). Zvláštní opatření lze uložit,
jestliže nastanou důvody pro zajištění žadatele o mezinárodní ochranu, ale je důvodné se domnívat,
že uložení zvláštního opatření je dostatečně k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení
ve věci mezinárodní ochrany (§47 odst. 2 zákona o azylu).
[12] Ačkoli by se z posledně citovaného ustanovení mohlo zdát, že jediným účelem zvláštních
opatření je zajistit zdárný průběh řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, tedy zajistit účast
žadatele v tomto řízení, „důvodem, který ospravedlňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu je
v tomto případě obava, že se podáním žádosti o mezinárodní ochranu snaží vyhnout realizaci správního vyhoštění.
Zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu má tedy za cíl znemožnit zneužití zákona podáním účelové
žádosti o mezinárodní ochranu a dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout se již uloženému
správnímu vyhoštění (typicky útěkem a přerušením kontaktu s orgány veřejné správy). Aniž by tím byl jakkoliv
předjímán výsledek řízení o mezinárodní ochraně, jedná se o preventivní opatření, které má zabezpečit dostupnost
žadatele pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo
vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně. […] Pokud jsou splněny všechny
podmínky pro aplikaci důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (tj. na základě objektivních
okolností spočívajících zejména v předchozím jednání cizince existují oprávněné důvody se domnívat, že podání
žádosti bylo pouze účelové), je třeba tyto okolnosti zvažovat i při posouzení podmínek účinnosti zvláštních
opatření. Zvláštní opatření jsou zamýšlena jako mírnější alternativa k těmto důvodům. Při posouzení účinnosti
zvláštních opatření proto nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření
nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. […] Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě
existence důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření
vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění.
Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností
souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených
ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48).
[13] To, že žalovaný z velké části vyloučil uložení některého ze zvláštních opatření ze stejných
důvodů, na jejichž základě shledal splněné podmínky pro zajištění stěžovatele, proto samo o sobě
není nezákonné, respektoval-li zásadu individualizace (srov. přiměřeně též úvahy rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřené v bodech 36 a 37 usnesení ze dne 28. února 2017,
č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, č. 3559/2017 Sb. NSS). Stěžovatel se v kasační stížnosti opakovaně
domáhal zohlednění „všech klíčových prvků své pobytové historie“, aniž by však objasnil,
který z nich měl žalovaný opomenout. Nejvyšší správní soud po posouzení napadeného
rozhodnutí dospěl stejně jako krajský soud k závěru, že žalovaný vyhodnotil stěžovatelův případ
správně se závěrem, že v jeho případě by zvláštní opatření nebyla účinná. Zjištěné skutečnosti
totiž nevyvolávají prakticky žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel požádal o mezinárodní
ochranu proto, aby alespoň dočasně odvrátil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaný
správně zdůraznil, že stěžovatel opakovaně tvrdil, že nemá v úmyslu o mezinárodní ochranu
žádat a učinil tak až poté, co byl zajištěn za účelem výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění.
Jako důvod žádosti přitom stěžovatel uvedl nebezpečí ze strany věřitelů v zemi původu, což je
skutečnost, která mu nutně musela být známa již v době příjezdu do České republiky.
V tomto směru Nejvyšší správní soud připomíná článek 8 odst. 3 písm. d) směrnice Evropského
parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů
o mezinárodní ochranu, jenž umožňuje zajistit žadatele o mezinárodní ochranu právě v případě,
byl-li zajištěn v rámci řízení o navrácení ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady
2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech
při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (tj. řízení o správním
vyhoštění) za účelem přípravy navrácení nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních
kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel měl již možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit,
že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel
nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení. Skutečnost, že stěžovatel podal žádost o mezinárodní
ochranu až poté, co byl zajištěn v návaznosti na uložené správní vyhoštění, je tedy významným
ukazatelem, že zajištění stěžovatele bylo na místě.
[14] Stěžovatel namítal, že nevěděl o tom, že se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo
vykonatelným, respektive že nevěděl o stanovení lhůty k vycestování, a proto mu nelze přičítat
k tíži nelegální pobyt. Je sice pravda, že za takové situace nelze tvrdit, že stěžovatel porušoval
povinnosti cizince pobývajícího na území České republiky úmyslně, nicméně na tomto stavu není
zcela bez viny – terminologií deliktního práva by se dalo říci, že svůj nelegální pobyt zavinil
ve formě nevědomé nedbalosti. Jak totiž vyplývá z rozhodnutí Krajského ředitelství policie
hl. m. Prahy o stanovení lhůty k vycestování, stěžovatel si na adrese, která byla evidována
jako adresa jeho pobytu, nepřebíral poštu a správní orgán mu musel ustanovit opatrovníka [§32
odst. 1 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Povinností
stěžovatele přitom bylo ohlásit změnu místa svého pobytu, neboť byl v té době držitelem víza
k pobytu nad 90 dnů (§98 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). To, že tuto povinnost nesplnil,
nemůže zvrátit závěr, že na území České republiky pobýval nelegálně a v žádném případě
to nelze přičítat k jeho prospěchu.
[15] O neochotě stěžovatele ke spolupráci konečně svědčí i to, že odmítal podepsat
některé listiny vyhotovené v rámci řízení o zajištění podle zákona o pobytu cizinců (poučení
o nařízení o EURODACu, informaci o možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu, seznam
dočasně odebraných dokladů, věcí a finančních prostředků cizince).
[16] Na základě všech těchto okolností Nejvyšší správní soud přisvědčuje krajskému soudu
i žalovanému, že v tomto případě by zvláštní opatření podle §47 zákona o azylu nemohla účinně
zabránit stěžovateli vyhnout se v případě zamítavého rozhodnutí o žádosti o mezinárodní
ochranu realizaci správního vyhoštění, a zajištění stěžovatele proto bylo v souladu se zákonem.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji ve smyslu §110
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řás správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
[19] Žalobci byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. února 2018,
č. j. 17 A 26/2018 - 11 ustanoven zástupcem advokát, který jej v souladu s poslední větou §35
odst. 9 s. ř. s. zastupoval i v řízení o kasační stížnosti. Odměnu za zastupování v tomto případě
hradí stát (§35 odst. 9 s. ř. s., věta první za středníkem). Ustanovenému zástupci byla přiznána
odměna za dva úkony právní služby spočívající v další poradě s klientem přesahující jednu hodinu
[§11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „advokátní tarif“)] a v sepisu a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu], za nějž mu za každý náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5 aplikovaný na základě §9
odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 3
advokátního tarifu), celkem tedy 6 800 Kč. Ustanovený zástupce žalobce doložil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, a proto se mu přiznaná odměna zvyšuje o 21 % čítajících výši této daně
na konečných 8 228 Kč. K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu