ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.18.2018:27
sp. zn. 6 Azs 18/2018 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci
žalobkyně: V. T. T., zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. dubna
2017, č. j. OAM-860/ZA-ZA11-HA10-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2017, č. j. 1 Az 46/2017 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se o d m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně podala dne 6. října 2016 žádost o mezinárodní ochranu. Při pohovoru
k žádosti ji odůvodnila tím, že má strach ze svých věřitelů ve Vietnamu, kteří jí už před odjezdem
do České republiky pohrozili, že ji polijí nějakou tekutinou, která jí ublíží. V České republice
žalobkyně žila od roku 2002 (tehdy poprvé žádala o mezinárodní ochranu) do roku 2010
nelegálně, od té doby jí byly udělovány výjezdní příkazy v souvislosti s řízením o správním
vyhoštění. Na otázku, proč se doposud nepokusila dluh alespoň částečně splatit, žalobkyně
neodpověděla. Po návratu do vlasti by se musela obrátit se žádostí o ochranu na příslušné úřady,
ale nezná tamní zákony a neví, jak úřady fungují. Musí se rovněž starat o manžela, který má
rakovinu a má v České republice povolen trvalý pobyt.
[2] Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví žalobkyni mezinárodní ochranu
podle §12 - 14b zákona č. 326/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neudělil.
Na základě tvrzení žalobkyně dospěl k závěru, že jí nehrozí pronásledování či skutečné nebezpečí
vážné újmy. Hlavním důvodem žádosti žalobkyně je snaha o legalizaci pobytu v České republice
poté, co jí bylo uloženo správní vyhoštění, k čemuž však mezinárodní ochrana není určena.
Důvodem pro udělení mezinárodní ochrany nejsou ani obavy z věřitelů (dle názoru žalovaného
účelově tvrzené), žalobkyně má možnost využít ochrany vietnamských státních orgánů. Manžel
žalobkyně v průběhu správního řízení zemřel, odpadl tak důvod, pro který se domáhala udělení
humanitárního azylu.
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“)
zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. Městský soud potvrdil stanovisko žalovaného,
že žalobkyně by v zemi původu mohla vyhledat ochranu před věřiteli u příslušných orgánů.
Pronásledování ze strany věřitelů nelze vůbec podřadit pod některý z důvodů uvedených v §12
písm. b) zákona o azylu, žalobkyně tedy neunesla ani břemeno tvrzení, a není proto nutné
rozebírat rozložení důkazního břemene v řízení o mezinárodní ochraně. Zdůvodnění žalovaného,
proč žalobkyni neudělil humanitární azyl, považuje městský soud za zcela dostatečné.
[4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu včas kasační
stížnost. Městský soud se dle jejího názoru odklonil od ustálené judikatury týkající se důkazního
břemene žadatelů o mezinárodní ochranu a nevypořádal se s některými námitkami, a proto je
kasační stížnost přijatelná. Stěžovatelka se v případě návratu do vlasti obává o svůj život,
neboť svým věřitelům dluží značnou částku a ti jí pohrozili poleptáním kyselinou. Původcem
pronásledování přitom může být i nestátní subjekt a názor městského soudu, že stěžovatelka
může využít ochrany země původu, není správný. Případná následná pomoc vietnamských
orgánů by stěžovatelce nebyla nic platná. Žalovaný také nepřípustně vychýlil rozložení důkazního
břemene v neprospěch stěžovatelky.
[5] Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou, hlavním motivem stěžovatelky byla
snaha o legalizaci pobytu v České republice. Trvá na tom, že stěžovatelka může využít ochrany
proti věřitelům ze strany orgánů země původu. Městský soud se dle jeho názoru neodchýlil
od ustálené judikatury a posoudil všechny žalobní námitky.
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost vyhodnotil jako nepřijatelnou ve smyslu §104a
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky (k výkladu
tohoto pojmu viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. dubna 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS). Jelikož usnesení, jímž se kasační stížnost odmítá
pro nepřijatelnost, nemusí být odůvodněno (§104a odst. 3 s. ř. s.), konstatuje Nejvyšší správní
soud pouze stručně, že rozhodnutí žalovaného je zcela přezkoumatelné, městský soud všechny
žalobní námitky vypořádal správně a obě rozhodnutí jsou opřena o dostatečně zjištěný skutkový
stav.
[7] Prakticky jediným důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, který stěžovatelka uvádí
(pomineme-li péči o nemocného manžela, který však ještě před vydáním rozhodnutí žalovaného
zemřel), je strach z násilného jednání ze strany věřitelů, jimž stěžovatelka v zemi původu dluží
značnou částku. Nejvyšší správní soud však setrvale judikuje, že obavy z věřitelů nejsou důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany (rozsudky ze dne 27. srpna 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51
a č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, rozsudek ze dne 31. října 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 61
či ze dne 15. prosince 2003, č. j. 4 Azs 31/2003 - 64, usnesení ze dne 26. dubna 2012,
č. j. 3 Azs 9/2012 - 16, ze dne 11. května 2014, č. j. 2 Azs 14/2013 - 49, a ze dne 18. ledna 2017,
č. j. 6 Azs 327/2016 - 24). Věrohodnost tvrzení stěžovatelky je nadto značně zpochybněna tím,
že v žádosti o mezinárodní ochranu, kterou podala v roce 2002, se o žádných problémech
s věřiteli nezmínila. Není rovněž pravda, že by žalovaný v případě stěžovatelky nastavil
nepřiměřeně vysoký důkazní standard – pouze její tvrzení (zcela správně) nepovažoval za azylově
relevantní (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2011,
č. j. 8 Azs 12/2011 - 79).
[8] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v žalobě i v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
rovněž nedospěl k závěru, že by se městský soud dopustil hrubého pochybení při výkladu
hmotného či procesního práva. Stěžovatelku je třeba upozornit na to, že „poskytnutí azylu je zcela
specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami
pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
ČR“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48)
a prostřednictvím žádostí o mezinárodní ochranu nelze obcházet povinnosti vyplývající
pro cizince z citovaného zákona, popřípadě z jiných právních předpisů.
[9] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu