ECLI:CZ:NSS:2009:6.AZS.20.2009:64
sp. zn. 6 Azs 20/2009 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D.,
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: S. A., zastoupeného Mgr. Pavlem Mařanem,
advokátem, se sídlem Palackého 267, Mladá Boleslav, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 3. 2008, č. j. OAM - 1 - 1009/VL - 10 - K04 - 2007, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 28 Az 17/2008 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Pavlu Mařanovi, se přizn ává
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 2856 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 14. 3. 2008, č. j. OAM - 1 - 1009/VL - 10 - K04 - 2007, kterým mu nebyla udělena
mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13 a §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon o azylu“), s tím, že nebyly shledány důvody ani pro udělení azylu,
ani doplňkové ochrany dle téhož zákona. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatel, že skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel, nemá oporu ve spisech, resp. je s nimi v rozporu, a že rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Soud podle jeho názoru pominul prověření skutečností, které se týkaly jeho pronásledování
na území Sýrie. Soud nezohlednil stav lidských práv a dodržování zákonnosti v zemi,
a to zejména vzhledem ke kurdské menšině, jejímž členům hrozí šikanování a kriminalizace a není
jim poskytnuta právní ochrana. Údajné rozpory ve výpovědi byly dány časovým odstupem obou
azylových řízení a špatnou úrovní překladatelů, soud se také vůbec nezabýval tvrzením
stěžovatele o nátlaku při pohovorech. Ohledně rozporu, kdy v prvním pohovoru u správního
orgánu tvrdil, že byl sympatizantem politické strany Destgirtina Kurd li Qamishli, a v pozdějším
pohovoru zase uvedl jiný název strany: Hevgirtina Gele Kurd Li Suri, stěžovatel uvádí,
že se jedná o názvy jedné a té samé politické strany (rozdíl údajně vzniká pouze z pohledu
českého jazyka). Stěžovatel má za to, že uvedl dostatek podrobností a důkazů, aby bylo možné
jej označit za věrohodného. Nejvyšší správní soud by měl rovněž zohlednit současnou situaci
na Blízkém Východě, zej. ofenzívu do Gazy. V závěru stěžovatel uvádí, že bylo zanedbáno
posouzení jeho zdravotního stavu, jinak by byly shledány podmínky pro humanitární azyl.
Stěžovatel současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
V daném případě byly důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany potíže, se kterými
se stěžovatel údajně potýkal v Sýrii a které popsal zejména v žádosti ze dne 31. 12. 2007
a v pohovoru ze dne 6. 2. 2008. Konkrétně se mělo jednat o opakované návštěvy policistů u něj
v krámku s kancelářskými potřebami, kteří se vyptávali na strýce - člena (později změnil
na sympatizanta) organizace pro lidská práva, policisté si v krámku při těchto návštěvách brali
věci bez placení. Dále se stěžovatel při pohovoru označil za sympatizanta kurdské politické strany
Azadi a zmínil událost střetu mezi Kurdy a Araby ve městě Q. v březnu 2004. Zde (kromě jiných
míst v pohovoru) se podrobnosti ohledně jeho účasti na tomto dění výrazně rozcházejí s jeho
předchozí výpovědí ze dne 2. 5. 2005 pocházející z předchozího azylového řízení, ve kterém
stěžovatel již jednou nebyl úspěšný (včetně neúspěšnosti kasační stížnosti u Nejvyššího správního
soudu). Žalovaný správní orgán vyhodnotil jeho výpověď jako zcela nevěrohodnou, a to pro
velké množství zásadních i detailních rozporů mezi oběma pohovory. Správní orgán dospěl
k závěru, že v průběhu správního řízení stěžovatel neuvedl žádné hodnověrné skutečnosti, ze
kterých by bylo možno dovodit pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. a) nebo b)
zákona o azylu, k udělení humanitárního azylu není důvod, když stěžovatel je s ohledem
na svůj věk a zdravotní stav schopen postarat se o uspokojení svých životních potřeb. V závěru
se velmi podrobně zabýval vyhodnocením kritérií doplňkové ochrany, a to s odkazem na řadu
zahraničních informací.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií Nejvyšší
správní soud nejprve konstatuje, že neshledal pochybení v posouzení a vyhodnocení výpovědi
stěžovatele krajským soudem a žalovaným správním orgánem jako nevěrohodné. K otázce
důvěryhodnosti výpovědi stěžovatele se již judikatura v minulosti hojně vyjádřila. Přiléhavé je
v tomto směru např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2009,
sp. zn. 2 Azs 91/2008 (publ. na www.nssoud.cz): „Požadavek na to, aby stěžovatelova tvrzení
ve vztahu ke zjištěním provedeným žalovaným a důkazům opatřeným žalovaným i stěžovatelem
samotným byla důvěryhodná, přitom nepřekračuje míru tíhy důkazního břemene, jak byla
ve vztahu k řízení o udělení mezinárodní ochrany určena zejména v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 6 Azs 235/2004 (publ. na www.nssoud.cz): Není
povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní
věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné
důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují. Pohledem této právní věty
tak stěžovatelova nedůvěryhodnost plyne z toho, že nesplnil svůj základní úkol v dokazování,
tedy poskytnout důvěryhodnou výpověď. Z důvodů správně vystižených žalovaným a krajským
soudem a potvrzených výše i soudem zdejším, nelze než konstatovat, že stěžovatelova postupně
se měnící výpověď byla nedůvěryhodná zejména proto, že stěžovatel s postupem času
pozměňoval svá tvrzení, tak aby jím popisovaná situace v zemi původu založila důvodnost obav
z pronásledování. Těmito výraznými změnami a rozpory ve výpovědích však znedůvěryhodnil
svou výpověď jako celek. Přitom způsob, jakým rozpory vyhodnotil a zdůvodnil žalovaný
ve svém správním rozhodnutí, je i podle názoru zdejšího soudu zcela přesvědčivý.“ Rozpory jsou
jak v základních věcech (např. v prvním případě není strýc - sympatizant organizace pro lidská
práva - kvůli kterému měl mít stěžovatel potíže s policií, vůbec zmiňován - jakékoli osobní potíže
s policií naopak v předchozím pohovoru stěžovatel zcela vyloučil, zatímco nyní je uvádí
jako důvod opuštění země; ohledně událostí v Q. v březnu 2004, kterých se měl stěžovatel podle
prvního pohovoru osobně účastnit, se nově zmiňuje tak, že byl nemocen a akci toliko sledoval ze
svého domu), tak i v popisech podrobností (odlišný způsob vycestování ze země, odlišný způsob
zjištění údajného hrozícího zatčení, zcela rozdílný je i popis okolností jinak vůbec nepodstatných
pro podstatu azylového řízení např. popis příčiny zranění - v jednom případě se na něho údajně
zřítil strop, ve druhé verzi se tak stalo při dopravní nehodě). Rozsah a četnost těchto
nesrovnalostí je tak značná, že lze prakticky vyloučit, že by byly všechny vyvolány pouze
nesprávným překladem, tlakem ze strany správního orgánu, či špatným porozuměním otázky.
Takže krajský soud podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela správně vyhodnocuje situaci
tak, že „četnost zásadních nesrovnalostí je tak zarážející, že se může na první pohled jevit tak, že
žalovaný informace zjišťoval u dvou různých osob“. Pokud se jedná o rozpornost v uváděných
názvech stran a tvrzení stěžovatele, že se jedná o názvy jedné a té samé politické strany a rozdíl
údajně vzniká pouze z pohledu českého jazyka, pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že
rozsah rozporů v obou výpovědích v jednotlivostech i celku je tak značný, že na posouzení
věrohodnosti výpovědi jako celku by tato obtížně zjistitelná okolnost nemohla mít vliv.
(Nejvyššímu správnímu soudu je totiž z jeho analytické činnosti známo, že název strany Azadi se
skutečně v čase mnohokrát vyvíjel a měnil). Ze všech stěžovatelových vyjádření jako celku nabývá
i zdejší soud pocitu, že většina z nich má jen vytvořit účelově snesenou slupku tvrzení, o nichž se
stěžovatel domníval, že mu dopomohou k udělení mezinárodní ochrany v ČR. Zdejší soud
nevylučuje, že pod touto slupkou se bude skrývat jakési pravdivé jádro, jeho skutečný rozsah je
však obtížně určitelný za situace, kdy je stěžovatel značně zamlžil řadou dalších účelově
pozměněných tvrzení a dodatečně opatřených nedůvěryhodných důkazů. Lze se jen domýšlet, že
toto jádro by se mohlo blížit tomu, v čem se jeho výpovědi od počátku do konce řízení
nezměnily, tedy v tom, že byl při událostech v Q. v březnu 2004 přítomen ve městě a akci patrně
viděl (bez osobních důsledků), dále nelze vyloučit, že se mohl setkat s nějakou (mírnější) formou
hrubosti ze strany policie (braní zboží bez placení, vyptávání). Tato tvrzení sama o sobě však
odůvodněnost obav z pronásledování prokázat nemohou. Nad rámec nezbytného Nejvyšší
správní soud poznamenává, že vylíčené potíže by ostatně dokonce ani v případě, kdyby byly
shledány jako pravdivé, nespadaly pod důvody pro udělení azylu vymezené v zákoně o azylu v
§12 (viz. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 6 Azs 12/2003,
publ. na www.nssoud.cz: „Smyslem práva azylu je poskytnout žadateli ochranu. Nejde však o ochranu před
jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů vypočtených v §12
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.“) a údajné pronásledování nedosahovalo ani judikaturou
vymezené intenzity (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 24. 4. 2008,
č. j. 7 Azs 12/2008 - 98, publ. www.nssoud.cz).
Pokud se dále jedná o námitku, že se soud ani správní orgán dostatečně nezabývaly
zdravotním stavem stěžovatele z toho hlediska, zda neodůvodňuje udělení humanitárního azylu,
pak je třeba uvést, že ze spisového materiálu je zřejmé, že touto otázkou se žalovaný i soud
dostatečně podrobně zabývaly. K otázce posouzení naplnění podmínek pro případné udělení
azylu z humanitárních důvodů ve smyslu §14 zákona o azylu se Nejvyšší správní soud vyjádřil
jednotně a vnitřně bezrozporně v řadě svých předchozích rozsudků. Je možné odkázat
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 4 Azs 493/2004
(publ. Na www.nssoud.cz). V případě udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
lze jej udělit pouze v případě hodného zvláštního zřetele, přičemž zákon nestanoví podmínky
pro jeho udělení. Proto na něj není právní nárok. Lze jej udělit pouze pokud existují zcela
výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit (z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 - 60, publikováno tamtéž). Správní
orgán řádně zjistil a posoudil osobní situaci stěžovatele a pokud sám z toho nedovodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci. Za situace, kdy správní
orgán ve vyhodnocení situace žadatele uvedl, že „k udělení humanitárního azylu není důvod,
když stěžovatel je s ohledem na svůj věk a zdravotní stav schopen postarat se o uspokojení
svých životních potřeb“, neshledává Nejvyšší správní soud v takovém přezkoumatelném
a hodnotitelném závěru pochybení. Udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je
na volné úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda v daném případě byl
důvod hodný zvláštního zřetele či nikoliv, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska
překročení mezí správního uvážení nebo z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu
(§78 odst. 1 s. ř. s.). Takové vady však Nejvyšší správní soud v přezkoumávaném rozhodnutí
neshledal. Žalovaný si za tímto účelem opatřil potřebné podklady, a rozhodnutí vykazuje
přezkoumatelnou a srozumitelnou úvahu, z jakého důvodu k udělení humanitárního azylu
nepřistoupil.
Pokud se jedná o požadavek stěžovatele, aby byl zohledněn současný politický vývoj
(zejm. ofenzíva v Gaze), Nejvyšší správní soud odkazuje na §75 odst. 1 s. ř. s. a na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2003, č. j. 3 Azs 23/2003 - 61,
publ. na www.nssoud.cz, podle nějž jsou vyhodnocovány relevantní skutečnosti uvedené již
ve správním řízení.
Nejvyšší správní soud je podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Stěžovatel se v kasační stížnosti sice výslovně
dovolává udělení azylu dle §12 zákona o azylu, popř. humanitárního azylu dle §14 zákona
o azylu, Nejvyšší správní soud nad rámec nezbytného pouze dodává, že vyhodnocení doplňkové
ochrany správním orgánem je v daném případě velmi pečlivé a je rovněž konzistentní
s judikaturou NSS. Ze zmíněné judikatury vyplývá (zejm. č. j. 9 Azs 5/2008 - 98 ze 17. 4. 2008,
publ. na www.nssoud.cz), že jeho vyhodnocení není excesem, když Kurdům ze Sýrie sama o sobě
(tj. bez dalších potíží v zemi původu) není přiznávána doplňková ochrana.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. O návrhu, aby byl
kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud
samostatně nerozhodoval. Není o něm třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Stěžovateli byl k ochraně jeho zájmů pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem
advokát Mgr. Pavel Mařan. V případě ustanovení advokáta platí hotové výdaje za zastupování
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.). Uvedený advokát podal dne 4. 3. 2009
vyúčtování za poskytnuté úkony právních služeb podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
V tomto vyúčtování požadoval odměnu za 2 úkony právní služby, a to za převzetí a přípravu
zastoupení a za sepis kasační stížnosti. Ustanovený advokát je plátcem DPH. Spolu s režijním
paušálem po 300 Kč na 1 úkon právní služby tak uplatňuje celkovou částku ve výši 5712 Kč.
Podle §11 odst. 1 advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna za každý z úkonů právní
služby v citovaném ustanovení uvedených. Podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu náleží
odměna za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce
ustanoven soudem. Ustanovený advokát však neuvádí, že by se uskutečnila první porada
se stěžovatelem, která je podmínkou přiznání odměny za uvedený úkon. Podání písemného
doplnění kasační stížnosti pak je úkonem, za který náleží advokátu odměna podle §11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu. Ustanovenému advokátu tak byla přiznána odměna za jeden úkon
právní služby, což spolu s náhradou hotových výdajů v částce 300 Kč za jeden úkon právní
služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtením DPH činí celkem částku 2856 Kč,
která byla ustanovenému advokátovi přiznána.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu