ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.224.2004
sp. zn. 6 Azs 224/2004 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: N. K ., zastoupena JUDr. Miroslavem Bukovjanem, advokátem, se sídlem Jánské
nám. 6, 350 01 Cheb, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170
34 Praha 7, adresa pro doručování: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j.
OAM - 6080/VL - 07 - 12 - 2003 ze dne 10. 12. 2003, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 59 Az 269/2003 - 19 ze dne 4. 5. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i znáv á .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 12. 2003, č. j. OAM - 6080/VL - 07 - 12 - 2003,
byla zamítnuta žádost žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) o udělení azylu v České republice
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. (dále jen
„zákon o azylu“). Žalovaný svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že v průběhu správního řízení
objasnil, že důvodem žádosti o udělení azylu byly obavy z ohrožení života či prodání
do Turecka ze strany mužů, kteří se ji násilím snažili přimět k prostituci a distribuci drog,
neshody s otcem a snaha o legalizaci pobytu v České republice. Posoudil je tak, že žádný
z těchto důvodů nelze hodnotit tak, že by stěžovatelce hrozilo pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu, a tudíž její žádost zamítl dle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2004, č. j. 59 Az 269/2003 - 19,
byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění
soud uvedl, že ze všech procesních úkonů učiněných stěžovatelkou, je zřejmé, že neopustila
Ukrajinu z důvodu, že by byla pronásledována pro uplatnění politických práv a svobod ani
ze strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině, nebo zastávání politických názorů. Důvody, které stěžovatelka uplatnila,
pak dle názoru krajského soudu nebyly podřaditelné pod žádný z důvodů pro udělení azylu
a žalovaný proto nepochybil, jestliže žádost žalobkyně zamítl jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Podle názoru krajského soudu měl žalovaný
dostatečné podklady k tomu, aby zjistil beze zbytku skutkový stav a aby mohl posoudit
důvodnost či nedůvodnost žádosti stěžovatelky. Soud dále konstatoval, že z obsahu spisu
vyplývá, že žalovaný se žádostí stěžovatelky zabýval odpovědně a svědomitě a vycházel
ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku. Uvádí, že správní orgán v průběhu celého řízení špatně posoudil její osobní situaci,
když bylo rozhodnuto, že se stěžovatelce z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §16
odst. 1 písm. g), §12 písm. a), §13 odst. 1, 2, 3 zákona o azylu azyl neuděluje a ani jí
neudělil humanitární azyl ve smyslu §14 zákona o azylu. Podle jejího názoru rozsudek
krajského soudu byl předčasný a domnívá se, že kdyby soud do důsledku prozkoumal její
osobní situaci a poměry v zemi jejího původu, je zde předpoklad alespoň pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Vzhledem k poměrům na Ukrajině a osobním
zkušenostem je zde reálné nebezpečí, že pokud by byla nucena vrátit se zpět do země původu,
byl by ohrožen její život nebo svoboda. Proto se tedy domnívá, že se na ni vztahuje překážka
vycestování dle §91 zákona o azylu. Tato tvrzení nalézají oporu ve stěžovatelčiných
tvrzeních, kterými proti rozhodnutí žalovaného brojila již v žalobě, byť se v ní stěžovatelčina
argumentace omezila na pouhou citaci příslušných ustanovení správního řádu. Tato tvrzení
jsou tedy namítána dle §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), přípustně.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti sděluje, že se ke kasační stížnosti
vzhledem k jejímu obsahu nebude vyjadřovat a odkazuje na správní spis. Neshledává důvod
k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a proto návrh na jeho přiznání nedoporučuje.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka požádala o azyl dne
17. 11. 2003. V žádosti o udělení azylu uvádí, že není a nikdy nebyla členem politické strany,
ani jiné organizace a není a nebylo proti ní vedeno trestní stíhání. Jako důvody své žádosti
o azyl uvádí, že byla na Ukrajině pronásledována policií a kriminálníky a byla bitím nucena
k prostituci a převážení drog. Ve vlastnoručně psaném prohlášení jako důvody své žádosti
uvedla, že žádá o azyl, protože se nemůže vrátit domů, neboť ji doma pronásledují
kriminálníci a policie. Nutili ji, aby provozovala prostituci, prodávala drogy a chtěli ji prodat
do Turecka. V pohovoru vedeném na žádost stěžovatelky v ruském jazyce konkretizuje,
jakým způsobem a za jakých okolností byla nucena ve své vlasti k prostituci. Povedlo se ji
utéct do České republiky v červenci 1999 a od té doby zde žije. Později si vyřídila pracovní
vízum, které ji opravňovalo k pobytu až do 15. 11. 2003. Snažila se jeho platnost prodloužit,
ale policistům se dle jejího tvrzení nelíbila fotografie v jejím pase a požadovali po ní vyřízení
nových dokladů. To se stěžovatelka dle svých slov pokoušela uskutečnit, ale vzhledem
k velké frontě na ukrajinské ambasádě a nedostatku peněz, aby tam mohla čekat, se jí to
nepovedlo. Protože jí skončila platnost povolení k pobytu a domů se z uvedených důvodů
obávala vrátit, rozhodla se požádat o azyl a tak si zlegalizovat pobyt v České republice. Jako
další důvod své žádosti stěžovatelka uvádí neshody s otcem alkoholikem. Na otázku zda měla
stěžovatelka problémy se státními orgány své vlasti, odpověděla záporně.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že žalovaný zamítl její žádost o azyl
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu (nikoliv, jak tvrdí
stěžovatelka v kasační stížnosti, že nesplňuje podmínky dle §12 písm. a/, §13 odst. 1, 2, 3
zákona o azylu).
Námitky stěžovatelky, že správní orgán i soud pochybily, když zamítl, resp. neshledal
toto zamítnutí podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu nezákonným, a ani jí neudělil
humanitární azyl ve smyslu §14 zákona o azylu, lze podřadit pod ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Namítaný důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívá
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky může přitom spočívat v aplikaci nesprávného ustanovení právního předpisu
na daný skutkový stav nebo sice v aplikaci správného ustanovení právního předpisu, avšak
nesprávně interpretovaného.
V podané kasační stížnosti se stěžovatelka dovolává nesprávné interpretace
relevantních ustanovení zákona o azylu. Ten v ustanovení §16 odst. 1 písm. g) stanoví,
že žádost o udělení azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí
skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu. Stěžovatelka v průběhu celého řízení uvedla jako důvody, pro které
žádá o azyl, obavy z osob, které ji nutily distribuovat drogy a nutily ji k prostituci. Dalším
důvodem pak byly neshody s otcem alkoholikem. Ani jeden z uvedených důvodu nespadá
pod taxativní výčet uvedený v §12 zákona o azylu. Tento zákon v §12 vyžaduje jako
podmínku pro udělení azylu to, aby byl žadatel o azyl pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, resp. má odůvodněný strach z takového pronásledování
či z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině. Pojem pronásledování je vymezen v §2 odst. 6 tohoto zákona tak, že jde o ohrožení
života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady daného státu. Podle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu proto nejsou potíže se soukromými osobami v domovském státě
důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka
ve své žádosti žádné důvody podřaditelné pod §12 zákona o azylu ani netvrdila, neunesla
břemeno tvrzení a správní orgán pak zcela v souladu se zákonem odmítl její žádost jako
zjevně neodůvodněnou.
Námitka stěžovatelky, že jí měl být udělen alespoň humanitární azyl, rovněž není
důvodná. Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu pokud správní orgán
rozhodne o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné dle skutečností taxativně uvedených
v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, aniž
by v řízení zjišťoval skutečnou existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných
v ustanoveních §13 a §14 zákona o azylu, kam spadá i udělení stěžovatelkou v kasační
stížnosti uváděného humanitárního azylu, je však určující závěr o neexistenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti
podle §16 zákona o azylu zjišťován není, nemohl se žalovaný zabývat otázkou udělení
či neudělení azylu dle §14 zákona o azylu, a tudíž jej stěžovatelce nemohl udělit.
K námitce stěžovatelky, že vzhledem k poměrům na Ukrajině a jejím osobním
zkušenostem je zde reálné nebezpečí, že pokud by byla nucena vrátit se zpět do země původu,
byl by ohrožen její život nebo svoboda, a proto se na ni vztahuje překážka vycestování
dle §91 zákona o azylu, lze uvést, že není důvodná. Dle ustáleného názoru Nejvyššího
správního soudu správní orgán není povinen rozhodnout o překážce vycestování, jestliže
žádost o azyl byla zamítnuta podle §16 zákona o azylu. Pouze v případě udělení či neudělení
azylu v režimu §12, §13 a §14 téhož zákona je ve smyslu §28 zákona o azylu obligatorní
částí rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování. Správní orgán
tedy nepochybil, když o překážce vycestování v případě stěžovatelky nerozhodoval.
Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
ve smyslu §120 s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval a soud nezjistil,
že by mu vznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti, bylo rozhodnuto, že se mu náhrada
nákladů řízení nepřiznává. Stěžovatelka, která ve věci úspěšná nebyla, právo na náhradu
nákladů řízení nemá.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 16. září 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu