ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.243.2006
sp. zn. 6 Azs 243/2006 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: I. A., zastoupen JUDr. Petrem Práglem, advokátem, se sídlem Dlouhá 5, Ústí
nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 76/2004 - 29 ze dne 19. 7. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se ne př i zn ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Petru Práglovi, se př i zná vá
odměna v částce 4800 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 4. 11. 2003, č. j. OAM -
4221/VL - 19 - C10 - 2003, nebyl žalobci udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a
§14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl, že se na
žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Správní orgán
uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu jsou
ekonomické potíže v zemi původu – na Ukrajině v souvislosti s dluhy a nezaměstnaností
žadatele o azyl a dále snaha legalizovat pobyt na území České republiky po vydání správního
vyhoštění.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu,
kterou napadl rozhodnutí správního orgánu v rozsahu výroku o neudělení azylu podle §14
zákona o azylu a o nevztažení překážky vycestování podle §91 téhož zákona. Namítl,
že mu měl být udělen azyl z humanitárních důvodů, neboť v zemi původu je vysoká
nezaměstnanost, a proto není schopen vrátit dluh věřiteli, a z tohoto důvodu by byl v případě
návratu do vlasti ohrožen na životě. Dále požádal o přehodnocení závěru správního orgánu
o nevztažení překážky vycestování. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19 . 7. 2005,
č. j. 14 Az 76/2004 - 29, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že žalobcem uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze azyl
udělit a žalobce tak nesplnil zákonné podmínky pro jeho přiznání a rovněž nebyly shledány
žádné překážky vycestování do země původu.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalobce (dále jen
„stěžovatel“) dne 15. 8. 2005 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatuje, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobci doručen dne 2. 8. 2005,
kasační stížnost byla předána k poštovní přepravě 15. 8. 2005 a doručena krajskému soudu
16. 8. 2005. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel
je zastoupen advokátem, který mu byl k jeho žádosti ustanoven pro řízení o kasační stížnosti
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2005, č. j. 14 Az 76/2004 - 52.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel k výzvě soudu ze dne 9. 11. 2005,
č. j. 14 Az 76/2004 - 52, k odstranění vad podání výslovně uplatnil důvody podle §103
odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
ve svém podání ve věci kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí. Vytýká krajskému soudu, že se řádným způsobem nevypořádal s důvody,
které uváděl ve vztahu k ustanovení §91 zákona o azylu, a to zda se na stěžovatele vztahuje
překážka vycestování, a proto rozhodnutí soudu považuje za nepřezkoumatelné. Stěžovatel
namítá nezákonnost rozhodnutí, a to pouze v rovině obecné, aniž by svá tvrzení specifikoval,
a neučinil takto ani ke shora uvedené výzvě krajského soudu, a v této souvislosti odkazuje
na čl. 43 a 53 „Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků“
s tím, že jeho obavy z pronásledování jsou opodstatněné. Dále stěžovatel vytýká krajskému
soudu, že ve věci rozhodoval bez nařízení jednání. Ze shora uvedených důvodů
proto stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit, a současně požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, což odůvodnil toliko odkazem na ustanovení §107
s. ř. s. Rovněž požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším
správním soudem.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se závěry
Krajského soudu v Ústí nad Labem. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu,
tak i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy, a odkazuje
na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné
ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou, stejně
tak i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel výslovně uplatnil stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem při vlastním
přezkoumání žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového
stavu, který správně po právní stránce posoudil a zabýval se všemi výroky napadeného
rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry
krajského soudu a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody
pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení
před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu
žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok.
S námitkami stěžovatele se Krajský soud v Ústí nad Labem náležitým a vyčerpávajícím
způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Ostatně stěžovatelem uváděné důvody, tedy ekonomické problémy v zemi původu –
na Ukrajině, není důvodem, který je podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu, neboť
uváděné problémy nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy jeho
rasou, národností, náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině, či zastávanými
politickými názory. Obecné tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence takového
pronásledování, za situace, kdy se stěžovatel účinně neobrátil se svými problémy
na domovské orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu,
neboť uváděné skutečnosti nejsou důvodem pro udělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona o azylu. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžejní námitka, že krajský soud rozhodl, aniž by stěžovatel souhlasil s projednáním
věci bez nařízení jednání, je nedůvodná, neboť jak vyplývá z obsahu soudního spisu,
stěžovatel k výzvě soudu ze dne 2. 6. 2004, jež mu byla doručena 24. 6. 2004, jak vyplývá
z poštovní relace, se nevyjádřil, že nesouhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání,
ačkoliv byl řádně poučen, že pokud tak neučiní ve stanovené lhůtě po doručení výzvy,
v souladu s ust. §51 odst. 1 s. ř. s. se má za to, že souhlasí s rozhodnutím bez nařízení
jednání.
Žalovaný správní orgán i Krajský soud v Ústí nad Labem postupovaly správně,
když důvody uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu
a podle toho rozhodly.
Nejvyšší správní soud námitky stěžovatele o tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neshledal důvodnými.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2005,
č. j. 14 Az 76/2004 - 52, pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přiznal advokátu JUDr. Petru Práglovi odměnu ve výši 4800 Kč
(dva úkony právní služby po 2100 Kč spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění
účinném od 1. 9.2006, a v písemném podání soudu ve věci doplnění kasační stížnosti
podle §11 odst. 1 písm. d/ téže vyhlášky, a dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3
téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu