ECLI:CZ:NSS:2022:6.AZS.276.2021:29
sp. zn. 6 Azs 276/2021 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška, soudce
JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: P. D. T.,
zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů
1634/3, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 19. února 2021
č. j. MV-5484-4/SO-2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 25. srpna 2021 č. j. 51 A 17/2021 - 32,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. srpna 2021
č. j. 51 A 17/2021 - 32 a rozhodnutí žalované ze dne 19. února 2021 č. j. MV-5484-4/SO-2021
se ruší a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
II. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 456 Kč
k rukám zástupce žalobce Mgr. Marka Sedláka, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalovaná rozhodnutím označeným v návětí zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 7. prosince 2020
č. j. OAM-31323-49/ZM-2019, jímž ministerstvo zamítlo žádost žalobce o vydání zaměstnanecké
karty, a to z důvodu nesplnění podmínky dle §42g odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“). Výše sjednané mzdy v pracovní smlouvě doložené žalobcem totiž byla nižší,
než základní sazba minimální mzdy stanovená pro rok 2020 nařízením vlády č. 347/2019 Sb.,
kterým se mění nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené
mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci
ve ztíženém pracovním prostředí. Žádost žalobce o zaměstnaneckou kartu ze dne 3. května 2019
posuzovalo ministerstvo natřikrát, neboť jeho rozhodnutí dvakrát zrušila žalovaná
pro nepřezkoumatelnost.
[2] Žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále
jen „krajský soud“) rozsudkem označeným v návětí. Krajský soud konstatoval, že žalobce
sice k žádosti předložil pracovní smlouvu zaručující mu mzdu převyšující tehdejší mzdu
minimální, nicméně správní orgány musejí rozhodovat na základě skutkového stavu v době
vydání rozhodnutí, kdy sjednaná mzda již byla nižší než minimální. Tato okolnost dle krajského
soudu odůvodnila zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Daný závěr krajský soud opřel
rovněž o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. ledna 2021 č. j. 10 Azs 177/2020 - 32.
Podle krajského soudu dále nestačí, že zákoník práce zaručuje zaměstnancům doplatek do výše
minimální mzdy, pokud mají sjednanou mzdu nižší, neboť zákon o pobytu cizinců je předpisem
speciálním k zákoníku práce, přičemž zákoník práce ani nestanoví uvedení výše mzdy
jako nezbytnou náležitost pracovní smlouvy. Proto požaduje-li §42g odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců výslovné zakomponování konkrétního ustanovení do pracovní smlouvy, je třeba
na takovém požadavku trvat. Krajský soud nepřisvědčil ani dalším námitkám žalobce
spočívajícím v tom, že je nutné rozlišovat mezi jednotlivými dokumenty, jež jsou ve sporném
ustanovení zákona o pobytu cizinců uvedeny, a v tom, že vlivem nepravé retroaktivity související
s nařízením vlády č. 347/2019 Sb. byl splněn rovněž požadavek §42g odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítal, že právní závěry krajského soudu jsou nesprávné, neboť stěžovatel nebyl povinen
při změně minimální mzdy upravit i výši mzdy sjednanou v pracovní smlouvě. K tomu stěžovatel
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. září 2021 č. j. 1 Azs 116/2021 - 29,
s nímž jsou právní závěry krajského soudu v rozporu.
[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na krajským soudem citovaný
rozsudek č. j. 10 Azs 177/2020 - 32, z něhož je dle jejího názoru zřejmé, že správní orgán by měl
v případě naplnění podmínky výše minimální mzdy posuzovat právní a skutkový stav ke dni
vydání rozhodnutí. Dále žalovaná polemizovala s právními závěry Nejvyššího správního soudu
vyjádřenými v rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021 - 29, kterým argumentoval stěžovatel.
Dle jejího názoru by totiž bylo v rozporu se smyslem podmínky dle §42g odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců a rovněž se zásadou materiální pravdy, aby rozhodující správní orgán mohl
zjistit a posoudit splnění podmínky v době podání žádosti, ale nikoliv v době vydání rozhodnutí.
[5] Stěžovatel v replice k vyjádření žalované uvedl, že pokud cizinec předloží pracovní
smlouvu obsahující ujednání o mzdě dosahující alespoň výše mzdy minimální dle aktuálního
nařízení vlády, jedná se o ujednání ve smyslu §42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
jelikož taková smlouva zaručuje cizinci minimální mzdu i v případě, že bude dalším nařízením
zvýšena.
[6] Nejvyšší správní soud zaslal repliku stěžovatele žalované na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[8] Podle §42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců je žádost o vydání zaměstnanecké
karty oprávněn podat cizinec, pokud uzavřel pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo smlouvu
o smlouvě budoucí, v níž se strany zavazují v ujednané lhůtě uzavřít pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní
činnosti obsahující ustanovení, ze kterého vyplývá, že bez ohledu na rozsah práce měsíční mzda, plat nebo odměna
cizince nebude nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy; týdenní pracovní doba v každém základním
pracovněprávním vztahu musí činit nejméně 15 hodin.
[9] Výkladem citovaného ustanovení se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne
2. září 2021 č. j. 1 Azs 116/2021 - 29, jenž byl následován rozsudkem ze dne 1. října 2021
č. j. 6 Azs 131/2021 - 37, přičemž v obou věcech figurovala jak žalovaná, tak právní zástupce
stěžovatele. Níže uvedené právní závěry jsou jim tudíž známy.
[10] V rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021 - 29 Nejvyšší správní soud dovodil, že požadavek
citovaného §42g odst. 2 písm. b) je naplněn už tím, že žadatel o zaměstnaneckou kartu předloží
platně uzavřenou pracovní smlouvu s ujednanou mzdou ve výši alespoň základní sazby minimální
(resp. zaručené) mzdy v dané době. Pokud však dojde v průběhu řízení ke zvýšení minimální
mzdy, takže původně sjednaná mzda nové výše mzdy minimální již nedosahuje, nemusí žadatel
dokládat upravenou pracovní smlouvu či mzdový výměr s novou výší mzdy dosahující
alespoň mzdy minimální (resp. zaručené). Její dosažení mu totiž garantují pracovněprávní
předpisy, konkrétně §111 a §112 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Uvedené závěry
potvrdil Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku č. j. 6 Azs 131/2021 - 37.
[11] Nejvyšší správní soud ověřil, že ve správním spisu je založena pracovní smlouva ze dne
20. prosince 2017, dle níž by stěžovatel měl být zaměstnán na plný pracovní úvazek s týdenní
pracovní dobou 40 hodin a mzdou 14 500 Kč měsíčně, která v době podání žádosti
(3. května 2019) převyšovala základní sazbu minimální mzdy stanovené nařízením
vlády č. 567/2006 Sb. Ze spisů přitom plyne, že jediným sporným aspektem byla právě výše
mzdy – ministerstvo a žalovaná zaujaly názor, že kvůli zvýšení základní sazby minimální měsíční
mzdy na 14 600 Kč měsíčně nařízením vlády č. 347/2019 Sb. od 1. ledna 2020 přestala pracovní
smlouva stěžovatele splňovat podmínky stanovené §42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu
cizinců, a proto zamítly žádost, resp. odvolání stěžovatele. Jejich postup posléze potvrdil krajský
soud.
[12] S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutkové okolnosti této věci
jsou obdobné ke skutkovým okolnostem věcí řešených v rozsudcích č. j. 1 Azs 116/2021 - 29
a č. j. 6 Azs 131/2021 - 37. V obou těchto případech byla také sporná pouze výše sjednané mzdy,
a to rovněž proto, že v průběhu řízení byla nařízením vlády zvýšena základní sazba mzdy
minimální. Závěry z citovaných rozsudků tedy lze plně vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Nejvyšší správní soudu tudíž konstatuje, že právní posouzení, na němž založily svá rozhodnutí
správní orgány a krajský soud, jsou nesprávná, neboť stěžovatel splnil podmínku výše mzdy
vyplývající z §42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců už tím, že k žádosti přiložil platnou
pracovní smlouvu dosahující (resp. přesahující) základní sazbu minimální mzdy v době podání
žádosti.
[13] Pokud se týče odkazu krajského soudu a žalované na rozsudek č. j. 10 Azs 177/2020 - 32,
v něm Nejvyšší správní soud reagoval toliko na námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 2020 č. j. 64 A 46/2019 - 36 [§103 odst. 1 písm. d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Z důvodu vázanosti kasačními
námitkami se tudíž Nejvyšší správní soud ani nemohl vyjadřovat k výkladu §42g odst. 2 písm. b)
zákona o pobytu cizinců. Posuzoval tak pouze to, zda Krajský soud v Brně své rozhodnutí
dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, což ostatně jasně vyplývá i z citace,
kterou uvedl krajský soud v bodu 15 nyní přezkoumávaného rozsudku a která je toliko
rekapitulací rozsudku č. j. 64 A 46/2019 - 36. Z rozsudku č. j. 10 Azs 177/2020 - 32 tudíž nelze
dovozovat, jak má být §42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců vyložen, neboť jeho výklad
provedl Nejvyšší správní soud až v rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021 - 29, a to výše popsaným
způsobem.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud tedy vyhodnotil kasační stížnost jako důvodnou, pročež v souladu
s §110 odst. 1 větou první s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu. Vzhledem k tomu,
že vytýkané vady mají původ již v žalobou napadeném rozhodnutí, zrušil podle §110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. i rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
V něm žalovaná v souladu s právním názorem vysloveným v tomto rozsudku [§78 odst. 5
ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.] zohlední, že na pracovní smlouvu předloženou
stěžovatelem k žádosti o zaměstnaneckou kartu je nutné nahlížet tak, že z ní vyplývá,
že bez ohledu na rozsah práce měsíční mzda, plat nebo odměna stěžovatele nebude nižší
než základní sazba měsíční minimální mzdy, tedy že splňuje podmínku výše sjednané mzdy
dle §42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[15] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalované, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného na základě
§120 s. ř. s., má úspěšný účastník právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[16] Procesně úspěšný žalobce zaplatil soudní poplatky za žalobu ve výši 3 000 Kč [položka 18
odst. 2 písm. a) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích] a za kasační stížnost
ve výši 5 000 Kč (položka 19 přílohy k zákonu o soudních poplatcích). Žalobce byl v řízení
o žalobě i o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Ze spisů vyplývá, že v řízení před krajským
soudem učinil zástupce žalobce dva úkony právní služby – převzetí a příprava právního
zastoupení a sepis a podání žaloby [§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce žalobce dva úkony právní služby,
a to sepis a podání kasační stížnosti a repliku k vyjádření žalované [§11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu], celkem tedy učinil čtyři úkony právní služby podle advokátního
tarifu. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 5, aplikovaného na základě §9
odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3 100 Kč, podle §13 odst. 4 advokátního tarifu je
k této částce třeba přičíst ještě 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů, tedy celkem
13 600 Kč. Zástupce žalobce je plátce daně z přidané hodnoty, proto se částka zvyšuje o 21 %
představujících výši této daně na 16 456 Kč.
[17] Celková výše náhrady nákladů žalobce, zahrnující zaplacené soudní poplatky, odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů jeho zástupce, tedy činí 24 456 Kč. K jejímu uhrazení
byla žalované stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2022
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu