ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.331.2004
sp. zn. 6 Azs 331/2004 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: M. K ., zastoupen JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, se sídlem Křenova 15,
Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004,
č. j. 11 Az 232/2003 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se ne př iznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného č. j. OAM - 1761/VL - 11 - P08 - 2002 ze dne 5. 11. 2003
nebyl žalobci (dále jen „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a nebyla na něho vztažena překážka
vycestování podle §91 téhož zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel
v průběhu řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by představovaly pronásledování ve smyslu
Ženevské úmluvy nebo opodstatněnou obavu z takového pronásledování. Ve své vlasti měl
národnostní potíže, které spočívaly v několikerém fyzickém napadení ze strany osob
kazašského původu pro jeho ruskou národnost, a dále potíže ekologické, jež stěžovatel
spatřoval ve znečištěném životním prostředí a zvýšeném výskytu onemocnění rakovinou.
Žalovaný po zhodnocení stěžovatelových výpovědí neshledal splnění podmínek výše
uvedených ustanovení zákona o azylu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné
lhůtě žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž namítal porušení jednotlivých ustanovení
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), ukládajících procesní
povinnosti správnímu orgánu. V doplnění žaloby zejména uvedl, že i ze žalovaným
citovaných informačních zdrojů vyplývá, že v Kazachstánu dochází k diskriminaci osob
jiného než kazašského původu. Proto považuje interpretaci §12 zákona o azylu, jak ji provedl
žalovaný, za svévolnou a účelovou. Za nemístný považuje stěžovatel rovněž požadavek
žalovaného, aby ve své vlasti využil všech dostupných prostředků ke své obraně,
přestože z informací o zemi původu jednoznačně vyplývá, že tyto jsou neúčinné. Nesouhlasí
ani s vyhodnocením ekologické situace a svobody vyznání v Kazachstánu obsaženým
v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Rozsudkem uvedeného soudu ze dne 28. 5. 2004, č. j. 11 Az 232/2003 - 36, byla
žaloba stěžovatele zamítnuta. V odůvodnění městský soud uvedl, že žalovaný řádně zjistil
skutkový stav a zohlednil dostatečný počet relevantních informací o zemi původu,
přičemž správně dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle
příslušných ustanovení zákona o azylu. Soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že pokud
se stěžovatel neobrátil na nadřízené policejní či jiné orgány, když policie byla po jeho
stížnostech nečinná, nelze učinit závěr, že by takové jednání soukromých osob bylo trpěno
či podporováno orgány státní moci.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského
soudu v Praze a navrhuje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tuto stížnost
odůvodňuje stížními důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Předně se stěžovatel domnívá, že rozhodnutí městského soudu
je nepřezkoumatelné, neboť bylo vydáno bez nařízení jednání, ačkoliv s tím stěžovatel
nevyslovil souhlas. Jelikož mu poučení a výzva soudu nebyly předloženy v jeho mateřském
jazyce, on tomuto poučení neporozuměl ani porozumět nemohl. Dle stěžovatelova názoru
podání ze strany soudu adresovaná jemu samotnému měla být přeložena do ruského jazyka,
protože již v řízení před žalovaným projevil vůli v tomto jazyce jednat. Na toto nemá vliv
ani skutečnost, že žaloba byla podána v jazyce českém. V důsledku tohoto pochybení soudu
tak stěžovatel neměl možnost uplatnit svá práva v jednání před soudem. Stěžovatel je dále
přesvědčen, že žalovaný pochybil, když nesprávně posoudil situaci stěžovatele a neopatřil
si dostatek podkladů. Poukázal též na skutečnost, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného
a soudu se z jemu neznámých důvodů liší, a to pokud jde o podklady, které byly ve správním
řízení shromážděny. Stěžovatel považuje shromážděné podklady za nedostatečné pro řádné
posouzení jeho případu. Konstatuje, že použité zdroje jsou příliš obecné a dále zpochybňuje
vypovídací schopnost zpráv ministerstva zahraničí, jako orgánu reprezentujícího státní moc
a reflektujícího zahraniční politiku a mezinárodní vztahy. Informace České tiskové kanceláře
považuje za nevěrohodné, neboť jsou zpracovávány novináři, a neposkytují proto objektivní
pohled na vnitřní záležitosti jiných zemí. Stěžovatel se domnívá, že žalovaný měl použít
poměrně široký katalog informací, které jsou obsaženy ve zprávách institucí, které se zabývají
ochranou lidských práv. V neposlední řadě poukazuje na další pochybení žalovaného,
které spatřuje v tom, že žalovaný sice uvedl, z jakých informací vycházel, avšak neuvedl,
co z těchto informací vyplývá a jakými úvahami byl při jejich hodnocení veden. Dále
stěžovatel namítá, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, nemá oporu ve spisu,
resp. je s ním v rozporu. Ze zpráv Ministerstva zahraničí Spojených států amerických totiž
vyplývá, že zákonná ustanovení o rovnosti všech občanů a vyloučení diskriminace nejsou
v Kazachstánu efektivně a důsledně prosazována a dochází k upřednostňování etnických
Kazachů. Státní orgány jsou silně zkorumpované a nejsou ochotny řešit etnické konflikty.
Rovněž dle jeho názoru není na místě, že mu žalovaný i soud přičítal k tíži, že se neobrátil
na státní orgány své vlasti s žádostí o pomoc. Jelikož si byl totiž stěžovatel vědom,
že se mu nedostane adekvátní pomoci, je zcela pochopitelné, že se na policii neobracel.
Závěrem stěžovatel konstatuje, že v jeho případě je dán důvod pro udělení azylu dle §12
písm. b) zákona o azylu, neboť jeho strach z opakování ponižování a diskriminace z důvodu
jeho ruské národnosti a křesťanského náboženského vyznání je odůvodněný.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu tak i rozsudek městského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. Dále poukazuje na skutečnost,
že stěžovatel podal žalobu v jazyce českém a o ustanovení tlumočníka nepožádal,
proto taková potřeba nevyšla v řízení najevo. Stěžovatel byl v průběhu správního řízení
seznámen s podklady, které žalovaný shromáždil, a tyto nikterak nezpochybnil a nenavrhl
ani jejich doplnění. Z výše uvedených důvodů navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání jejího odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z vlastního podání vyplývá,
že stěžovatel namítá kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., a kasační
stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je stěžovatel
chráněn před důsledky rozsudku městského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je
rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že:
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel předně namítal porušení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze
kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem a že by tato
skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené
rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný musí umožnit
žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu
za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle
poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu
není patrno, a stěžovatel to ani netvrdí, že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení
o udělení azylu omezován při sdělení důvodů azylu, jež sám uplatňoval. Skutkový stav tak byl
zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu
dostačující.
K námitkám stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabýval informacemi o zemi
původu, které ve věci shromáždil žalovaný, a to jednak obecně jejich povahou a jednak jejich
rozsahem a vypovídací hodnotou vzhledem k okolnostem daného případu. Předně lze
konstatovat, že nejdůležitějším účelem shromažďování informací o zemi původu žadatele
o azyl je ověřování správnosti jeho výpovědí učiněných při pohovoru a získání objektivních
informací o poměrech v dané zemi. Správní orgán je při tom povinen dbát o to,
aby shromážděné informace byly co možná nejvěrohodnější, a proto je získává z různých
zdrojů. Nelze však tvrdit, že by informace poskytované ministerstvem zahraničí (ať českým
či americkým) byly primárně nedůvěryhodné právě proto, že se jedná o státní orgány
zohledňující státní zájmy a mezinárodněpolitické vztahy. Takové závěry by bylo možné učinit
snad jedině v případě, kdy by se tyto zprávy zásadním způsobem lišily od zpráv
poskytovaných například nevládními organizacemi zabývajícími se ochranou lidských práv.
Pokud stěžovatel dále zpochybňuje informace z databáze České tiskové kanceláře tím, že jsou
tvořeny novináři, kteří jsou mnohdy vedeni jinými cíly než snahou o získání objektivních
informací, pak s jeho tvrzením plně nelze souhlasit. Pokud by takovéto informace byly
jediným podkladem pro rozhodnutí žalovaného, jistě by bylo možné o jejich vypovídací
schopnosti alespoň v některých případech pochybovat, ale pokud jsou jedním ze zdrojů
a obsahově nevybočují z informací jiných, pak i ty jsou pro získání uceleného pohledu
na danou zemi vhodné. Lze tedy shrnout, že je zcela na žalovaném, jaké informace v daném
případě pro hodnocení případu shromáždí, je však nezbytné, aby jejich rozsah a obsah
odpovídal potřebám daného případu. Ve vztahu k nyní projednávanému případu Nejvyšší
správní soud konstatuje, že žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval
obsahem informací, které o Kazachstánu shromáždil, a přitom zcela jasně uvedl, co z těchto
informací dovodil a jakými úvahami byl veden. Jestliže vyšel z několika informačních zdrojů,
které se obsahově i časově dotýkají období stěžovatelova odchodu z vlasti a tyto informace
nejsou rozporné, pak nelze než uzavřít, že dokazování bylo provedeno v dostatečné míře.
Výčet podkladů, ze kterých rozhodnutí žalovaného vycházelo, se v odůvodnění správního
rozhodnutí a rozsudku soudu skutečně liší, ale pouze do té míry, že v rozsudku městského
soudu je podrobnější.
Pokud stěžovatel dále namítal, že závěry žalovaného nemají oporu v obsahu správního
spisu, pak ani této námitce přisvědčit nelze. Stěžovatel zejména poukazoval na skutečnost,
že ze zpráv Ministerstva zahraničí USA vyplývá, že zákonná ustanovení o rovnosti všech
občanů nejsou dodržována důsledně a efektivně. Ze stejného zdroje vyplývá, že státní orgány
upřednostňují etnické Kazachy a nejsou ani ochotny řešit případné etnické konflikty. K tomu
zdejší soud uvádí, že tyto informace se týkají souhrnně celého Kazachstánu, přičemž žalovaný
zcela správně využil zejména informaci českého Ministerstva zahraničních věcí ze dne
3. 3. 2003, podle níž je oblast, v níž stěžovatel žil (U.-K.), etnicky převážně ruská. Ze
stejného zdroje lze dovodit, že špatná práce policejních orgánů je v Kazachstánu obecným
problémem bez souvislosti s národností dané osoby. Nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí
žalovaného nemělo oporu v obsahu správního spisu nebo s ním bylo v rozporu. Soud
neshledal důvodnou ani stěžovatelovu námitku, že s ohledem na shromážděné informace o
zemi původu je důvodná jeho obava z pronásledování pro jeho ruskou národnost ve smyslu §
12 zákona o azylu, neboť jak bylo uvedeno výše, z obsahu správního spisu vyplývá, že toto je
v dané oblasti nepravděpodobné.
Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na výše uvedené důvody tvrzené ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Stěžovatel dále uplatnil námitku uvedenou v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Konkrétně namítal zejména skutečnost, že městský soud mu písemnosti doručoval v jazyce
českém a on jí proto nerozuměl ani rozumět nemohl. Proto také nevyslovil svůj nesouhlas
s rozhodnutím o věci bez nařízení jednání a z tohoto důvodu neměl možnost uplatnit svá
práva účastníka řízení.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že povinnost soudu vyzvat stěžovatele k vyjádření,
zda souhlasí s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání, v jazyce, jemuž rozumí, nemusí ani
u cizince vždy nezbytně znamenat nutnost překládat tuto výzvu do jeho mateřského jazyka.
Tato povinnost vzniká pouze v případě, kdy soud zjistí, že účastník řízení neovládá jazyk,
v němž se vede řízení. Pokud však stěžovatel se soudem komunikoval v českém jazyce,
o ustanovení tlumočníka nepožádal a naopak v návaznosti na soudem zaslané vyjádření
žalovaného reagoval česky psanou replikou neobsahující žádost o ustanovení tlumočníka,
městský soud nepochybil, pokud mu poučení podle §51 s. ř. s. zaslal v českém jazyce
(k tomu srov. rozsudek publikovaný pod č. 686/2005 Sb. NSS). Z výše uvedeného je tedy
zřejmé, že stěžovatel soudem zaslaným písemnostem rozuměl, neboť na ně v českém jazyce
reagoval. Pokud nevyjádřil nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, pak městský
soud nepochybil, když v souladu s §51 s. ř. s. bez jednání rozhodl. Stěžovateli tak nebyla
upřena možnost uplatňovat svá práva účastníka řízení.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že rozhodnutí Městského soudu v Praze je
srozumitelné a netrpí ani nedostatkem důvodů rozhodnutí. Pokud soud došel k závěru,
že rozhodnutí žalovaného je v souladu se zákonem, přičemž jak rozhodnutí žalovaného
tak soudu je podrobně odůvodněno, Nejvyšší správní soud nemá, čeho by mu vytknul. Ani
tato stěžovatelova námitka tedy není důvodnou.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu