ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.412.2005
sp. zn. 6 Azs 412/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: S. D., zastoupena Mgr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem
Brno, Bašty 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, poštovní přihrádka
21/OAM, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 31. 8. 2005, č. j. 36 Az 248/2004 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i znáv á .
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá usnesení
Krajského soudu v Brně č. j. 36 Az 248/2004 - 35 ze dne 31. 8. 2005, kterým bylo odmítnuto
podání stěžovatelky ze dne 20. 10. 2004 označené jako žaloba proti výše označenému
žalovanému, směřující do rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 2670/VL - 10 - ZA04 - 2004
ze dne 29. 9. 2004.
Z obsahu stěžovatelčiny kasační stížnosti vyplývá, že uplatňuje důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že soud nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím řízení,
jeho rozhodnutí je pro vadu řízení nepřezkoumatelné a konečně, že v důsledku nesprávného
právního posouzení je rozhodnutí soudu o odmítnutí návrhu stěžovatelky nezákonné.
Stěžovatelka k věci samé v kasační stížnosti uvedla, že vlastnoručním podáním
v mongolském jazyce napadla rozhodnutí žalovaného. Krajský soud zaslal toto podání
k překladu ustanovené tlumočnici. Z překladu vyšlo najevo, že podání stěžovatelky (žaloba)
neobsahovalo náležitosti podle s. ř. s. Stěžovatelce bylo proto uloženo usnesením
č. j. 36 Az 148/2004 - 12 ze dne 22. 12. 2005, aby své podání doplnila. K výzvě soudu
doložila do spisu další podání. Protože však neovládá český jazyk, nerozuměla tomu,
jakým způsobem má žalobu doplnit, nerozuměla ani poučení. V důsledku toho doplnila
své podání opět v mongolském jazyce a opět nedostatečně. Poté přistoupil krajský soud
k odmítnutí její žaloby. S takovým postupem krajského soudu stěžovatelka nesouhlasí
a dovozuje, že bylo porušeno její zákonné právo na jednání ve své mateřštině, které jí dává
ustanovení §18 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením §64 s. ř. s. Stěžovatelka argumentuje
tím, že podle ustanovení §18 odst. 2 o. s. ř. soud ustanoví účastníku, jehož mateřštinou je jiný
než český jazyk, tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Dále podle
ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. mají účastníci v řízení rovné postavení. Soud je povinen
poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o procesních
právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. Soud podle
stěžovatelky postupoval správně, pokud jí ustanovil tlumočnici, jakmile vyšla najevo potřeba
tak učinit, tj. k překladu podání, která stěžovatelka soudu zaslala. Podle stěžovatelky však měl
rovněž opatřit úředním překladem do její mateřštiny písemnosti, které zasílal soud jí,
aby stěžovatelka mohla výzvám soudu porozumět a soudu vyhovět. Z tohoto důvodu
stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že k obsahu kasační stížnosti se nebude
vyjadřovat, protože kasační stížnost směřuje do procesního postupu soudu.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že se stěžovatelka dne
20. 10. 2004 obrátila na krajský soud podáním, které bylo napsáno v mongolském jazyce,
bylo opatřeno toliko českým nadpisem, který podání označoval jako „žalobu
proti Ministerstvu vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky“. Krajský soud proto dne
7. 12. 2004 usnesením č. j. 36 Az 248/2004 - 4 ustanovil tlumočníka a uložil mu, aby podání
stěžovatelky přeložil do českého jazyka. Z překladu vyplynulo, že podání stěžovatelky
obsahuje kromě jejího jména a příjmení, pouze žádost o opětovné přihlédnutí k její žádosti
o udělení azylu. Krajský soud proto stěžovatelku usneseními ze dne 22. 12. 2004,
č. j. 36 Az 248/2004 - 11 a č. j. 36 Az 248/2004 - 12 vyzval, aby jednak ve lhůtě 15 dnů
od doručení prvního usnesení předložila soudu rozhodnutí žalovaného, které žalobou napadá,
jednak aby ve stejné lhůtě od doručení druhého usnesení doplnila své podání o náležitosti
podle ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s., které soud v usnesení vyjmenoval. Obě usnesení byla
stěžovatelce doručena dne 4. 2. 2005. Dne 28. 2. 2005 stěžovatelka reagovala na výzvy soudu
opětovným podáním v mongolském jazyce, které označila českým nadpisem „Doplnění
žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR“, a k tomuto podání přiložila v souladu
s výzvou soudu napadené rozhodnutí žalovaného. Krajský soud nechal opět podání
stěžovatelky přeložit. Podání obsahovalo vyjádření stěžovatelky, že v její zemi je životní
úroveň velmi nízká, proto přišla do České republiky. Po příchodu do České republiky
si půjčila u banky peníze, které předala zprostředkovateli. Chtěla by v České republice žít
a pracovat. Proto požádala o azyl a soud žádá, aby její žádost přijal. V reakci na to krajský
soud podání stěžovatelky odmítl, protože nesplňovalo náležitosti žaloby a vady podání nebyly
ani po výzvě soudu odstraněny (§37 odst. 5 s. ř. s.).
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastnicí
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační
stížnost podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Jakkoliv stěžovatelka označila jako důvody podání
kasační stížnosti důvody ve smyslu §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s., Nejvyšší správní
soud kasační námitky subsumoval toliko pod ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
neboť veškeré uplatněné námitky plně vyčerpává. S ohledem na tento uplatněný důvod
Nejvyšší správní soud shledává kasační stížnost přípustnou.
Pokud jde o návrh přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, Nejvyšší správní
soud při zvážení nutnosti rozhodnutí o odkladném účinku dospěl k závěru, že o žádosti není
třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak
je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích
řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. přezkoumal. Přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podstatou námitek uplatněných v kasační stížnosti je spor o to, zda v případě
stěžovatelky mohl krajský soud přistoupit k odmítnutí podání stěžovatelky, aniž ji poučil
o náležitostech žaloby a o nutnosti jejího doplnění v jí srozumitelném jazyce. Jinými slovy,
právní otázkou, jíž se musí Nejvyšší správní soud zabývat, je, zda je soud povinen v případě,
že účastník řízení není mocen jednacího jazyka, přistoupit k zasílání soudních písemností
v jazyce účastníku srozumitelném. V kontextu této otázky stěžovatelka správně odkazuje
na klíčový význam výkladu ustanovení §18 odst. 2 o. s. ř.
Výkladu ustanovení §18, zejména pak jeho odstavce druhého, věnoval Nejvyšší
správní soud ve své rozhodovací činnosti pozornost již několikrát (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8.2 004, č. j. 4 Azs 261/2004 - 57, či obdobně
rozsudek ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 Azs 270/2004 - 35, www.nssoud.cz) a je ve své judikatuře
konstantní. Tato rozhodnutí se ovšem týkala situace, kdy šlo o ustanovení tlumočníka,
tj. situace, kdy bylo zapotřebí umožnit účastníku řízení bezprostředně komunikovat
při jednání.
Pokud jde ovšem nikoliv pouze o ustanovení tlumočníka, ale přímo o vypracování
soudní písemnosti v jiném jazyce než českém, prošla rozhodovací činnost Nejvyššího
správního soudu vývojem, který byl posléze usměrněn judikaturou Ústavního soudu.
Nejvyšší správní soud tak na jedné straně zaujal v rozsudku ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 2 Azs 52/2005 - 47 (srovnej www.nssoud.cz) právní názor, že ustanovením §18 odst. 1
a 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. se na úrovni jednoduchého práva realizuje základní právo
zaručené zejm. v čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod („Kdo prohlásí, že neovládá
jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.“). Pokud jde o překlad soudních
písemností, nikoliv tedy pouze o zajištění ústního styku účastníků a soudu, Nejvyšší správní
soud vyšel v tomto rozhodnutí z názoru, že výše uvedené zásady ustanovování tlumočníka
se na případ překládání soudních písemností, které jsou doručovány účastníkům, uplatní
v modifikované podobě, ovšem obdobně.
Naproti tomu ve svém dřívějším rozsudku ze dne 31. 1. 2005, č. j. 2 Azs 255/2004 - 47
(srov. www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud dospěl k závěru opačnému a konstatoval,
že povinnost soudu ustanovit tlumočníka podle ustanovení §18 odst. 2 o. s. ř. v souladu
s gramatickým, teleologickým i systematickým výkladem vzniká pouze tehdy, pokud
o to účastník požádá, dále dojde - li k ústnímu jednání, a pak pouze za situace, že účastník
by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem,
přičemž tato potřeba musí být zjevná a musí v řízení vyplynout sama, tedy aniž by byl soud
nucen tuto potřebu aktivně zjišťovat. Konečně v tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud
zastával názor, že ustanovení §18 o. s. ř. ve spojení s ustanovením čl. 37 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod směřuje především k situaci, kdy je nařízeno ústní jednání, nikoliv
k ostatním procesním situacím charakterizovaným písemným stykem s účastníky řízení.
Vzhledem k niterné ústavní vazbě ustanovení §18 o. s. ř., kterou vyzdvihovala obě
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je důležitým vodítkem pro další
rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu judikatura Ústavního soudu. I ta
při vymezení obsahu a dosahu čl. 37 odst. 4, případně čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
prošla jistými peripetiemi (srovnej např. vzájemně diametrálně odlišné závěry nálezu ze dne
8. srpna 2005 ve věci II. ÚS 186/05 a usnesení ze dne 20. července 2005 ve věci
IV. ÚS 189/05, a to při zcela obdobném skutkovém základu; www.concourt.cz). Nicméně dne
25. 10. 2005 přijalo plénum Ústavního soudu sjednocující stanovisko (Pl.ÚS st20/05),
které tuto nejednotu překonává. Při výkladu obsahu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod dospívá k závěru, že je třeba u tohoto ustanovení vyjít jak z gramatického výkladu,
tak z výkladu logického, srovnávacího a výkladu teleologického. Gramatický výklad
uvedeného ustanovení je podle Ústavního soudu zcela jednoznačný a svědčí pro nutnost
tlumočení při ústní komunikaci účastníka řízení neovládajícího český jazyk se soudem.
Nutnost překladu písemností ovšem gramatickým výkladem dovodit nelze. Logický výklad
za použití argumentu a simili vede k témuž výsledku. To proto, že například obsah čl. 6
odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ač je omezen
co do uplatnění toliko na trestní řízení, je co do rozsahu zaručeného práva srovnatelný s čl. 37
odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Přitom je zřejmé, že základní právo v těchto
ustanoveních garantované, sleduje stejný účel, za nějž lze označit fair proces nahlížený
z aspektu přímé komunikace účastníka řízení (příp. obviněného) se soudem. Jinými slovy,
i výklad teleologický svědčí pro výše nastíněný závěr. Rozsah základního práva
na tlumočníka tak, jak byl svrchu vymezen, není, dle názoru Ústavního soudu, možné
rozšiřovat za použití obecných ustanovení o fair procesu, jaké představuje čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. To proto, že právo na fair proces je naopak tvořeno komplexem dalších
práv. Jsou - li tyto ústavněprávní procesní záruky výslovně uvedeny v ústavním pořádku,
není důvodu, aby byly dovozovány z obecného ustanovení formou jeho konkretizace.
Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s novější judikaturou Ústavního soudu,
a proto v případě stěžovatelky dospěl k závěru, že její kasační námitka je nedůvodná.
Nadto Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že na výzvu soudu ze dne 22. 12. 2004,
aby předložila rozhodnutí žalovaného, které napadá, stěžovatelka řádně reagovala
a rozhodnutí ve stanovené lhůtě předložila. Stejně tak, byť v jazyce mongolském, reagovala
na výzvu k doplnění žaloby přípisem, v němž sděluje opětovně obsah svého předchozího
podání. Z těchto reakcí (zejména z faktu, že vyčerpávajícím způsobem reagovala na výzvu
k doplnění napadeného rozhodnutí) se nedá podle Nejvyššího správního soudu dovodit,
že by stěžovatelka nebyla schopna porozumět obsahu jí zasílaných písemností. Nedoplnění
žaloby je tak podle Nejvyššího správního soudu třeba přičítat nikoliv neznalosti jazyka
vyvolané nevědomostí, jak, či o co žalobu doplnit, ale mnohem spíše skutečností,
že stěžovatelka konkrétnějších důvodů pro napadení rozhodnutí žalovaného neměla.
Nejvyšší správní soud se také v souladu s ustanovením §109 odst. 3 s. ř. s. ex officio
zabýval otázkou, zda nároky krajského soudu na doplnění žaloby nebyly příliš tvrdé,
zda nevybočily z mezí stanovených obsahem ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s. konkretizovaného
judikaturou správních soudů a judikaturou Ústavního soudu. V případě stěžovatelky,
jakkoliv by bylo možné pominout s ohledem na dosavadní judikaturu (srov. zejména nález
Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2000, sp. zn. II. ÚS 491/98, www.concourt.cz) to, že nebyla
s to doplnit náležitosti podle ustanovení §71 odst. 1 písm. b), c), e) či f) s. ř. s.,
nelze překlenout zásadní nedostatek náležitosti žaloby podle ustanovení §71 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Stěžovatelka ani při nejvyšší míře příznivosti posuzování neuvedla ve vztahu
k napadenému rozhodnutí žádné relevantní skutkové či právní námitky (přirozeně jakkoliv
laické), které by soud mohly vést k tomu, v jakém rozsahu a z jakých důvodů má napadené
rozhodnutí přezkoumat. Jakkoliv Nejvyšší správní soud nehodlá být při posuzování této
náležitosti přemrštěně formalistický, musí trvat na tom, že formulace žalobních bodů musí mít
reálný vztah k napadenému rozhodnutí, musí z něj vycházet a nelze připustit, aby byla
pouhým obecným typovým odkazem na možná pochybení žalovaného (srovnej rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58,
www.nssoud.cz). Takovým požadavkům však podání stěžovatelky nedostálo. Krajský soud
proto právem považoval podání stěžovatelky za neschopné projednání a právem aplikoval
ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu