ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.535.2004
sp. zn. 6 Azs 535/2004 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalob k yně: N. R., zastoupena Mgr. Janem Lipavským, advokátem, se sídlem Velké náměstí
135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 2. 11. 2004, č. j. 63 Az 100/2004 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 4. 2004, č. j. OAM - 1466/VL - 10 - 08 - 2004,
byla žádost o azyl žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka naposledy vstoupila
na území České republiky dne 4. 2. 2000 a od té doby zde nepřetržitě pobývala, po uplynutí
platnosti turistického voucheru nelegálně, přičemž měla možnost se po území republiky
svobodně pohybovat a vejít ve styk se státními orgány. Dne 22. 3. 2004 jí bylo uloženo
správní vyhoštění z území České republiky na dobu tří let. Skutečnosti, které uvedla ve své
žádosti o azyl, jí byly známy již dříve a v podání žádosti o azyl jí nebránily žádné objektivní
překážky. Žalovaný tak dospěl k závěru, že stěžovatelka dne 30. 3. 2004 požádala o azyl
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohla požádat o udělení azylu dříve.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému
soudu v Brně. V ní namítala porušení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen
„správní řád“), neboť dle jejího názoru nemělo rozhodnutí žalovaného náležitosti správního
rozhodnutí. Na výtisku rozhodnutí, který jí byl doručen, totiž chybí podpis oprávněné osoby.
Dále konstatovala, že před vydáním správního rozhodnutí nebyla upozorněna, že k vydání
rozhodnutí dojde, a nemohla se tak vyjádřit k podkladům a způsobu jejich zjištění. Rovněž
uvedla, že žalovaný nedostatečně odůvodnil, proč v jejím případě nebylo možno udělit
humanitární azyl podle §14 zákona o azylu. Ze všech těchto důvodů se stěžovatelka
domáhala, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného prohlásil za nicotné nebo je zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Rozsudkem krajského soudu označeným v záhlaví byla žaloba stěžovatelky zamítnuta.
V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutková zjištění, z nichž vycházelo rozhodnutí
žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí jsou v souladu
se zákonem. Zároveň konstatoval, že žalovaný postupoval zcela v souladu se zákonem,
pokud stěžovatelčinu žádost o azyl zamítl jako zjevně nedůvodnou, neboť bylo nepochybně
prokázáno, že Ukrajinu neopustila z důvodu pronásledování své osoby pro některý z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu a v České republice o azyl požádala, až když jí bylo uloženo
správní vyhoštění na dobu tří let. K žalobním námitkám krajský soud uvedl, že správní spis
obsahuje originál napadeného rozhodnutí s podpisem oprávněné osoby. Pokud stěžovatelka
namítala, že neměla možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí, pak tato námitka
je v rozporu s obsahem spisu, neboť z protokolu o pohovoru je zřejmé, že s ním byla
seznámena a nežádala jeho změny či doplnění. Krajský soud rovněž uvedl, že udělení azylu
z humanitárních důvodů je plně na uvážení správního orgánu. Ve stěžovatelčině žádosti o azyl
neshledal žalovaný důvody hodné zvláštního zřetele a soud pak neshledal důvod
pro zpochybnění takového závěru. Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 4. 11. 2004
a ta jej napadla kasační stížností dne 18. 11. 2004.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku krajského
soudu a zároveň žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Namítá existenci
kasačních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně zejména namítá, že rozhodnutí žalovaného trpí
závažnou vadou řízení, spočívající v absenci podpisu oprávněné osoby na vyhotovení
rozhodnutí doručovaném stěžovatelce. Dovozuje, že z tohoto důvodu se vůbec nejedná
o správní rozhodnutí a toto tudíž nevyjadřuje vůli žalovaného. Je tomu tak i přesto,
že ve správním spise je založeno rozhodnutí s podpisem oprávněné osoby. Stěžovatelka
je dále přesvědčena, že napadené rozhodnutí bylo vyhotoveno osobou, která je na něm
podepsána pod doložkou „za správnost“ nikoliv v Praze, jak je uvedeno v záhlaví,
ale v příslušném pobytovém středisku, aniž by byla zaslána do Prahy k podpisu oprávněnou
osobou, tj. ředitelem odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky.
Stěžovatelka proto dovozuje, že v okamžiku předání rozhodnutí účastnici řízení nebylo
toto rozhodnutí ještě podepsáno oprávněnou osobou a žalovaný tak dosud neprojevil svou vůli
řádným způsobem. Z tohoto důvodu považuje rozhodnuté žalovaného za nicotné. Rovněž
namítá, že se nemohla v okamžiku předání rozhodnutí seznámit s obsahem rozhodnutí
podepsaného oprávněnou osobou, neboť toto se dle jejího názoru ve správním spise
nenacházelo a ani nacházet nemohlo. Dále stěžovatelka namítá, že rozhodnutí žalovaného
nebylo řádně odůvodněno, a to v případě neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu, neboť dle jejího názoru není tento výrok vázán na posouzení udělení azylu dle §12
téhož zákona, jak v odůvodnění rozhodnutí uvádí žalovaný. Rozhodnutí krajského soudu
pak stěžovatelka v této části označuje za zmatečné a nepřezkoumatelné, jelikož
jeho odůvodnění neodpovídá přezkoumávanému rozhodnutí, když tvrdí, že žalovaný
zkoumal, zda nebyly dány důvody pro udělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu,
ale ve skutečnosti žalovaný konstatoval, že důvody pro udělení azylu podle §13 a §14
neposuzoval, protože byla žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Stěžovatelka
rovněž namítá, že žalovaný se důvody pro udělení humanitárního azylu v rozporu se zákonem
vůbec nezabýval a krajský soud následně pochybil v hodnocení jeho postupu,
neboť z povinnost odůvodňovat rozhodnutí je jedním ze základů právního státu. Závěrem
stěžovatelka namítá, že jí žalovaný sice umožnil seznámit se s podklady pro vydání
rozhodnutí, ale ne se všemi podklady, na základě nichž bylo rozhodnutí vydáno. Blíže však
tyto podklady nijak nevymezila, pouze dovodila, že řízení před žalovaným tak bylo stiženo
vadou, pro kterou nemůže obstát.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy, a plně odkazuje na správní spis. S odkazem na judikát
Nejvyššího správního soudu konstatuje, že absence podpisu oprávněné osoby nezpůsobuje
nicotnost správního rozhodnutí, pokud součástí spisu je originál rozhodnutí, který
je oprávněnou osobou podepsán. Rovněž s poukazem na judikaturu Nejvyššího správního
soudu konstatuje, že výrok o neudělení humanitárního azylu by byl v případě použití §16
zákona o azylu nadbytečný. Námitku týkající se neseznámení stěžovatelky se všemi podklady
rozhodnutí považuje žalovaný za zcela bezpředmětnou, neboť měla možnost se k obsahu
správního spisu kdykoli vyjádřit, popř. navrhnou jeho doplnění. Z výše uvedených důvodů
navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatelka namítá kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., kasační
stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Namítá-li stěžovatelka nezákonnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě
z toho důvodu, že soud nesprávně posoudil splnění podmínky zjevné nedůvodnosti její žádosti
(§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), pak Nejvyšší správní soud musí vyjít z dikce §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se
hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat
o udělení azylu dříve. V případě, že krajský soud shledal, že stěžovatelce bylo dne 22. 3. 2004
vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění a ona následně podala žádost o azyl, aniž by jí
nějaká objektivní překážka bránila požádat o azyl dříve (tedy od února roku 2002 kdykoli),
podmínka nedůvodnosti stěžovatelčiny žádosti o udělení azylu byla splněna a krajský soud
se při jejím hodnocení nezákonnosti nedopustil. Aplikoval totiž správný právní předpis (zákon
o azylu), v jeho rámci správnou právní normu (tj. normu obsaženou v §16 odst. 1 písm. k/
zákona o azylu), přitom ji vyložil správně. Nebylo-li zpochybněno (stěžovatelka v řízení
před soudem v tomto smyslu žádná tvrzení ani procesní návrhy neuplatnila), že stěžovatelka
pobývala na území České republiky od roku 2002, po jejím území se svobodně pohybovala,
mohla kdykoli vejít ve styk se státními orgány a s jejich pomocí obdržet informace nezbytné
pro podání žádosti o azyl, ale učinila tak až po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění,
jsou tyto skutečnosti dostatečné pro konstataci nedůvodnosti její žádosti o udělení azylu.
Pokud v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených
v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího zamítne žádost. Rozhodne tedy
konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů
předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu (k tomu srov. např. rozsudek publikovaný
pod č. 244/2004 Sb. NSS). Krajský soud proto nepochybil, když se s právním hodnocením
daného případu žalovaným ztotožnil. Námitku nezákonnosti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě tak Nejvyšší správní soud shledává nedůvodnou.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností, které
sdělila sama stěžovatelka. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem a že by tato
skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené
rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný musí umožnit
žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu
za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle
poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatelky postupoval, přičemž ze spisu
není patrno, a stěžovatelka to ani netvrdí, že by byla jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení
o udělení azylu omezována při sdělení důvodů azylu, jež sama uplatňovala. Skutkový stav tak
byl zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného
případu dostačující. Pokud stěžovatelka namítá, že nebyla seznámena se všemi podklady
pro vydání rozhodnutí, aniž by však jakkoli specifikovala ty podklady, se kterými seznámena
nebyla, pak ani této její námitce nelze přisvědčit, neboť z obsahu správního spisu je zřejmé,
že byla seznámena s obsahem protokolu o pohovoru (jako nejpodstatnější části podkladů
pro vydání rozhodnutí) a nenavrhovala žádná doplnění ani změny.
Pokud jde o námitku nicotnosti rozhodnutí žalovaného z důvodu absence podpisu
oprávněné osoby na výtisku rozhodnutí, který obdržela stěžovatelka, potom Nejvyšší správní
soud žádné pochybení při přezkumu krajským soudem neshledává. Nicotnost (neexistenci)
správního aktu totiž způsobují jen takové vady řízení, které mají za následek, že o správním
aktu nelze v daném případě vůbec hovořit. Může se přitom jednat například o vady spočívají
v rozhodování absolutně nekompetentního orgánu, rozhodování podle právního předpisu,
který byl přede dnem rozhodnutí bez náhrady zrušen, či absolutní nedostatek zákonem
předepsané formy. Namítanou vadu formy rozhodnutí ovšem nelze pokládat za natolik
intenzivní, aby mohla založit přímo nicotnost tohoto rozhodnutí. Za nicotné by toto
rozhodnutí mohlo být považováno například tehdy, kdyby se posléze ukázalo, že absence
podpisu oprávněné osoby odráží fakt, že toto rozhodnutí bylo vydáno zcela bez jejího vědomí.
Tak tomu ovšem v daném případě zjevně není. Ve správních spisech je totiž založeno
vyhotovení rozhodnutí, které je řádně podepsáno oprávněnou osobou, a není tak
ve skutečnosti pochyb o tom, že rozhodnutí ve správním řízení skutečně vydal ředitel odboru
azylové a migrační politiky, tedy osoba k jeho vydání oprávněná. Sama skutečnost, že mezi
vyhotovením rozhodnutí a jeho doručením stěžovatelce uplynula krátká doba, žádnou
pochybnost v tomto směru nevyvolává. Vada rozhodnutí spočívající v nedostatku podpisu
na tom vyhotovení rozhodnutí, jež bylo stěžovatelce doručeno, za situace, že součástí
správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak
bezvadné, tedy nezakládá nicotnost tohoto rozhodnutí. Ke stěžovatelčině námitce,
že se nemohla v okamžiku předání rozhodnutí žalovaného seznámit s obsahem rozhodnutí
podepsaného oprávněnou osobou, Nejvyšší správní soud konstatuje, že z obsahu správního
spisu, konkrétně protokolu o předání rozhodnutí na č. l. 27, je zřejmé, že s obsahem
rozhodnutí stěžovatelka byla řádně seznámena prostřednictvím tlumočníka a námitku absence
podpisu oprávněné osoby neuplatnila. Ani tato námitka tedy není důvodnou.
Nejvyšší správní soud tedy důvody tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
v posuzované věci neshledal.
Pokud dále stěžovatelka s odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tvrdí,
že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné a nesrozumitelné, pak i tato námitka
je sice přípustnou, neboť směřuje proti přezkumu, jak jej provedl krajský soud, není však
důvodnou. Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě
je srozumitelné a netrpí ani nedostatkem důvodů rozhodnutí. Pokud soud došel k závěru,
že rozhodnutí žalovaného je v souladu se zákonem, přičemž v odůvodnění rozsudku uvedl,
že se správní orgán zabýval důvody pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu,
což neodpovídá rozhodnutí žalovaného ani obsahu správního spisu, pak došlo k jeho
pochybení. Jestliže ovšem, jak bylo uvedeno výše, je rozhodnutí žalovaného i soudu jinak
věcně zcela správné a tímto pochybením nebyla stěžovatelka významně poškozena na svých
právech, pak i s ohledem na procesní ekonomii nelze toto pochybení považovat za natolik
závažné, aby zakládalo důvod pro zrušení napadeného rozsudku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu