ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.538.2004
sp. zn. 6 Azs 538/2004 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
ž al ob k yn ě: V. T. T. T., zastoupena Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou, se sídlem
Sofijská 890/31, Děčín 2, adresa pro doručování: Masarykovo nám. 193/20, Děčín 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2004, č. j. 24 Az
385/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 385/2004 - 27 ze dne 14. 10. 2004, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 2030/VL - 20 - 05 - 2004
ze dne 4. 6. 2004, jímž nebyl stěžovatelce podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl a jímž bylo zároveň
vysloveno, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti formálně uvádí kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), obsahově
namítá „vady řízení, které spočívají v nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu“.
- 2 -
Stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodnutím krajského soudu a uvádí,
že poukazovala na tu skutečnost, že žalovaný pouze konstatoval, že jí nelze udělit azyl
humanitární podle §14 zákona o azylu, avšak blíže již nerozvedl, co lze spatřovat
pod humanitárními důvody. Podle stěžovatelky se žalovaný ani soud dostatečně nezabývaly
stěžovatelčinými skutkovými tvrzeními, pro něž by jí bylo možno udělit azyl podle §13
a §14 zákona o azylu. Vzhledem ke stěžovatelčině situaci by její věc mohla být posouzena
jako případ hodný zvláštního zřetele. Stěžovatelka připouští i existenční problémy v zemi
svého původu, avšak ty nejsou hlavním důvodem, po který žádá o udělení azylu. Stěžovatelka
proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení; zároveň stěžovatelka navrhuje, aby jí podané kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek.
Žalovaný popírá důvodnost kasační stížnosti a navrhuje její zamítnutí, neboť důvody
uváděné stěžovatelkou nelze podřadit pod zákonné důvody pro udělení azylu.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatelka
v průběhu správního řízení poukazovala na své ekonomické potíže. V zemi svého původu
neměla práci, a proto se rozhodla odcestovat za výdělkem do zahraničí a začala v České
republice podnikat. Byla však přistižena při prodeji nelegálního zboží a nebyl jí prodloužen
další legální pobyt na zdejším území. V České republice přitom stěžovatelka pobývala
od roku 1998 a po celou dobu obchodovala s textilem, na tomto území zároveň pobývá
i stěžovatelčin manžel a jejich dcera. Motivem podání žádosti o udělení azylu tedy byla snaha
o legalizaci pobytu v České republice společně s rodinou stěžovatelky a ekonomické
problémy v zemi stěžovatelčina původu. Žalovaný tyto skutečnosti nepodřadil pod žádný
z azylových důvodů a stěžovatelce azyl neudělil. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší
správní soud zjistil, že proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu, z jejíhož
obsahu krajský soud dovodil, že napadá výrok rozhodnutí žalovaného týkající se ust. §14
zákona o azylu. Krajský soud žalobu zamítl. Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne
18. 11. 2004 a stěžovatelka jej napadla kasační stížností dne 23. 11. 2004.
Stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas,
neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení rozhodnutí, proti kterému směřuje (§106
odst. 2 s. ř. s.).
Pokud jde o přípustnost kasační stížnosti s ohledem na kasační důvody,
které stěžovatelka uplatnila, pak v kasační stížnosti je obsaženo tvrzení několikerého druhu:
jednak stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem krajského soudu, dále uplatňuje námitku
proti způsobu, jakým se krajský soud vypořádal s důvodem pro udělení azylu podle §14
zákona o azylu, a dále vyjadřuje názor, že by jí bylo možno kromě azylu humanitárního
podle §14 zákona o azylu udělit azyl i podle §13 zákona o azylu. Prostý nesouhlas
se závěrem krajského soudu sám o sobě ani v kontextu s dalším obsahem kasační stížnosti
nelze podřadit pod žádný z kasačních důvodů, které jsou podávány z §103 odst. 1 písm. a)
až e) s. ř. s., v této části je tak kasační stížnost podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná
a Nejvyšší správní soud se tímto stěžovatelčiným tvrzením nemohl zabývat. Stejně tak ani
- 3 -
stěžovatelčiným tvrzením, podle něhož by jí bylo možno udělit azyl podle §13 zákona
o azylu, se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat. I kdyby totiž soud přistoupil na samu
hranici příznivosti posouzení obsahu kasační stížnosti z hlediska její přípustnosti a dovodil by,
že tímto svým tvrzením stěžovatelka míří na nezákonnost posouzení splnění podmínky
udělení azylu podle §13 zákona o azylu, nemohl by se jím zabývat podle §104 odst. 4 s. ř. s.
Je-li totiž podle tohoto ustanovení nepřípustnou mimo jiné kasační stížnost, která se opírá
o důvody, které nebyly uplatněny v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno (tedy před krajským soudem), ač tak mohlo být učiněno, přitom stěžovatelce
v uplatnění námitky nesprávného posouzení splnění podmínek pro udělení azylu podle §13
zákona o azylu nic nebránilo, není v této části kasační stížnost přípustnou.
Odhlédnuto zcela od vnitřně kontradiktorního textu, podle něhož stěžovatelka namítá
„vady řízení, které spočívají v nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu“, dovozuje
Nejvyšší správní soud, i zde pro stěžovatelku s nejvyšší přijatelnou mírou příznivosti,
že stěžovatelka napadá způsob, jakým se krajský soud vypořádal s její námitkou týkající se
posouzení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu. V této části je tedy
konečně kasační stížnost shledávána přípustnou.
Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost v rozsahu řádně uplatněného a přípustného
kasačního důvodu podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Pokud jde o přezkum rozhodnutí žalovaného ohledně neudělení azylu z humanitárního
důvodu, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že postoj, jaký krajský soud k přezkumu
rozhodnutí žalovaného v této otázce zaujal, Nejvyšší správní soud plně aprobuje. Samotné
správní rozhodnutí žalovaného ohledně udělení azylu podle §14 zákona o azylu podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž
skutečností, jak je zjistil žalovaný, dovozovat jiné závěry. Udělení azylu je tedy na úvaze
příslušného správního orgánu, tedy žalovaného, a rozhodnutí o něm přezkoumává soud
pouze v omezeném rozsahu. Omezení tohoto rozsahu je dáno přesně těmi kritérii,
jak je krajský soud v napadeném rozsudku podal. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný
zkoumal, zda v případě stěžovatelky nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu,
a dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Žalovaný řádně zjistil a posoudil jak osobní
situaci stěžovatelky, tak i stav v zemi jejího původu, přitom pokud sám z toho nedovodil
důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména
když stěžovatelka ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu sama neuváděla. Otázka špatné ekonomické situace v zemi původu,
která snad měla být dle stěžovatelky důvodem pro udělení humanitárního azylu, oprávněně
u krajského soudu nevzbudila pochybnost o tom, že správní uvážení, které vyústilo
v rozhodnutí žalovaného azyl z humanitárního důvodu neudělit, nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, bylo v souladu s pravidly logického posuzování a premisy takového
úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem; nelze tu tedy hovořit o voluntaristickém
přístupu správního orgánu, který jako jediný by mu mohl být vytknut. Stejně tak nelze ničeho
- 4 -
vytýkat ani krajskému soudu, který, vázán rozsahem žaloby podle §75 odst. 2 s. ř. s., její
obsah zcela a pro Nejvyšší správní soud věcně správně vyčerpal.
Nejvyšší správní soud tedy na základě shora uvedeného uzavírá, že kasační stížnost
v té části, ve které ji shledal přípustnou, není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu