ECLI:CZ:NSS:2012:6.AZS.8.2012:40
sp. zn. 6 Azs 8/2012 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jakuba
Camrdy v právní věci žalobce: M. M., zastoupeného JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou, se
sídlem Bartošova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2010,
č. j. OAM - 163/ZA - 06 - PA03 - 2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2011, č. j. 56 Az 67/2010 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost ze dne 30. 11. 2011, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 7. 9. 2011, č. j. 56 Az 67/2010 - 71, se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Pěvě Skýbové, se sídlem Bartošova 4, 602 00 Brno,
se p ři zn á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 2880 Kč,
která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Odůvodnění:
[1] Žalobce napadá rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 56 Az 67/2010 - 71 ze dne
7. 9. 2011, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2010,
č. j. OAM - 163/ZA - 06 - PA03 - 2010, jímž byla shledána jeho žádost o udělení mezinárodní
ochrany jako nepřípustná a řízení bylo zastaveno.
[2] Napadený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“) shledal napadené
správní rozhodnutí jako zákonné. K věci uvedl, že se ze strany žalobce jedná o třetí žádost
o udělení mezinárodní ochrany. Svou vlast opustil v roce 1991 a do České republiky přicestoval
v roce 1994. Žalobce od počátku uvádí, že ze své vlasti odešel z politických důvodů,
neboť nesouhlasí s tamním režimem, jeho náboženské přesvědčení jej pak vydělovalo z většinové
společnosti. Nesouhlas žalobce vyjadřuje i k současnému režimu, neboť jejich prezident mluví
jen anglicky a nezná jazyk tamějšího obyvatelstva. Pro podporu svých tvrzení žalobce odkázal
krajský soud na některé internetové stránky, které v obecné rovině informovaly o bezpečnostní
situaci na severovýchodě a východě Demokratické republiky Kongo a jednu zprávu o smrti
výkonného ředitele lidsko-právní nevládní organizace v Kinshase. Těmi chtěl dokázat, že je
v Kongu násilí. Tyto důkazy však krajský soud vyhodnotil tak, že neprokazují, že by v roce 2010
došlo k významné změně v bezpečnostní situaci v zemi původu žalobce, která by mohla ovlivnit
rozhodnutí ve věci. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobce netvrdil žádné
nové skutečnosti, které by vyžadovaly nové věcné posouzení žádosti. Žalobce zopakoval,
že nesouhlasí s politickou situací v zemi svého původu a že má náboženské důvody, proč zemi
opustil. Dříve zdůrazňoval, že nesouhlasí se šamany, nyní uvádí, že je husita. Žádné
z těchto tvrzení však nejsou ve své podstatě odlišné od tvrzení v předchozích dvou řízeních,
a proto žalovaný postupoval v souladu se zákonem, když shledal žalobcovu žádost
jako nepřípustnou.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti uvedenému rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. V ní stěžovatel uvádí, že současné poměry v zemi jeho původu - v Kongu jsou i nadále
pro člověka jeho náboženského i politického přesvědčení neslučitelné se životem. Dále stěžovatel
uvádí, že správní orgán nepřihlédl k osobním důvodům, které jej vedly k podání opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany, neboť jeho bratr žije v ČR, kde i stěžovatel hodlá žít
a pracovat. Dále stěžovatel namítá, že ve své opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany
uvedl nové skutečnosti. Kasační stížnost stěžovatel opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
(nezákonnost spočívá v tom, že pro své evangelické náboženské vyznání a politické přesvědčení
nemá možnost se obrátit s žádostí o ochranu svých občanských práv na orgány státní moci),
písm. b) (nesprávná skutková zjištění) a písm. d) (soud porušil jednu ze stěžejních zásad řízení,
neboť jednostranně vyložil zákon v neprospěch žalobce a nerespektuje rovnost stran) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Nejvyšší správní soud přistoupil k projednání kasační stížnosti proti rozsudku ve věci
mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil přípustnost podané kasační
stížnosti a konstatoval, že je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102
s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.) a uplatňuje důvody přípustné
pro kasační stížnost podle §103 s. ř. s.
[5] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval přijatelností podané kasační stížnosti. Podle §104a
s. ř. s. se kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany odmítne pro nepřijatelnost,
jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle ustálené
judikatury je kasační stížnost přijatelná, (a) pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly
vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, (b) pokud se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, (c) pokud je potřebné učinit
tzv. judikatorní odklon, (d) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele
(srov. usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaný pod č. 933/2006 Sb. NSS, všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná také na www.nssoud.cz).
[6] Nejvyšší správní soud se tedy v souladu s výše uvedeným rozhodnutím a podle §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Otázkou, jaké důvody žádosti o mezinárodní ochranu lze pokládat za nové
oproti žádosti dřívější, a tedy za důvody opodstatňující meritorní posouzení opakované žádosti
o mezinárodní ochranu, se zdejší soud zabýval již opakovaně ve svých rozhodnutích vykládajících
zde aplikované ustanovení §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu).
Podle tohoto ustanovení je žádost o mezinárodní ochranu nepřípustná, podal-li cizinec opakovaně
žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního
zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném
řízení ve věci mezinárodní ochrany. Citované ustanovení je vyloženo zejména v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 Azs 5/2009 - 65: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat
opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné
skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během
předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je
proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou
hodnotu této nové žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit,
aby nedocházelo k účelovému podávaní opakovaných žádostí.“ V rozsudku ze dne 30. 6. 2009,
č. j. 4 Azs 23/2009 - 64, Nejvyšší správní soud potvrdil, že pro případ opakované žádosti je věcné
posouzení žádosti podmíněno tvrzením nových skutečností či zjištění. „Je tedy povinností žadatele,
aby takovéto nové skutečnosti či zjištění správnímu orgánu v nové žádosti uvedl.“ V opačném případě je
nucen správní orgán posoudit žádost jako nepřípustnou. Stěžovatel sice v kasační stížnosti uvedl,
že žalovanému sdělil nové skutečnosti, aniž by však konkrétněji uvedl, které má na mysli.
Skutečnost, že v České republice žije jeho bratr, že je stěžovatel evangelického vyznání,
i nesouhlas s politickou a bezpečnostní situací v Kongu již stěžovatel tvrdil v předchozích
řízeních.
[7] Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud při posuzování věci postupoval v souladu
s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura
Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační
stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji neshledává přijatelnou ve smyslu
§104a s. ř. s. Z tohoto důvodu o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl tak, jak je
uvedeno ve výroku č. I. tohoto usnesení.
[8] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[9] Stěžovateli byla ustanovena zástupcem advokátka JUDr. Pěva Skýbová, se sídlem
Bartošova 4, 602 00 Brno. Ustanovená zástupkyně uplatnila dva úkony právní pomoci (převzetí
věci a sepis doplnění kasační stížnosti), k vyúčtování doložila, že je plátcem daně z přidané
hodnoty. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), mimosmluvní odměna náleží za první poradu s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem. Na rozdíl od ustanovení §11
odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, kdy na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb náleží
odměna již za samotné převzetí a přípravu zastoupení, §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu
vyžaduje první poradu s klientem. Poradu s klientem ovšem ustanovená zástupkyně netvrdila
ani nedoložila, za tento úkon jí tedy Nejvyšší správní soud odměnu nepřiznal. Ze spisu vyplývá
doplnění kasační stížnosti, za něž lze přiznat odměnu podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu ve výši 2100 Kč, a také náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Celkově tak Nejvyšší správní soud přiznal zástupkyni
stěžovatele částku 2400 Kč jako odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů. Zástupkyně
je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se uvedená částka zvyšuje na 2880 Kč. K výplatě
této částky pak Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu