ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1000.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1000/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2003 dovolání, které podal obviněný K. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 5 To 199/2003, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 113/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 1 T 113/2002, byl obviněný K. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., protože dne 28. ledna 2001 kolem 08.30 hod. v P., v baru N., kde byl zaměstnán jako barman, po předchozí slovní rozepři nejprve vyvedl R. N. před bar, a když se vrátil zpět, udeřil jej pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zlomeninu dolní čelisti s posunem úlomků, přičemž toto poranění si vyžádalo operativní zákrok, hospitalizaci a následnou pracovní neschopnost do 30. března 2001.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. N. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný K. K. a v jeho neprospěch obvodní státní zástupce pro Prahu 10 odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 5 To 199/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 11. 8. 2003 dovolání, které bylo jako poštovní zásilka doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 12. 8. 2003. Z jeho obsahu je zřejmé, že mimořádný opravný prostředek směřuje do výroku napadeného usnesení, kterým bylo zamítnuto odvolání K. K. Dovolání obviněný opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku.
Obviněný namítá, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s jeho obhajobou, že se bránil útoku poškozeného a jednal v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák. V této souvislosti popisuje předmětnou událost. Tvrdí, že poškozený i jeho přítelkyně přišli do baru, kde pracoval, zjevně opilí. Poškozený R. N. neustále obtěžoval hosty, obcházel stoly, vulgárně nadával, pokoušel se dostat za bar a sám se obsloužit. Choval se agresivně a jeho agresivita vzrůstala. Proto jej obviněný vyvedl ven z baru, neboť ani slovní domluva neměla žádný účinek. Dále konstatuje, že když se vracel za bar, tak náhle uslyšel zvolání jednoho z hostů „pozor !“; otočil se a uviděl, že se na něj řítí poškozený a v jeho ruce spatřil něco kovového (lesklého). Útok R. N. instinktivně odrazil rukou, který pak upadl mezi stoly. Podle obviněného byl poškozený po celou dobu agresivní, a to i ke zdravotníkům, kteří jej přijeli ošetřit. O jeho opilosti svědčí fakt, že byl po částečném ošetření umístěn na záchytnou stanici. K průběhu takto popsané události obviněný poukazuje na výpovědi svědků K. H., R. L. a R. T. Obviněný uvádí, že jednal v nutné obraně, když odvracel přímo hrozící útok na zájmy chráněné trestním zákonem, přičemž obrana nebyla zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Tvrdí, že dostal vážnou obavu a byl přesvědčen o útoku poškozeného, když se vřítil zpět do baru a byl varován výkřikem jednoho z hostů. Konstatuje, že tuto odůvodněnou obavu měli i ostatní hosté. Zdůrazňuje, že drsné chování poškozeného v baru pozoroval téměř pět hodin a byl si vědom toho, že v opilosti se chování některých hostů mění a jsou agresivní.
Obviněný dále v podrobnostech namítá, že soudy měly hodnotit událost z jeho subjektivního pohledu, tedy jak se jednání útočníka jevilo obránci. Připomíná zásadu, že riziko vyvolané útokem má nést útočník. Konstatuje, že jeho obava o život a zdraví byla na místě, neboť odvracel útok poškozeného, který se na něj prudce řítil a držel kovový předmět. Obviněný zdůrazňuje, že se musel rozhodnout rychle, v časové tísni, ve velkém psychickém tlaku a bez znalostí základních prvků sebeobrany. Iniciátorem konfliktu byl přitom poškozený, který byl robustnější postavy než K. K. Obviněný poukazuje na účel nutné obrany a na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/1958; podle něho je jednání v nutné obraně právem občana, který se může rozhodnout pro obranu či jiné řešení. Také připomíná, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, ale nikoliv zcela zjevně přehnaná, přičemž upozorňuje na rozhodnutí publikované v téže sbírce pod II/1965. Rovněž odkazuje na publikaci prof. V. Solnaře „Základy trestní odpovědnosti“, podle níž není vyloučena ani neúměrnost mezi napadeným a obětovaným zájmem, neboť beztrestně lze chránit i zájem nižší kategorie obětováním zájmu vyššího či významnějšího. Obviněný se nedomnívá, že jeho útok byl zjevně nepřiměřený útoku poškozeného, a to již s ohledem na rozdílnou velikost jejich postav. Rozhodně neměl v úmyslu způsobit poškozenému zranění čelisti. Jeho útoku se bránil a předpokládal, že ten bude (vzhledem k jeho předchozímu agresivnímu jednání) silný. Podle názoru obviněného jsou splněny veškeré okolnosti vylučující trestnost, když jeho jednání je nutno posuzovat jako nutnou obranu podle §13 tr. zák.
Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 5 To 199/2003, a ve věci sám rozhodl – zprostil jej obžaloby, nebo aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný argumentuje důvody, které již uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v rámci dřívější obhajoby a napadenému rozhodnutí nevytýká (mimo tvrzení o své nevinně) žádnou konkrétní vadu v právním hodnocení zjištěných skutkových okolností a své závěry výlučně opírá o odlišný výklad důkazní situace, než k jakému dospěly soudy obou stupňů. Státní zástupce konstatuje, že popis skutku a jeho odůvodnění v rozsudku soudu prvního stupně obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Uvádí, že rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Zdůrazňuje, že obviněný, ačkoli uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl námitky, které proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení nesměřují. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., přičemž aby rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného K. K. je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným K. K. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný předkládá svoji verzi průběhu kritické události, uvádí, že se poškozený choval agresivně, při útoku na jeho osobu držel v ruce kovový předmět a popisuje, jak subjektivně jednání poškozeného vnímal a hodnotil včetně tvrzení, že neměl v úmyslu způsobit mu zranění. Z těchto námitek až následně obviněný dovozuje nesprávné hmotně právní posouzení předmětného skutku.
Nutno zdůraznit, že závěr, zda obviněný jednal v době činu kladeného mu za vinu v nutné obraně podle §13 tr. zák. či nikoli, je sice otázkou hmotně právního posouzení, které ale musí vycházet ze skutkového zjištění učiněného na podkladě provedeného dokazování. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je vázán konečným skutkovým zjištěním, které bylo ve věci učiněno. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a následně rozveden v jeho odůvodnění, tedy mimo jiné že: „…po předchozí slovní rozepři nejprve vyvedl R. N. před bar, a když se vrátil zpět, udeřil jej pěstí do obličeje, čímž mu způsobil (v úvodu odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu již popsané poranění)“. Z odůvodnění zmíněného rozsudku rovněž vyplývá, že zranění bylo jmenovanému způsobeno silou značné intenzity. Soud prvního stupně také konstatoval: „…jednání poškozeného rozhodně nelze hodnotit jako útok proti obžalovanému, byť jinak bylo vcelku nepřístojné…“ (vše na str. 3 rozsudku). Odvolací soud v odůvodnění usnesení ke skutkovým zjištěním mimo jiné uvedl: „…z výpovědi obžalovaného, tak i z výpovědi svědků vyplynulo, že obžalovaný neměl nejmenších důvodů předpokládat, že na něj poškozený N. zaútočí“. V této souvislosti také zdůraznil: „…ani jeho (R. N.) předchozí jednání nebylo agresivní, jednalo se spíše o obtěžování a vulgarity, které spíše svojí dlouhodobostí dovedly obžalovaného k tomu, že se rozhodl poškozeného z baru vyvést, než o to, že by se jednalo o výrazně agresivní jednání.“ K otázce, zda byl poškozený ozbrojen, odvolací soud konstatoval: „Pokud pak obžalovaný odkazuje na část své výpovědi, jakož i na část výpovědi svědkyně K. H. o tom, že v rukách vracejícího se poškozeného zahlédli cosi lesklého připomínajícího buď nůž či boxer, je třeba uvést, že pakliže by poškozený byl ozbrojen, nepochybně by se zbraň, poté co ležel po útoku obžalovaného na zemi v baru, našla, což se nestalo.“ S poukazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a výpověď znalce u hlavního líčení ohledně intenzity úderu, odvolací soud uvedl: „…útok obžalovaného proti poškozenému musel být veden takovou silou, že si obžalovaný musel být vědom toho, že v případě úderu do obličejové části poškozenému může způsobit velmi závažné zranění …“ (vše na str. 2 až 3 napadeného usnesení).
Podle Nejvyššího soudu námitky obviněného uplatněné v dovolání směřují primárně a v tomto směru i výlučně proti těm skutkovým zjištěním včetně hodnocení provedených důkazů, z nichž soud prvního stupně (následně i odvolací soud) učinil hmotně právní závěr, že v době, kdy poškozeného R. N. udeřil pěstí do obličeje, nejednal v nutné obraně ve smyslu ustanovení §13 tr. zák. a v nepřímém úmyslu /§4 písm. b) tr. zák./ spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Proto jde o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod jiný zákonem stanovený dovolací důvod. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného K. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák