ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1137.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1137/2015-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný PaedDr. K. R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 9 To 174/2015-540, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 173/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 25. 2. 2015, č. j. 8 T 173/2014-468 , byl obviněný PaedDr. K. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200.000 Kč, tvořený 200 denními sazbami po 1.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §229 odst. 1 byl poškozený J. P. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 9 To 174/2015-540, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1, 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v úmyslu získat nemovitosti pod záminkou uzavření smlouvy o půjčce ve výši 50.000 Kč mezi ním a J. P., na pobočce České pošty, s. p. P. dne 4. 9. 2013 předestřel J. P. mimo jiné k podpisu bez jeho vědomí a souhlasu kupní smlouvu na prodej nemovitosti, a to bytové jednotky č. … budovy čp. … – bytový dům v části obce B. – M., obec B., ul. M. st. parc. č. … zastavěná plocha a nádvoří o výměře 625 m 2 a spoluvlastnického podílu vůči celku o velikosti 28/1008 na pozemku p. č. st. … zastavěná plocha a nádvoří o výměře 625 m 2 na LV …, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun majitele J. P. jako prodávajícího a PaedDr. K. R. jako kupujícího za kupní cenu ve výši 500.000 Kč, kdy J. P. v domnění, že podepisuje zmiňovanou smlouvu o půjčce, kupní smlouvu podepsal, deklarovanou půjčku ve výši 50.000 Kč následně obdržel, přičemž za uvedenou nemovitost mu již PaedDr. K. R. žádné finanční prostředky nevyplatil a J. P. tak způsobil škodu ve výši 750.000 Kč představující vyčíslenou hodnotu nemovitosti.
Odvolací soud obviněného odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 200.000 Kč, tvořený 200 denními sazbami po 1.000 Kč a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §229 odst. 1 poškozeného J. P. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Miroslava Štorkana dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž dovolání podal jednak do výroku o vině, jednak do výroku o trestu. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že se odvolací soud patřičně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, zejména stran prodlení při získávání kamerového záznamu (k jehož vyžádání došlo teprve dne 28. 1. 2014) v protikladu k záznamům z ověřovacích knih u České pošty, s. p. (ty si Policie ČR vyžádala již dne 6. 1. 2014). V návaznosti na argument soudu, že by z kamerového záznamu nebylo možné zjistit, zda byly předány bankovky v nominální hodnotě tisíc nebo pět tisíc korun, podotkl, že jak poškozený, tak obviněný shodně potvrdili, že si předávali bankovky v nominální hodnotě 5.000 Kč. Z kopie ověřovací knihy (č. l. 314) podle jeho názoru plyne, že poškozený věděl, jaké dokumenty podepisuje. Tuto skutečnost dovozuje z toho, že se v ověřovací knize podepsal celkem třikrát, z toho jednou u textu „smlouva o půjčce“, jednou u textu „kupní smlouva“ a jednou u textu „návrh na vklad do katastru nemovitostí“. V návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/11 rozvedl, že pokud smlouva o půjčce obsahuje prohlášení dlužníka, že potvrzuje převzetí půjčky od věřitele, odporovalo by pravidlům logického myšlení věřit dlužníkovi, že předmět půjčky od věřitele nepřevzal. Účastníkům občanskoprávních vztahů by mělo být umožněno spolehnout se na obsah jejich smluvních ujednání tak, aby je jeden z nich nemohl popřít a porušit své povinnosti z občanskoprávního vztahu. V reakci na závěr prvostupňového soudu, že jako podnikatel musel vědět o zákonném zákazu hotovostní transakce s částkou 500.000 Kč, uvedl, že poškozený vyžadoval platbu v hotovosti proto, že k datu transakce neměl zřízen bankovní účet. Tuto námitku ignoroval i soud odvolací (v dané souvislosti poukázal dovolatel na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, jakož i na nález ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
Rozporným s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. shledává postup soudů, které ignorovaly jeho upozornění, že svědek P. volá svým známým, aby svědčily v jeho prospěch. Za opomenutý důkaz v této souvislosti považuje neprovedení podrobného výpisu záznamů telekomunikačního provozu. Touto námitkou se následně nezabýval ani odvolací soud, který navržené důkazy obhajoby neprovedl a současně ani nerozhodl o jejich zamítnutí. Uvedený soud přešel i námitky směřující proti znaleckému posudku znalce PhDr. Jelena.
Obviněný v obecné rovině odkázal na nálezy Ústavního soudu, podle nichž je nezbytné, aby informace z hodnoceného důkazu zůstala bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení ( sp. zn. III. ÚS 398/97), bylo dbáno zásady presumpce neviny (sp. zn. II. ÚS 1975/08) a z ní plynoucí zásady in dubio pro reo. S oporou o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 122/96 zdůraznil povinnost odvolacího soudu vypořádat se s námitkami odvolatele tak, aby nedošlo k porušení práva na obhajobu.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Součástí podaného dovolání je i obviněným koncipované „vyjádření obžalovaného k provedeným důkazům“ , v němž se obviněný obsáhle zaobírá ve věci provedeným dokazováním.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání nevyužívá svého práva a nebude se k němu věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila souhlas, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo (v části, ve které bylo podáno obhájcem obviněného) podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
V samém úvodu je třeba reagovat na procesní situaci, kterou obviněný podaným mimořádným opravným prostředkem v rámci řízení o dovolání vyvolal. Vedle dovolání, které bylo podáno obhájcem JUDr. Miroslavem Štorkanem (založeno na č. l. 555-560 spisu), je – jak již uvedeno výše – jako součást téhož podání připojeno rovněž „vyjádření obžalovaného k provedeným důkazům“ (č. l. 561-576). Na posledně jmenovanou část ovšem nelze nahlížet jako na podání, které by bylo možné (vzhledem k ustanovení §265d tr. ř.) považovat za dovolání. Podle výslovného znění §265d odst. 2 tr. ř. totiž může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce; jinak se jeho podání za dovolání nepovažuje.
Jestliže podání obviněného, které neučinil prostřednictvím svého obhájce, směřuje k doplnění odůvodnění řádně podaného dovolání, pak s ním není možno spojovat jakékoli účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm. K jeho obsahu nelze přihlížet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007). Vzhledem k uvedenému byla důvodnost mimořádného opravného prostředku obviněného Nejvyšším soudem posuzována výlučně ve vztahu k argumentaci, která je obsažena v podání učiněném (a zpracovaném) obhájcem obviněného (tedy ve vztahu k námitkám obsaženým na č. l. 561-576 spisu).
K samotnému dovolání obviněného je třeba v prvé řadě uvést, že jeho obsah tvoří pokračující polemika se skutkovými závěry soudu prvního stupně a v nosné části dovolací argumentace se domáhá přehodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, a to převážně v rozsahu, v jakém ji uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. S ohledem na shora uvedené (část III. tohoto usnesení) nejsou skutkové, resp. procesní námitky dovolatele relevantním rámcem dovolacího přezkumu.
Námitky uplatněné obviněným nejsou pod jím zvolený důvod dovolání podřaditelné, neboť svým rozsahem překračují relativně úzce vymezený prostor přezkumu Nejvyššího soudu, který mu je v rámci dovolacího důvodu upraveného ustanovením podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (posouzení správnosti právních závěrů vztažených na skutková zjištění soudů nižších stupňů) vymezen.
Nejvyšší soud zásadně do skutkových zjištění soudů prvního, resp. druhého stupně nezasahuje. Učinit tak může pouze ve zcela výjimečných případech, pokud to odůvodňuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v čl. 4 a čl. 90 Ústavy, neboť jeho procesní reakci by odůvodnilo zjištěné porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces.
O zmiňovaný rozpor by se ovšem ve smyslu jeho výkladu jednalo pouze tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Takový nesoulad ovšem jednak není obviněným v jeho mimořádném opravném prostředku tvrzen, jednak ani není zjišťován. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Berouně, na něž navázal Krajský soud v Praze, a obsahem provedených důkazů totiž žádný takový nesoulad shledat nelze. Skutková zjištění soudu prvního stupně mají jasné obsahové kontury a jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech. Z rozsudku soudu prvního stupně je totiž zcela zřejmé, z jakých důkazů tento soud vycházel při shledání viny obviněného.
Co do skutkové roviny trestního řízení platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování uplatňovaných tvrzení (vyvrácení či potvrzení skutečností obsažených v žalobním návrhu) relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede. Stejně tak (a to nejen soud nalézací, nýbrž i soud odvolací) samostatně hodnotí, zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní rozsah dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které skutečnosti (s ohledem na znění §89 odst. 1 tr. ř.) dokazovat není třeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Nejvyšší soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu) a tím vybočuje ze zásad spravedlivého procesu.
Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V posuzované věci je z hlediska rozhodování dovolacího soudu podstatné to, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se tím pádem neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není skutečností, která by mohla vést k závěru o naplnění uplatněného či jiného dovolacího důvodů, jak jsou z hlediska svého obsahu vymezeny ustanovením §265b tr. ř.
Pokud na základě přímého kontaktu s obviněným a svědky učinil prvostupňový, potažmo odvolací soud své závěry stran zhodnocení využitelnosti jejich údajů pro svá skutková zjištění, učinil tak plně v rámci oprávnění svěřeného mu ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. (tj. hodnotit důkazy „podle svého vnitřního přesvědčení“ ). Odporovalo by zásadě bezprostřednosti, pokud by dovolací soud měl – toliko na podkladě spisového materiálu a námitek obviněného – dovozovat jiné hodnotící závěry. Námitky, které obviněný do svého dovolání vtělil, nejsou způsobilé přivodit kasaci napadených rozhodnutí.
V souladu s těmito východisky by bylo možné věc uzavřít způsobem, který vyjadřuje výrok tohoto rozhodnutí. Nejvyšší soud ovšem považuje za příhodné, vyjádřit se k rozhodujícím, byť svým charakterem skutkovým, námitkám dovolatele.
Obviněný v rámci dovolací argumentace zpochybnil zejména věrohodnost poškozeného. V tomto ohledu ovšem nelze přehlédnout, že jím (poškozeným) tvrzená verze události je podporována řadou dalších důkazů, které ve svém souhrnu vytvořil pro soud prvního stupně dostatečný podklad k přijetí závěru o vině dovolatele. Jeho výpověď je totiž mimo doprovázena výpovědí dalších osob, a to zejména svědka D. (viz jeho výpověď z přípravného řízení „Někdy ke konci října 2013 mi telefonoval pan P. s tím, že by chtěl prodat svůj byt… Pan P. žil v tom domnění, že podepsal smlouvu o půjčce na částku 50.000 Kč a smlouvu zástavní.“ – č. l. 367), svědka K. ( „Říkal, že podepsal nějakou směnku a že si od pana R. půjčil 50.000 Kč. O tom, že by mu prodal byt, to neříkal.“ – viz výpověď z přípravného řízení na č. l. 51) nebo výpovědí svědka Š. [ „že by pan P. chtěl prodat byt panu R. mě nikdy neříkal… může to být tak dva měsíce nazpět, co jsem se potkal s panem P. a on mi řekl, že zašel za panem M. D. a s tím, že se na něho obrátil, že by chtěl prodat byt… Říkal mi, že (na) nájmu a elektrice má 20.000 Kč dluh… pan P. mi v té době říkal, že si od pana R. půjčil 50.000 Kč, že to podepsali na poště, že údajně měl (za) půjčku ručit bytem.“ – viz jeho výpověď z přípravného řízení založená na č. l. 362]. Tito svědci v obsahové shodě o věci vypověděli, když byli slyšeni soudem v hlavním líčení (viz výpověď svědka D. na č. l. 438 a svědka K. na č. l. 437). Vedle svědeckých výpovědí poskytl podklad o vině dovolatele mimo jiné i znalecký posudek PhDr. Jiřího Jelena, který v závěrech svého znaleckého zkoumání nikterak nezpochybnil obecnou ani specifickou věrohodnost poškozeného.
Nejvyšší soud nemá žádného důvodu k tomu, aby se odchyloval od skutkových zjištění soudu prvního stupně, pokud ten dospěl k závěru, že obviněný „v úmyslu získat nemovitosti pod záminkou uzavření smlouvy o půjčce ve výši 50.000 Kč … předestřel J. P. mimo jiné k podpisu bez jeho vědomí a souhlasu kupní smlouvu na prodej nemovitostí…“ . Z provedeného dokazování je patrné, že poškozený neměl v úmyslu prodat předmětné nemovitosti obviněnému, když se o zamýšlené dispozici radil se svědkem D., s jehož službami na trhu s nemovitostmi byl seznámen a spokojen, a to již z dřívější jejich spolupráce. Současně nelze přehlédnout, že obviněný (podle jeho slov) zakoupil nemovitost, kterou nikdy fyzicky neviděl, neznal její faktický stav apod.
Nelze souhlasit s názorem obviněného, který se dovolává právního závěru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011 v této trestní věci. Jakkoli jsou závěry obsažené v tomto rozhodnutí v oblasti civilního práva platné, v dané věci se uplatní pouze potud, do jaké míry byly jednáním obviněného naplněny podmínky trestnosti. Na závěry obsažené v citovaném rozhodnutí je nezbytné nahlížet optikou podvodného jednání dovolatele, když poškozený při majetkové dispozici vycházel z mylného předpokladu, že jím podepisované listiny, jsou listiny tvrzené obviněným, tedy smlouva o půjčce a zástavní smlouva, jejímž předmětem je nemovitost (předmětná bytová jednotka č. … budovy č. p. … – bytový dům v části obce B. – M.), ze které by se obviněný mohl uspokojit teprve tehdy, pokud by poškozený svůj dluh řádně a včas nesplnil. Namísto toho ovšem obviněný využil situace popisované soudem prvního stupně (tvrzený spěch, nedostatek času, zástup osob čekajících za nimi), aby se domohl podpisu jím předestřených listin poškozeným, které tento nikdy neměl v úmyslu podepsat a jejichž obsah neznal. Poukazuje-li proto obviněný na citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011 a současně na nedostatečnou obezřetnost poškozeného, který musel vědět, jaké listiny podepisuje, je nutné připomenout, že samotná možnost podvedené osoby, aby si zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu. O podvodné jednání jde tudíž i tehdy, pokud podvedený je schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, je však ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Argument obviněného namítající nedostatečnou obezřetnost poškozeného nelze proto pokládat za faktor vylučující jeho trestní odpovědnost za jednání zaměřené proti majetkovým právům a zájmům poškozeného.
Skutkové závěry nelze nikterak zpochybnit ani co do výtky obviněného, že svědci vypovídali před soudem pod vlivem možného jednání poškozeného, který „volá všem známým lidem, aby v jeho prospěch a zároveň v neprospěch obžalovaného svědčili u soudu.“ Orgány činné v trestním řízení se touto námitkou obviněného (viz i ostatně kopie sms zpráv na č. l. 492-495) pečlivě zabývaly, a to ve vztahu k jednotlivým svědkům. V reakci na výpověď poškozeného ( „Volal jsem panu H. s tím, aby mluvil případně pravdu. Pak ještě dvou lidem ze stavby, nějakému P., který byl elektrikář a ještě J. sádrokartanář“ viz výpověď poškozeného na č. l. 194), svědek H. v přípravném řízení uvedl (č. l. 358) „ano, volal mi dne 5. 3. 2014 a to z důvodu mého svědectví u soudu. Říkal o nějaké půjčce, abych mu dosvědčil, že si ji od pana R. bral a já jsem mu odpověděl, že o žádné půjčce nevím. Panu R. jsem tuto skutečnost řekl, a aby mě do těchto věcí nezatahoval.“ Jak z výpovědi poškozeného, tak z výpovědi dalších svědků potom plyne, že si poškozený nepočínal tak, že by jakýmkoli způsobem chtěl vědomě negativně ovlivňovat výsledek trestního řízení ve svůj prospěch nebo svým jednáním jakkoli deformovat výsledná skutková zjištění. Tvrzený závěr o ovlivňování svědků poškozeným není následně možné zvrátit ani poukazem na výpověď svědka H. (jehož věrohodností se zabýval soud prvního stupně na str. 6 rozsudku), neboť ani z jeho výpovědi neplyne nepatřičná snaha poškozeného zvrátit výsledek trestního řízení ve svůj prospěch (viz jeho výpověď z přípravného řízení na č. l. 381 – „Pokud se mám vyjádřit k tomu, zda mě někdo kontaktoval z důvodu svědectví, tak uvádím, že přibližně před půl rokem mě telefonoval p. P. a říkal, že by se mnou chtěl probrat nějakou věc týkající se nějaké věci mezi ním a p. R., ale nechtěl o tom mluvit do telefonu. Následně vím od kamarádů, že mě p. P. hledal v K. Já jsem s ním od té doby nemluvil.“ ). Oproti tomu u hlavního líčení svědek uvedl (č. l. 440), že ho poškozený ovlivňoval, neboť „… chtěl po mně, abych dosvědčil o tom, že se nejednalo o prodej bytu, ale o nějakou půjčku“. Přitom je zřejmé, že takový hovor zařazuje svědek do období ( „začátkem roku 2014“ ) před svým výslechem ve stadiu přípravného řízení (dne 9. 7. 2014), kde se v tomto duchu nevyjádřil. Učinil-li za dané situace nalézací soud závěr, že svědek je nevěrohodný (str. 6 rozsudku), pak dovolací soud neshledává důvod k jinému posouzení takového důkazu. Opírá-li obviněný argument o nepatřičném ovlivnění svědků poškozeným mimo jiné o osobu svědka B., nelze přehlédnout, že z jeho výpovědi učiněné při hlavním líčení (č. l. 436, ve které uvedl „P. mi volal, zda bych nemohl dosvědčit, že si od pana R. bral jenom půjčku, ale říkal jsem mu, že to bych nemohl, protože o tom nic nevím.“ ), neplyne snaha poškozeného o svědkovo ovlivnění, nýbrž pouze informace, že poškozený chtěl, aby dosvědčil určitou skutečnost, o které ovšem tento svědek nic nevěděl. Ani obviněný, který mohl klást svědkovi dotazy i prostřednictvím obhájce (Mgr. Jenšíka), nekladl následně svědkovi doplňující dotazy, kterými by jej konfrontoval s listinami dokládajícími přepis sms zpráv zaslaných svědkem B. obviněnému založených na č. l. 492-495 (o jejichž existenci měl vědomost z doby předcházející výslechu svědka), ve kterých svědek B. obviněného informuje o tom, že poškozený po svědku B. chtěl, aby nemluvil pravdu v neprospěch dovolatele.
Závěru o vině dovolatele se nikterak nevymyká ani obviněným tvrzené porušení principu presumpce neviny a z něho plynoucí zásady „in dubio pro reo“. V obecné rovině je ovšem i na tomto místě třeba podotknout, že výhrada nerespektování zásady presumpce neviny, resp. zásady in dubio pro reo, nedopadá pod uplatněný dovolací důvod. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy se uplatňuje v podobě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. v přijetí skutkové varianty (nej)příznivější pro obviněného. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní povahu, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nad rámec uvedeného se konstatuje, že obviněný má pravdu v tom, že obsahem spisu (viz výpověď poškozeného P. učiněná na č. l. 179 v.) je i informace o tom, že obviněný měl poškozenému předat bankovky v nominální hodnotě 5.000 Kč ( „Myslím si, že mi je předal v pětitisícových bankovkách.“ ). Odvolací soud ovšem v tomto směru nikterak nezpochybnil, že by snad k předání tvrzené částky mělo dojít v bankovkách jiné nominální hodnoty, nýbrž se „pouze“ vyjadřoval k relevanci kamerového záznamu, který již nemohl být následně pro svoji neexistenci opatřen. Této pasáži (str. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) proto nelze rozumět jinak, než že vypovídací hodnota kamerového záznamu by neměla potenci zvrátit závěr o vině dovolatele, který byl učiněn na základě mnohých svědeckých výpovědí, jakož i listinných důkazů.
K námitce o nereagování soudu druhého stupně na některé odvolací námitky obviněného se sluší připomenout, že není povinností soudu druhého stupně, aby zcela detailním způsobem reagoval na každou jednotlivost odvolatelem namítanou [v této souvislosti se jedná i o konstantní stanovisko Evropského soudu pro lidská práva, srov. např. rozsudek ze dne 21. 1. 1999 ve věci Garzía Ruiz proti Španělsku (stížnost č. 30544/96) nebo např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12]. Pokud uvedený postup lze uplatnit v řádném opravném prostředku, tím spíše dopadá na případ dovolání jako mimořádného opravného prostředku se striktně vymezenými dovolacími důvody.
K námitce obviněného stran existence extrémního nesouladu (jenž však v dovolání zpracovaného obhájcem obviněného nebyl uplatněn) se sluší uvést, že ten je obecně dán v případech očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces, jak již bylo uvedeno výše. O takový nesoulad se v posuzované věci nejedná.
V posuzované věci existují skupiny protichůdných důkazů, z nichž příklon k jedné z nich umožňuje vyvodit závěry svědčící o vině obviněného, při převzetí skupiny důkazů odlišně vyznívajících by bylo lze dospět k závěrům odlišným. Je pochopitelné, že obhajoba uplatňuje argumenty, které mají svědčit jimi uplatňované verzi, na stranu druhou nelze pomíjet ta zjištění, která z obsahu spisu plynou a která umožňují to, co učinily soudy nižších stupňů, tj. příklon ke skupině důkazů usvědčujících. V dané souvislosti nelze nevidět, že z obsahu č. l. 311 až 314 plyne, že vyjma ověření podpisů u kupní smlouvy a návrhu vkladu do katastru nemovitostí, u nichž došlo k ověření podpisů jak poškozeného, tak obviněného, byl ověřen podpis poškozeného 2x i na smlouvě o půjčce. Poté vzniká otázka, proč obviněný poškozenému, jak tento tvrdí, nevydal smlouvu o půjčce, jež měla podle tvrzení obviněného vzniknout v souvislosti se škodou způsobenou mu poškozeným odcizením stavebního nářadí. Pokud soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný se vůči poškozenému dopustil podvodného jednání v souvislosti s uzavíráním půjčky, kterou po něm poškozený požadoval, pak tak učinily v souvislosti se svým oprávněním hodnotit důkazy způsobem upraveným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tj. podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu .
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. listopadu 2015
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu