ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1151.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1151/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. října 2004 o dovolání obviněných prap. A. L., V. B., H. B., L. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2004, č. j. 7 To 386/2003-1786, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 31/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných prap. A. L., H. B. a L. V. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 14. 8. 2002, č. j. 3 T 31/2002-1521, odvolací soud výrokem pod bodem I.) z podnětu odvolání obviněných býv. prap. J. K. a prap. A. L. podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ohledně těchto obviněných zrušil ve výroku o vině pod body 1, 2, 5, 7 napadeného rozsudku, a dále zrušil celý výrok o trestu a výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. Výrokem pod bodem IV.) z podnětu odvolání obviněných býv. pprap. M. P., V. B., A. V., L. N., H. B., L. B., M. Ř., P. C. a Z. T. odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k nim výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a za použití §261 tr. ř. též i ohledně již pravomocně odsouzených L. Š., D. M., P. P., V. M. a A. K. Výrokem pod bodem VI.) byla Krajským soudem v Ostravě odvolání obviněných L. V. a L. H. zamítnuta.
Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. byl obviněný prap. A. L. nově uznán vinným v bodě 1 až 3 výroku o vině trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., přičemž při nezměněném výroku o vině (body 8, 10 napadeného rozsudku) dvojnásobným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., trestným činem pojistného podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. a pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250a odst. 1, 3 tr. zák. byl obviněnému podle §158 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 (dvacetidvou) měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u P. po dobu 5 roků. Dále byl obviněnému prap. A. L. podle §53 odst. 1, §54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 40.000,- Kč s tím, že pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný prap. A. L. (společně s obviněným býv. prap. J. K.) zproštěn obžaloby pro dílčí útok pokračujícího trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., a to pro jednání popsané pod bodem 1 výroku o vině napadeného rozsudku.
Obviněný V. B. pro skutek uvedený pod bodem 1, 7 výroku o vině napadeného rozsudku byl uznán vinným pokračujícím trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. a byl mu uložen podle §250a odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §53 odst. 1, §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý ve výměře 20.000,- Kč, přičemž pro případ, že tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Obviněná H. B. byla pro skutek uvedený pod bodem 7) a 9) výroku o vině napadeného rozsudku uznána vinnou trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. a pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 3 tr. zák. Podle §250a odst. 3 tr. zák. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 23 (dvacetitří) měsíců s tím, že podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3,5 roku. Dále byl obviněné podle §53 odst. 1, §54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.
Obviněný L. V. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 8. 2002, č. j. 3 T 31/2002-1521, pro skutek pod bodem 4) výroku o vině uznán vinným návodem k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. b) k §50 odst. 1, 3 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §250a odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, přičemž podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák., §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven trest odnětí svobody v trvání 1,5 měsíce. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného L. V. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2004, č. j. 7 To 386/2003-1786, podali obvinění prap. A. L., V. B., H. B. a L. V. dovolání.
Obviněný prap. A. L. dovolání opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Právní závěr o tom, že vykonával pravomoc veřejného činitele způsobem odporujícím zákonu pokládá obviněný za nesprávný. Je toho názoru, že konstrukce skutkového zjištění, založená na tom, že byl s účastníky dopravních nehod předem dohodnut na tom, že k fingovaným dopravním nehodám vyhotoví předepsanou policejní dokumentaci, tj. záznam o malé dopravní nehodě, hlášení dopravní nehody, fotodokumentaci a registraci v knize dopravních nehod, nemůže ve světle provedených důkazů obstát. V případě skutku pod bodem 1) rozsudku tvrdí, že žádný z provedených důkazů jej neusvědčuje z účasti na pojišťovacím podvodu a z výkonu pravomoci veřejného činitele způsobem odporujícím zákonu. V další části dovolání brojí proti znaleckému posudku. Ten podle jeho názoru není důkazem, který by spolehlivě vyvrátil, že by k dopravní nehodě vůbec nedošlo za okolností tvrzených účastníky dopravní nehody. Dále uvedl, že jediný důkaz neprokázal, že jako příslušník policie věděl o tom, že účastníci dopravní nehody nehodu fingovali. Navíc nebylo jeho povinností vyhodnocovat, zda účastníky nehody popsaný nehodový děj je reálný či fiktivní. Domnívá se, že tak nebylo prokázáno, že by porušil své povinnosti veřejného činitele – příslušníka. Závěr odvolacího soudu, že k dopravní nehodě vůbec nedošlo je tudíž v extrémním nesouladu s důkazy, které byly provedeny. Pokud jde o skutek pod bodem 2) rozsudku, obviněný popírá, že by s touto nehodou měl něco společného, protože jako příslušník P. se nikterak nepodílel na vystavení protokolu o fiktivní dopravní nehodě. Má za to, že tento skutek navazuje na skutek označený v rozsudku pod bodem 6), kde byl odsouzen obviněný V. za to, že v souvislosti s touto fingovanou dopravní nehodou byl požádán policejním inspektorem spoluobviněným K. o úplatek ve výši 22.000,- Kč. Konečně ke skutku pod bodem 3) rozsudku odvolací soud podle obviněného pochybil, pokud učinil závěr toliko na základě spekulací, o čemž svědčí odůvodnění rozsudku na str. 28. V tomto ohledu totiž odvolací soud pominul, že řada důkazů prokazovala faktickou existenci dopravní nehody. Obdobná důkazní situace ostatně nastala i u skutku pod bodem 8 rozsudku. Není pravdou, že tuto dopravní nehodu osvědčil, protože záznam o dopravní nehodě vyhotovil obviněný prap. K. Vytkl soudům, že též ani u skutku pod bodem 10) rozsudku nebylo bezpečně prokázáno, že se jednalo o tzv. fiktivní dopravní nehody. Z uvedených důvodu navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby před rozhodnutím o dovolání výkon rozhodnutí odložil.
Obviněný V. B. se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, v čemž shledává dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací námitky obviněného směřují výhradně do skutku pod bodem 7 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Tvrdí, že skutku se nedopustil a dopravní nehoda se skutečně stala. Má za to, že k uznání jeho viny nebyly v přípravném řízení, ani u hlavního líčení předloženy žádné důkazy. Dospěl k závěru, že daný skutek se nestal a není trestným činem. Z toho důvodu považuje právní kvalifikaci pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. za nesprávnou. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve smyslu „§265k“ rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 7 To 386/2003, spolu s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 3 T 31/2002, a ve smyslu §265l tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná H. B. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, odůvodnila tvrzením, že se skutků nedopustila a předmětné dopravní nehody se skutečně staly. Je přesvědčena, že k uznání její viny nebyly předloženy žádné důkazy. Má za to, že dané skutky se nestaly a nejsou trestnými činy. Svědčí o tom svědecké výpovědi spoluobviněných J. K., A. L., V. B., L. B., L. H. a L. N. Rovněž tak pravdivost jejího tvrzení vyplývá z listinných důkazů, zejména ze záznamů o malých dopravních nehodách. Vzhledem k uvedeném obviněná pokládá právní kvalifikace svého jednání jako trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. za nesprávnou a navrhuje, aby jejímu dovolání bylo vyhověno. V závěrečném petitu se domáhá, aby zrušil ve smyslu „§265k“ rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 7 To 386/2003, spolu s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 3 T 31/2002, a ve smyslu §265l tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný L. V. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Poukazuje především na značné rozpory ve výpovědích spoluobviněného V. Nadto uvádí, že nebylo zcela jednoznačně prokázáno, že by jakýmkoliv způsobem (např. rozkazem, poučením, přemlouváním nebo jinou formou) vyvolal u spoluobviněného V. rozhodnutí provést fingovanou dopravní nehodu a spáchal tak trestný čin pojistného podvodu. Ve zbývající části dovolání obviněný polemizuje s výpověďmi spoluobviněných M. a P. Skutkové okolnosti tak podle obviněného nebyly soudem prvního stupně posouzeny v souladu s hmotným právem. Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 7 To 386/2003, v jeho napadené části zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná; u obviněného prap. A. L. ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., u obviněných V. B., H. B. a L. V. podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., každý z obviněných dovolání podal prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda byla dodržena zákonná lhůta k podání dovolání podle §265e tr. ř. Zjistil, že u obviněných prap. A. L., H. B. a L. V. byla lhůta k podání dovolání zachována (§265e odst. 1, 3 tr. ř.). Dovolání obviněného V. B. však bylo podáno opožděně.
Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle §265e odst. 3 tr. ř. lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Platí též, že jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. ř.).
Z obsahu spisu se podává, že opis napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2004, č. j. 7 To 386/2003-1786, byl obviněnému V. B. doručen dne 5. 5. 2004, jeho obhájci JUDr. T. Š. dne 3. 5. 2004 (viz dodejky na čl. 1819). Obhájce obviněného V. B. v téže trestní věci obhajoval současně obviněnou H. B. Z čl. 1934 a násl. je zřejmé, že v jedné obálce obhájce doporučeně adresoval Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku dovolání obou obviněných, když uvedené písemnosti předal na poštu dne 16. 7. 2004. U obviněného V. B. však posledním dnem lhůty k podání dovolání byla středa 7. 7. 2004 (§60 odst. 3 tr. ř.). Dovolání tedy obviněný V. B. podal opožděně, tj. po uplynutí zákonné lhůty.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného V. B. podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo.
Protože dovolání je možno podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit nejprve otázku, zda obviněnými uplatněné námitky naplňují dovolací důvod, jehož existence je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Je třeba konstatovat, že dovolání obviněných prap. A. L., H. B. a L. V. jsou zaměřena výhradně do oblasti skutkových zjištění, uplatněným námitkám nelze proto přiznat povahu právně relevantních námitek.
Namítá-li obviněný prap. A. L. a obviněná H. B., že dopravní nehody nebyly fingované, příp. že neexistují důkazy, které by tuto skutečnost potvrzovaly, potom takovéto námitky nemají charakter námitek právních, nýbrž skutkových.
Pokud obviněný prap. A. L. zpochybňuje svou účast na „protokolu o fiktivní dopravní nehodě“, je třeba uvést, že k osvědčení skutečností prokazující průběh nehodového děje neslouží pouze záznam o malé dopravní nehodě. Závěr o tom, že obvinění prap. A. L. se spoluobviněným prap. J. K. osvědčili v rozporu se skutečností střet vozidel řízených spoluobviněnými D. M. a P. P., posuzovaly soudy ve světle dalších provedených důkazů. Jinými slovy řečeno, svůj závěr neopřely pouze o jediný důkaz. Navíc otázka osvědčení průběhu nehodového děje patří do oblasti hodnocení důkazů. Zasahovat do oblasti skutkového zjištění v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. však Nejvyššímu soudu nepřísluší, neboť je skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení vázán. Na jiném místě svého mimořádného opravného prostředku obviněný prap. A. L. odkazuje na „neexistenci“ důkazů svědčících o jeho vině. I takto formulovaná námitka deklarovaný dovolací důvod nenaplňuje. Jestliže se obviněný domnívá, že neměl povinnost vyhodnocovat, zda účastníky nehody popsaný nehodový děj je reálný či fiktivní, lze v tomto směru poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 91). Oba obvinění prap. J. K. a prap. A. L. byli zkušenými příslušníky s velkou praxí při šetření malých dopravních nehod. Závazný pokyn policejního prezidenta č. 12 ze dne 2. července 1996, zejména čl. 10 odst. 1 písm. a), b), čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 2, odst. 3 a čl. 18 odst. 1 a) – d), odst. 2 ukládá povinnosti příslušníků s tím, že každý z nich odpovídá za objektivní zjištění stavu na místě dopravní nehody. Jak vyplývá ze skutkového zjištění, těmto svým povinnostem obvinění nedostáli. Naopak osvědčení dopravní nehody bylo součástí předem dohodnutého postupu, jehož cílem bylo vylákat pojistné plnění od Č. p., a. s.
V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za vhodné reagovat také na odkaz obviněného prap. A. L. na „nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/02“.
Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, uvedl, že Nejvyšší soud jako soud dovolací, není už samotným vymezením dovolacích důvodů povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Nejvyšší soud je citovaným dovolacím důvodem /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ povolán pouze k opakovanému právnímu hodnocení, již s odhlédnutím od obnovy řízení, zjištěného skutkového stavu, a to v prvé řadě v těch případech, kdy adresátům nemusí být právní úpravy a orgánům činným v trestním řízení zcela zřejmé, zda lze určité chování obžalovaného podřadit pod zobecňujícím způsobem vymezenou skutkovou podstatu. Z uvedeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá chápání dovolání jako mimořádného prostředku, které ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 73/03, rovněž rozvádí co vedlo Ústavní soud k rozhodnutí, které bylo publikováno pod sp. zn. IV. ÚS 565/02 – bylo to odepření práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, kdy uplatněná námitka byla hmotně právního charakteru. Oproti tomu však obviněný prap.A. L. uplatňuje námitky skutkové, kdy se neztotožňuje se zjištěným skutkovým stavem.
Obdobně lze posoudit i dovolání obviněné H. B. Pokud tato tvrdí, že se skutků nedopustila a že dopravní nehody se skutečně staly, je zřejmé, že se primárně domáhá změny ve skutkovém zjištění s cílem dosáhnout změny v právním posouzení svého jednání. Totéž je možno konstatovat k dovolání obviněného L. V., který má za to, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by vyvolal u spoluobviněného S. V. rozhodnutí provést fingovanou dopravní nehodu a spáchat tak trestný čin pojistného podvodu. Je logické, že v této souvislosti obviněný napadaná zejména výpověď spoluobviněného S. V. I touto skutečností se však soud prvního stupně zabýval, a na str. 94 odůvodnění rozsudku uvedl, proč neuvěřil výpovědi obviněného L. V. a proč za věrohodnou považoval výpověď obviněného S. V.
Lze tedy shrnout, že obvinění prap. A. L., H. B. a L. V. v dovolání uplatnili námitky, které z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou obstát, neboť ve svých dovoláních neuvedli nic, co by nasvědčovalo tomu, že skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě není trestným činem nebo že právní kvalifikace skutku je nesprávná.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti nebyl podle Nejvyššího soudu obviněnými prap. A. L., H. B. a L. V. uplatněn důvod v intencích ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto tato dovolání obviněných byla podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuta, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
K učiněnému návrhu obviněného prap. A. L. na odklad výkonu rozhodnutí lze uvést, že ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. předpokládá, aby návrh na tento postup byl Nejvyššímu soudu předložen předsedou senátu soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, nebyl důvod, aby o podaném návrhu na odklad výkonu rozhodnutí rozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann