ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1191.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1191/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. října 2004 o dovolání obviněného P. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2004, č. j. 7 To 86/2004-212, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 12/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2003, č. j. 10 T 12/2003-166, bylo obviněnému P. P. podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. uloženo ochranné léčení sexuologické ve formě ambulantní. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 2. 2004, č. j. 7 To 86/2004-212, stížnost obviněného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. d), j) a l) tr. ř.
Trestním příkazem ze dne 20. 1. 2003, č. j. 10 T 12/2003-114, byl obviněný uznán vinným trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestným činem podávání alkoholických nápojů mládeži podle §218 tr. zák. a byl odsouzen podle §217 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 4. 3. 2003. Vzhledem k povaze trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 tr. zák. bylo obžalobou navrhováno zároveň uložení ochranného opatření v podobě ochranného léčení.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. obviněný uvedl, že v případě, kdy samosoudce ve věci nenařídil hlavní líčení a rozhodl trestním příkazem, který nabyl právní moci, nezbývá než mít trestní řízení, které bylo proti němu vedeno, za pravomocně skončené. Jestliže v daném případě státní zástupce v podané obžalobě navrhl, aby soud u hlavního líčení uložil mu ochranné léčení, byla zde dána jedna z přímo v zákoně uvedených překážek, bránící vydání trestního příkazu /§314e odst. 4 písm. b) tr. ř./. Má za to, že ve veřejném zasedání soud prvního stupně rozhodoval, aniž byly dány hmotně právní předpoklady pro uložení navrhovaného ochranného opatření, přičemž zejména nebyly dány ani procesní předpoklady pro vedení samotného řízení o uložení ochranného opatření. V daném případě totiž státní zástupce v obžalobě navrhoval, aby jím navrhované ochranné opatření bylo uloženo u hlavního líčení. Obviněný v této souvislosti uvádí, že vyhrazení rozhodnutí o uložení ochranného opatření podle §230 odst. 2 tr. ř. je rozhodnutím, které může soud učinit pouze v hlavním líčení a jeho analogické použití v řízení konaném podle §314e a násl. tr. ř. je vyloučeno. To ostatně vyplývá podle něj také z toho, že pokud by si soud vyhradil rozhodnutí o ochranném léčení do veřejného zasedání postupem, který pro tento případ předpokládá trestní řád, musel by obviněného a jeho obhájce o této skutečnosti vyrozumět, což se nestalo.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že u veřejného zasedání dne 20. 11. 2003 soud ignoroval omluvu jeho neúčasti, kterou soudu prezentoval obhájce. Podle jeho názoru, jestliže přímo u veřejného zasedání nebyl schopen doložit existenci zdravotních problémů, které mu bránily se veřejného zasedání účastnit, tato skutečnost nemůže být sama o sobě důvodem pro ignorování jeho omluvy. Tvrdí, že k ošetřujícímu lékaři byl schopen se dostavit až poté, co zdravotní komplikace polevily. Před začátkem veřejného zasedání soudu prostřednictvím svého obhájce sdělil, že důvodem jeho neúčasti jsou akutní zdravotní problémy neurologického charakteru, obviněný je paraplegik, přičemž mnohdy není schopen obstarat si základní životní potřeby jako se např. najíst nebo obléci. Soud přesto veřejné zasedání konal, i když se obviněný omluvil a požádal o jeho odročení.
Námitky obviněný vznesl rovněž k postupu Krajského soudu v Brně. Ačkoliv odvolací soud připustil, že prvoinstanční soud nesprávně aplikoval ustanovení §230 odst. 2 tr. ř., v konečném důsledku shledal rozhodnutí soudu prvního stupně správným, vycházeje ze závěru, že pokud bylo státním zástupcem uložení ochranného opatření navrhováno, rozhodnutí o tomto návrhu umožňovalo ustanovení §239 odst. 1 tr. ř. Obviněný ve vztahu k uvedenému ustanovení tvrdí, že vyjde-li se z dikce citovaného zákonného ustanovení, předpokladem jeho uplatnění je návrh státního zástupce, aby o ochranném opatření bylo rozhodnuto právě ve veřejném zasedání. Takový návrh však státní zástupce nevznesl, tudíž nebylo možno postupovat ve smyslu §239 odst. 1 tr. ř. Pokud tuto vadu neodstranil ani Krajský soud v Brně v rámci řízení o opravném prostředku, obviněný se domnívá, že i toto jeho rozhodnutí je v rozporu se zákonem. V tomto směru upozornil na nezbytnost respektování zásady zákonnosti trestního řízení, práva na obhajobu a na spravedlivý proces. Je přesvědčen, že došlo-li ze strany soudu k porušení zákonem stanovených procesních pravidel, nelze připustit, aby toto pochybení mohlo být obviněnému přičítáno k tíži. Snahu krajského soudu \"napravit\" nesprávný postup Městského soudu v Brně v souvislosti s uložením ochranného léčení ex post, tj. po skončení trestního řízení, považuje obviněný za účelovou, při níž nejsou respektovány přesně stanovené zásady trestního řízení. Jak uvádí, Krajský soud v Brně se nevypořádal ani s námitkami ohledně zachování práva obviněného na obhajobu. Tím, že obviněnému nebyla dána možnost účastnit se veřejného zasedání o uložení ochranného opatření spočívajícího v uložení ambulantního ochranného sexuologického léčení, je přesvědčen, že byl v právu na obhajobu zkrácen.
V závěrečném petitu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v rámci vyjádření k dovolání obviněného konstatovala, že s ohledem na skutečnost, že zákon nestanoví povinnou účast obviněného v řízení o ochranném opatření, veřejné zasedání lze konat v jeho nepřítomnosti zásadně za předpokladu, že k němu byl včas předvolán nebo o něm vyrozuměn. Jestliže se k veřejnému zasedání v takovém případě nedostaví, je možné veřejné zasedání provést i v jeho nepřítomnosti, není-li jeho účast nezbytná s ohledem na skutečnost, že ve veřejném zasedání má být provedeno dokazování. Namítne-li však obviněný řádně a včas, že se veřejného zasedání nemůže z objektivních důvodů účastnit a zároveň vyjádří zájem na tom, aby se mohl veřejného zasedání účastnit v budoucnu, resp. požádá o jeho odročení, brání provedení veřejného zasedání zásada vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý mj. právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. Z jednání obviněného v době před konáním veřejného zasedání o uložení ochranného opatření je však možné dovodit účelovost takového postupu se snahou zmařit konání veřejného zasedání. Vzhledem k tomu, že obviněný nedoložil potvrzení, které by dokumentovalo jeho údajně špatný akutní zdravotní stav a jeho práva byla pokryta nutnou obhajobou, je možné konstatovat, že jeho právo na účast u veřejného zasedání nebylo porušeno. Tento dovolací důvod byl tedy podle názoru státní zástupkyně uplatněn zjevně neopodstatněně. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že z charakteru trestné činnosti obviněného, z četnosti jeho útoků vůči mladým dívkám a jejich tělesné integritě vyplývá, že rozhodnutí Městského soudu v Brně o uložení ochranného opatření je věcně správné. Zejména ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. P. S. vyplývá, že obviněný trpí poruchou sexuální preference typu heterosexuální pedofilie, přičemž pobyt obviněného na svobodě z hlediska sexuologického je třeba považovat za nebezpečný pro riziko opakování trestné činnosti. Ohledně tohoto dovolacího důvodu státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Protože námitky ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. d), j) tr. ř. shledala státní zástupkyně zjevně neopodstatněnými, je nutno konstatovat, že tento dovolací důvod byl rovněž uplatněn zjevně neopodstatněně. V závěrečném petitu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl s tím, že toto rozhodnutí lze učinit v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že předmětné dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. e) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou ? obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze podat, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Zákonné (hmotně právní) podmínky pro uložení ochranného opatření, kterým vedle ochranné výchovy a zabrání věci je také ochranné léčení jsou vymezeny v ustanovení §72 tr. zák. V souvislosti s uložením obviněnému ochranného léčení sexuologického ve formě ambulantní lze odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně a jeho odůvodnění, kde tento rozvádí, o které důkazy své rozhodnutí opřel. Rovněž Krajský soud v Brně ve svém usnesení ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 7 To 86/2004, konstatuje, že \"pokud se týká námitek obviněného hmotně právního charakteru, pak tyto krajský soud neshledal důvodnými. Městský soud v dané věci provedl dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.) a provedené důkazy zhodnotil podle §2 odst. 6 tr. ř.\". V rámci provedeného dokazování k posouzení hmotně právních podmínek pro uložení ochranného opatření byl u veřejného zasedání soudem prvního stupně proveden výslech znalkyně, která setrvala na závěrech svého znaleckého posudku, a o závěry plynoucí z tohoto posudku soud mj. opřel své závěry o nezbytnosti uložit obviněnému ochranné sexuologické léčení ve formě ambulantní. V této části uplatněná nabídka obviněného je zjevně neopodstatněná vzhledem k podrobně uvedeným závěrům soudu prvého stupně, které plynou z provedených důkazů.
Námitka obviněného, která měla odůvodnit odkaz na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. však nesměřuje do oblasti hmotně právní, ale do oblasti procesně právní. K předmětné námitce obviněného lze uvést, že pokud byl obviněný trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 10 T 12/2003, uznán vinným trestným činem podávání alkoholických nápojů mládeži podle §218 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák., nepodal proti tomuto výroku o vině, stejně jako do výroku o trestu, odpor. Trestní příkaz se stal pravomocným. Pokud jde o námitku obviněného, že nebylo možno uložit mu ochranné sexuologické léčení ve formě ambulantní s odkazem na ustanovení §314e odst. 4 v písm. b) tr. ř. (a tato je základem veškerých námitek odůvodňujících podle mínění obviněného zmíněný dovolací důvod), pak je potřebné uvést, že toto ustanovení konstatuje, že trestní příkaz nelze vydat, jestliže má být rozhodnuto o ochranném opatření. Z uvedeného však nelze dovodit absolutní povinnost soudu rozhodnout v trestní věci obviněného o uložení ochranné léčby až po provedeném hlavním líčení a vyhrazení si rozhodnutí o ochranném opatření do veřejného zasedání (viz §230 odst. 2 tr. ř.). Předně vycházel soud prvního stupně z toho, že skutkový stav byl spolehlivě prokázán opatřenými důkazy (viz §314e odst. 1 tr. ř.), přičemž předpoklad k vydání trestního příkazu dotýkající se všech výroků trestního příkazu, které přicházely v úvahu, včetně výroku o trestu, byl dán. Sám obviněný odpor proti trestnímu příkazu nepodal a toto rozhodnutí nabylo právní moci.
Součástí podané obžaloby byl také návrh státního zástupce na uložení ochranného léčení. Soud prvního stupně v otázce, kde podle jeho mínění byl spolehlivě opatřenými důkazy prokázán skutkový stav, uznal obviněného vinným a uložil mu trest. O ochranném opatření však nerozhodoval. Teprve po právní moci trestního příkazu akceptoval návrh státního zástupce na uložení ochranné léčby obviněnému a ve věci nařídil veřejné zasedání, u kterého mimo dalších důkazů byl proveden podrobný výslech znalkyně. Lze tedy souhlasit s názorem vysloveným v usnesení krajského soudu, že soud prvního stupně rozhodující o ochranné léčbě postupoval v souladu s ustanovením §239 odst. 1 tr. ř. Postup soudu prvního stupně lze označit za nestandardní, nikoli však za odporující zákonu. Vzhledem k ustanovení §314f odst. 1 tr. ř., které upravuje náležitosti trestního příkazu, mj. výrok o vině a uloženém trestu, výrok o náhradě škody, nikoli však již výrok o uložení ochranného opatření, lze ve vztahu ke znění §314e odst. 4 písm. b) tr. ř. uzavřít, že shora uvedeným postupem městského soudu nebylo postupováno v rozporu s duchem uvedeného ustanovení, když vyslovení ochranného opatření je zábranou pro vydání trestního příkazu. Trestním příkazem však výrok o uložení ochranného opatření vysloven nebyl. Na uvedené námitky obviněného, byť mají povahu procesně právních námitek a nejsou sto naplnit dovolací důvod §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., bylo reagováno pouze v souvislosti s námitkou hmotně právní povahy plynoucí nepřímo z podaného dovolání, spočívající v neexistenci návrhu na uložení obviněnému ochranného opatření - ochranné léčby. Ve vztahu k této se Nejvyšší soud ztotožnil se stručným zdůvodněním krajského soudu, že za takovýto návrh ve smyslu §239 odst. 1 tr. ř. lze považovat již v obžalobě učiněný návrh státního zástupce. Pouze okrajově lze také uvést, že státní zástupkyně poté co byl ve věci vydán trestní příkaz a ten se stal pravomocným (4. 3. 2003), požádala dne 23. 4. 2003 o sdělení, kdy bude nařízeno veřejné zasedání o uložení ochranného léčení. Vzhledem k tomu lze konstatovat, že uvedený návrh byl učiněn a státní zástupce po právní moci trestního příkazu jeho vydání požadoval. V této části uplatněná námitka by nebyla způsobilá naplnit zmíněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
K uvedené námitce musí Nejvyšší soud uvést následující. První veřejné zasedání ve věci bylo nařízeno na 12. 6. 2003 na 15.00 hod. Obviněný byl k tomuto veřejnému zasedání předvolán a předvolání obdržel dne 19. 5. 2003, jeho obhájce byl vyrozuměn dne 15. 5. 2003. Obviněný zaslal soudu přípis, v němž poukazuje na svůj zdravotní stav, kdy jako invalida vzhledem k tomu, že není zajištěn bezbariérový přístup do soudní budovy, se nemůže do budovy dostat, přičemž poukazuje na to, že pracovníky soudu je \"ignorována vyhláška č. 369 ze dne 10. 10. 2001.\" Další veřejné zasedání bylo stanoveno na 11. 9. 2003, kdy obviněný i jeho obhájce byli s dostatečným časovým předstihem předvoláni, resp. o konání vyrozumíváni. Ze spisu je patrno, že dne 28. 8. 2003 se obviněný dostavil do budovy soudu a na chodbě studoval spis od 10.45 do 11.15 hod. V dalším přípise, kterým reagoval obviněný na předvolání k veřejnému zasedání na 11. 9. 2003, opětovně poukazuje na ignorování již zmíněné vyhlášky (ve spise na č. l. 173 - 174 jsou materiály, které předložil sám obviněný, z nichž vyplývá, že mu byl zajištěn bezbariérový vstup do budovy soudu, jednací síně i na WC) a vzhledem ke sdělení svého obhájce, že \"po pravomocném vydání trestního příkazu je další jednání v jeho věci nezákonné\", vypověděl obhájci plnou moc. Uvedený přípis byl soudu doručen dne 8. 9. 2003. Předseda senátu soudu prvního stupně ustanovil obviněnému obhájce dne 19. 9. 2003 a tohoto vyrozuměl o termínu konání veřejného zasedání, stejně byl k veřejnému zasedání na 20. 11. 2003, včas a řádně, předvolán také obviněný. Dne 19. 11. 2003 byla Městskému soudu v Brně doručena námitka podjatosti soudce, kterou vznesl obviněný P. P. K veřejnému zasedání se dne 20. 11. 2003 ustanovený obhájce nedostavil, aniž by se omluvil. Dostavil se však JUDr. V. H. a předložil plnou moc podepsanou obviněným dne 19. 11. 2003. U veřejného zasedání předseda senátu na základě dotazu na nově zvoleného obhájce obviněného konstatoval, že se obviněný k veřejnému zasedání ze zdravotních důvodů nedostavil, aniž by své tvrzení doložil. U veřejného zasedání byly čteny listinné důkazy a vzhledem k tomu, že obhajoba trvala na výslechu znalkyně MUDr. P. S., byla tato soudem vyslechnuta. Z předloženého spisu mj. také vyplývá, že obhájce obviněného kladl znalkyni otázky po telefonické konzultaci s obviněným. Dodatečně, následujícího dne (21. 11. 2003), byla MUDr. A. K. (praktickou lékařkou) vystavena lékařská zpráva, ve které bylo pouze konstatováno, že se obviněný nedostavil k soudnímu jednání pro výrazné bolesti - v posledních dnech a brnění v obou HKK, přičemž se pacient nemůže sám ani obléci. Vzhledem k uvedenému je potřebné upozornit na to, že dne 19. 11. 2003 podepsal obviněný zvolenému obhájci plnou moc, což ve světle argumentace obviněného o \"výrazných bolestech v posledních dnech…\", jenž mu bránily zúčastnit se veřejného zasedání, vzbuzuje důvodné pochybnosti o hodnověrnosti těchto údajů sdělených následně lékařce. Shora uvedenou chronologii popisuje Nejvyšší soud nad rámec skutečností uváděných soudem prvního stupně v jeho usnesení, aby bylo možno lépe posoudit přístup obviněného k veřejnému zasedání, byť sám na č. l. 122, ve svém přípisu ze dne 28. 5. 2003 uvádí, \"že nemá zájem soudní jednání protahovat, záležitost je pro mne stresující, ale tato věc se musí vyřešit\".
Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný byl k veřejnému zasedání několikráte včas a řádně předvolán. Veřejné zasedání dne 20. 11. 2003 proběhlo v nepřítomnosti obviněného, avšak dovolací důvod, podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. není naplněn, proto dovolání bylo nutno posoudit jako zjevně neopodstatněné, neboť zvolený obhájce, který se dostavil k tomuto veřejnému zasedání pouze tlumočil, aniž by jakkoli doložil, stav, že se obviněný nemůže ze zdravotních důvodů dostavit. V žádném případě již neprohlásil, že obviněný trvá na své osobní účasti u veřejného zasedání a žádá odročení veřejného zasedání. Uvedenou skutečnost nesdělil ani přesto, že byl s obviněným v telefonickém kontaktu, což je patrno z protokolu o veřejném zasedání, jak bylo již výše konstatováno.
K argumentaci obviněného lze uvést, že provedení veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného v obecné rovině brání zásada vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, avšak citované ustanovení se uplatní zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit a požádá o jeho odročení. Obviněnému v tomto případě nic nebránilo takto postupovat, zejména vezme-li se v úvahu, že mohl komunikovat prostřednictvím telefonu se svým obhájcem, mohl bezpochyby také omluvit svoji neúčast u veřejného zasedání a požádat o odročení veřejného zasedání, totéž mohl učinit prostřednictvím svého obhájce. Takto však obviněný ani jeho obhájce nepostupovali. Za situace shora popsané však jednání obviněného spíše vede k závěru, že účelem nedostavení se obviněného k veřejnému zasedání byla snaha protahovat soudní řízení.
Ve vztahu k výše uvedenému mají pak význam nejen shora citovaná zákonná ustanovení (čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), ale také již zmíněná fakta zjištěná ze spisu. Pokud obhájce na nepřítomnost obviněného reagoval pouhou jeho omluvou ze zdravotních důvodů, ničím nedoloženou, aniž požádal o odročení veřejného zasedání, či sdělil, že obviněný trvá na své účasti při veřejném zasedání, a takto nereagoval ani obviněný, např. telefonicky - neboť komunikovat s obhájcem mu v průběhu veřejného zasedání nic nebránilo, neshledal Nejvyšší soud v tom, že bylo konáno veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného porušení zákonných ustanovení, která plynou z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Námitka vznesená obviněným se tudíž jeví jako zjevně neopodstatněná, a proto bylo nutno postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K listinám, které obviněný předložil dovolacímu soudu lze pouze uvést, že těmito je napadáno skutkové zjištění soudu prvního stupně, na základě něhož dospěl soud k závěru o vině obviněného, což bylo vyjádřeno v trestním příkazu ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 10 T 12/2003, proti kterému nebyl podán odpor, tudíž nabyl právní moci dne 4. 3. 2003. Další přiložené písemné zprávy jsou rekapitulací předchozích zpráv již ve spise založených, event. podáním informací k těmto zprávám (jedná se o zprávy, kterými se již zabýval soud prvního stupně a ohledně nichž se vyjádřil shora také Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí).
Z důvodů shora stručně rozvedených (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., a to přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2004
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann